Článek
Já v tom nevidím žádný smysl, ale společnost asi ano, takže lékaři oživují nebo udržují při životě i pacienty, které by ještě před 30 lety s klidným svědomím nechali relativně důstojně odejít. Z tohoto důvodu se nám v eldéenkách hromadí pacienti upoutaní na lůžko. Existuje slušná šance, že se mezi ně zařadíte. Protože rodina se o vás s největší pravděpodobností nepostará.
Mnozí si jistě říkáte, že tohle nikdy nedopustíte, jenže zdravotní kolaps může přijít ráz naráz, a pak už o sobě ani nemusíte být schopni rozhodovat. V momentě, kdy ještě schopni jste, sice můžete podepsat jakýsi papír, že jako zvířátko skončit nechcete, ale to skoro nikdo nedělá. Kdo by to taky dělal, když je zatím v pohodě. No a pak už je pozdě. Tak jako tak se vám ani coby ležákovi stejně nebude chtít umřít, to jste si pouze mysleli v době, kdy byla zubatá ještě daleko.
I ležáci v beznadějném stavu totiž často doufají, že se to ještě zlepší. Málokdy jsem slyšel od pacienta upoutaného na lůžko (který ještě relativně mluvil a myslel), že by to chtěl ukončit. Něco jiného je prohlašovat to v padesáti v plném zdraví a něco jiného v pětasedmdesáti, kdy už se vaše noční můra stala realitou.
Jak už jsem říkal, všichni máme docela velkou „šanci“, že se nám to přihodí. Pojďme se proto podívat, co nás možná čeká a nemine, pokud se péče o pacienty v terminálním stadiu nemoci v budoucnu nějak výrazně nezmění, což se ale nedá příliš očekávat.
Jakmile se váš život smrskne na takové minimum, že se v nejhorším případě ani nedokážete obrátit z boku na bok, to první, co vás každý nový den čeká, je, že k vám na pokoj v šest hodin ráno vtrhne přepadové komando sester a sanitářů, kteří začnou provádět ranní hygienu. Buďto vás přímo z teplé postele vytáhnou rovnou do sprchy, anebo vás umyjí na lůžku. Sice budete chtít vyskočit z kůže, ale bude vám to platné jak mrtvému zimník, pořádek a čistota musí být. Pokud budete mít štěstí na příjemnou službu, nebude kolem toho moc blbých řečí typu: „Ježiš, pane Stránský, levou ruku jsem říkala, já se z vás zblázním!“
Po takovémto krásném probuzení a přivítání do nového dne budete nejspíš litovat, že jste se vůbec narodili, či že jste zavčasu nepodepsali onen papír, který by vaše utrpení zkrátil. Pak přijde sympatický statný sanitář, který vás chytne a vysadí do křesla (dejme tomu, že jste ještě schopni sedět), abyste mohli být nakrmeni. Než ale dovezou snídani, vy z křesla sjedete, takže vás bude muset něčím přivázat, třeba prostěradlem. Ale buďte v klidu, existují i humánnější fixační pomůcky.
Později při krmení kašlete a prskáte, neboť nemůžete polykat, a sanitářka je z vás očividně nervózní, protože spěchá. Ani tu radost z jídla vám nedopřeje. Následují léky, které možná nevykuckáte, a poté již sedíte celé dopoledne v onom báječném křesle, abyste se prodýchal a abyste pouze celý den neležel. Všechno vás bolí a párkrát se snažíte vyprostit z fixace, samozřejmě neúspěšně. Pokud jste toho schopni, poprosíte personál, že chcete zpátky do postele. Jestliže máte štěstí na hodnou službu, někdo vás tam uloží a napolohuje. Když to bude dělat správně a dostatečně často, ani nemusíte mít proleženiny.
Někdy během dopoledne se na půlminutový kus řeči staví lékař (a nebo taky ne), který se vás zeptá, jak jste se vyspal, a k tomu přihodí ještě nějakou jinou zdvořilostní či formální hlášku. Mezitím vám sestry udělají nějaké ty převazy a ošetření.
Ranní program je pomalu u konce a za chvíli budeme obědvat, to nám to pěkně utíká. Opět se na scéně objevuje statný sanitář a vysazuje vás do křesla. Občas si přejete, aby bylo elektrické a v provozu. V lepším případě (pokud zřízence bolí záda) vám jenom zvedne lůžko pod hlavou a ošetřovatelka vás pak nakrmí v posteli. Kašlaní a prskání podruhé. Sníte sotva půl porce. Jídlo je mixované a hnusné.
Po obědě si chcete dát šlofíka, jenže znovu nabíhá přebalové komando, aby vám vyměnilo plínky. V případě, že jste protekční pacient a personál moc nespěchá, vysadí vás na mobilní wc křeslo, takzvaný „gramofon“. Jelikož tato křesla kolují mezi pacienty, je docela možné, že na prkýnku bude ještě cizí stolice od pacienta, který se vyprazdňoval před vámi.
Uf, máte to konečně za sebou, tak ještě honem, aby vám někdo utřel zadek a dal vás konečně do postele. Ach jo! Zapomněli na vás, případně se jim vedle v pokoji někdo právě dusí, pročež mají jiné starosti. Čili sedíte na gramofonu a čekáte, klidně i půl hodiny. Celý pokoj kvůli vám smrdí jak kopa zkažených vajec.
Hurá! Dusící se pacient zachráněn a už jdou pro vás. Vytřít, nasadit kalhoty a frr do postele. Ještě pěkně vypodložil ze strany a v krkolomné pozici si můžete pěkně dáchnout. Oblbováků berete dost, takže usnete i zkroucený jak paragraf. Nebo taky ne, protože máte ukrutné bolesti a po chvíli křičíte, že už to nemůžete vydržet a chcete převrátit na druhou stranu. Pokud ovšem ještě křičet, či alespoň volat, dokážete. Na což se vám nejspíš dostane odpovědi, že teď musíte ležet na pravém boku, a tím to hasne.
Jestliže máte extra porci životního štěstí, odpoledne za vámi přijde nějaká návštěva, například vnuk, který polovinu čtvrthodinového pobytu u vašeho lůžka pročumí do mobilu. I tak je to svátek, neboť příště se objeví třeba až za měsíc.
No a už se nám pomalu blíží večeře, krásně to letí. Statný zřízenec, který by vás vysadil do křesla, odešel ve dvě hodiny domů, takže vás sanitářka nakrmí v posteli. Už už se vidí doma, takže s jezením příliš tlačí na pilu a vy si svou kašičku ani neužijete. Dokonce si při jídle drze ublinknete a oheň je na střeše. Nicméně rozzlobená ošetřovatela je projevem ryzího života, a pokud jí to sluší, s lehkým srdcem jí odpouštíte.
Za chvíli večerní toalety, léky, obrátit na záda či druhý bok a dobrou noc. Po nabitém dni usínáte jak miminko i navzdory nepohodlné poloze a možná vám před spaním prolétne hlavou, jestlipak se dožijete dalšího dílu smutného seriálu z nemocničního prostředí, v němž hrajete hlavní roli. Ten seriál může běžet několik dní, týdnů, ale i měsíců či let, od toho se to přece jmenuje léčebna dlouhodobě nemocných.
Tak jak se těšíte? Nebude lepší zavčas podepsat ten papír? Možná ne. Za svou praxi jsem se totiž setkal i s beznadějnými ležáky, kteří se postavili na nohy. A viděl jsem taky několik docela veselých ležáků, kterým stačilo, že dostanou najíst a můžou se dívat na televizi. Je to sice tak jeden člověk ze sta, ale možná to budete právě vy. Já určitě ne. Anebo že by přece? To člověk vlastně nikdy s jistotou neví. Tak hodně štěstí!
