Článek
Odpověděl jsem po pravdě, že ano. Mám jich po svém dědečkovi několik. V tom městě, co máme chalupu, je od nepaměti velká sklárna, dnes dokonce tak velká, že se říká sklárny. Můj dědeček se kamarádil s panem továrníkem, chodili na pivo ještě s lékařem, lékárníkem, přednostou stanice a s dalšími místními celebritami. Taky spolu možná hráli ochotnické divadlo. V té sklárně se vyrábělo běžné zboží i světoznámé sklo chemické na školní pokusy. Občas jim taky zbyla chvilka na onačejší věci. Třeba křišťálové koule. Pan továrník měl koule, měl je jako prezent pro obchodní partnery a taky pro kamarády.
Tu kouli měl v našem městě leckdo. Ale ke koukání do budoucnosti to moc nepoužívali. Takže byli překvapeni, že vypukla První světová, potom že přišel Hitler a následně komunisti. Možná koule z našeho města blbou budoucnost ukazovat neuměly. Zkoušel jsem to později i já. A nic. A to trochu senzibilní jsem. Machroval jsem s proutkem, povedlo se mi to jen jednou, a to vám fakt rve ruce směrem k vodě v podzemí. Profesionální proutkař našel pramen na stejném místě jako já, vrtná souprava zajela skoro až do Austrálie, a my, co jsme na chalupě měli vodu tak na vyčištění zubů, mohli jsme ji teď klidně plnit do plastu a distribuovat všem vodyžádostivým.
Kdežto na křišťálové koule na naší půdě pořád jen usedá prach.
