Zisk ještě neznamená užitek: Jak parazitická ekonomika požírá ty, kteří skutečně pracují

Když se dnes řekne, že je nějaká firma úspěšná, většinou si představíme grafy s rostoucími zisky, miliardové obraty a nadšené akcionáře. Zvykli jsme si hodnotit prospěšnost jakékoliv činnosti výhradně podle toho, kolik peněz dokáže vygenerovat. Položme si ale jednu zásadní a pro mnohé možná provokativní otázku: Znamená vysoký zisk automaticky, že daná činnost přináší společnosti nějaký skutečný užitek?

Pojďme si to ukázat na jednoduchém příkladu. Představte si pekaře, který vstává ve čtyři ráno, aby upekl chleba. Lidé si ho koupí, nasytí se a pekař za svou tvrdou práci utrží zasloužený zisk. Obě strany jsou spokojené a společnost jako celek z toho profituje. A teď si představte spekulanta, který skoupí všechny byty v ulici, nechá je prázdné a čeká, až jejich cena vzroste, aby je s obří marží prodal dál. I on vydělá. Možná stokrát víc než náš pekař. Ale co reálného společnosti přinesl? Vůbec nic. Jen uměle vyšrouboval ceny bydlení pro všechny ostatní.

Už starověký filozof Aristotelés si tohoto rozporu všiml. Rozdělil lidské hospodaření na dva světy, které se dodnes snažíme (často marně) pochopit. Prvnímu říkal oikonomia. To je ten náš pekař. Jde o rozumné nakládání se zdroji tak, aby se uspokojily skutečné lidské potřeby a komunita mohla normálně fungovat.

Druhému světu říkal chrematistika. A to je přesně to, co dnes vládne světu. Jde o umění hromadit peníze čistě pro peníze samotné. Nejde tu o to vytvořit produkt nebo službu, která někomu pomůže. Jde jen o to najít kličku, systémovou chybu nebo lidskou slabost, ze které lze vytěžit maximální zisk bez ohledu na následky pro zbytek společnosti.

Zastánci volného trhu vám v tuto chvíli pravděpodobně začnou oponovat slavnou poučkou o „neviditelné ruce trhu“, která prý vše vyřeší a zreguluje k naprosté dokonalosti. To je ale nebezpečný mýtus. Kdybychom všechno nechali jen na volné ruce trhu a maximalizaci zisku, měli bychom v supermarketech volně prodejný pervitin. Proč? Protože by to byl naprosto fantastický a ziskový byznys s nekonečnou poptávkou. Přesto o potřebě regulace tvrdých drog dnes nikdo příčetný nepochybuje.
Je dobré si také uvědomit, že tento novodobý „vykuk“ nepáchá škodu jen na samotném trhu s bydlením či s investičními aktivy. Jeho parazitování má ještě jeden, mnohem zákeřnější, skrytý dopad na celou společnost. Tím, že spekulacemi na burze nebo držením prázdných nemovitostí vydělá obrovské peníze, aniž by sám společnosti přispěl jakýmkoliv reálným produktem nebo užitečnou službou, získává nespravedlivou výhodu. S těmito „bezpracně“ nabytými penězi pak vstupuje na běžný trh a nakupuje stejné statky a služby jako náš poctivý pekař .

Co se ale stane, když se v ekonomice objeví spousta nových peněz, které nejsou kryté žádnou novou užitečnou prací? Zvedne se celková poptávka po omezených zdrojích a s ní i běžné ceny. Spekulant tak svou činností nejenže zdražuje samotné byty, které chybí rodinám k žití, ale de facto zdražuje život úplně všem. Ti, kteří poctivě pracují a vytvářejí skutečné hodnoty, si tak za svou výplatu nakonec koupí méně, protože o služby a zboží musí na trhu soutěžit s těmi, kteří své bohatství pouze vyčarovali z finančních machinací a extrahování hodnot.

Jak jsem detailně rozebíral ve svém nedávném článku Nedostupnost bydlení, právě trh s nemovitostmi se stal ukázkovým příkladem tohoto toxického posunu. Bydlení – zcela fundamentální lidská potřeba – se proměnilo v primárně nízkorizikové investiční aktivum, na kterém se generují obrovské zisky, jež ale nevznikají z tvorby hodnot, nýbrž pouhým parazitováním na nedostatku.

V tomto textu však půjdeme ještě dál a podíváme se do větší hloubky. Ukážeme si, že realitní trh je jen jedním z mnoha chapadel stejného problému. Chrematistika dnes totiž úspěšně parazituje na mnohem širším spektru naší ekonomiky. Pojďme se podívat na některé příklady, kde peněžní zisk, častokrát obří, hrubě neodpovídá přínosu pro společnost.

Dříve byla návštěva kasina spojena s určitou fyzickou i společenskou bariérou. Člověk se musel obléknout, někam dojít a peníze fyzicky vsadit, u čehož figuroval určitý sociální kontakt. Dnes jsme však tuto bariéru zcela zbourali. Díky chytrým telefonům si každý z nás může nosit své vlastní, nonstop otevřené digitální kasino přímo v kapse. Průmysl hazardu a sázkových kanceláří nám tento přesun prodává jako víceméně zábavu, jako způsob, jak si „okořenit“ sledování sportovního zápasu. A aby se neřeklo, někam malým písmem napíše, že zákazník na sebe bere odpovědnost za riziko ztráty peněz. Realita za oponou lákavých reklamních sloganů je ale mnohem temnější.

Tento průmysl totiž ztělesňuje chrematistika v její nejkrystaličtější a nejagresivnější podobě. Nevytváří naprosto žádnou přidanou hodnotu, žádný reálný produkt. Jeho byznys model je postaven na geniálně zkonstruovaných algoritmech, které zneužívají zranitelnosti lidské psychiky a fungují jako gigantický vysavač bohatství. Digitální platformy těží z anonymity a sociální izolace svých uživatelů. Tím, že hráč přichází o fyzický kontakt s penězi a vidí jen blikající čísla na obrazovce, ztrácí zábrany, což prokazatelně vede k nekontrolovatelnému a nepřetržitému hraní.

Dopady tohoto „podnikání“ na společnost jsou přitom drtivé. Jakmile je hazard dostupnější, nevede to k většímu celospolečenskému štěstí, ale k nárůstu finančních potíží a zhoršení duševního zdraví. Nedávná rozsáhlá studie amerického Fedu, která zkoumala dopady plošné legalizace mobilního sportovního sázení, přinesla alarmující zjištění: snadná dostupnost sázení vede k viditelnému propadu kreditního skóre obyvatel a k přímému nárůstu nesplácených úvěrů a exekucí. A kdo tuto daň platí nejčastěji? Jsou to primárně mladí lidé do 40 let, u kterých po zavedení sázkových aplikací raketově rostou nesplácené půjčky na auta a dluhy na kreditních kartách.

Při pohledu na tato data vyvstává otázka: jak může být takto destruktivní činnost vůbec tolerována? Odpověď leží v další iluzi, jež předkládají její lobbující zástupci – v iluzi daňového přínosu. Státy (ať už v USA nebo v Evropě) velmi často legalizují hazard s naivní vidinou, že takto snadno zalepí díry ve státním rozpočtu. Zpočátku se to tak skutečně jeví, ale v dlouhodobém horizontu jde o těžké zklamání a past.

Náklady na tyto parazitické zisky se totiž socializují a dopadají na nás všechny. Peníze, které člověk prohraje v mobilní aplikaci, jsou přesně tytéž peníze, které následně chybí v reálné oikonomii. Ekonomické studie dokazují, že jakmile vstoupí do hry hazard, klesají výdaje domácností za běžné spotřební zboží a služby. Každá koruna prohraná v digitálním kasinu znamená, že si rodina nekoupí novou pračku, nezaplatí služby řemeslníka nebo nepodpoří našeho poctivého pekaře.

Když pak sázkař skončí v osobním bankrotu, přijde o rodinu a propadne se na dno, sázková kancelář mu nepomůže. Její majitelé si své zisky nechají, zatímco náklady na policii, soudy, léčbu závislostí a sociální dávky pro zničené rodiny zaplatíme z našich daní my všichni. A i v případě, kdy k bankrotu nedojde, jsou peníze vydělané provozovateli těchto platforem následně použity k odsátí reálných statků z ekonomiky na úkor těch, kteří poctivě pracují. Je to dokonalá ukázka systému, kde si úzká skupina privatizuje zisky z lidského neštěstí a náklady bezohledně přenáší na celou společnost.

Když zrovna neprohráváme peníze v digitálních kasinech, čelíme jinému typu parazitování. Kdysi platilo, že pokud chce firma uspět na trhu, musí vyrobit kvalitnější, užitečnější nebo levnější produkt než její konkurence. Dnes, v éře velkých korporací a monopolního kapitálu, se však často soutěží jinak. Místo do skutečných inovací a vylepšování produktů tečou obrovské, až absurdní částky do takzvaného „prodejního úsilí“ – do marketingu a všudypřítomné reklamy.

Značná část celospolečenských zdrojů se tak plýtvá na to, aby v nás tento systém uměle vyvolával neukojitelné touhy a pocit, že nám neustále něco chybí. Namísto toho, aby se peníze a lidský um investovaly do vyšší efektivity, bezpečnosti či ekologické šetrnosti výroby, pálí se v gigantickém reklamním kolotoči, který HDP sice opticky nafukuje, ale náš reálný blahobyt nezvyšuje.

V posledních letech navíc tento průmysl objevil dokonalý nástroj: ekonomiku pozornosti a digitální platformy. Sociální sítě nejsou neutrálním prostředím pro komunikaci s přáteli. Jsou to geniálně zkonstruované stroje na těžbu našeho času. Využívají pokročilé algoritmy, nekonečné scrollování a systém neustálých psychologických odměn (jako jsou „lajky“ a notifikace), aby nás udržely přilepené k obrazovkám co nejdéle. Naše kognitivní kapacita a naše pozornost se staly bezbrannou surovinou, kterou technologičtí giganti vytěžují a s obří marží prodávají inzerentům.

Zlatým hřebem a nejdokonalejšími pěšáky tohoto chrematistického systému jsou pak takzvaní influenceři. Tento průmysl dokázal vzít něco tak niterně lidského, jako je osobní identita, autenticita a mezilidská důvěra, a proměnit to v chladný prodejní artikl. Když vám dnes oblíbený influencer s úsměvem doporučuje nový produkt, už to dávno není upřímná rada od přítele, ale promyšlená, skrytá komerce. Hranice mezi organickým obsahem a reklamou se zcela smazala.

Zisky technologických platforem a marketingových agentur díky tomu lámou historické rekordy, ale účet, který za to platí společnost, je děsivý. Zvláště u mladé generace vede toto neustálé srovnávání s idealizovanými a často retušovanými životy influencerů k epidemii úzkostí, depresí, poruchám spánku a zhoršenému sebevědomí.

Tohle je chrematistika v přímém přenosu: úzká skupina generuje miliardové zisky z uměle vyvolaného konzumismu a z chladného přeměňování lidské důvěry a mezilidských vztahů na pouhý prodejní artikl, zatímco společnost za to platí daň v podobě vyčerpané, kognitivně přetížené a psychicky zranitelné populace.

Zatímco digitální platformy z nás dolují naši pozornost, ve fyzickém světě chrematistika úspěšně parazituje na jedné z těch vůbec nejzákladnějších lidských potřeb – na střeše nad hlavou. Bydlení už dávno není vnímáno primárně jako domov. V současném systému se proměnilo v nízkorizikové investiční aktivum se stabilním výnosem.

Vraťme se zpět k naší úvodní alegorii o „vykukovi s obilím“. Ten nevytvořil žádnou novou hodnotu, nic nevypěstoval ani neupekl. Pouze skoupil to, co k životu nutně potřebují ostatní, aby mohl profitovat z uměle vyvolaného nedostatku. Přesně tento mechanismus dnes v masivním měřítku sledujeme na trhu s nemovitostmi. Byty se kupují nad rámec vlastní bytové potřeby čistě za účelem uložení a zhodnocení peněz. Z domova se tak stává v podstatě jen cihlový trezor.

Výsledek je alarmující: řada bytů je držena za účelem zhodnocení časem a případného příjmu z nájmu, dokonce tisíce těchto bytů zejí prázdnotou, nebo slouží jako nástroj pro lukrativní krátkodobé pronájmy pro turisty. Na ty, kteří by v nich mohli skutečně žít a zakládat rodiny a kteří si své peníze vydělali poctivou prací, pak čeká na trhu nerovný boj, na který mají často příliš malé výdělky. Ceny nemovitostí jsou tak šroubovány nahoru tempem, které překonává růst reálných mezd. Společnost se tak ocitá v tristní situaci, kterou odborníci hořce, ale naprosto přesně, shrnují heslem: „Kdo nedědí, nebydlí“.

Absurditu celého tohoto sytému podtrhuje fakt, že stát tohoto novodobého „vykuka“ nejen tiše toleruje, ale z našich společných peněz ho ještě aktivně dotuje. Daňový systém, ať už skrze osvobození od daně při prodeji po uplynutí časového testu, nebo prostřednictvím odpočtů úroků z hypoték, spekulanty s bydlením přímo odměňuje. Státní rozpočet tím přichází o miliardy korun ročně, které by se jinak daly využít na rozvoj infrastruktury nebo na výstavbu skutečně dostupného bydlení.

Mladé rodiny se tak dnes musí nejen zadlužit na desítky let, přičemž splátka hypotéky často spolkne i více než 60 % jejich čistého příjmu a často ani to nestačí a nevyhnutelně končí v pasti drahých nájmů, kdy přispívají na majetek někoho jiného. To vše jen proto, aby investoři mohli bezpracně inkasovat obří zisky, jejichž reálný přínos pro společnost je nejen nula, ale dokonce záporný. To už není tržní selhání, to je ukázkové systémové parazitování, které vyhovuje těm majetným, co za zachování současného systému usilovně lobbují slovy, jako „ochrana soukromého majetku“ nebo „trestání úspěšných“.

Zatímco u nemovitostí vidíme parazitování ve fyzickém světě, na finančních trzích se chrematistika přesunula do sféry čisté abstrakce. Burza by teoreticky měla sloužit k podpoře reálné oikonomie – měla by propojit lidi s dobrými nápady (produktivní podniky) s těmi, kteří mají volný kapitál. Praxe je ale taková, že drtivá většina dnešních transakcí žádný nový kapitál firmám nepřináší. Spekulanti si pouze přehazují již existující aktiva s jediným cílem – prodat je dráž, než je nakoupili.

Vrcholem tohoto odtržení od reality je vysokofrekvenční obchodování (HFT). Jde o superpočítače a složité algoritmy, které realizují tisíce obchodů za jedinou vteřinu. Tyto stroje se naprosto nezajímají o fundamentální hodnotu podniku. Jejich byznys často spočívá v takzvaném „legálním front-runningu“ (předbíhání). Díky tomu, že si tyto firmy platí umístění svých serverů přímo v datových centrech burzy, získávají nepatrnou rychlostní výhodu v řádech milisekund. Dokážou tak zachytit vaši objednávku, bleskově vás předběhnout, dané akcie skoupit a obratem vám je nabídnout o zlomek centu dráž. Neodvádějí naprosto žádnou užitečnou práci, jen fungují jako technologická mýtná brána, která potichu zpoplatňuje běžné tržní transakce a vysává peníze z reálných investorů i penzijních fondů. Obhájci tohoto systému tvrdí, že stroje dodávají trhu „likviditu“, ale ta je často iluzorní – v dobách tržního stresu se tyto algoritmy stáhnou, což vede k nevysvětlitelným propadům celých trhů, jako byl nechvalně známý bleskový pád (Flash Crash) v roce 2010.

Tento parazitismus se však netýká jen akcií. Extrémně nebezpečná je financializace komodit. Z pšenice, kukuřice či ropy se staly čistě finanční produkty v portfoliích obřích fondů, které nemají o fyzickou surovinu žádný zájem. Náš „vykuk s obilím“ z úvodu článku zde získává globální rozměr. Tato spekulace uměle zdražuje základní suroviny a potraviny pro ty, kteří je reálně potřebují k přežití.

Tento technologický parazitismus navíc v posledních letech nabral ještě zlověstnější směr. Jak upozorňují aktuální data, více než polovina všech akciových obchodů v USA se dnes již neodehrává na otevřeném, transparentním burzovním parketu, ale přesunula se do takzvané temnoty – na privátní platformy známé jako „dark pooly“.

Původní myšlenka těchto temných trhů byla paradoxně obranná: měly sloužit jako bezpečný přístav pro velké institucionální investory – například penzijní fondy spravující úspory běžných lidí –, aby zde mohli zobchodovat velké objemy akcií a unikli tak predátorskému vysokofrekvenčnímu předbíhání na veřejných burzách. V dark poolech se totiž veřejně nezobrazují čekající objednávky, takže by je HFT algoritmy teoreticky neměly vidět.

Chrematistika si zde však našla cestu a dovedla ji k naprostému cynismu. Jak odhalila vyšetřování a žaloby amerických úřadů i newyorského generálního prokurátora (například v ostře sledovaném případu banky Barclays či platformy Pipeline), provozovatelé těchto dark poolů své klienty prachsprostě podvedli. Své platformy sice naoko propagovali jako bezpečné útočiště chráněné před predátorskými HFT firmami, ale ve skutečnosti tyto „žraloky“ do svých temných vod cíleně a tajně pouštěli. Za tučné poplatky jim dokonce poskytovali technologické výhody a informační náskok, který spekulantům umožnil číst data z dark poolu a úspěšně předbíhat a vysávat objednávky penzijních fondů přímo uvnitř tohoto domněle bezpečného prostředí.

Tento přesun obrovského objemu obchodů do temnoty má zničující dopad na samotný oikonomický smysl burzy, kterým je transparentní tvorba ceny (price discovery). Pokud polovina trhu funguje v utajení a pravidla v něm slouží k ochraně zisků technologických predátorů a velkých institucí, ztrácí běžný investor i regulátor přehled o tom, jaká je skutečná cena aktiv. Systém tak přestává sloužit k efektivní a spravedlivé alokaci kapitálu pro reálné podniky a stává se netransparentním hřištěm, na němž se potichu extrahuje bohatství těch, kteří hrají podle pravidel.

Podobně destruktivní jsou čistě spekulativní toky na měnových trzích (Forex). Běžná oikonomia potřebuje měnový trh k mezinárodnímu obchodu (např. nákup strojů ze zahraničí). Dnešní chrematistika však využívá například takzvané „carry trades“ – spekulanti si půjčí v měně s nízkým úrokem a peníze nalijí do států s úrokem vysokým. Tento obrovský příliv horkého kapitálu uměle posílí domácí měnu rozvíjejícího se státu, což drtivě zdraží a poškodí jeho reálný exportní průmysl. Jakmile se nálada na trzích změní, spekulanti peníze stejně bleskově stáhnou, a zanechají za sebou ekonomickou spoušť a měnovou krizi.

Pokud vysokofrekvenční obchodníci zneužívají technologickou výhodu, existuje ještě jedna, mnohem cyničtější forma chrematistiky: zneužívání informační asymetrie politiky a zákonodárci (insider trading).

Představte si, že máte moc rozhodovat o dotacích, regulacích nebo víte, která firma dostane miliardovou vládní zakázku dříve než veřejnost. Nepotřebujete superpočítače, stačí vám jen nakoupit ty správné akcie. Politik v tomto případě nevytváří naprosto žádnou hodnotu; pouze kapitalizuje svůj politický mandát a vysává peníze z trhu na úkor běžných investorů, kteří hrají fér. Zářným příkladem byl začátek roku 2020, kdy američtí zákonodárci po tajném brífinku o blížící se pandemii Covid-19 v tichosti odprodali své akcie za miliony dolarů, zatímco veřejnost teprve ujišťovali, že se nic neděje.

Zákonodárci sice v USA přijali takzvaný STOCK Act, který měl toto chování zakázat, nicméně prosazování těchto pravidel je slabé, tresty směšné a pokusy o skutečně efektivní kontrolu byly v tichosti zrušeny nebo paralyzovány. Zneužívání veřejné funkce k finančním machinacím má přitom mnohem hlubší dopad než pouhé obohacení jednotlivce – radikálně destruuje společenskou smlouvu a důvěru lidí v demokratický systém. Občané si logicky mohou klást otázku, zda politici schvalují zákony proto, že jsou prospěšné pro společnost, nebo proto, že jim osobně zvednou hodnotu investičního portfolia.

Dosud jsme mluvili o tom, jak na ekonomice parazitují externí hráči – spekulanti, fondy nebo politici. chrematistika se však stala dominantní i uvnitř samotných korporací. Od konce druhé světové války až do pozdních 70. let fungovaly velké firmy převážně na principu „udrž a reinvestuj“ (retain-and-reinvest). Zisky zůstávaly ve firmách a reinvestovaly se do výzkumu, inovací a především do zaměstnanců formou vyšších mezd a jistoty pracovních míst.

S nástupem 80. let a ideologie „maximalizace hodnoty pro akcionáře“ (shareholder value) se tento model radikálně změnil na „propusť a rozděl“ (downsize-and-distribute). Pokud dnes firma vygeneruje obří zisk, často ho neinvestuje do rozvoje, ale použije ho na zpětný odkup vlastních akcií (stock buybacks) na otevřeném trhu. Tím se sníží počet akcií v oběhu a jejich cena uměle a okamžitě vystřelí vzhůru.

Proč to firmy dělají? Odpověď je prostá: odměny vrcholových manažerů (CEO) se dnes skládají z drtivé většiny z akciových opcí a bonusů navázaných na růst ceny akcií. Zpětnými odkupy tak manažeři legálně manipulují trhem a přímo si do vlastních kapes přihrávají desítky milionů dolarů. Ekonom William Lazonick upozorňuje na šokující čísla: v letech 2003 až 2012 utratilo 449 největších amerických firem z indexu S&P 500 neuvěřitelných 54 % svých celkových zisků (2,4 bilionu dolarů) jen na nákup vlastních akcií. Po vyplacení dividend tak na inovace, výzkum, rozvoj zaměstnanců a zvyšování mezd zbylo pouhých 9 % čistého zisku.

Tento mechanismus je učebnicovou ukázkou extrakce hodnot. Zatímco platy běžných zaměstnanců stagnují a jejich rozvojové rozpočty se škrtají, miliardy dolarů mizí v kapse úzké vrstvy akcionářů a manažerů.

Když se podíváme na odliv kapitálu a extrakci hodnot, nelze vynechat farmaceutický průmysl (tzv. Big Pharma). Právě zde nabývá chrematistika mimořádně cynických rozměrů, protože jejím rukojmím je přímo lidské zdraví a život.

Farmaceutické korporace a jejich lobbisté neustále ospravedlňují astronomické ceny léků tím, že nesou obrovské riziko a gigantické náklady na výzkum a vývoj. Jak ale detailně upozorňuje ekonomka Mariana Mazzucato, realita je poněkud jiná. Ten nejrizikovější a nejistý základní výzkum – ten, který skutečně vede k průlomovým medicínským objevům – je totiž z drtivé většiny financován z veřejných peněz, tedy z kapes daňových poplatníků přes státní granty, univerzity a veřejné laboratoře. Stát na sebe bere veškeré riziko neúspěchu.

Co udělají velké korporace? Často jen vyčkávají. Jakmile se objeví slibný výsledek nebo nadějný biotechnologický startup, který na tomto veřejném výzkumu vyrostl, jednoduše do hry vstoupí obří farmaceutická firma a patenty skoupí. Zprivatizuje si tak výsledky cizí práce. Pomocí široce napsaných a agresivně vymáhaných patentů si následně na trhu vytvoří absolutní monopol, zablokuje jakoukoliv konkurenci a nasadí drastické ceny.

Zářným příkladem takového bezohledného dobývání renty je lék Harvoni na žloutenku typu C od společnosti Gilead. Při jeho uvedení na trh v roce 2014 byla cena stanovena na neuvěřitelných 94 500 dolarů za standardní 12týdenní léčbu. Tato cena přitom podle analýz neměla naprosto žádný reálný základ ve skutečných nákladech na vývoj nebo samotnou výrobu tohoto medikamentu. Šlo zkrátka jen o matematickou kalkulaci – o stanovení maximální možné částky, kterou byl systém (tedy zdravotní pojišťovny a potažmo pacienti) ještě schopen unést.

Dalo by se možná namítnout, že z takto obrovských zisků pak farmaceutické firmy alespoň vyvinou další zachraňující léky. Jenže tady se kruh chrematistiky uzavírá. Zisky z těchto monopolních cen se do produktivní oikonomie z velké části nevracejí. Místo toho slouží k vyžírání firem zevnitř. Jak dokazují ekonomická data z let 2003 až 2012, například farmaceutický gigant Pfizer v tomto období napumpoval částku odpovídající 71 % svých zisků do zpětných odkupů vlastních akcií a dalších 75 % vyplatil na dividendách. Vyplatil tak akcionářům dokonce více, než reálně vydělal, a musel sáhnout do svých kapitálových rezerv.

Absurdita dnešního systému je tak dovršena: společnost nejprve ze svých daní zaplatí rizikový základní výzkum, následně platí přemrštěné ceny za hotové léky, a to všechno jen proto, aby farmaceutické korporace mohly tyto peníze spálit na burze za umělé šroubování ceny svých akcií a obohacování svých vrcholových manažerů.

Pokud oikonomia představuje snahu vyrobit pro lidi kvalitní a trvanlivý produkt, chrematistika tento princip zcela staví na hlavu. Zjistila totiž jednu zásadní věc: pokud vyrobíte věc, která vydrží příliš dlouho, podřezáváte si větev vlastních budoucích zisků. Tento fenomén, známý jako plánované zastarávání (planned obsolescence), se stal jedním z pilířů moderního konzumního kapitalismu.

Není to přitom nic nového. Už v roce 1924 se v Ženevě sešli zástupci největších světových výrobců žárovek a založili tajný spolek zvaný kartel Phoebus. Jejich problém? Žárovky vydržely svítit příliš dlouho (zhruba 2 500 hodin) a prodeje vázly. Kartel se proto dohodl, že životnost žárovek technologicky a zcela úmyslně omezí na maximálně 1 000 hodin. Výsledek se dostavil okamžitě: prodeje i zisky raketově vzrostly.

Tento přístup se dnes dovedl k naprosté technologické dokonalosti. Cílem už není jen použít horší materiály – jako jsou zranitelné plastové součástky v mixérech nebo pračkách, jejichž výměna stojí stejně jako nový přístroj. Dnešní „vykukové“ z technologických gigantů zašli mnohem dál a rovnou vám znemožňují si váš vlastní majetek opravit. Baterie ve smartphonech se do zařízení pevně vlepují, aby je nešlo snadno vyměnit. Výrobci tiskáren osazují inkoustové kazety čipy, které tiskárnu zablokují po vytištění předem určeného počtu stránek, i když je v kazetě stále dostatek barvy.

Největším úskalím celého tohoto parazitismu je ovšem fakt, že prokázat výrobci onen zlý úmysl je v praxi téměř nemožné. Jakmile se na podobnou praktiku přijde, korporátní právníci a PR oddělení okamžitě vyrukují s argumenty o „optimalizaci výkonu“, „ochraně spotřebitele“ nebo „zajištění stability systému“. Krásným příkladem byl skandál kolem zpomalování starších iPhonů (tzv. Batterygate), který výrobce obhajoval čistě jako nezbytný krok k ochraně starších baterií před nečekaným vypnutím celého systému.

Evropská unie si je tohoto problému sice dobře vědoma, ale v souboji s technologickými giganty tahá zkrátka za kratší konec provazu. Legislativní mlýny melou zoufale pomalu. Už v roce 2013 začal poradní orgán EU (EESC) studovat možnosti „totálního zákazu“ plánovaného zastarávání. Trvalo však celých deset let, než EU v roce 2023 konečně odhlasovala podporu směrnice, která by to měla plošně zakázat. A například nová unijní povinnost, aby si uživatelé mohli u elektroniky sami vyměnit baterii, začne platit až od roku 2026. V dynamickém světě technologií, kde se inovace počítají na měsíce, je desetiletý schvalovací proces úředníků v podstatě předem prohranou bitvou.

I když se na úrovni států objeví průkopnické zákony, jako ten ve Francii z roku 2015, který za úmyslné zkrácení životnosti výrobku hrozí až dvouletým vězením a obřími pokutami, naráží u soudů na onen fundamentální problém: jak nadnárodní korporaci nade vší pochybnost dokázat, že do produktu vložila „kazítko“ záměrně?

Ekonomické a ekologické důsledky tohoto systémového parazitismu jsou přitom katastrofální. Každý rok lidstvo vyprodukuje zhruba 60 milionů tun elektronického odpadu, v němž se nacházejí vzácné kovy a suroviny v hodnotě 62 miliard dolarů. Zrecykluje se z toho zhruba pětina. Zbytek končí na skládkách, kde do půdy unikají toxické látky, jejichž likvidaci opět zaplatí celá společnost. Úmyslně vytvořit věc tak, aby se co nejdříve stala neužitečným odpadem, přece nelze nazývat tvorbou hodnot.

V předchozích kapitolách jsme si ukázali, jak chrematistika funguje na úrovni konkrétních odvětví. Na globální úrovni však tento systém vytváří ještě jednu fascinující, ale děsivou asymetrii. Nadvláda parazitické ekonomiky má totiž diametrálně odlišné dopady na malé a velké státy. To, co je pro malé země cestou k rychlému zbohatnutí, představuje pro velké národní státy s desítkami milionů obyvatel cestu k postupné sebedestrukci.

Ekonomové pro tento fenomén dokonce zavedli výstižný termín: „parazitické daňové ráje“. Tyto státy záměrně vytvářejí takovou legislativu (nulové daně, bankovní tajemství, anonymní firmy), která nemá za cíl přilákat skutečnou, fyzickou výrobu, ale slouží výhradně k tomu, aby umožnila nadnárodním korporacím a elitám přesouvat své účetní zisky a vyhýbat se tak zdanění.

Proč to malým státům a ostrovním ekonomikám tak skvěle funguje? Odpověď leží v jejich velikosti. Malá země nemá prakticky žádnou velkou domácí průmyslovou základnu (oikonomii), kterou by mohla přebujelá financializace zničit nebo vytěsnit. Nemá co ztratit. Místo toho jí stačí poskytnout svou státní suverenitu jako štít pro cizí chremastické operace. I když tyto státy zdaní přelité zahraniční zisky jen zcela minimálně, nebo vybírají jen paušální poplatky za registraci fiktivních sídel, v poměru k jejich hrstce obyvatel to generuje obří rozpočtové příjmy. Data to potvrzují neúprosně: jakmile se stát transformuje na daňový ráj, jeho HDP na obyvatele může během pouhé dekády vzrůst o téměř 50 %.

Podle nedávných odhadů ekonomů, jako je Gabriel Zucman, se každoročně přesune do těchto rájů bezmála 40 % všech zisků nadnárodních korporací. To vysvětluje paradox, proč si státy s minimální daňovou sazbou, jako je Irsko, Malta či Lucembursko, dokážou na daních z cizích nadnárodních firem vybrat v poměru ke svému národnímu důchodu mnohem více než velké státy, které mají sazby násobně vyšší.

Proč ale tento systém velké státy vyžírá zevnitř? Stát s desítkami milionů lidí nemůže z principu existovat jen z poplatků za offshorové schránky nebo z algoritmického přeposílání čísel. Aby takový stát přežil, nutně potřebuje silnou reálnou ekonomiku: musí udržovat dálnice, financovat školy, platit lékaře a policii. Když však elity a korporace využijí daňové ráje k přesunu svých obřích zisků mimo dosah domovských berních úřadů, stane se něco nevyhnutelného. Státní výdaje nezmizí, a proto je musí někdo zaplatit.

Jak dokazují empirické studie zkoumající důsledky daňových rájů, tento systém vede k drastickému přesunu daňového břemene: stát, který přijde o příjmy z vysoce mobilního kapitálu (který utekl do ráje), to kompenzuje tím, že zvýší daně uvízlé, nepohyblivé síle – tedy obyčejné lidské práci. Zisky nadnárodních firem a spekulantů jsou privatizovány a schovány v Karibiku či v Alpách, ale výpadky ve státním rozpočtu nakonec zalepí běžný zaměstnanec, živnostník a náš poctivý pekař z úvodu článku. Ve velkých státech tak chrematistika nejenže vysává z ekonomiky produktivní sílu, ale přímo rozevírá nůžky nerovnosti a rozvrací základní společenskou smlouvu.

Aby nedošlo k mýlce: tento text nemá v žádném případě brojit proti zisku nebo úspěchu jako takovému a zaslouženému výdělku. Pokud poctivý investor vloží svůj kapitál do reálné ekonomiky – například podpoří firmu, která vyrábí užitečné produkty, vyvíjí nové technologie nebo poskytuje skutečné služby –, podstupuje tím reálné tržní riziko. Pokud v tomto riziku uspěje, je jeho zisk naprosto legitimní a zasloužený. Takto použitý kapitál je pro společnost nesmírně užitečný, protože vytvořený zisk je následně buď spotřebován, nebo znovu reinvestován do dalšího rozvoje. Toto je podstata zdravé a fungující oikonomie.

Kámen úrazu však nastává v momentě, kdy se chrematistické investování stane pro investory snazším, rentabilnějším a často i méně rizikovým než podpora reálné ekonomiky. Proč by měl dnes investor podstupovat těžkosti a rizika spojená s vývojem nového produktu, stavbou podniku a řízením zaměstnanců, když může jednoduše skoupit existující byty a čekat, nebo naprogramovat algoritmus, který na burze bez rizika o milisekundu předběhne ostatní? Jakmile systém umožní, aby parazitování neslo vyšší a jistější výnosy než skutečná tvorba hodnot, motivace podporovat reálnou ekonomiku logicky a nevyhnutelně mizí.

Žijeme v době, která si zvykla slepě oslavovat jakýkoliv finanční úspěch a ignorovat způsob, jakým byl dosažen. Vytvořili jsme systém, v němž je často výhodnější skoupit existující byty a čekat, než vymýšlet nové technologie; výhodnější napsat algoritmus, který na burze o milisekundu předběhne ostatní, než poskytnout volný kapitál firmě tvořící hmatatelné hodnoty; výhodnější dolovat z dětí pozornost pro reklamu než je vzdělávat.

Aristotelovo varování před propastným rozdílem mezi rozumným hospodařením (oikonomia) a bezúčelným hromaděním peněz (chrematistika) je dnes možná aktuálnější než v jeho době. Nenechme ukonejšit frází o tom, že „neviditelná ruka trhu všechno vyřeší“. Kdybychom trh nechali bez pravidel, vyřešil by to přesně tak, jak velí chrematistika: optimalizoval by maximalizaci zisku úzké skupiny na úkor zdraví, životního prostředí a stability celé společnosti.

Nemůžeme se divit, že střední třída chudne a běžné statky se stávají nedostupnými, když ti, co hodnoty pouze vysávají, soutěží na trhu o stejné omezené zdroje s peněženkami těch, kteří hodnoty skutečně tvoří. Je možná načase přestat se klanět číslům na účtech novodobých investorů, a začít se znovu ptát: Přinesl tvůj zisk společnosti nějakou skutečnou hodnotu? A na základě toho důležitého kritéria optimalizovat tržní mantinely našich zemí.

Pokud totiž necháme chrematistiku dále bez omezení vysávat reálnou ekonomiku, její podíl – ať už je nyní jakýkoliv – se bude nevyhnutelně zvětšovat. Chrematistické nástroje totiž ze své podstaty využívají dominantně ti, kteří již dnes disponují obrovským kapitálem. Slouží jim k tomu, aby své majetky nejen bezpečně konzervovali, ale především dále rozmnožovali pod heslem „money makes money“.

Společnost se tak začne fatálně štěpit. Na jedné straně bude stát úzká elita, která neustále bohatne, aniž by svému okolí poskytovala odpovídající užitek. Na straně druhé pak zůstane drtivá většina těch, kteří stále poctivě pracují v reálné ekonomice (oikonomii), ale kupní síla jejich výdělků a jejich reálný podíl na celosvětovém bohatství se neustále zmenšuje. Pokud se parazitické části ekonomiky nepostavíme, nakonec svou hostitelskou společnost spolehlivě zadusí. A při pohledu na dnešní rozevírající se nůžky majetkových nerovností se proto nabízí jedna zajímavá otázka: Jak moc se vlastně současný svět už tomuto scénáři podobá?