Článek
Už samotná cesta byla součástí promyšleného plánu. Organizátoři působili přívětivě, oslovovali účastníky jménem, pomáhali jim nastoupit, vtipkovali, nabízeli drobné pozornosti. Vytvářeli iluzi blízkosti a bezpečí, jakési dočasné komunity. Málokdo měl pocit, že by se ocitl v rizikové situaci.
Když po prohlídce hradu autobus zastavil u restaurace nebo kulturního sálu na okraji města, vše stále ještě odpovídalo očekávání – prostřený stůl, káva, jídlo, někdy i hudba. Právě v této fázi se však, jak detailně ukázal dokument Šmejdi režisérky Silvie Dymákové, začínala rozehrávat první psychologická hra. Šlo o navázání vztahu a vytvoření pocitu, že pořadatel je někdo, komu lze věřit.
Leták zvoucí na předváděcí vydírací akci
Jakmile se účastníci usadili a první vlna pohostinnosti opadla, nastoupila druhá fáze - prezentace zboží, která postupně začala být únavná a někdy nebrala konce. Prodejci mluvili rychle, přeskakovali mezi tématy, zahlcovali posluchače technickými detaily, pseudovědeckými tvrzeními i emotivními výzvami. Čas plynul, pozornost slábla a schopnost kritického úsudku se vytrácela. A spolu s ní i psychická odolnost účastníků. Sami organizátoři v zákulisí otevřeně přiznávali, že jejich cílem je zlomit publikum a dostat ho do stavu, kdy přestane klást odpor.
Následovala fáze hyenismu: tlak, který měl mnoho podob. Někdy byl otevřený, jindy rafinovaně skrytý. Prodejci střídali role – jeden byl přátelský, druhý agresivní, třetí vystupoval jako autorita. Účastníci předváděcí akce se stávali dezorientovanými. „Jen dnes máte tuhle cenu,“ opakovalo se stále dokola. „Kdo si neváží svého zdraví, nemusí kupovat.“ V sále se objevovaly i momenty ponížení, kdy byli jednotlivci zesměšňováni před ostatními, pokud odmítali. Dokument zachytil situace, kdy lidé nebyli pouštěni na toaletu, dokud si něco nekoupili, nebo kdy jim organizátoři bránili opustit místnost. To vše vytvářelo prostředí, které mělo k dobrovolnému rozhodování velmi daleko.
A najednou ten, co nám vnucoval ty hrnce, vyskočil na stůl a začal na nás křičet: No jasně, nikdo si nic nekoupí. Zase nějaký chamtivci, co jen šetří na pohřeb. Tak ať vám ten funus zaplatí vnoučata, beztak jste jim celý život dávali peníze!
Natáčení dokumentu Šmejdi probíhalo skrytě téměř rok a výsledkem je jeden z nejlepších záznamů těchto podvodných akcí, jaký se kdy dostal na veřejnost. Kamera zachytila nejen samotné prezentace, ale i zákulisí – rozhovory prodejců, jejich strategie i cynismus. V jedné scéně se například objevuje moment, kdy organizátoři posílají seniory k bankomatu, pokud u sebe nemají dostatek hotovosti. Jinde se baví natáčením účastníků, kteří se přetahují o dárky, jež často nemají žádnou reálnou hodnotu. Šlo o systematické zneužívání lidské důvěry a slabosti.
Režisérka dokumentu Šmejdi Silvie Dymáková v roce 2013
Jedna starší žena v dokumentu popisuje, jak jela na akci jen kvůli tomu, aby „nebyla doma sama“. V sále vydržela několik hodin, poslouchala prezentaci o zázračné biolampě a opakovaně odmítala. „Říkala jsem, že to nechci. Nemám na to peníze,“ vzpomíná. Jenže tlak nepolevil. Prodejci ji přesvědčovali, že jde o investici do zdraví, že bez toho riskuje vážné problémy. Nakonec podlehla. Podepsala smlouvu na desítky tisíc korun. Doma pak seděla nad papíry a říkala si: „Já jsem vůbec nevěděla, co podepisuju.“ Její hlas ve filmu zní zlomeně, když dodává: „Styděla jsem se to říct dětem.“
Zažila jsem u toho natáčení celou řadu velmi negativních věcí. Nemohla jsem spát. Zažila jsem verbální výhrůžky. Vesměs to byli pěkně rostlí kluci a boxeři. Když si vás takový člověk vytáhne na chodbu a tam na vás z pár centimetrů řve a naruší vám intimní zónu, tak jsem mnohokrát měla nahnáno, ale pořád jsem si říkala, že to musím vydržet a dodělat to.
Jiný muž, bývalý dělník, popisuje podobnou zkušenost. Na akci jel s tím, že si nic nekoupí. „Já jsem si říkal, že jsem chytrej, že mě nikdo neobalamutí,“ říká. Jenže po několika hodinách v sále, bez možnosti odejít a pod neustálým tlakem, se jeho jistota rozpadla. „Oni na vás jdou ze všech stran,“ vysvětluje. Nakonec si odvezl sadu hrnců za částku, která několikanásobně převyšovala jeho měsíční příjem. „Doma jsem zjistil, že jsem udělal strašnou hloupost,“ přiznává. Ve filmu pak stojí ve své kuchyni a ukazuje krabice, které nikdy nepoužil.
Silně působí i výpověď ženy, která se na akci dostala opakovaně. Popisuje moment, kdy už věděla, co ji čeká, ale přesto jela znovu – kvůli společnosti lidí. „Já jsem věděla, že to je špatně, ale chtěla jsem mezi lidi,“ říká. Tentokrát si dala předsevzetí, že nic nepodepíše. Vydržela několik hodin, odolávala, ale pak přišla chvíle, kdy ji prodejce veřejně zesměšnil před ostatními. „Řekl, že jsem lakomá a že si nevážím zdraví,“ vzpomíná. V tu chvíli tlak zesílil natolik, že podlehla znovu. „Chtěla jsem, aby to skončilo,“ říká. Vydírání jako vyšité. Prostě šmejdi.
Chtěli mě topit v Labi. Přišly i věci z druhé strany. Snažili se mě uplácet a nabízet mi různé výhody. Brát mě na veletrhy nádobí. Těch věcí, které se tam děly, bylo strašně moc. Já jsem si jenom říkala, že to musím vydržet.
Jakmile někdo podlehl nátlaku, situace se náhle změnila. Předtím zdlouhavý proces se najednou smrskl do několika minut. Smlouva byla předložena k podpisu, často bez možnosti ji v klidu přečíst nebo pochopit. Částky se pohybovaly v řádech desítek tisíc korun, někdy i výš, a produkty, které byly prezentovány jako špičkové, se často ukázaly jako předražené nebo zcela zbytečné haraburdí. Podpis smlouvy mnohdy nebyl výsledkem svobodného rozhodnutí, ale spíše úlevy.
Doma začali lidé chápat, co se stalo. Žena splácí biolampu několik let, jiný senior zaplnil byt věcmi, jež nikdy nepoužil. Vedle finanční ztráty se objevoval i hluboký pocit studu. Mnozí o své zkušenosti mlčeli, protože měli pocit, že selhali. Tento stud pak bránil i tomu, aby se případy dostaly na veřejnost nebo byly řešeny.
Díky tomu filmu to začali konečně chápat. Začaly se na nás obracet celé rodiny a děkovat nám. Lidé začali pouštět ten film doma babičkám a hovořili s těmi svými staroušky o tom, co se tam děje.
Když se dokument Šmejdi dostal do kin, jeho dopad byl okamžitý a silný. Nešlo jen o film, ale o společenský vykřičník. Desítky tisíc diváků viděly realitu, o které se sice vědělo, ale nikdo to nebral příliš vážně. Po filmu se situace změnila a tisíce lidí reagovaly podpisem petic proti šmejdům. Téma se dostalo do médií, do politických debat i na veřejnost. To vedlo k úpravám legislativy, zpřísnění kontrol a větší pozornosti věnované ochraně spotřebitelů. Poprvé se podařilo narušit systém, který dlouho fungoval v šedé zóně.
Kontroly České obchodní inspekce odhalovaly porušení zákona u většiny sledovaných akcí, často v podobě klamavých informací, agresivního nátlaku nebo porušování práv spotřebitelů. Terčem byli především senioři – lidé, kteří vyrůstali v době, kdy obchod ještě fungoval relativně poctivě.
A jak je to se šmejdy dnes? Na to mi režisérka odpověděla v loňském rozhovoru zde na Médiu: „Šmejdi nezmizeli, jen se přizpůsobili době. Už to nejsou jen zájezdy s předváděčkami, ale především online podvody, falešné nabídky na investice nebo predátorské půjčky. Vždycky najdou nový způsob, jak se dostat k těm nejzranitelnějším.“
Zdroje:
https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/smejdi-a-jejich-podvody.K38062
https://www.idnes.cz/wiki/kultura/smejdi-film.K457474
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10536031201-smejdi/
https://www.csfd.cz/film/322198-smejdi/prehled/
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0mejdi
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/208961/smejdi
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/smejdi-svoje-praktiky-nezmenili-inspektori-proto-vyrazi-primo-mezi-seniory-308714
https://medium.seznam.cz/clanek/michal-pohanka-rozhovor-strach-proste-nemam-rika-silvie-dymakova-ktera-si-plni-sve-sny-a-pomaha-lidem-104807
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/byl-to-masakr-duchodcu-chteli-me-topit-v-labi-rika-dymakova-o-snimku-smejdi-82108
https://opavsky.denik.cz/zpravy_region/predvadeci-akce-v-praxi-pekelny-zazitek20111128.html
