Když je geomorfologie „badass“

Stejně jako člověk, i reliéf se může vymykat zaběhaným konvencím a vzpírat se obecně přijímaným modelům. Prostě stát „mimo zákon“. S pojmem „badass geomorphology“ přišel v roce 2015 ve stejnojmenném článku americký geomorfolog Jonathan Phillips. Reliéf se obecně vyvíjí podle platných přírodních zákonů a vztahů, které platí vždy a všude. Proto se nám v přírodě opakují pravidelně stejné či podobné formy reliéfu. Ale jak Philips píše, vzhledem ke zvláštnostem daným místem a historickými faktory je každá krajina jedinečná a podobnosti mezi nimi jsou často jen přibližné. Můžeme říct, že vývoj forem reliéfu je hodně individualistický, svébytný. Různé detaily dané historickou a geografickou nahodilostí, přítomností různých zesilovačů (například specifická kombinace faktorů např. typ hornin, jejich rozpukání apod., která násobí intenzitu eroze) mohou způsobit, že se krajina začne vyvíjet abnormálně, mimo jakýkoliv rámec běžně přijímaného chápání problematiky. A tento nonkonformní, individuální vývoj je dle něj „badass geomorfologie“ [1].

Jeden takový příklad se nachází na Novém Zélandu. Přesuňme se na Severní ostrov a jeho východní pobřeží. Do povodí řeky Waipaoa. Od konce 19. století do roku 1914 zde probíhalo masivní kácení původních lesů a jejich přeměna na pastviny. V roce 1914 zde z lesů nezbylo takřka nic. No a co se stane, když vykácíte les a necháte obnaženou půdu? Ano, zvýší se vám eroze. Zde se začaly vyvíjet masivní strže kombinované s tu mělčími a tu hlubšími sesuvy. Jedná se opravdu rozsáhlé plochy postižené erozi, jejichž vývoj je hodně odlišný od „tradiční“ stržové eroze, zkrátka „badass“ strže. Velké množství materiálu se dostávalo do řek, které se začaly zanášet. Koryto řek se zdvihalo a rozšiřovalo [2].

Od druhé poloviny 50. let probíhaly snahy o opětovné zalesnění a stabilizaci svahů. Rozvoj menších strží se podařilo omezit. Nicméně rozsáhlých stržových systémů vzrostl i z důvodu cyklonu Bola (1988), který sám způsobil vznik 19 dalších systémů. Před počátkem zalesňování zde bylo na 67 „badass strží“, kdežto po roce 1997 jich bylo již 156 [2].

Čím jsou tak výjimečné, že je pojmenovali „badass gullies“ (gully = strž)? Jsou veliké plocha přesahuje 10 hektarů. Také produkují obrovské množství sedimentů – např. z jednoho stržového komplexu se dostávají do povodí 3 % celkového množství sedimentů v povodí. Ten ale zabírá 0,00009 % celkové plochy povodí [3]. To je obrovský nepoměr!

Výše zmíněné území jsem navštívil v roce 2018. Je to neskutečná podívaná. Kdysi po hřbetě vedla cesta, nyní je ukončená cedulí zákaz vjezdu. Kousek za cedulí je díra. Hřbet v některých místech poklesl i o 25 metrů – 8 pater [3]. A eroze se stále činí.

Badass geomorfologie vyžaduje otevřený průchod novým myšlenkám, je provokativní, inspirující. Působení různých zesilujících efektů a individualismus zaručuje v podstatě nekonečnou pestrost tvarů reliéfu, kterou oceňujeme jak vědecky, tak i po stránce estetické. Nicméně tato pestrost a vymykání se běžným rámcům činí bádání daleko větší výzvou. Správný „badass“ geomorfolog by měl být otevřený novým myšlenkám a být schopný vymanit se ze zavedených geomorfologických znalostí [1].

Mimochodem Phillips nedávno napsal kapitolu do knihy „The perfect landscape“. Ale o tom možná někdy příště.

Zdroje:

[1] J. D. Phillips, ‚Badass geomorphology‘, Earth Surf. Process. Landforms, vol. 40, no. 1, pp. 22–33, Jan. 2015, doi: 10/gngn2s.

[2] M. Marden, I. C. Fuller, A. Herzig, and H. D. Betts, ‚Badass gullies: Fluvio-mass-movement gully complexes in New Zealand’s East Coast region, and potential for remediation‘, Geomorphology, vol. 307, pp. 12–23, Apr. 2018, doi: 10.1016/j.geomorph.2017.11.012.

[3] I. C. Fuller, F. Strohmaier, S. T. McColl, J. Tunnicliffe, and M. Marden, ‚Badass gully morphodynamics and sediment generation in Waipaoa Catchment, New Zealand‘, Earth Surface Processes and Landforms, vol. 45, no. 15, pp. 3917–3930, 2020, doi: 10.1002/esp.5010.