Článek
V červnu roku 2026 proběhla britskými médii poměrně alarmující zpráva, která dosti nelichotivě nasvítila realitu tamních námořních sil. Z celkových šesti britských jaderných útočných ponorek (SSN) se momentálně ani jedno plavidlo nenachází na aktivní bojové misi. Pět z nich kotví v docích, kde čekají na údržbu či nutné opravy, zatímco nejnovější přírůstek, HMS Agamemnon, teprve prochází úvodními námořními testy.
Abychom ovšem nevykreslovali situaci hned jako absolutní kolaps, je důležité zmínit kontext. Západní námořnictva standardně operují v takzvaném systému třetin: jedna třetina flotily hlídkuje na moři, druhá prochází běžnou údržbou a třetí podstupuje dlouhodobé opravy či hloubkovou modernizaci. Při flotile pouhých pěti plně operačních útočných ponorek by se na moři měla v každý daný moment nacházet minimálně jedna až dvě lodě.
Co se týče britské odstrašující síly, raketonosné ponorky třídy Vanguard (SSBN) si sice stále udržují striktně předepsanou pohotovost jedné lodě na moři ze čtyř celkových. Tato plavidla tak nadále zajišťují jaderný deštník, daří se to ovšem jen za cenu prodlužování jejich patrol, které nyní nezřídka trvají i půl roku. Co přesně tedy dovedlo britské ponorkové loďstvo do takto napjatého stavu?
Británie jako oponent Sovětského svazu
Dnes se na to často zapomíná, ale za časů studené války představovala Velká Británie nezpochybnitelnou ponorkovou velmoc. Na svém absolutním vrcholu disponovalo Královské námořnictvo flotilou šestnácti jaderných útočných ponorek, kterým navíc krylo záda jedenáct ponorek s konvenčním pohonem.
Papírově to na první pohled možná nezní jako obrovské číslo, ale reálná strategická váha byla ohromující. Zatímco operační nasaditelnost britské flotily se stabilně držela mezi 30 až 50 %, sovětské námořnictvo se u svých ponorek trápilo s pouhými 5 až 10 %. Díky tomuto diametrálnímu nepoměru udržovali Britové praktickou paritu s atlantickou částí sovětských podmořských sil. Fungovali jako neviditelní hlídači v klíčové oblasti známé jako GIUK gap (námořní prostor mezi Grónskem, Islandem a Británií), kde sovětská plavidla stínovali na každém kroku.
GIUK gap bylo hlavní defenzivní linií NATO proti sovětskému ponorkovému útoku.
Díky tomu, že na sebe Londýn vzal břemeno této defenzivní sítě, mohla americká flotila investovat sto procent svého úsilí do ofenzivních operací. Americké ponorky tak potají pronikaly hluboko do takzvaných sovětských „bastionů“ v Barentsově moři, kde sledovaly ruské raketonosné ponorky.
Když sovětské velení toto zjistilo, zrodila se odvetná operace Atrina. Rusové celý rok tajně shromažďovali síly a v roce 1987 vyslali do Severního Atlantiku hned pět svých tehdy nejmodernějších útočných ponorek třídy Victor-III. Jejich cíl byl jasný: najít a zaměřit americké raketonosné ponorky. To se jim sice nepodařilo, zato však obnažili jinou kritickou slabinu NATO.
Svým koncentrovaným náporem kompletně přečíslili vyčleněné britské hlídky. A protože defenzivu v oblasti zajišťoval výhradně Albion, než se informace vůbec donesla do Washingtonu, většina z pěti sovětských ponorek se ztratila. Spojené státy pak musely během jediného týdne shodit z námořních letounů roční produkci sonarových bójí, aby Sověty znovu našly.
Vývoj amerických jaderných ponorek v moderní éře
Jako přímou reakci na (domněle) vzrůstající sovětské schopnosti se Američané v osmdesátých letech rozhodli stvořit ultimátního podmořského predátora – a tak se zrodila legendární třída Seawolf. Její akustická stopa byla natolik malá, že i při útočné rychlosti 25 uzlů (cca 46 km/h) vydávala do okolí menší hluk než předchozí třída Los Angeles v momentě, kdy nečinně kotvila u mola v přístavu.
Konstruktéři u Seawolfu vsadili na hydrodynamicky ideální poměr délky a šířky trupu 9:1. Tato velká šířka je pro akustické utajení naprosto ideální, je ovšem tak nesmírně technologicky a inženýrsky náročná, že se standardně aplikuje výhradně u obřích nosičů balistických raket.
Nákres amerických ponorek třídy Seawolf. Všimněte si, že nemá lodní šroub. Je to první nebritská ponorka v historii, která používá pohon typu pump-jet.
Výzbroj tvořilo osm torpédometů s gigantickou zásobárnou padesáti torpéd, což je zhruba dvojnásobek kapacity běžných SSN. Zde to však mělo svůj účel: misí těchto ponorek bylo vplout přímo do srdce sovětských bastionů a nekompromisně potopit všechno, co pod hladinou operovalo.
Třída Seawolf představuje dodnes naprostý zázrak inženýrství, ale taková dokonalost měla svou astronomickou cenovku. Dvě tyto ponorky stály amerického daňového poplatníka zhruba stejně jako celá letadlová loď třídy Nimitz. Po konci studené války si podobný finanční luxus nemohl dovolit ani bezedný Pentagon, a tak americké loděnice stihly na vodu spustit pouze tři tyto unikáty.
USS Connecticut, druhá ponorka třídy Seawolf.
Americké námořnictvo následně pragmaticky přehodilo výhybku k ponorkám třídy Virginia. Ty stojí zhruba polovinu toho co Seawolf, disponují vertikálními sily pro odpalování raket Tomahawk (které musel Seawolf vypouštět z torpédometů) a především jsou neporovnatelně přívětivější na provoz a údržbu. Jde pravděpodobně o nejlepší víceúčelovou ponorku současnosti. Pokud ale dojde na ryzí lov nepřátelských ponorek, k dokonalosti Seawolfu se ani nepřiblíží.
Britové se megalomanských snů nevzdali
Ačkoliv většina vývoje nových britských útočných ponorek třídy Astute probíhal až po pádu železné opony, Londýn se tvrdošíjně odmítl vzdát své maximalistické studenoválečné doktríny. Jelikož projekt vznikal o dekádu později, dokázaly nové britské stroje mýtický Seawolf v mnoha ohledech i masivně překonat.
Třída Astute zachovává onen etrémně náročný tvar trupu 9:1, díky němuž dokáže plavidlo klouzat pod hladinou jako stín při jakékoli rychlosti. Veškerý pohonný systém je navíc důmyslně uložen na masivních izolovaných podložkách (tzv. gumových raftech), čímž se minimalizují veškeré vibrace. Extrémní tichost této třídy je dnes legendární – údajně je na tom stealth profil stále lépe než u nejnovější francouzské chlouby, třídy Suffren, a to se přitom bavíme o vůbec první jaderné ponorce s částečně elektrickým pohonem.
Nákres ponorek třídy Astute. Tvar trupu extrémně minimalizuje hlučnost, ale je velmi náročný na konstrukci.
Ze svých šesti torpédometů dokáže tento 7 800 tun vážící leviatan vrhat až 37 torpéd Spearfish, nebo střel Tomahawk, a navrch nabízí modulární vybavení pro suché nasazení speciálních jednotek. O hlavním sonarovém komplexu i Američané s jistou dávkou závisti přiznávají, že jde zdaleka o to nejlepší vybavení na světě. Kde je tedy ten háček?
Problém spočívá ve faktu, že vývoj přesně tohoto typu ponorky Američané před lety odpískali, protože pro ně představoval příliš velkou technologickou a finanční zátěž. Nechme to na moment rezonovat: plavidlo bylo příliš technologicky náročné a příliš drahé… i pro Američany! Jak asi takový projekt mohl dopadnout, když se o stejnou ligu pokusí stát bez bezedného obranného rozpočtu?
Asi tušíte správně – dopadlo to katastrofálně. Celý vývoj a následná výroba třídy Astute byly naprostým logistickým a finančním hororem. Rozpočet na první tři lodě nakynul o monstrózních 58 % a britský průmysl záhy zjistil, že plavidla svépomocí vlastně nedokáže sestavit.
První ponorka nové třídy, HMS Astute před spuštěním na vodu. Do služby bude úspěšně uvedena až za sedm let.
Ze slepé uličky je nakonec musela zachraňovat americká General Dynamics Electric Boat – paradoxně ta samá firma, která postavila třídu Seawolf. Její zaměstnanec dokonce musel v jednu chvíli převzít nad celou britskou konstrukcí kontrolu, aby se zabránilo nejhoršímu.
Ponorky sice máme, ale jak je teď proboha dostat na moře?
Můžete si říct: „Dobře, po všech peripetiích už šestá ponorka prochází testy a sedmá loď, HMS Achilles, je v aktivní výstavbě. Takže Britové to nakonec dokázali?“ Problém je, že ani moc ne. Ano, fyzicky ty ponorky sice mají, ale celá situace nápadně připomíná nadšeného puberťáka, který si za brigády koupí ojeté BMW. Možná si na něj s odřenýma ušima našetřil, u baráku v něm vypadá skvěle, ale jakmile dojde na pravidelný servis, údržbu neutáhne a auto zůstane stát v garáži.
Britské ponorkové flotile také extrémně ubližují kroky z dob vlády Davida Camerona. Ten se očividně rozhodl vyzvat Nevilla Chamberlaina na souboj o titul nejneschopnějšího premiéra v britských dějinách, když odložil nutnou náhradu britských raketonosných ponorek o rovných deset let. Zoufale improvizované udržování stařičkých Vanguardů při životě tak dnes funguje jako obří černá díra, která vysává britské finanční i personální kapacity.
HMS Astute odpaluje nejvnovější variantu střel s plochou dráhou letu Tomahawk Block IV.
Fakt, že se strategická bezpečnost severního křídla NATO ještě nezhroutila, zachraňuje jen to, že ruská Severní flotila je na tom organizačně podobně katastrofálně jako ta britská. Její operační nasaditelnost osciluje na tradičních sovětských 5 až 10 %, což v praxi znamená, že na moři hlídkují maximálně jedna či dvě jaderné útočné ponorky. A takový objem hrozeb zvládnou uhlídat i sami Francouzi.
Ten nejbolestivější paradox celého příběhu se však skrývá ve výsledku: ponorky třídy Astute jsou na současném strategickém hřišti absurdně překvalifikované a všechny jejich fantastické schopnosti jsou vlastně trochu zbytečné. Rusové do dnešního dne nejsou spolehlivě schopni zachytit ani modernizované ponorky třídy Los Angeles, a v někdejším prominentním bastionu v Barentsově moři operuje momentálně jedna jediná ruská raketonosná ponorka.
Nákres francouzských ponorek třídy Suffren. Přestože je třída výrazně menší než Astute, můžete vidět, že je výrazně užší. To zlevňuje konstrukci.
Pro obranu a dominanci v této oblasti by plně dostačovaly stroje s polovičními výkony a třetinovou výzbrojí. Místo sedmi mistrovských, leč nezaplatitelných Astute si mohl Londýn pořídit například dvanáct levnějších a provozně méně náročných plavidel, odpovídající francouzské třídě Suffren.
Britové po dekádách utrpení sice dokázali technicky uspět přesně tam, kde to Američané dříve vzdali, ovšem jen proto, aby na samém konci s hořkostí zjistili, že Washington měl celou dobu pravdu.
Práva k použití (aneb rozmohl se nám tu takový nešvar):
Jisté nejmenované české vojenské weby si začali mé texty půjčovat, články nechají zjevně zkrátit umělou inteligencí a následně je – včetně mých specifických vtipů a přirovnání – vydávají za své vlastní dílo. S takovým využitím svých článků souhlasím, ovšem pouze za podmínky, že bude zmíněn původní autor a bude připojen aktivní (prokliknutelný) odkaz na originální článek zde na Médiu.
Zdroje:
