Článek
K pochopení toho, jak se povedlo takhle zmasakrovat jedno z nejlepších letadel historie, se musíme vrátit ke zrodu původní F-15 na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Americké tajné služby tehdy přinesly do Pentagonu satelitní fotky nového sovětského stroje – MiG-25 Foxbat.
Z obrovských křídel a masivních motorů američtí analytici okamžitě vyvodili katastrofický závěr a propadli absolutní hysterii. Byli přesvědčeni, že Sověti postavili nepřekonatelné, extrémně obratné superletadlo, které americké letectvo vymaže z oblohy. Že realita byla úplně jiná a Foxbat byl ve skutečnosti jen neobratná ocelová vana, která ta obří křídla potřebovala jen k tomu, aby se vůbec udržela ve vzduchu, tehdy nikdo netušil. Mýtus o nepřekonatelné sovětské stíhačce zafungoval dokonale.
V čiré panice z této (jak se později ukázalo, neexistující) hrozby dostali konstruktéři z tehdejšího McDonnell Douglas volné ruce i rozpočet a vyrazili k rýsovacím prknům s posvátným heslem: „Ani libru pro pozemní cíle“ (v angličtině se to hezky rýmuje: „Not a pound for air-to-ground“). Letadlo dokonce ani není schopné podvěsit byť neřízenou pumu, či raketu proti pozemním cílům.
Výsledkem byl původní F-15 Eagle. Vrcholný predátor zrozený z paranoie, ovšem tak dokonalý, že jeho bojové skóre 104 sestřelů bez jediné vlastní ztráty zní spíše jako ruská statistika než jako realita. Jenže historie nesnáší, když něco funguje až moc dobře. Následně totiž dostali Američané „geniální“ nápad, že by se tenhle čistokrevný stíhač dal „mírně upravit“ pro shazování pum.
F-15E Strike Eagle
Když Spojené státy ve druhé polovině studené války potřebovaly smazat něco z mapy hluboko v nepřátelském týlu, spoléhaly na General Dynamics F-111 Aardvark a jeho bratříčka pro elektronický boj EF-111 Raven. Tyto obří letouny s měnitelnou geometrií křídel dokázaly klesnout třicet metrů nad zem a proletět pod radary, nebo spustit elektronické rušení na EF-111 Raven a oslepit protivzdušnou obranu desítky kilometrů daleko.
F-111 Aardvark byl esencí studenoválečného stíhacího bombardéru. Zde v australské variantě.
Mělo to jen jeden drobný háček: Aardvark se udržoval v provozu zhruba stejně snadno jako průměrná aplikace nakóděná ze večer Chatem GPT. Na konci své kariéry začala flotila F-111 požírat až třetinu celého rozpočtu na údržbu amerického letectva. Pentagon si tak uvědomil, že jestli Aardvarky okamžitě něčím nenahradí, letectvo finančně vykrvácí. A protože vývoj nového stíhacího bombardéru od nuly trvá roky, v rámci úspor se rozhodli jít cestou nejmenšího odporu.
McDonnell Douglas, který v té době už naplno sekal rozpočet na vývoj, nabídl F-15. Letadlo, které, jak už víme, dostalo do rodného listu výslovný zákaz nosit na palubě cokoliv, co se hází na zem. Výsledkem byl F-15E Strike Eagle, který nakonec v tendru porazil výrazně ambicióznější F-16XL. Na první pohled se sice původní F-15 podobal, ale uvnitř to byl pokus o znásilnění fyziky.
Inženýři museli vzít obratnou konstrukci stavěnou na boj ve výškách a masivně posílit konstrukci, přidat sedačku pro zbraňového operátora a oblepit to celé zvenčí konformními nádržemi a raketnicemi. Z baletky tak udělali stěhováka s nadváhou, ale v tabulkách to vyšlo, letadlo uneslo hodně bomb, a tak mohli legendární Aardvarky začít odcházet do důchodu. Tedy, až do chvíle, než začala válka v Zálivu a na tohle rozpočtové cvičení dopadla drsná realita.
Selhání v Zálivu
Křest ohněm přišel v roce 1991 během operace Pouštní bouře. Americké velení očekávalo, že bude moci ukázat světu svou chloubu. Realita ale přinesla těžké vystřízlivění. Veškerou nejnebezpečnější práci nakonec musely oddřít dosluhující F-111 Aardvark a britská Tornada.
Na obranu Strike Eaglu, prohlásit o letounu, že je výrazně horší stíhací bombardér než Panavia Tornado a F-111 Aardvark, je ekvivalentní urážce, že jste výrazně horší šachista než Garri Kasparov a Bobby Fisher. Na obrázku britské Tornado GR.4.
Proč vlajková loď amerického leteckého průmyslu selhala? Ukázalo se, že rčení „z trabanta ferrari neuděláš“ překvapivě platí i obráceně. Když vezmete letoun, jehož celá aerodynamická a strukturální DNA byla stvořena pro čisté vybojování vzdušné nadvlády (ideálně v devíti kilometrech), nepomůže vám ani svěcená voda, abyste z něj udělali efektivní hloubkový bombardér.
Ve snaze o prolomení protivzdušné obrany totiž Strike Eagle propadl hned ve všech třech základních doktrínách, jak přežít:
- Letět extrémně nízko – takzvaně pod radarem. Problém je, že těsně nad zemí je vzduch hustý a plný turbulencí. U původního Eaglu se delší let vyšší rychlostí v nízkých výškách skoro vždy rovná poškození draku, u Strike Eaglu je situace o malinko lepší, ale spotřeba paliva je gigantická a namáhání draku také.
- Stealth – tedy mít snížený radarový odraz. Zde se kdokoliv, kdo kdy viděl jakoukoliv verzi F-15, musí jen suše zasmát. Letoun má zhruba tak velký radarový odraz, že by ho čeští novináři neměřili ve Fabiích, ale fotbalových hřištích.
- Systémy elektronického boje – nikdo vás nedokáže přesně zaměřit. Strike Eagle má k dispozici jen standardní sebeobranné systémy. Na zakrytí svého obrovského radarového odrazu mají tyto systémy asi takový vliv, jako když se snažíte zakrýt svítící maják roztaženým kapesníkem – což na S-300 stále stačí.
Výsledek byl neslavný. F-15E se na rozbíjení kvalitní protivzdušné obrany nehodil a ukázal se být přesně tím, čím v jádru byl – výborným letadlem nuceným dělat práci, pro kterou nebyl stavěn.
Když MBA zničí McDonell Douglas a pak Boeing
Zatímco Strike Eagle bojoval s fyzikou nad Irákem, jeho výrobce McDonnell Douglas vedl mnohem destruktivnější boj ve vlastních zasedačkách. Na konci devadesátých let firmu ovládli manažeři s tituly MBA, kteří vyznávali moderní náboženství čtvrtletních výsledků. A protože výzkum a vývoj generuje zisk až za deset let, udělali to nejsnazší – zařízli celý rozpočet na vývoj nových letadel. (Opravdu geniální.) Bylo jasné, že do pár let McDonnell Douglas zbankrotuje.
Naštěstí pro ně (a naneštěstí pro zbytek letectví) se objevil Boeing. Akcionáři Boeingu prosadili odkoupení krachujícího giganta, ačkoliv technické křídlo firmy před tím varovalo. Následovala ukázka korporátního kanibalismu, která dala vzniknout legendárnímu vtipu leteckého průmyslu:
McDonnell Douglas si za peníze Boeingu koupil Boeing.
Manažeři Boeingu s doktoráty z fyziky, zvyklí na inženýrskou etiku a kooperaci, neměli proti dravcům z McDonnellu nejmenší šanci. Následovala série záhadných skandálů, o kterých se (čirou náhodou, samozřejmě) vždy okamžitě dozvěděli novináři. Původní inženýrské vedení Boeingu bylo kompletně vyštípané a otěže nad obří společností převzali přesně ti samí manažeři, kteří předtím zničili McDonnell Douglas.
Nové vedení Boeingu aplikovalo svůj oblíbený recept i na novém působišti a opět začalo škrtat, kde se dalo. Když firmě reálně začalo hrozit, že svou neschopností přijde o veškeré zbrojní zakázky, manažeři se upsali zbrojním kontraktům s fixní cenou (tzv. FPC). To je věc, na kterou ve zbrojním průmyslu nepřistoupí nikdo s pudem sebezáchovy. Výsledek byl, že vývoj nového tankeru KC-46A a prezidentského speciálu nakonec vytvořil takovou černou díru na peníze, že to Boeing téměř položilo.
Když je sám nechceš, vnuť je spojencům
Zatímco Boeing krvácel v účtárně, Pentagon vyhodnotil F-15E Strike Eagle jako relativně nevhodný pro válku s vyspělým protivníkem, přesto jich koupil přibližně dvě stovky. Může se to zdát jako zvláštní, ale je nutné si uvědomit, že většina amerických protivníků používá systémy S-300 a S-400, které se hodí primárně k sestřelování dopravních letadel.
Útoky na střední vzdálenost v NATO „dočasně“ přebrala Evropa s tím, že Američané si počkají na bombardovací verzi F-22 Raptor – mytický FB-22 (letos to dočasné evropské řešení oslaví 30 let). Problém byl, co teď s rozjetou výrobní linkou. Bílý dům tak vymyslel geniální obchodní strategii: „Když máš letadlo, které tvé letectvo nechce, agresivně ho vnuť spojencům.“
Pár kusů se podařilo udat do Jižní Koreje a Singapuru, ale skutečným zachráncem výrobního programu se stala až v roce 2011 Saúdská Arábie. Situace v Libyi otevřela státní kasu většiny ropných monarchií dokořán. Krátce na to se v rámci akce: „Jedna F-15 za každé porušení lidských práv.“ přidal i Katar.
Saudská Arábie si objednala 84 nových letounů F-15SA a dalších 68 bylo upraveno ze starších letounů.
Že si za onen balík peněz koupili noční můru, zjistili Saúdové záhy. Naroubovat na čtyřicet let starou stíhačku plně digitální řízení (fly-by-wire) a pokusit se integrovat moderní útočné střely se ukázalo jako peklo. Architektura letounu s novým softwarem bojovala na každém kroku a slibované bojové schopnosti reálně drhly. A celé to vyvíjel Boeing na absolutním vrcholu své neschopnosti.
Zachránit pracovní místa za každou cenu
Zásoba bohatých blízkovýchodních autokratů, ochotných kupovat si americké přátelství nákupem problematických stíhaček, se nakonec vyčerpala. A zde nastává problém s výrobní linkou v St. Louis v Missouri. Ta vedle F-15 vyrábí ještě F/A-18 Super Hornet, a pokud by USA přestaly oba typy odebírat, linka by musela zavřít.
To naráželo na čistě vojenský problém, že v té době ze dvou senátorů za Missouri, jedna byla seniorní členkou výboru pro ozbrojené síly, a to v podvýboru pro letectvo, a ten druhý byl seniorní člen nejmocnějšího orgánu nad ozbrojenými silami – rozpočtového podvýboru pro ozbrojené síly (ti, co píšou vojenský rozpočet).
Tito dva „zájmy celé země chránící“ senátoři každý rok protlačili do zákona, že námořnictvo musí koupit Super Hornety, ačkoliv to je odmítalo. Jen pro představu: Americké námořnictvo zvládne najednou mít na moři maximálně čtyři letadlové lodě (a to vyžaduje notnou dávnku optimismu), každá nese 30 Super Hornetů.
Když započítáte stroje pro výcvik, rotace a zálohy, námořnictvo potřebuje cca 350 Super Hornetů. Kongres zatím zákonem přikázal nákup 622. Aby tohle šílenství už konečně přestalo, rozhodla se americká generalita pro projekt F-15EX Eagle II, aby se vyrábělo něco alespoň marginálně užitečnějšího. Přeci jenom, letadlo už za své peníze vyvinuli Saúdové, co by se mohlo pokazit?
Opravdu drahé náklaďáky na rakety
Když Američané přebrali letadlo, které mělo být už dávno hotové a na Blízkém východě jich létá přes sto, zjistili, že polovina klíčových systémů pořádně nefunguje. Tím nejtrapnějším selháním byla neschopnost integrovat protiradarové střely HARM. A to v situaci, kdy americké letectvo schopnost SEAD (potlačování PVO) na dlouhé vzdálenosti kvůli Číně opravdu zoufale, ale zoufale potřebuje.
Samozřejmě, stále tu byl ten drobný problém, že máte stíhací bombardér, u kterého není jasné, jak vůbec má prolamovat protivzdušnou obranu. Američané to vyřešili naprosto masivním systémem elektronického boje EPAWSS (Eagle Passive/Active Warning Survivability System), jehož vývoj postupoval zhruba stejně bezproblémově jako dálnice D52 kolem Nových Mlýnů.
Samozřejmě, že když nejbohatší a technologicky nejvyspělejší armáda planety něco vyvíjí a Kongres vypíše bianco šek, tak výsledkem nebude úplná katastrofa (ačkoliv se Boeing snažil o opak). F-15 EX je tak nakonec funkční letadlo, které stojí výrazně více než F-35 Lightning II a s výjimkou nošení střel s plochou dráhou letu pro něj americké letectvo nezvládlo vymyslet žádnou smyslupnou misi. A to zvládnou výrazně lépe bombardéry, či překvapivě i transportní letouny.
Hlavním využitím pro letouny F-15EX mělo být nesení střel s plochou dráhou letu. Ovšem než se stihly dostat do služby, tak Američanům došlo, že je mnohem jednodušší je prostě odhodit z vojenských transportních letounů. Na fotce je sytém Rapid Dragon pro střely JASSM nakládaný na C-130.
Aby článek nevyzněl jen jako protiamerická propaganda, je nutné věci zasadit do širšího kontextu. Každá velmoc má totiž v obranném průmyslu svou vlastní diagnózu. Ruský zbrojní průmysl trpí bájnou lhavostí, kdy na papíře kreslí neporazitelné mezigalaktické křižníky, zatímco má problém vyrobit funkční remorkér.
Evropa je paralyzovaná národní roztříštěností a svatou mantrou „průmyslové politiky“, kde se na výrobě jednoho křídla musí povinně podílet pět států. A USA mají své vlastní politické tanečky a jedním z jejich výsledků je i příběh F-15EX Eagle II, což je tragikomedie o tom, jak nakonec výrobní linka našla svou stíhačku.
Rozlučka s evropským ekvivalentem:
O tom, jak Saudy doběhl nákup F-15SA:
Zdroje:
K jazykové korektuře a češtinářskému šperkování byly používány LLMs, konkrétně Gemini 3.1 Pro.
