Článek
Dobové okénko
V tom čase mezi mládeží frčely „vajíčka“ (digitální hra ze Sovětského svazu), časopis Bravo a džíny z Tuzexu. Počítač IQ158 vážil asi 40 kilo a připojoval se ke stejně těžké televizi. Nikdo nevěděl, co je to mango nebo batáta. Ojedinělí bezdomovci byli zalezlí tak hluboko, že je nešlo vidět. Lístek na Elány stál 25 korun. Československé hudební scéně kralovali Michal David a již zmínění Eláni, později skupina Oceán. Populární zahraniční kapely ze Západu jsme mohli sporadicky zahlédnout v televizi díky východoněmeckému estrádnímu pořadu Ein Kessel Buntes, či zásluhou polského hudebního festivalu Sopoty. Byl to svátek, když se jednou za uherský rok na obrazovce objevili Alphaville, Sandra, Samantha Fox, Modern Talking, Bad Boys Blue, Boney M, či právě Depeche Mode. Záznamy jejich vystoupení kolovaly mezi lidem na videokazetách, vesměs ve špatné kvalitě. Kazeťáky, kterým se říkalo „dvojče“, jely v kopírování na plné obrátky. Občas někdo dovezl nějakou originální gramodesku nebo magnetofonovou kazetu západní provenience z Polska, Maďarska, nebo i ze Sovětského svazu. U nás tehdy Supraphon vydal album Momentary Lapse of Reason od Pink Floyd, což bylo něco naprosto raritního. Cosi málo se také dalo sehnat na domácích burzách, bylo to ale drahé jak dnešní energeťáky Prime.
I díky těmto průsakům západní kultury, která se k nám dostávala zejména od druhé poloviny osmdesátek (jak se s nástupem Gorbačova v SSSR uvolňoval i československý režim), se tuzemský hudební svět dělil na depešáky, metalisty a ty ostatní. To berte s rezervou, tak černobílé to určitě nebylo, jen jsem to ve svých telecích letech nějak podobně vnímal. Já se řadil mezi depešáky, ovšem nijak skalní. Oblékal jsem sice černou a hltal nově vydané album Music for the Masses (1987), ale vlasy takzvaně podepešácku „do kostky“ jsem nenosil. O tom, že bych někdy mohl depešáky vidět naživo, jsem si netroufal ani snít. Přesto se u nás v březnu 1988 zjevili.
Něco málo z historie kapely
V roce 1980 založili Vincent Clarke a Andy Fletcher skupinu Composition of Sound. Clarke záhy zlanařil Martina Gorea a jediným důvodem pro jeho angažování údajně bylo, že Gore vlastnil syntezátor Yamaha. Když pak v jednom klubu potkali Davida Gahana, zpívajícího hromovým (a ohromujícím) hlasem, bylo zaděláno na pozdější depešáky. Název Depeche Mode (Depeš Moud) pochází z francouzského časopisu Dépêche-mode, což by se nejspíš dalo přeložit jako Módní depeše. V počátečních letech se jméno kapely psalo i s onou stříškou nad E, co si tak vybavuji. Vincent Clarke, který měl velmi brzy jiný názor na hudební směřování souboru, kapelu brzy opouští a po projektu Yazoo zakládá skupinu Erasure, která je sice velmi úspěšná a známá, ale slávy a kultovního postavení Depeche Mode nikdy nedosáhne. Clarka poté nahrazuje Alan Wilder, který ovšem od depešáků odchází v roce 1995. V minulém roce nás bohužel navždy opustil Andy Fletcher, takže z původních členů zbyli už jen David a Martin. Depeche Mode se hudebně pohybují mezi takzvaným synthpopem, synthrockem a elektronickou hudbou. Není rovněž bez zajímavosti, že frontman David Gahan byl svého času několik let závislý na drogách.
První pražský koncert
Ten zázrak se odehrál 11. března 1988 v pražské Sportovní hale. Depeche Mode tehdy do ČSSR přijeli jako náhradníci! Původně měl vystoupit Chris Norman, bývalý zpěvák kapely Smokie. Naštěstí onemocněl a jeho management nabídl Pragokoncertu tu nejlepší možnou náhradu. Britskou čtveřici v černé kůži. A vypukla hysterie, mánie, šílenství. 15 tisíc diváků vidělo světovou show, což bylo do té doby něco nepředstavitelného a nemyslitelného! Těch pár západních hvězdiček jako Drupi, nebo Thomas Anders z Modern Talking, co zde předtím hostovali, se ve srovnání s depešáky ani nepočítá.
Když se senzace rozkřikla, chtělo se na koncert DM podívat na čtvrt milionů lidí. Před přepážkami Sportovní haly nocovaly davy fanoušků. Lístky stály nemalých 150 Kčs. Já jsem bohužel nepatřil mezi ty šťastné. Coby 14letý Olomoučan jsem před pražskou Sportovní halou opravdu nocovat nemohl, natož v zimě. Spolužákova sestra sice kdesi sehnala dva lupeny, ale Robert V. ze mě vyvoleného neučinil. Ač depešák, nebyl jsem jeho kamarád.
DM si Prahu oblíbili
O několik měsíců později kapela do Prahy zavítala ještě jednou. Tentokrát si naši metropoli přijeli prohlédnout a nafotit pár snímků s jejich dvorním fotografem Antonem Corbijnem. V roce 1991 o tom Andy Fletcher novinářům vyprávěl zajímavou historku: „Po našem koncertě jsme byli v Praze ještě jednou – kvůli fotografování. Antonova idea byla, že Martin nastoupí do tramvaje a pojede na další zastávku, zatímco zvenku se bude fotit. Martin nasedl do tramvaje a ta se rozjela. Když v tom se zpoza rohu vynořila skupinka několika pankáčů. Bylo s námi i pár našich fanoušků: „Jestli vás uvidí, jste mrtví,“ varovali nás a pobízeli k útěku. Dali jsme se na úprk, ale opačným směrem, než kterým odjel Martin. Dvě z fanynek se dokonce rozplakaly, protože se báli, že Martin je možné právě na cestě do nemocnice, ne-li už mrtvý. Naštěstí další zastávka byla u školy, kde právě skončilo vyučování. Našli jsme Martina obklopeného dětmi, které ho poznaly, a tak byl v naprostém bezpečí.“
Dnes už to nelze zažít
Někteří pamětníci a účastníci tehdejšího koncertu možná trochu litují, že něco podobného již nelze zopakovat. Legendární koncert DM v roce 1988 měl totiž nádech čehosi zakázaného a svobodného zároveň. V době, kdy můžeme v sobotu vidět U2 v Berlíně a ve středu navštívit koncert Madonny v Londýně, se to jen stěží dá pochopit. Troufám si tvrdit, že památný koncert Depeche Mode byl jednou z předzvěstí, že socialistický režim se blíží ke svému konci. Což jsem si jako tehdejší puberťák nedokázal uvědomit ani představit.
Zdroje:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Depeche_Mode
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/depeche-mode-david-gahan-martin-gore-lakeside-x-moimir-papalescu.A230302_114728_hudba_jgo
https://www.milujuprahu.cz/neuveritelne-snimky-jak-se-depeche-mode-v-roce-1988-potulovali-po-praze/
https://www.depechemode.cz/skupina/
