Článek
Jan si nepřeje, abych byl v článku příliš konkrétní, citlivé detaily jeho příběhu proto s ohledem na zachování anonymity vypouštím.
Jednoho listopadového dne na počátku devadesátých let Honza provedl adolescentní hloupost, která se mu krutě vymstila. Po hádce s tehdejší přítelkyní se jel projet autem svých rodičů, aby se uklidnil, i když za volantem neměl co dělat. V okresním městě na severu Čech pršelo a byla už tma. Po několika kilometrech na silnici minul vozidlo Policie a zpanikařil. Šlápl na plyn a začal ujíždět. Kdyby to tenkrát neudělal, pravděpodobně by se mu nic nestalo. Policisté totiž na silnici nehlídkovali kvůli němu a nejspíš by ho nechali normálně projet, kdyby náhle podezřele nezrychlil.
Honička netrvala dlouho. Nezkušený řidič na jedné z mokrých křižovatek dostal smyk a narazil do sloupu městského osvětlení. Auto začalo hořet a Honza se z něj nemohl dostat. Když se ho záchranářům podařilo vyprostit, byl vrtulníkem okamžitě přepraven do Fakultní nemocnice v Brně do popáleninového centra.
Z kómatu se probudil až za měsíc. Utrpěl popáleniny 3. a 4. stupně na 64 procentech těla, museli mu amputovat část levé ruky a ucho. Má poškozené některé nervy a znetvořenou kůži.
Zvládá to ale důstojně. Díky své tragické zkušenosti totiž ví, že smrt je jen „návratem domů“. Přesně takový pocit totiž měl při jedné z následných operací, při které mu selhalo srdce a jeho duše na čas vystoupila z těla. Honza prý odkudsi shora pozoroval lékaře, kteří ho na operačním sále resuscitovali, a po místnosti se mohl pohybovat silou myšlenky. Měl u toho velmi zvláštní pocit, jako by velmi mnoho věděl. Podle jeho slov radil lékařům, jak mají postupovat, a co mají dělat, ale ti ho neslyšeli.
Mně se občas stává něco podobného ve snu, když velmi chytře a zasvěceně mluvím či přemýšlím o věcech, o kterých jsem v životě neslyšel, a jimž vůbec nerozumím. Jindy třeba zase hovořím plynně anglicky, ačkoliv v bdělém stavu ze mě angličtina leze jako z chlupaté deky.
Co mě na Honzově vyprávění zaujalo asi nejvíc, byl jeho pocit ze smrti. Jan se jí vůbec nebál a věděl, že pokud bude resuscitace neúspěšná, tak se vlastně nic zlého nestane, jenom se vrátí „domů“, kam se vyloženě těšil. Byl si jistý, že když půjde na „tamtu stranu“, jeho pozemská pouť skončila.
To, že druhý břeh vnímal jako návrat domů, mě překvapilo. Jako by byl tento svět pouze jakýmsi výletem z neznámé dimenze, kterou on považoval za domovský přístav a kterou vnímal jako místo, kam patří, a kde se cítí bezpečně a příjemně. Což je pro mě velmi povzbudivá informace, jelikož mám ze smrti panickou hrůzu. Smrt coby návrat domů mi dává naději.
Honza posléze absolvoval ještě asi čtyři roky léčení a dalších operací. Dnes je se svým údělem dávno smířený a s tělesným handicapem se naučil žít. Manuálně zvládá skoro všechno, přestože má místo jedné ruky pahýl a na druhé ruce má zkroucené prsty. Honza ví, že se jednoho dne vrátí domů, kde už žádné končetiny nebude potřebovat, a proto se neutápí v lítosti a v depresích. Neprosí o výhody, nežádá protekci. Klidně vezme do ruky lopatu a jde makat. Je to už téměř 30 let, co se dozvěděl o tom, že má skvělý domov, kam se může kdykoliv vrátit.
Autorský text podle vyprávění hlavního aktéra nešťastného příběhu
