Článek
John Kennedy Toole, jeden z nejznámějších „neúspěšných“ lidí v dějinách americké literatury, začal jako jedináček starších rodičů chodit na střední školu ve dvanácti letech a dokončil ji v šestnácti. Poté nastoupil na Tulane University na inženýrství – jak se dalo očekávat (v dospívání byl matematickým géniem) – ale po roce přešel na angličtinu. Tooleova akademická specializace byla literatura šestnáctého století se zaměřením na hry Johna Lylyho, jehož dílo formovalo Shakespeara.
Ve dvaadvaceti letech se stal nejmladším profesorem v historii Hunter College. V roce 1961 byl povolán do armády a nakonec učil angličtinu v Portoriku, kde mu jeho inovativní jazykové kurzy vynesly častá ocenění a povýšení. Byl také talentovaným mimikem a překvapivě ladným tanečníkem. Jak řekla jedna z jeho kamarádek: „Bylo by snadné se zamilovat do muže, který by uměl tančit jako John Kennedy Toole.“
John Kennedy Toole
Muž, který (ne)pomohl vytvořit americký literární kánon
Narodil se v prosinci roku 1937 v New Orleansu. Toolova matka Thelma, učitelka přednesu a dramatických umění, byla zřejmé rozhodující silou v rodině. Snad to byla ona, kdo vštípil synáčkovi literární zájmy. John Kennedy napsal svůj první román — Neónová bible (The Neon Bible) již v 16 letech. Současně získal stipendium ke studiu na Tulaneské univerzitě. Absolvoval ji roku 1958 a o rok později získal také diplom Columbijské univerzity v New Yorku. Podle některých zpráv začal již tehdy pracovat na svém Spolčení hlupců, většina údajů se však shoduje, že kniha vznikla teprve za Toolovy služby v armádě. To bylo v letech 1962-1963.
Rukopis své knihy nabídl nakladatelství Simon & Schuster. Dva roky se pak snažil vyhovět připomínkám nakladatelského lektora; jednání se neustále protahovalo a skončilo lektorovým prohlášením, že rukopis by sice ještě bylo možné vylepšit, ale že by se kniha stejně neprodávala. Neúspěch autora zřejmě citelně poznamenal. Propadal prý stále více do své uzavřenosti a roku 1969 našli jeho bezduché tělo v Biloxi ve státě Mississippi. Otrávil se výfukovým plynem, který si zavedl hadicí do kabiny svého chevroletu.
„Kniha, která vás donutí smát se a zároveň tiše trpět a rudnout studem. Ignácius J. Reilly je prudce inteligentní, vzdělaný… a přitom naprostý idiot. Jeho morální kompas (a jeho záklopka) jsou k popukání.
A pokud by někdo tvrdil, že postava jako on existovat nemůže, nejspíš nestrávil dost času na Facebooku. Já dokonce podobného člověka znal osobně…“
(komentář z databáze knih od Tomáše Sekyrky)
Matka s velkým M
Rukopis tu však zůstal, a paní Toolová považovala za svou povinnost pomoci mu k vydání. Sedm let jej nabízela různým nakladatelům; jeden po druhém odmítali. Konečně roku 1976 prý doslova vnutila špatně čitelný ušmudlaný průklep spisovateli Walkeru Percymu, který tehdy přednášel na Loyolově univerzitě v New Orleansu. „Nemohl jsem se z toho vykroutit,“ vzpomíná Percy, „a zbývala mi jediná naděje: že si přečtu jen pár stránek a ty budou tak špatné, abych mohl s klidným svědomím rukopis odložit.“
Tahle možnost však nevyšla. Rukopis na Percyho zapůsobil — dokonce tak, že přesvědčil redakci The New Orleans Review, aby z něho otiskla úryvek. Ten pak Percy s celým rukopisem a s doporučením poslal nakladatelství Louisianské státní univerzity. Až dosud tu vycházely jen sbírky básní a povídek, a vydat celý román byl nepochybně nákladný i riskantní projekt. Ale i tady kvality rukopisu zapůsobily. "Nad takovou situací žasnu: Knížka je naprosto báječná, ale proč je pořád ještě v rukopisu? To ji nikdo neviděl?" dotazoval se ředitel nakladatelství L. E. Phillabaum. „Musím se jen divit, co to bylo za člověka, db dělal jiného a proč jsem o něm ještě nic neslyšel.“
První vydání vyšlo v nákladu 2500 výtisků, rychle však následovalo šest dalších o celkovém počtu 70 000 výtisků. Pochopitelně, že se objevila i vydání v levných paperbackových edicích. Kniha vyšla roku 1980, ještě téhož roku figurovala pět měsíců na seznamu bestsellerů revue Washington Post Book World. Roku 1981 získala cenu Los Angeles Times za nejlepší beletristické dílo, Faulknerovou cenu PEŇ klubu i posmrtně udělenou Pulitzerovu cenu za rok 1981.
Ani tak nebylo přijetí knihy zcela jednoznačné
Většina recenzí poznamenávala, že kniha má zřejmě slabiny, i když každá je viděla někde jinde. Některé chválily živý dialog, jiné jej považovaly za přetažený, jiným se zdálo, že kniha honí příliš mnoho zajíců najednou, opět jiným vadila přílišná fraškovitost a grotesknost. Všechny však kapitulovaly před celkovým účinkem Toolova rukopisu. Nemohly pro něj najít srovnání v současné próze.
Poslední rok života
Začal Toolovým opětovným zápisem na univerzitu v Tulane, kde dokončil doktorát. Brzy ale začal trpět těžkou paranoiou, která vyvrcholila tím, že se ve třídě postavil a prohlásil, že se proti němu ostatní spikli. Po hádce s Thelmou se vydal na dvouměsíční výlet, který skončil tím, že strčil hadici do svého auta poblíž nenápadné mýtiny na venkově ve státě Mississippi.
Matka Thelma, která neměla se zhoršujícím se duševním stavem svého syna téměř nic společného, zničila dopis na rozloučenou. Dnes je jednou z nejstrašidelnějších pasáží v „Hlupcích“, kde hlavní hrdina Ignatius ve svém deníku přiznává, že začal přemýšlet o tom, jak by jeho matka reagovala, kdyby zemřel. „Dokážu si ji představit na pohřbu,“ píše Ignatius, „na chatrné, levné akci konané ve sklepě nějakého pochybného pohřebního ústavu.“
Ignatius předpovídá, že „z inherentní tragédie se brzy stane melodrama,“ ale jeho tvůrce byl tomuto osudu ušetřen. Ve skutečnosti byl Tooleův pohřeb tichý; zúčastnili se ho jen tři lidé.
Zdroje:
Výňatek z doslovu k románu Spolčení hlupců (od Lubomíra Dorůžky, Argo 1995)
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Kennedy_Toole
https://www.databazeknih.cz/autori/john-kennedy-toole-1344#google_vignette
https://www.newyorker.com/books/second-read/the-uneasy-afterlife-of-a-confederacy-of-dunces
