Článek
Donald Trump minulý týden podepsal memorandum k mírové smlouvě s Íránem na zámku ve Versailles. A vzhledem k tomu, že obsah tohoto dokumentu má ke kapitulaci zhruba stejně blízko, jako smlouva, co tam před sto lety podepsalo Německé císařství, vyvolalo to v americké pravici naprosté zděšení.
Konzervativním tiskem aktuálně rezonuje čiré, až dětsky naivní nepochopení: Proč proboha Spojené státy, disponující nejmocnější armádou planety, ten vzdorovitý Írán prostě nevybombardovaly do základů? Vždyť vrchní velitel Trump tím na sítích tak rád a často hrozil. Zmatení komentátorů je hmatatelné: Proč to nakonec neudělal? Kdo mu v tom na poslední chvíli zabránil? Mohou za to snad zbabělí spojenci? Nebo má Trump nakonec příliš měkké srdce?
Upřímně řečeno, podobně šokovaný, jako je dnes americká pravice, jsem byl já naposledy ve svých čtyřech letech, když mi s konečnou platností došlo, že Šmoulové ve skutečném světě neexistují. Tento tragický moment mého dětství má ovšem se současným konfliktem překvapivě mnoho společného. Zatímco já tehdy s pláčem zjistil, že realita nefunguje jako svět kreslených pohádek, američtí komentátoři právě zjišťují, že skutečné války nefungují jako hollywoodské pohádky od Michaela Baye.
Pojďme si rovnou shrnout nevyhnutelné závěry a detaily si rozebereme vzápětí:
- Mohlo by americké letectvo s tou hrstkou strojů, které reálně doletí až nad íránské území, srovnat islámskou republiku se zemí?
- Kdyby jim evropští spojenci z NATO velkoryse zapůjčili stovky svých strojů s odpovídajícím doletem, stačilo by to na vybombardování Íránu do základů?
- A co kdyby jim německé a italské letectvo pomohlo s kompletním zničením nepřátelské protivzdušné obrany a Američané by tak mohli nad Teherán bezpečně vyslat své těžké strategické bombardéry?
- A kdyby se všechny státy Perského zálivu náhle rozhodly vojensky přidat na stranu Washingtonu a plně mu otevřely své letecké základny pro ofenzivní operace?
Arabské státy daly ruce pryč
V médiích často nezaznívá fakt, že arabští spojenci neumožnili Američanům využívat své území pro útoky na Írán. Z arabských základen tak mohou vzlétat pouze americké stíhačky určené k defenzivě proti dronům a záchranné týmy pro sestřelené piloty (CSAR). Původně z této oblasti operovaly i americké letouny včasné výstrahy AWACS a strategické létající tankery, ty však musely být nakonec odsunuty do bezpečnějšího Jordánska.
Z pohledu mezinárodního práva se tu navíc pohybujeme hodně na hraně. Pokud arabské státy vyhlásily v tomto konfliktu neutralitu, měly by správně okamžitě internovat nebo vyhostit veškeré vojenské jednotky válčících stran. Jejich momentální přístup je tedy těžkou právní šedou zónou, na což Teherán reagoval pouze omezenými útoky.
Jenže pro americké plánovače to představuje logistickou noční můru. Z leteckých základen v Jordánsku či Izraeli je to nad Teherán zhruba 1 500 kilometrů. To je absolutní hraniční hodnota bojového doletu těch nejvýkonnějších stíhacích bombardérů, pokud pod ně chcete zavěsit alespoň nějakou smysluplnou munici, a nejen přídavné nádrže. Celý Írán tak mají Američané v dosahu pouze pod podmínkou, že letouny zvládnou dotankovat za letu někde nad Kuvajtem.
Tankování za letu ovšem není magická hůlka. Pokud potřebujete doplňovat palivo více než jednou, rychle zjistíte, že na udržení jediné stíhačky F-16 nad Teheránem musíte vyčlenit hned několik létajících cisteren. A vzhledem k tomu, že americké tankerové flotile je v průměru přes padesát, takové drastické operační tempo tito veteráni jednoduše neutáhnou. Útok na íránské vnitrozemí tak lze reálně provádět téměř výhradně specializovanými dálkovými stíhacími bombardéry.
Úderná síla srovnatelná s českým náletem na Bratislavu
A tady narážíme na první strukturální katastrofu. V rámci rozdělení úkolů uvnitř NATO totiž přesně tuto bojovou kapacitu zajišťuje primárně Evropa, která disponuje zhruba 900 stroji schopnými podobnou misi zvládnout. Spojené státy naproti tomu mohou pro tento typ úkolů spoléhat jen na svých zhruba 210 strojů F-15E Strike Eagle. V zahraničních misích zvládnete nasadit maximálně třetinu strojů. A tento neúprosný vzorec Američané na Blízkém východě naplňují naprosto přesně – k dispozici tu aktuálně mají 72 letounů F-15E.
Kromě nich může Pentagon do akce povolat už jen jednotky kusů neviditelných strategických bombardérů B-2 Spirit a hrstku nejmodernějších F-35A Lightning II – u těch ovšem let nad Írán vyžaduje podporu velkého množství leteckých tankerů. Do rovnice můžeme ještě sporadicky přihodit archaické bitevníky A-10 Thunderbolt II .
A-10 Thunderbolt II byl nasazen nad Írán s neslavným výsledkem, jakmile vletěl do chráněného vzdušného prostoru, okamžitě ho sestřelili. Přesto americký Kongres stále zakazuje letectvu tento letoun vyřadit.
A co palubní letouny F/A-18E/F Super Hornet z úderných svazů letadlových lodí? Ty bohužel situaci nespasí. Super Hornety nikdy neoplývaly závratným doletem a americká námořní úderná skupina musí operovat u jižních íránských břehů. Z mnoha důvodů je navíc bojový rádius stroje startujícího z paluby letadlové lodi výrazně kratší než u toho samého letadla operujícího z pevné pozemní dráhy. Námořnictvo tak víceméně dokáže bombardovat maximálně cíle na jihu Íránu.
Tíha celé operace tak reálně leží na bedrech 72 amerických F-15E a zhruba 25 izraelských F-15I Ra'am. Každý z těchto těžkých stíhačů může na standardní misi nést čtyři těžké pumy. Nárazově z nich logistika dokáže na takovou vzdálenost vyždímat dva bojové lety denně, ale při dlouhodobém tažení spadne tempo na jeden let za den. Matematika je neúprosná: bavíme se o doručení pouhých 400 bomb denně.
Právě tato neschopnost provést dopravit na Írán dostatek bomb byla důvodem, proč Američané hned v první fázi operace spálili astronomické množství střel dalekého dosahu. Během chvíle bylo odpáleno přes 1 000 střel Tomahawk a více než 1 000 střel JASSM-ER. Kvůli tomu dnes americké zásoby střel s plochou dráhou letu vypadají podobně tristně jako ty evropské. A z toho si prosím rozhodně nevyvozujte, že jich má Evropa dost!
Odhady pokročilé munice vypotřebované ve válce v Íránu za začátek války.
Abyste měli lepší představu o tom „ničivém apokalyptickém měřítku“: kdyby zítra Česká republika vyhlásila válku Slovensku, naše Vzdušné síly AČR by byly schopné na Bratislavu dopravit úplně stejných 400 bomb denně. Na tomto příkladu se krásně ukazuje, že válku si není možné představovat jako sčítání tabulkových hodnot na Wikipedii. Existuje taková věc jménem logistika. Americké letectvo je sice nejmocnější na světě, ale vzdálenost 1 500 kilometrů z něj udělá v mnohém letectvo Česka.
Chyba se stala už na začátku
Celé to skřípalo už od samého začátku, kdy se Washington zcela naivně pokusil vyvolat v Íránu bleskovou změnu režimu. Jak už jsem rozebíral v jiném textu, nechat se coby vrcholný politik zabít hned v prvních dnech války je často ta vůbec nejlepší služba, jakou můžete svému státu prokázat. Problém ovšem spočívá v tom, že Spojené státy na nějaký masivní a přesný dekapitační útok beztak neměly reálné kapacity.
Íránci sice zpočátku udělali přesně tu samou fatální chybu jako každá diktatura a věřili, že jejich ruské protivzdušné systémy budou mít jakoukoliv šanci proti moderním západním stíhačkám (v tomto ohledu zdravíme pana Husajna a Kaddáfího). Jenže íránskou protivzdušnou obranu (PVO) se nepodařilo vyhladit dost rychle. Ajatolláhové pochopili situaci, zbylé raketové systémy ukryli v horách a radary zapínají už jen zcela výjimečně.
Důvodů tohoto zádrhelu je víc. Všechny letouny pro dálkové potlačení PVO (mise SEAD) s dlouhým doletem provozují v rámci NATO Německo a Itálie. USA na ně v tomto ohledu plně spoléhají. Američané navíc z obavy, že by jejich taktické postupy odpozorovali čínští analytici, nechávali většinu rušením jen na Izraelcích. Na rychlé a naprosté zničení veškeré íránské protivzdušné obrany by bylo zapotřebí několikanásobně více letounů.
Panavia Tornado ECR je v současnosti jediný stíhací letoun s dlouhým doletem pro mise SEAD v celém NATO.
Nejelegantnějším řešením by samozřejmě bylo požádat Evropu o pár desítek letek strojů Panavia Tornado, Eurofighter Typhoon a Dassault Rafale. Kdyby se k tomu Evropu podařilo přesvědčit hned na začátku, konflikt mohl mít jiný průběh. Ale teď? Nyní by taková pomoc maximálně zvýšila schopnost pustošit Írán z jedné kapky v moři na čtyři kapky v moři.
Skutečné bombardování není videohra
Těch pár přeživších íránských raketových komplexů sice moderní americké stíhačky operující v oblasti v podstatě neohrožuje, nicméně i hrstka baterií ukrytá v tunelech spolehlivě brání Američanům poslat nad Írán pomalé strategické bombardéry B-1B Lancer a B-52 Stratofortress, které by jako jediné dokázaly doručit alespoň nezanedbatelné množství pum.
I kdyby Američané mohli v oblasti beztrestně operovat s celou třetinou těchto svých (byť extrémně starých) bombardérů, počet doručených bomb by narostl na přibližně 2 000 denně. Ano, v hollywoodských filmech záporák srovná se zemí hlavní město za pomoci jedné jediné letky. V realitě by se z oněch čtyř kapek stal v nejlepším případě kyblík v moři.
Reálná efektivita plošného strategického bombardování totiž leží o několik řádů jinde, než si většina lidí dokáže představit. Vezměte si nacistické Německo – stát s třikrát menší rozlohou a o poznání menší populací, než má dnešní Írán. Spojenci na něj během války svrhli přes tři miliony konvenčních a osmdesát milionů zápalných pum. Nacistický průmysl to pouze zpomalilo, nikoliv zastavilo.
Nebo Severní Vietnam: desetkrát menší než dnešní Írán, disponující čtvrtinovou populací. Američané na tamní města v rámci strategických úderů nasypali čtyři miliony konvenčních bomb a několik set milionů kusů submunice z kazetových pum. Zlomilo to Hanoj? Ani v nejmenším. Vojenský materiál a zásoby ze Sovětského svazu proudily vesele dál.
B-52F shazuje bomba ve Vietnamu. Tyto bombardéry zůstávají přes sedmdesát let páteří amerického bombardovacího letectva.
Pokud byste raději modernější příměr: během války v Zálivu v roce 1991 svrhli spojenci na Irák 260 000 bomb. Sotva to stačilo k likvidaci jeho vojenské infrastruktury. Ve všech těchto historických případech přitom byla celková bombardovací kapacita agresora o tři řády vyšší, než čím aktuálně disponují Američané. A přesto se to k vytouženému „vybombardování do doby kamenné“ ani zdaleka nepřiblížilo.
Na dálku se válečné zločiny páchají docela špatně
Dokud nedostanete na nepřátelské území fyzicky svou pěchotu a děla, je snaha o vyhlazení masivní populace nebo totální destrukci zástavby neuvěřitelně náročná a drahá. Pokud chcete město opravdu zničit do základů a vyhladit jeho obyvatele, musíte ho kompletně obklíčit, nechat vyhladovět a do toho metodicky bombardovat z děl. Ne spoléhat na letecké bombardování.
S nástupem moderních technologií a chytré munice pochopitelně přišla doktrína přesného chirurgického ničení infrastruktury – maximalizace škod tam, kde to bolí nejvíc. Zní to skvěle. Jenže pokud to chcete rozbít tak, aby to napadený stát hned druhý den neopravil trochou betonu a šedou lepicí páskou, musíte těch pum svrhnout opravdu kvanta.
Zásadní vlastností většiny infrastruktury je, že se staví z betonu a oceli – a ty snášejí detonace zatraceně dobře. U většiny civilní infrastruktury je sice extrémně jednoduché ji vyřadit zásahem do jednoho kritického bodu, ale pokud použijete trochu improvizace a vykašlete se na bezpečnostní předpisy, dokážete téměř cokoliv provizorně zprovoznit do týdne.
Největší kognitivní pastí je totiž to, že lidé vnímají válku očima mírového života. Co strašného by se stalo, kdyby nálet zničil vodárny? No, čtyři dny byste pili minerálky, co vám zbyly ve spíži, a pátý den by před dům přijela cisterna, nebo byste se prošli s PET flaškou ke studni. Co by se stalo, kdyby padly bankovní servery, nefungovaly karty a nemohli byste si jít koupit jídlo do Alberta? Existuje k tomu takový vynález – jmenuje se přídělový systém. Ve válce se věci, které jsou včera nemyslitelné, stanou běžným standardem neuvěřitelně rychle.
Jednou z nejbizarnějších věcí je pak bombardování nemocnic. Běžná dospělá populace dokáže fungovat bez lékařské péče. Lidé, kteří naopak skutečně nutně potřebují sofistikovanou péči v nemocnici, jsou buď staří (a stát jim tak musí platit důchod), nebo jim předevčírem bomba utrhla nohu a už nikdy nebudou moci pořádně pracovat. Ačkoliv je bombardování nemocnic bez diskuse odporný válečný zločin, s maximálním vojenským cynismem je nutno podotknout, že tím primárně napadenému státu šetříte sociální výdaje.
Jaké karty tedy Trumpovi vlastně zbyly?
Pokud rovnou vyškrtneme použití jaderných zbraní – jejichž reálná destruktivní síla je mimochodem veřejností také často absurdně přeceňována (více jsem o tom psal v jiném článku), ovšem v tomto případě by problém pravděpodobně vyřešily – americkému prezidentovi toho k manévrování moc nezbývá.
Pouhé rutinní obnovení leteckých úderů nic moc nevyřeší, maximálně tak způsobí řadovým Íráncům dočasné nepohodlí. Už od druhé světové války platí, že skoro každá válka byla vyhrána ze vzduchu, ale zároveň platí, že žádná válka nebyla vyhrána jen ze vzduchu.
Nejpřímočařejší cestou k vítězství by pro Pentagon bylo vojenské otevření Hormuzu. Jenže americké námořnictvo má v současnosti méně minolovek než Belgie a disponuje pouhou polovinou eskortních fregat a torpédoborců oproti západní Evropě. Bez plnohodnotné pomoci z NATO se šance na proražení námořní blokády limitně blíží nule.
Tvrdilo se, že během vyjednávání Obamovy jaderné dohody slíbili evropští členové NATO vojenskou pomoc právě pro případ, že by bylo nutné Hormuz silou otevřít. Jenže to bylo vykoupeno sedmi lety mravenčí diplomatické práce a Obamova podlézání Starému kontinentu. Je naprosto z říše sci-fi představovat si, že by dnes Evropu k podobně solidaritě někdo na povel donutil.
Sečteno a podtrženo, Donald Trump si teď může vybrat už jen ze tří možností:
- Vyklidit pole. Zmizet z regionu, v klidu nechat Írán vyrobit jadernou zbraň, a pak jen čekat, až Teherán smaže Izrael z mapy a sestrojí mezikontinentální rakety s dosahem až do USA.
- Spustit krvavou lázeň. Zahájit plnohodnotnou, staromódní pozemní invazi. To obnáší stovky až tisíce mrtvých amerických vojáků, účet ve výši deseti procent celkového amerického HDP, zničení Íránu a následný odchod.
- Uplatit Íránce. Podepsat neuvěřitelně ponižující dohodu, nechat íránský režim rozkrást stamiliardy dolarů z uvolněných sankcí a výměnou za to si pokorně vymodlit omezení jejich jaderného programu zpět na úroveň té původní, tak nenáviděné Obamovy dohody.
Aby však mohlo padnout jakékoliv smysluplné rozhodnutí, je naprosto klíčové splnit jednu věc: současná administrativa v čele s prezidentem musí definitivně přestat věřit vlastním pohádkám. A především musí okamžitě přestat vyhazovat ty velitele armády, kteří jim řeknou pravdu. Pravdu o tom, že reálná válka zkrátka nefunguje jako blockbuster v kině.
Článek částečně navazuje na tyto tři předchozí články:
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začali mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
