Článek
Ten retro zážitek byl pro mě tak osvěžující. Dřív bylo naprosto normální, že si lidé povídali, zvlášť když spolu v jednom kupé proseděli delší dobu, jenže dnes každý čumí do mobilu, nebo dělá, že pro druhého neexistuje.
Cesta z Prostějova do Jeseníku trvá necelé dvě a půl hodiny, byť je spoj deklarovaný jako rychlík. Jenže staví v každé díře a zhruba od Šumperka je to tak trochu horská dráha, takže není divu, že těch cirka 130 kilometrů trvá tak dlouho.
Nastoupím do kupé ke staršímu pánovi, odhadem okolo sedmdesátky. Chvilku si hraju s mobilem a cítím úzkost, že mi nikdo nepíše. A najednou si řeknu: A DOST! Odložím mobil a odhodlám se k něčemu, co dnes není úplně obvyklé.
Spolucestující naštěstí do žádného telefonu nezírá. Chvíli si čte papírové noviny a pak pozoruje ubíhající krajinu, která se s každým kilometrem, vzdalujícím se od Prostějova, začíná stále více vlnit.
Já vím, že mě neodmítne, ani že se na mě nebude dívat jako na Marťana. Protože je starší, a pamatuje si, co bylo dříve běžné.
Věřte nevěřte, v době předmobilní a předinternetové si opravdu cizí lidé normálně povídali i několik hodin v kuse, tváří v tvář a z očí do očí, a nebylo to nic, čeho by se kdokoliv bál, nebo to považoval za něco nepatřičného, neslušného, drzého nebo protivného. Samozřejmě, pokud jste si jako lidé alespoň trochu sedli.
Pokud vám spolucestující byl protivný už od pohledu, a navíc vedl řeči, které vás vůbec nezajímaly, nebo jste prostě v tu chvíli jenom chtěli být v klidu, dali jste mu to najevo malinko odměřenou zpětnou vazbou, a on to většinou pochopil, přestal na vás mluvit a hleděl si svého.
Také se ale mohlo stát, že jste si po tříhodinové jízdě se spolucestujícím sedli natolik, že se z vás stali kamarádi nebo v budoucnu dokonce partneři nebo manželé.
Přinejmenším vám delší cesta příjemně uběhla a na jejím konci jste neměli ten otravný tísnivý pocit, že by vám kvůli několikahodinovému rozhovoru s člověkem (a nikoliv s displejem) uniklo něco zásadního na internetu a sociálních sítích.
Považte tu neomalenost: Oslovit neznámého člověka ve vlaku a jen tak se ho zeptat, kam jede. V dnešní době něco bezmála nevhodného. Já to přesto udělal. A výsledek? Cesta z Prostějova do Jeseníku jako by netrvala přes dvě hodiny, ale možná tak 40 minut, a v cíli jsem jako bonus neměl žádnou digitální úzkost. Nádhera.
Když pán vystupoval v Hanušovicích, což je ještě od Jeseníku minimálně půl hodina cesty, bylo mi to vyloženě líto. Loučili jsme se s úsměvem a nabiti pozitivní energií.
On mi vyprávěl o sobě, že je z Brna a na důchod si pořídil chalupu v Hanušovicích, kam teď jede na víkend, a přátelé a vnuci tam za ním teprve přijedou. Také o tom, kde pracoval, o jeho manželce, a tak dále. Já jsem se mu asi po hodině svěřil se svými problémy, jako bychom byli staří známí, a on se na mě vůbec nedíval divně. Naopak projevil velkou empatii a pochopení.
Ulevilo se mi náramně a byl to pro mě tak hezký závan minulosti, že bych tu dobu chtěl vrátit zpět, a na nějaký internet bych se klidně mohl vykašlat, přestože i já občas panikařím, když mi dojdou data.
Jenže řeknu vám jednu věc. Dřív byli vaše data všichni lidé okolo, kterých jste se mohli kdykoliv na cokoliv zeptat. Dost z nich vám vždy ochotně a rádo poradilo, co jste potřebovali vědět. V dnešní době jste bez netu prakticky vyřízení, protože zeptat se dneska někoho na to, co se dá zjistit v mobilu, tak na vás hledí jak na malomocného.
Fakt bych nikdy nevěřil, že někdy budu psát o něčem tak banálním, jako je rozhovor s neznámým mužem ve vlaku. Ale dneska už je to vlastně nebanální, netuctové, dneska je to vlastně spíš hrdinský čin. Pustit se do živého povídání postaru a nikoliv přes displej mobilu, to je skoro husarský kousek.
Docela i uvažuji o tom, že se „vypnu“ a začnu žít úplně offline. Pro začátek jsem zrušil facebook a hodně se mi odlehčilo. V současnosti je ale úplný offline život pro člověka v produktivním věku téměř nemožný, tak přemýšlím, jak to vlastně prakticky udělat, abych neskončil jako úplný poustevník.
Že to ale přežít lze, o tom svědčí příklad skvělého herce Svatopluka Skopala, známého třeba ze seriálu Vyprávěj. Pan Skopal totiž nemá dokonce ani tlačítkový mobil, neboť by ho to prý obtěžovalo. Má pouze pevnou linku, a když přijde domů, vyslechne si vzkazy na záznamníku a všechny dotyčné obvolá. A já se mu vlastně vůbec nedivím.
Jak já tomu pánovi z Brna, co má chalupu v Hanušovicích, po jeho odchodu záviděl, že má celý slavný internet na háku.
Autorský text
https://www.vlasta.cz/celebrity/svatopluk-skopal-mlady-manzelka-syn-frantisek-skopal/
