Článek
Za pět let života razítko. Za rok práce odměna. Jen kalendář má delší pracovní dobu než člověk.
V Kavárně Kolibri položil pan Josef vedle šálku obrovskou kartičku s kulatými políčky.
„Osm káv a devátá zdarma?“ zeptal se pan Radim.
„Kdepak,“ usmál se Josef. „Republika zavádí věrnostní program. Nesbírá razítka za kávu, ale za narozeniny.“
Paní Denisa odložila noviny.
„Vláda návrh schválila. Ještě musí projít Parlamentem a podpisem prezidenta.“
Josef si prohlížel zabalený dárek převázaný provázkem.
„Takže ho mám, ale ještě mi nepatří?“
„Přesně,“ přikývla Denisa. „To je u nás oblíbený způsob vlastnictví.“
Pan Radim si vzal kartičku do ruky.
„A jak vlastně funguje?“
„Podle návrhu dostane člověk po dosažení osmdesáti, pětaosmdesáti, devadesáti a pětadevadesáti let jednorázový příspěvek.“
Ze stroje vypadla první malá obálka.
Josef ji zvedl.
„Takže čím déle člověk vydrží, tím víc stát uzná, že pořád existuje.“
Denisa zavrtěla hlavou.
„Není to medaile za přežití. Ve vysokém věku rostou náklady na léky, pomůcky i služby. Je rozumné na to myslet.“
Pan Radim přikývl.
„Rozumné ano. Jen narozeninový dárek někdy zní slavnostněji než příspěvek na zvládání stáří.“
Josef otočil kartičku.
„A co lidé, kteří celý život pracovali?“
Denisa položila na stůl druhý papír.
„Za každý odpracovaný rok se má procentní výměra důchodu zvýšit o jedno a půl procenta. U zaměstnanců automaticky, bez žádosti.“
„To už zní jako věrnostní program,“ pousmál se Josef.
„Rozhodné období se má začít počítat letos v září. První automatické zvýšení by mělo přijít v lednu 2028.“
Věrnostní kartička republiky
Josef se zadíval na dlouhou dřevěnou dráhu, po níž obálka pomalu putovala k přesýpacím hodinám.
„Zpráva jede expresem, peníze osobákem.“
Denisa přikývla.
„Vedle jednorázových příspěvků má zůstat i sleva na pojistném pro pracující důchodce.“
„Čili jedna kapsa dostane něco hned a druhá si musí založit kalendář.“
Pan Radim sledoval Josefa, který opravoval starý kávový mlýnek.
„Odměnit práci je správné. Ale je práce po důchodu opravdu svobodná volba pro každého?“
Denisa položila vedle mlýnku pracovní botu.
„Ne každý může pracovat stejně dlouho. Lékař, účetní nebo právník často zvládnou pokračovat déle než člověk, který celý život stál u pásu, řídil tramvaj nebo zvedal pacienty.“
Josef přikývl.
„Takže systém odmění ty, kterým tělo dovolí splnit podmínku.“
„A možná povzbudí další lidi, kteří pracovat chtějí,“ doplnila Denisa. „Jen z toho nesmíme dělat morální soutěž. Kdo už nemůže, není méně pracovitý.“
Josef roztočil opravený mlýnek.
„Já pracuji, protože mě to baví. Ne proto, že bych sbíral další razítko.“
Pan Radim se usmál.
„Možná jsme tu kartičku celou dobu drželi obráceně.“
Josef zvedl obočí.
„Jak to myslíte?“
„Nemá občan dokazovat, jak dlouho vydržel být věrný republice. Republika má ukázat, že zůstává věrná svým občanům i ve chvíli, kdy jim ubývají síly.“
Denisa vzala obyčejnou kartičku Kavárny Kolibri a otiskla poslední razítko.
„Káva zdarma.“
Josef se zasmál.
„A to nemusí schvalovat Poslanecká sněmovna?“
„Ne,“ odpověděla Denisa. „Na šálek kávy stačí dobrá vůle.“
Pan Radim posunul šálek k Josefovi.
„Možná právě proto bývá někdy obyčejná lidská pozornost cennější než jakýkoli věrnostní program.“
Společnost se nepozná podle toho, jak odměňuje dlouhověkost, ale podle toho, jak si váží lidí v každé etapě jejich života.
O autorovi
Jmenuji se Michal Perna. Prostřednictvím příběhů pana Radima Kafánka propojuji svět seniorů, technologií a obyčejných lidských rozhovorů. V Kavárně Kolibri vznikají příběhy, které zvou k mezigeneračnímu dialogu o světě, ve kterém žijeme.
Naše motto
Lepší svět se tvoří mezigenerační hrou a kreativitou.
