Článek
Metodologická poznámka pro čtenáře bez hlasovacích práv v OPEC:
Než přistoupíme k samotné analýze, je nutné uvést něco na pravou míru. Následující text v žádném případě nedevalvuje strategický význam integrované protivzdušné a protiraketové obrany. V kontextu příčetných ozbrojených sil jde naopak o kritický prvek vrstvené architektury, do kterého je v Evropě nutné investovat výrazně více prostředků, ideálně v něčem hmatatelnějším, než jsou deklarace hlubokého znepokojení.“
Tento článek tak slouží výhradně jako edukační materiál pro lokální despoty, kteří podlehli kognitivnímu klamu, že S-300 dokáže sestřelit i orbitální stanici, pokud je k tomu vydán patřičný stranický pokyn. Zkrátka pro ty, kteří se mylně domnívají, že nákup několika zeleně natřených radarových komplexů automaticky vytvoří nad jejich palácem magickou nepropustnou kopuli, která zastaví naprosto všechno. Tedy s výjimkou reality a BGM-109 Tomahawk.
Historický exkurz do šikanování nebohých autoritářů
Průkopníky v plošné aplikaci metod týrání systémů protivzdušné obrany (zkratka SEAD) se stali Izraelci. V červnu 1982, v rámci operace Mole Cricket 19, provedlo izraelské letectvo v libanonském údolí Bikáa to, co by se dalo kvalifikovat jako extrémně rychlá a zcela nekonsenzuální demontáž syrského státního majetku.
Během pouhých 120 minut zničili Izraelci 29 kompletních baterií sovětských protivzdušných systémů zahrnujících 58 radiolokátorů a stovky odpalovacích vozidel převedli z inventární kolonky „pýcha syrské armády“ do kolonky „neidentifikovatelný doutnající šrot“. Fascinujícím aspektem byl fakt, že před začátkem tohoto agresivního geochachingu izraelské velení ani netušilo, kde se většina nepřátelských systémů nachází.
Nepřiměřená reakce na Kaddáfího hudební kritiku
Zatímco ze strany Izraele šlo o brilantní, avšak stále vcelku syrovou ukázku fyzické dominance, do podoby skutečného elektronicko-kinetického umění povýšili tyto techniky až Američané. Došlo k tomu v dubnu 1986 v rámci operace El Dorado Canyon, jejímž deklarovaným cílem byla akutní výchovná terapie plukovníka Muammara Kaddáfího, aplikovaná z výšky 5000 metrů.
Ten se totiž rozhodl vyjádřit svůj vyhraněný postoj k tehdejší extrémní popularitě skladby 99 Luftballons formou exploze na západoberlínské diskotéce La Belle. Spojené státy, tradičně citlivé na nevyžádanou pyrotechniku ve svém kulturním prostoru, se rozhodly odpovědět komplexní audiovizuální show nad Tripolisem.
Průběh speciální výchovné operace nad Libyí připomínal spíše učitelskou šikanu. Americké letouny vstoupily do libyjského vzdušného prostoru a zahájily širokospektrální ofenzivní rušení. Mezitím stíhací bombardéry s měnitelnou geometrií křídel F-111 Aardvark provedly hloubkovou a zcela neplánovanou přestavbu Kaddáfího rezidenčního komplexu v moderní open space.
S plukovníkem sdílíme opdpor k open spacu.
Celá operace trvala pouhých 12 minut. Absurdní pointou této precizně provedené dominance byl fakt, že jediný americký letoun, který se Libyjcům podařilo sestřelit, se stal obětí manuálně obsluhovaného protileteckého kanónu
Saddám je velký, dokud nedorazí B-52
Ovšem absolutní mistrovství v této disciplíně předvedla koalice v roce 1991 během operace Pouštní bouře. Irák tehdy disponoval třetím nejrobustnějším integrovaným systémem protivzdušné obrany na planetě. Obsahoval ty nejmodernější sovětské systémy a byl zastřešen francouzským, na míru vyrobeným, automatizovaným systémem velení a řízení KARI (což je mimochodem „Irak“ pozpátku, což ilustruje míru francouzské kreativity).
Tento systém navíc nebyl konceptem z rýsovacího prkna. KARI za sebou měl dekádu ladění během íránsko-irácké války, kde úspěšně chytal íránské hrozby, paradoxně často dotované americkým vojensko-průmyslovým komplexem v rámci tvořivého účetnictví aféry Írán-Contras. Analytická komunita se tehdy shodovala, že potlačení této ostřílené blízkovýchodní PVO bude náročné jako případná demontáž PVO samotného Sovětského svazu.
Realita ovšem západním analytikům připravila těžký šok. Systém KARI zkolaboval pouhých 48 hodin po zahájení prvních úderů. Do sedmi dnů od začátku operace byla kdysi obávaná irácká protivzdušná obrana v takových troskách, že Pentagon mohl do uvolněného vzdušného prostoru bez obav vyslat prehistorické strategické bombardéry B-52 Stratofortress, jejichž nenápadnost a schopnost úhybných manévrů se dá nejlépe přirovnat k vrženému trezoru.
Inherentní submisivita protivzdušné obrany
Hned byste se mohli ptát, proč Západ s protivzdušnou obranou vždycky tak vytře podlahu. Je na vině pouze proslulá neschopnost ruských zbraňových systémů? Jistě, katastrofální úroveň ruských polovodičů značky Whirpool je signifikantním faktorem, ale není jediným.
Pokud si nyní říkáte, že tento neduh elegantně vyřešíte nákupem prémiového německého kompletu IRIS-T SLM, což vám následně dodá sebevědomí veřejně a zcela po právu klasifikovat americké pivo jako polozmrazenou komáří moč, doporučuji urychlený návrat do reality. Protivzdušná obrana je v obrovské nevýhodě zcela přirozeně a jakékoliv množství DIN norem to nezmění.
První strukturální deficit spočívá v samotné podstatě aktivní radiolokace, která musí vyřazovat elektromagnetické záření. V praxi to znamená, že každý zapnutý přehledový radar je obří maják, který do všech stran s nadšením deklamuje svou přesnou polohu. Čím výkonnější radar zapnete, tím rychleji vám dojde, že už žádný radar nemáte.
Když stíhačka letí rychleji, než vy se stihnete sbalit
Druhý, neméně fatální problém, představuje asymetrie v mobilitě. Odmysleme si na moment existenci elektronického boje (což je v moderním konfliktu zhruba ekvivalent ignorování gravitace při výskoku z letadla) a představme si tuto situaci. Operátor Ahmed v záchvatu hluboké vlastenecké povinnosti zaktivuje radiolokátor a ve vzdálenosti 100 kilometrů triumfálně detekuje blížící se západní stíhací letoun. Jenomže tím zároveň prozradí svou pozici. Je to v podstatě jako vojenský Tinder – sice jste měli „match“, ale protistrana vám místo srdíčka právě posílá AGM-88G AARGM-ER.
Jak raketě země-vzduch, tak antiradiační střele bude cesta k cíli trvat zhruba dvě minuty. Jenomže pilot se zanoří se pod radarový horizont – čímž naprosto bezostyšně zneužije ten ohavný západní mýtus, že je Země kulatá – a za zmíněné dvě minuty se nachází 60 kilometrů daleko. Palubní radiolokátor blížící se protivzdušné střely se sice v koncové fázi letu aktivuje, ale nic nenajde.
Na zemi je ovšem situace diametrálně odlišná a výrazně méně veselá. Vezměme si například izraelský systém SPYDER. Tento komplet je vyhlášený svou extrémní schopností bleskové změny pozice v rámci doktríny shoot-and-scoot. Jenomže i tomuto technologickému zázraku zabere nezbytné sbalení antén a opuštění palebné pozice pět minut hrubého času. A bylo by nutné odjet několik kilometrů daleko, aby ho střela nenašla.
Jak vidíme, Ahmed má výrazně menší mobilitu.
Nespolupracující radarová rovnice
Třetím a z hlediska přežití radaru naprosto fatálním problémem je matematika elektronického rušení. Jak jsme si již definovali, radar musí paprsek vyslat k cíli a zachytit jeho odraz. Podle radarové rovnice platí neúprosný zákon, že výkon přijímaného odrazu klesá se čtvrtou mocninou vzdálenosti. Naproti tomu ofenzivní elektronické rušení letící ze stíhačky putuje prostorem pouze jedním směrem. Jeho výkon tedy v místě přijímací antény pozemního radaru klesá pouze s druhou mocninou vzdálenosti.
Tento propastný fyzikální nepoměr v rovnici J/S (Jamming-to-Signal ratio) v praxi znamená, že i průměrně výkonný letecký rušič s naprostým přehledem deklasuje obrovský pozemní radiolokátor s gigawattovým výkonem. Je to v podstatě stejné, jako snažit se použít stetoskop na technopárty.
Zastánci protivzdušné obrany samozřejmě namítnou, že existují techniky elektronických protiopatření, které se snaží tyto vrozené nevýhody kosmeticky maskovat. Pravdou ovšem je, že útočící letectva aplikují protizbraně s mnohem rychlejší vývojovou křivkou.
Analytický konsenzus je neúprosný: od doby, co americké ozbrojené síly v Iráku úspěšně aplikovaly na nebohém Saddámu Husajnovi konečné gravitační řešení jeho prezidentského mandátu, se s masivním nástupem technologií stealth a kognitivního rušení situace pozemních protivzdušných systémů propadla z kategorie „velmi špatná“ do kategorie „KFC“.
Protivzdušná obrana vás neochrání
Jakmile protivník pošle do vašeho vzdušného prostoru dostatečné množství moderních útočných platforem a vy je nedokážete zastavit svým letectvem, západní letouny vaši pozemní protivzdušnou obranu velmi rychle zlikvidují. A západní letectva trpí nedostatkem moderních stíhaček zhruba ve stejné míře, v jaké evropské metropole trpí nočním nedostatkem otevřených prodejen doner kebabu.
Můžeme samozřejmě rovnou pominout naprosto absurdní a pro cílovou skupinu tohoto blogu zcela nepřijatelná defenzivní opatření – jako je například přiškrcení toku financí lokálním teroristickým buňkám či snad dokonce bizarní experimentování s transparentními volbami.
V minulé dekádě ještě poměrně spolehlivě fungovala doktrína korupčního odstrašení. To vám stačilo koupit dostatečné množství superjachet a masivních kapitálových injekcích do západních nemovitostí. Západní establishment následně zcela pochopitelně ztratil operační motivaci přetransformovat váš prezidentský palác do podoby dálnice D1 těsně před rekonstrukcí. Jenomže s příchodem Trumpovi zahraniční politiky se i toto vytrácí, ta by se dala cimrmanovsky zhruba takto:
Nikdo nemůže znát tvůj příští krok, když sám netušíš, co vlastně děláš.
Zde se konečně dostáváme k naprosto stěžejnímu doktrinálnímu axiomu tohoto textu. Pozemní protivzdušná obrana – ať už její deklarované specifikace na křídovém papíře vypadají sebehrozivěji – je bez plné integrace se silným moderním letectvem, bez robustního systému velení a bez existence vysoce kompetentního důstojnického sboru z taktického hlediska naprosto k ničemu.
Bohužel hned na začátku současného konfliktu zapomněla íránská protivzdušná obrana záchranné slovo.
V konečném důsledku tak plní baterie střel země-vzduch pouze roli nesmírně nákladného, maskáčově natřeného asistenčního psa emoční podpory. Dodává diktátorovi potřebné kognitivní placebo – tedy hřejivý, avšak čistě iracionální pocit, že je jeho vzdušný prostor před imperialisty v bezpečí.
Jedinou možnou záchranou je změnit živočišný druh
Tohle přesně se stalo v Íránu, kde se Trump rozhodl pro pětidenní vojenskou operaci. Těch pět týdnů se stalo nejhoršími pěti měsíci jeho prezidenství. Z objektivního hlediska však existuje jedna entita, která z tohoto debaklu vyšla ještě o poznání hůře než americký prezident – a to sám nejvyšší vůdce, ajatolláh Chameneí.
Ten byl letkou izraelských stíhačů nucen podstoupit nedobrovolnou cestu mučednictví, což znamená, že teď musí strávit několik staletí úmorným zaučováním 72 nových manželek bez milostných zkušeností, aby se vůbec kdy teoreticky přiblížil k úspěšné realizaci „íránské sedmdesát trojky“.
Nutno ovšem podotknout, že Trump svým přístupem zároveň předvedl bezprecedentní ukázku zrychlené geopolitické optimalizace a naprosto tak ponížil své předchůdce. Těm totiž trvalo celých dvacet let, než v Afghánistánu úspěšně nahradili vládu Tálibánu vládou Tálibánu. Trump tento úmorný byrokratický cyklus drasticky zefektivnil a dokázal provést náhradu režimu ajatolláha Chameneího režimem ajatolláha Chameneího za pouhých osm kalendářních dnů.
Tento sled událostí vedl k jedinému logickému vyústění – staronové nejvyšší vedení se okamžitě začalo skrývat. Ačkoliv vám tedy marketingové oddělení dodavatele vytiskne k systému S-300 brožuru, empirická data hovoří neúprosně. Jediná skutečně spolehlivá a praxí ověřená doktrína přežití pro autokraty, na které si ukázalo západní letectvo, spočívá v bleskové asimilaci s krtkem obecným.
Zdroje:
