Článek
Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře tohoto blogu, pravděpodobně vám neuniklo, že se zde věnuji vojenské technice na všechny světové strany. Jen Armádě České republiky se z pudu sebezáchovy vyhýbám, protože lidé, co o těch nákupech rozhodují, sídlí nepříjemně blízko a mohli by mít tendenci dát mi po frňáku. Kromě nich ale na planetě existuje ještě jedna armáda, které se vyhýbám jako čert kříži, a to je armáda Čínské lidové republiky.
Ovšem vzhledem k tomu, že Peking v poslední době evidentně začal lidem na Západě nasazovat do postele mladé čínské modelky, usoudil jsem, že bych se na jejich obranný sektor nakonec podívat mohl. Čeká nás tedy vojensko-technický článek o Číně na téma, proč je tak těžké psát vojensko-technické články o Číně.
Když nevidíte do krabice
Poté, co si CIA nechala v roce 2010 povraždit všechny agenty v Číně, jsou na tom USA s informacemi z Pekingu dost naštíru (příčinou úmrtí bylo kontaktování CIA přes různé zahrádkářské a sportovní weby, které ovšem měly podobné digitální vzorce). A protože většina informací, které z poloveřejných zdrojů běžně prosakují přes instituty jako CSIS či ISW, pochází právě od Američanů, máme dnes zoufale málo odborníků, kteří by dokázali o reálném stavu čínské armády napsat cokoliv kloudného.
Jak špatně na tom CIA je, asi nejlépe ukazuje zpráva, která unikla do médií. Americká civilní rozvědka měla zcela vážně operovat se zprávou, že většina raketového paliva připraveného v Číně k natankování do strategických raket byla rozkradena. Tato teorie má jednu drobnou trhlinku: drtivá většina současných čínských strategických střel využívá motory na tuhé palivo, což by jim pravděpodobně vysvětlil i automat na kafe v budově vojenské rozvědky DIA.

Seznamte se, jediné zbraně hromadného ničení nalezené v Iráku. CIA nikdy nebyla v rámci americké zpravodajské komunity nejostřejší tužkou v penále. Vřele doporučuji přečíst knihu Tima Weinera: Dějiny CIA.
U čínských veřejných zdrojů zase dlouho fungovala jako dokonalý firewall prostá jazyková bariéra. To se nyní mění s nástupem AI, jenomže nesmíme zapomínat na to, že Čína je stále totalitní stát s půlmilionovou kontrarozvědkou. Z jejich blogů a textů se tak dozvíme spíše to, jak zrovna oni chápou moderní západní zbraně nebo jak strašně špatné jsou podle nich ty ruské. Vyčíst z toho ale čínskou vojenskou doktrínu bych se úplně nesnažil.
I z těchto důvodů se často sklouzává k tomu, že se Čína automaticky hází do jednoho pytle s Ruskem. To má podle mě dva háčky, přesněji řečeno jsou to dva důvody, které způsobily selhání Ruska na Ukrajině:
- diktátorská obliba v nesmyslných „Wunderwaffen“ na úkor reálných zbraní,
- naprostá technologická zaostalost v oblasti pokročilé elektroniky.
A ať už si o čínském režimu myslíme cokoliv, ani jeden z těchto symptomů u něj pozorovat nelze.
Diktatura bez diktátorských zbraní
Rusové se desítky let snaží svět (a pravděpodobně i sami sebe) přesvědčit o tom, že jejich zbraně jsou zosobněním robustní, na koleni opravitelné jednoduchosti. V reálu se ale bavíme o platformách, které jsou nesmyslně přetechnizované. Ruský konstrukční koncept v podstatě existuje jen od toho, aby ohromil na přehlídce a vypadal fantasticky v propagačním letáku, přičemž je fyzicky nemožné ho dlouhodobě udržovat v chodu.

MiG-25 je nejrychlejší stíhací letoun historie! Jen bez přídavného spalování nezvládne ani překročit rychlost zvuku, na plný výkon doletí 100 km a v případě, že tou rychlostí letí, tak si nevratně zničí motory. Navíc provádět tomu údržbu by vyděsilo i Stephena Kinga.
Naproti tomu západní zbraně typicky respektují otravnou realitu, že lodě musí občas plout na moři a stíhačky musí sem tam létat. A taky, že je velkou vojenskou výhodou, když to zvládnete dělat v noci a za špatného počasí. Pokud má západní armáda ve výzbroji něco extrémně náročného na údržbu, musí k tomu existovat závažný taktický důvod. A světe, div se, čínské vojenské návrhy čím dál tím víc připomínají ty západní.
Následující dva body vůbec nejsou o námořnictvu, ale čistě o ilustraci mentálního přístupu k vývoji zbraní, který je na vojenských lodích vidět lépe než například na stíhačkách. Vezměme si tedy pro příklad takovou otázku: Jak postavit protiponorkovou korvetu?

- Čínská odpověď se jmenuje Typ 056. Má výtlak 1500 tun a levný otočný radar. Výzbroj tvoří čtyři lehké protilodní střely s dostřelem 180 km, jeden bodový obranný systém CIWS, námořní kanón a šest torpédometů. Vzadu na palubě dokáže přistát lehký vrtulník.

- Ruská odpověď je korveta třídy Gremjaščij s výtlakem 2500 tun. Má papírově hned čtyři pevné AESA radary a osm vertikálních sil pro střely Kalibr, které údajně uletí 2500 km. Protivzdušnou obranu pak má zajišťovat až 64 vertikálně odpalovaných střel Redut 9M100 (stejně mají na Západě torpédoborce) a k tomu dva systémy CIWS. Navíc námořní kanón, osm torpédometů, a aby to bylo úplně dokonalé, na tuhle malou loď konstruktéři nacpali i hangár s vlastním vrtulníkem.
Méně je někdy více
Je naprosto jasné, co z toho by si do katalogu vybral běžný diktátor. Pokusím se vás teď ale přesvědčit, proč by každý západní admirál sáhl raději po té čínské lodi.
U čínské korvety je totiž výzbroj úměrná její fyzické velikosti a velikosti posádky. Pokud si čínští námořníci udrží disciplínu, mají reálnou šanci tuto paletu zbraní skutečně udržovat v provozu. Loď je designovaná na operace v relativně klidném Jihočínském moři a nemá na palubě nic, co by mělo velké požadavky na stabilitu, tedy nevadí její malá velikost.
U ruské lodi mají námořníci reálnou šanci udržet v chodu možná ten přední kanón a dle zkušeností z Ukrajiny jeho zaměřování už ne. Takto malá loď se bude extrémně kymácet, takže ta helikoptéra z ní stejně za horšího počasí nevzlétne a vzhledem k tomu, že určitě nebude mít pořádné stabilizátory (protože ty jsou extrémně drahé a vůdce to nezajímá), tak je otázka, jestli vůbec zvládne z vertikálních sil odpálit za takové situace rakety.

Není to tak, že by Čína nezvládla postavit i pořádně vyzbrojenou loď, jako zde torpédoborec Typ 055. Jenomže takovéto lodě mají, stejně jako na Západě, výtlak 14 000 tun a posádku tvoří 400 lidí. Ano, na takovou loď má smysl dávat rakety s doletem 2500 km.
Proto zbraně diktátorských států vždycky vypadají na Wikipedii tak úžasně. Problém je, že
- polovina specifikací je vylhaná,
- polovina skutečných schopností nefungovala už při sjezdu z výrobní linky, protože tyto státy vyrábějí obrovské množství typů zbraní a nemají prostředky na to udělat je pořádně,
- polovina z těch schopností nebude fungovat za špatného počasí, protože to je to extrémně obtížné, co dělá západní zbraně tak drahé,
- polovina z těch schopností, co fungovala na začátku, přestane fungovat do roka kvůli náročné údržbě.
Většinou tak skončíte s lodí, co zvládne nanejvýš plout, a stíhačkami, co umějí létat (občas).
Lidé, co se připravují na válku
I Čína si občas ráda pohraje s typicky diktátorskými zbraněmi. Příkladem mohou být její protilodní balistické rakety s PR přídomkem „zabijáci letadlových lodí“, které potom nad Rudým mořem sestřelil dvacet let starý britský torpédoborec za pomoci pětadvacet let staré rakety. Mají i své bizarní hypersonické projekty. Jenomže ono je v pořádku dělat odvážné (čti: šílené) projekty, jenom musíte zajistit, aby většina armády zůstala rozumná.
Když se třeba podíváte na čínské stíhací letectvo, je to obšlehnutý mix amerického letectva. Jen místo dua stealth strojů F-22 a F-35 provozují J-20 a J-35 (jsou to úplně jiné letouny, ale evidentně Číňané okopírovali alespoň ta jména). Stíhací bombardéry J-16 pak odpovídají americkým F-15E. Navíc Číňané mají levné stroje J-10C, které budou v čínské doktríně pravděpodobně určené pro defenzivu nebo na operace z předsunutých ostrovních základen. Ačkoliv moderní americká armáda tuto „high-low“ doktrínu z logistických důvodů odmítla, v čínských specifikách to může dávat smysl.
Ještě mnohem zajímavější než stíhačky je ale to, jak uvažují nad zbytkem leteckého parku. Čína cíleně a masivně buduje velkou flotilu leteckých tankerů a platforem pro elektronický boj. A zatímco v USA „ministr války“ považoval radarové letouny AWACS za nedůležité (a vyhazoval každého generála, co se mu snažil vysvětlit opak), Čína vybudovala největší flotilu letounů AWACS na světě. Stejně tak čínským inženýrům došlo, že klasické konvenční bombardéry už jsou zbytečné, a veškerý vývoj proto soustředí už jen na stealth samokřídla.

Historie nového amerického AWACS E-7 Wedgetail v rámci Trumpovy administrativy je úžasná. První ho brouci pytlíci zrušili, aby hned po začátku války v Íránu běželi prosit spojence o jeho zapůjčení. Čína mezitím zařazuje do služby v průměru 8 nových letounů AWACS ročně.
U letadlových lodí zvolili pragmatický postup: nejdřív si koupili nedodělanou sovětskou loď a dostavěli ji. Následně zkusili postavit jednu vlastní stejné koncepce. Teď staví jednu s elektromagnetickými katapulty. A až nakonec je v plánu plnohodnotný americký ekvivalent s jaderným pohonem. Zbytek čínské oceánské flotily začíná pomalu, ale jistě vypadat jako kompetentní funkční moderní námořnictvo bez jaderných křižníků a bitevních lodí, ačkoliv má stále velké slabiny v ponorkovém loďstvu.
Zatímco ruskou armádu projektoval megaloman, který chtěl na přehlídce ohromit vůdce, tu čínskou očividně projektují lidé, kteří chtějí za deset let vyhrát válku.
Druhým problémem je představa, že Čína zaostává v elektronice. Jistě, u Ruska tohle tvrdit můžeme – země, která bez západních součástek nedokáže vyrobit ani pračku, těžko zvládne vyvinout funkční vojenský AESA radar. Ale u státu, ze kterého reálně pochází polovina elektroniky, kterou máme doma, je podceňování čínského elektroprůmyslu trochu ruská ruleta.
Definitivní potvrzení východní dominance
Západní média s oblibou chrlí jednu „vojenskou lekci“ z ukrajinské války za druhou, ačkoliv je to střet technologicky impotentní regionální mocnosti se státem, co do bojů vstupoval bez funkční konvenční armády. Mezitím se na druhé straně planety odehrálo něco mnohem zajímavějšího. V tichosti tam proběhl poměrně ostrý střet dvou relativně kvalitních, moderních armád – a co čert nechtěl, jedna z nich byla vybavena právě čínskými zbraněmi.
Hlavní informace, která z indicko-pákistánského střetu vzešla, je jasná: čínské zbraně už ruskou konkurenci drtivě překonaly a jsou to nyní ony, které jsou hlavním západním konkurentem. Jakmile střety začaly a čínské stroje J-10 (Pákistán) a francouzské Rafale (Indie) spustily rušičky, ruským stíhačkám Su-30 (Indie) přestaly fungovat radary a staly se nepoužitelnými pro boj vzduch-vzduch. Ruské letouny se tak musely stáhnout desítky kilometrů za bojovou linii, zatímco čínské i francouzské stroje fungovaly dál.

Su-30 indického letectva. Indie nyní plánuje kompletně vyměnit elektroniku u všech svých letounů z ruské na indickou. Indie se také snaží vydírat Francii, aby jí zpřístupnila elektroniku Rafalu, ale není moc úspěšná.
Kvalita samotných letounů byla ale nakonec tou nejmenší lekcí. Mnohem víc respektu vzbudilo to, že Pákistán dokázal celou čínskou techniku síťově propojit. V reálném boji ukázali fungující provázání letounů AWACS, bojových stíhaček a pozemních raketových baterií, díky čemuž nakonec uhájili svůj vzdušný prostor a donutili Indy ostřelovat je jen z velké vzdálenosti dálkovou municí. Nejvíc alarmující na tom pro Západ je fakt, že tenhle čínský elektronický štít nespadl ani přesto, že stroje Rafale patří k absolutní špičce a Indové provozují také izraelské systémy elektronického boje.
Smíšené pákistánské pocity
Abychom to ale s tím potleskem směrem k Pekingu úplně nepřehnali, pákistánská anabáze měla k dokonalosti velmi daleko. Naprosto tragicky si vedly čínské protivzdušné systémy dlouhého dosahu HQ-9. Indové je svými Rafaly zlikvidovali na vzdálenost tří set kilometrů. Což dokazuje, že ani v Číně nedokážou vyrobit kopii S-300 tak, aby reálně fungovala. Stejně tak Pákistánci nedokázali zachytit téměř žádné západní, indické, a dokonce ani ruské střely. A to i přesto, že obrana vzdušného prostoru má být pravděpodobně hlavním účelem J-10.
Druhým problémem bylo, že Pákistán zůstal po celou dobu v defenzivě a nedokázal Indům zabránit v úderech na své území. Korunu celému PR pak nasadily pákistánské zprávy o údajném sestřelení snad desítky Rafalů. Když se totiž rozplynul dým, zjistilo se, že Indům chybí přesně jeden kus, a i za jeho ztrátu s největší pravděpodobností mohla technická porucha.

J-10 možná nevypadá sexy, ale ve výsledku je to rozumná jednomotorová stíhačka s moderním AESA radarem a, dle exportních zákazníků, slušnou avionikou. Takový čínský JAS-39 Gripen.
A i kdyby ho náhodou Pákistánci opravdu trefili, sestřelení jednoho stroje sto kilometrů za hranicí, zatímco zbytek indické letky vesele navádí střely Storm Shadow přímo na vaše radary z přední linie, není systemový úspěch, ale statistická anomálie. Reálnou iniciativu a plnou kontrolu nad celou operací si ovšem po celou dobu suverénně držela Indie.
Působí to tedy dojmem, že Čína už sice dalece překonala Rusko, ale kvalitou se západním zbraním (zatím) nevyrovná. Jenomže z jednoho krátkého příhraničního střetu nelze dělat dalekosáhlé závěry. Třeba jsou exportní zbraně dodávané do Islámábádu výrazně horší než ty čínské. Nebo byly naopak čínské úspěchy v elektronickém boji zapříčiněny jen indickou nekompetencí. Tento článek se nesnaží tvrdit, že čínská armáda je dobrá, ale že konkrétní důvody, proč je ta ruská tak špatná se na Čínu nevztahují.
A to jsme si ani nezačali tipovat úroveň výcviku vojáků a kvalitu velení (jako bychom o tom mohli něco vědět). Taky je v klidu možné, že celá čínská armáda je jedna velká Potěmkinova vesnice nebo přesně naopak. Podstata je zkrátka taková, že dokud se krabice neotevře a Čína nezačne skutečně válčit, je jakékoliv psaní o reálné síle Čínské lidové osvobozenecké armády jen věštění z křišťálové koule.
Starší satirický článek, kde se mihla Čína (podle nemnoha lidí byl i vtipný):
Zdroje:





