Článek
Se svým nejslavnějším dokumentem Šmejdi po Novém roce vyrazí do Srbska na sérii přednášek. Tato srdnatá a nebojácná dáma o Češích říká, že umějí pomáhat i v těžké době. V projektu Příběhy lidí spolu s Markem Chaloupkou přináší takové, které mají přesah, jsou syrové, silné a zasáhnou. Aktérům těchto příběhů dokonce pomáhají a jejich pomoc vyústila v založení Nadačního fondu Příběhy.
Kde se ve vás vzala potřeba pomáhat lidem a věnovat se sociální problematice?
Těžko říct. Ale když jsem o tom přemýšlela, dopátrala jsem se k mému pobytu v Hamzově dětské léčebně. Tehdy mi bylo 13 let a já tam trávila měsíc po těžkém úrazu páteře a učila jsem se znovu chodit. A tam jsem narazila na to, že tam hodně bujela šikana a mně bylo těch utlačovaných dětí neskutečně líto a stavěla jsem se na jejich stranu, protože jestli mi něco chybí, tak je to strach postavit se někomu / něčemu. Prostě ho nemám. Možná to je dobře, možná špatně, nevím, ale tak to je. Takže v léčebně bych asi viděla kořeny toho všeho. Pak přišla moje práce v televizním zpravodajství a mě bavilo mít možnost využívat tu mediální moc smysluplně. Někomu přes televizi pomáhat. Nemám ale pocit, že bych se o něco snažila, spíš si připadám, že mi to do života chodí samo a já to všechno jen sbírám a propojuji, využívám možnosti, které mám. Nemám pocit, že bych dělala něco extra, ono se to prostě kolem mě děje a já to jen sbírám a usazuji tam, kam je potřeba. Lidské příběhy miluji, lidé jsou jako knihy. A čím víc poznáváte konkrétní příběhy, tím více vás to vtáhne. Když člověk vidí nespravedlnost nebo utrpení, jednoduše nemůže zůstat stát stranou.
Někdy bohužel za vaši dobročinnost schytáváte i tvrdou kritiku. Mám teď na mysli váš poslední rozhovor se ženou, která kvůli velmi nízkému důchodu doslova živoří. Mrzely vás ty reakce diskutujících?
Přiznám se, že přesně nevím, co myslíte tvrdou kritikou, protože babiček s nízkým důchodem máme mnoho a příběhy zveřejňujeme na našem Facebooku pravidelně, začali jsme s nimi natáčet a zveřejňovat jejich příběhy a medailonky. Ale obecně vzato, platilo, platí a platit bude, že sytý hladovému nevěří. Navíc nálada ve společnosti není úplně nastavená tak, že neziskové organizace jsou na vrcholu popularity. A že si lidé v internetovém prostředí vybíjejí frustraci na těch, kdo pomoc potřebují, ano, tak to se děje. Je to smutné, ale možná i do jisté míry pochopitelné, čímž to samozřejmě neschvaluji. Každý má hromadu rad, co ten dotyčný měl / neměl udělat, jak se měl / neměl zachovat. Já bych všem těm odborníkům na život vzkázala asi jen to, že jim upřímně přeji, aby se do podobné situace nikdy nedostali.
Nezdají se vám Češi čím dál bezohlednější?
Nevím. Možná jsme takoví byli vždycky, jen je teď na to díky sociálním sítím víc vidět. Češi jsou úžasný národ, umí neskutečně pomáhat, umí se semknout. Což je skvělé. Ale sociální sítě posílily odvahu říkat věci, které by jinak zůstaly nevyřčené. Vždycky záleží na tom, co chcete vidět. Jestli chcete vidět to dobré, uvidíte to. Jestli chcete vidět to špatné, uvidíte to. Záleží, kam zaměříme svůj pohled. Čeho jsem si ve svém okolí několikrát všimla je to, že když někdo chce pomáhat a objeví se to na sociálních sítích, okamžitě mu začne být vytýkáno, že pomoc má být neviditelná a nezištná. Není to ale tak úplně pravda. Když budu konkrétní, judista Lukáš Krpálek byl nedávno štípat dřevo seniorovi a byla u toho televize. Pokud budete chtít nasadit negativní optiku, uvidíte kluka, co se jen předvádí před kamerou. Moje optika je – je to úžasný počin a je skvělé, že u toho s Lukášem byla kamera, protože díky tomu lidé uvidí další dobrý skutek a můžou se inspirovat. A ano, oni potom klidně můžou jít a stejný skutek udělat někde neviditelně. Ale potřebují ten impuls, někoho, kdo spustí lavinu a koho můžou napodobit, protože nápodoba je to, čím se od narození učíme. Jednoduše řečeno, lidé potřebují pozitivní vzory víc, než si myslí.
Pomáháte seniorům i matkám samoživitelkám. Jak jsou na tom Češi s ochotou pomáhat osobám v nouzi v roce 2024?
Ochota pomáhat je stále velká, ale vnímám to, že začínají být víc opatrní. Vliv na to má několik kontroverzních sbírek z poslední doby, které neprospívají neziskovému sektoru jako celku. Já osobně za naši organizaci můžu říct, že lidé chtějí pomáhat konkrétním příběhům. Chtějí vědět, že pomůžou mamince Terezce a její dceři Andulce. Chtějí koupit pleny, chtějí koupit nákup. Pokud ví, že jejich příspěvek opravdu někomu pomůže, podpoří vás – a to i navzdory těžkým časům.
Za dokument Šmejdi jste posbírala spoustu cen, máte přehled o tom, jak se šmejdi od vašeho proslulého filmu změnili a jaké dnes používají praktiky?
Šmejdi nezmizeli, jen se přizpůsobili době. Už to nejsou jen zájezdy s předváděčkami, ale především online podvody, falešné nabídky na investice nebo predátorské půjčky. Vždycky najdou nový způsob, jak se dostat k těm nejzranitelnějším. Já se od toho tématu na dlouho odstřihla, ale po Novém roce se k nim trochu vrátím, celá tato problematika se přesunula do Srbska, kde se děje totéž, co u nás před 15 lety. Poskytla jsem film Šmejdi zdarma tamním neziskovým organizacím a se srbskými titulky se promítá v klubech seniorů a domovech důchodců. A mě čeká několikadenní cesta s přednáškami po Bělehradě, termín ještě přesně nevím, ale určitě to bude jaro příštího roku.
Silvie v klubu pro seniory Chvaletice
Nevěnujete se jen sociálním otázkám, ale například i korupčním kauzám. Podařilo se vám někdy odhalit něco, co pak napomohlo ke spravedlnosti?
Já se korupčním kauzám nevěnuji vůbec, tedy už ne. Tohle jsem dělala dřív, v rámci toho, že jsem se věnovala zpravodajství. Ale všechno má svůj konec a já jsem cítila, že tohle pole potřebuji opustit. Pořád se na mě někdo obrací, že potřebuje pomoci s něčím, co se týká korupce, ale moje reakce je vždy stejná. „Omlouvám se, ale pomoci neumím, tohle už není moje parketa, odkáži vás na kolegy.“
Přitahují vás také výstřední osobnosti, jako byl například pan Kulhánek zvaný Krychlič. Čím vás zrovna on tak zaujal a jak probíhalo natáčení?
Vašek Kulhánek (Krychlič) byl fascinující svou autentičností. Hodně jsem se ho jako dítě bála a chtěla jsem zjistit, co je za jeho maskou. Bylo složité se k němu dostat, ale podařilo se mi to. Tu cestu přesně popisuji v dokumentu, který je stále k vidění online. Krychlič měl svůj svět, do kterého nás pustil, a já ho respektovala za to, jak byl sám sebou. Natáčení bylo nečekaně náročné, ale zábavné – s ním jsme nikdy nevěděli, co bude dál. Tenhle druh lidí nás učí vnímat svět jinak, hledat krásu v odlišnosti. Vaškovu fotografii mám v pracovně a on na mě shlíží i teď, když odpovídám na tyto otázky. Nebyl pro mě jen objektem, který jsem mohla sledovat, byl pro mě zraněnou duší, která hledala lásku, a ačkoli už není mezi námi, vždycky pro mě zůstane přítelem, který můj život obohatil.
Jste uznávaná novinářka, autorka a režisérka. Co dalšího Silvii Dymákovou naplňuje a baví?
Jednoznačně rodina. S rodinou přišla větší zodpovědnost, která se projevuje třeba tím, že teď už bych Šmejdy nenatočila. Tehdy jsem ohrožovala jenom sama sebe. Teď se nebudu pouštět do něčeho, čím bych ohrozila syna a partnera. Takže rodině přizpůsobuji veškeré své konání. Nemám už potřebu někomu druhému ani sobě něco dokazovat. Mám za sebou něco velkého, nějaký otisk ve světě a pro sebe mám vlastně splněno, odškrtnuto. Naplňuje mě studium vysoké školy, do kterého jsem se pustila na stará kolena, studuji na UHK obor Sociální práce. Naplňuje mě budovat náš Nadační fond Příběhy. Naplňuje mě vaření a cestování. Naplňuje mě poznávání lidí a jejich příběhů. A naplňuje mě pocit, že to, co děláme, má skutečný dopad.
Povinná otázka na závěr: Na čem teď pracujete, co chystáte? Nemáte třeba v hledáčku nějakou podobně nekonvenční osobnost, jakou byl Krychlič?
Momentálně jsme jako nadační fond součástí unikátního projektu Rozsviťme Česko, který byl spuštěn druhou adventní neděli. Jde o největší vánoční charitativní výzvu v dějinách České republiky. Je mi ctí, že můžu být u toho, ale myšlenka není moje, všechno vymyslel a rozjel Peter Chalupianský, úžasný srdcař, se kterým se znám z projektu Laskavec. Jeho zápal pro dobrou věc je neskutečný a on je jedním z lidí, které upřímně obdivuji. Co se týče televizních aktivit, pořád se částečně podílím na pořadu Gejzír, který vysílá Česká televize – vlastně je to zase u té mé životní filosofie - ukazovat lidem pozitivní příběhy. A přesně o tom Gejzír je. Neumím si už představit, že bych se ponořila do nějaké investigativy, byť samozřejmě je velmi prospěšná, a kolegy, kteří ji dělají, obdivuji. Jenom už to není moje cesta. Takže moje priority jsou jasné. Rodina, vysokoškolské studium, nadační fond. V životě jsem chtěla dvě věci. Pracovat v televizi a pomáhat lidem. A jsem vděčná a šťastná, že žiju přesně to, co jsem si přála.
Text a fotografie se svolením Silvie Dymákové
