Článek
Dítě z Dorchesteru na bavlníkových polích
Někdy kolem roku 1822 se do rodiny zotročených rodičů Benjamina Rosse a Harriet Greenové narodilo děvče, které dostalo jméno Araminta Ross, rodina jí však odmalinka říkala prostě „Minty“. Vyrůstala ve světě, kde pláč musel velmi rychle ustoupit tvrdé práci.
Dětství v marylandských močálech nebylo ničím než zkouškou přežití. Minty byla již od pěti let pronajímána jako chůva a služka. Když nemluvně, které měla hlídat, v noci plakalo, následoval bič.
Později byla poslána na těžké polní práce a do lesů, kde pracovala bez ohledu na počasí. Tato drsná škola v ní vytvořila mimořádnou fyzickou odolnost a znalost krajiny, což byly vlastnosti, které v budoucnu rozhodly o životě a smrti desítek lidí.
Zásadní okamžik jejího mládí přišel ve chvíli, kdy se zastala jiného zotročeného muže. Muž v obchodě se smíšeným zbožím hodil po prchajícím otrokovi těžké dvoulibrové železné závaží. Střela však minula cíl a zasáhla Minty do hlavy. Rozbitá lebka a měsíce blouznění mezi životem a smrtí jí zanechaly trvalé následky: náhlé záchvaty narcolepsie a hluboké bezvědomí, z něhož se probouzela do živých snů a vizí. Od té chvíle byla přesvědčena, že k ní hovoří samotný Bůh.
Když se kolem roku 1844 provdala za svobodného černošského muže Johna Tubmana, přijala křestní jméno své matky Harriet. Její status se však nezměnil, stále zůstávala majetkem. Hrozba, že bude po smrti svého majitele prodána na „Hluboký Jih“, kde byly podmínky pro otroky ještě vražednější, nakonec uzrála v definitivní rozhodnutí.
Harriet
Poutníkův útěk
Roku 1849 se Harriet rozhodla, že už nebude dále čekat na milost. Manžel John její plán odmítl a hrozil, že ji udá, pokud se pokusí utéct. Harriet se tedy musela vydat na cestu úplně sama, vedená pouze hvězdami, vírou a nejasnými zprávami o tom, že na Severu existuje svoboda.
Po cestě ji sužoval strach. Marylandské hlídky s pátracími psy byly neúprosné a odměny za dopadení uprchlíků vysoké. Harriet cestovala výhradně v noci, vyhýbala se silnicím a využívala koryt řek, aby za sebou nezanechala pachovou stopu. Klíčovým vodítkem pro ni byla Polárka a mech rostoucí na severní straně kmenů stromů.
Právě během tohoto prvního útěku poprvé vstoupila do kontaktu s neviditelnou sítí, která se zapsala do amerických dějin pod názvem Podzemní železnice. Nešlo o skutečnou železnici, ale o tajný systém bezpečných domů, úkrytů, tajných cest a dobrovolníků (černošských i bělošských), kvakerů a sympatizantů, kteří pomáhali uprchlíkům z Jihu.
Konečně překročila hranici Pensylvánie, kde bylo otroctví zrušeno. Svoboda však pro ni nebyla úplná, dokud její blízcí stále dleli v řetězech.
Příběh „Mojžíše“
V roce 1850 přijal americký Kongres přísný Zákon o uprchlých otrocích, který ukládal orgánům i občanům na Severu povinnost pomáhat při dopadení uprchlíků a vracet je jejich majitelům. Pro Harriet Tubmanovou to znamenalo, že ani ve Philadelphii či New Yorku už lidé nebyli v bezpečí.
V následujícím desetiletí podnikla přibližně třináct extrémně nebezpečných výprav zpět do otrokářského Marylandu. Stala se nejznámější převaděčkou Podzemní železnice a zotročení lidé jí začali přezdívat Mojžíš – podle biblického proroka, který vyvedl svůj lid z egyptského područí.
Její akce byly neuvěřitelně sofistikované. Výpravy plánovala téměř vždy na sobotní noci, protože noviny s inzeráty o uprchlých otrocích mohly vyjít až v pondělí ráno, což skupině dávalo dvacetičtyřhodinový náskok.
Všichni uprchlíci museli bezpodmínečně poslouchat. Pokud někdo ze strachu nebo vyčerpání chtěl cestu vzdát a vrátit se, Harriet vytáhla revolver a řekla: „Půjdeš dál, nebo zemřeš.“ Věděla, že jediný člověk by mohl po návratu při mučení prozradit celou síť a ohrozit desítky dalších životů.
Používala převleky za staré ženy nebo muže, podplácela informátory a používala kódované náboženské písně jako signály pro bezpečný výstup z úkrytu.
Během svých misí osvobodila zhruba 70 lidí včetně svých starých rodičů, sourozenců a přátel. Přestože na její dopadení byla vypsána vysoká odměna, nikdy nebyla chycena a, jak sama hrdě prohlašovala, na svých cestách nikdy neztratila jediného „uprchlíka“.
Setkání s Johnem Brownem
Jak se padesátá léta 18. století chýlila ke konci, politická krize v USA prohlubovala propast mezi Severem a Jihem. Harriet Tubmanová se dostávala do kontaktu s nejradikálnějšími postavami abolicionistického hnutí. Mezi nimi vynikal John Brown, charismatický a nekompromisní náboženský fanatik, který věřil, že otroctví v Americe může být zničeno pouze ozbrojeným povstáním a krví.
Brown se s Harriet sešel v Kanadě v roce 1858. Byl u vytržení z jejích znalostí terénu, odvahy a organizátorských schopností. Nazýval ji s úctou „Generálem Tubmanem“ a považoval ji za jednoho z nejschopnějších lidí v celém hnutí. Harriet s ním sdílela vizi bezpodmínečného zrušení otroctví a pomáhala mu verbovat bývalé otroky pro jeho plánované akce.
Brown připravoval odvážný plán: přepadnout federální zbrojnici v Harper's Ferry ve Virginii, vyzbrojit tamními zbraněmi místní otroky a rozpoutat partyzánskou válku v horách. Harriet Tubmanová měla být po jeho boku.
Když však v říjnu 1859 John Brown útok provedl, Harriet s ním nebyla; podle historiků ji zastihla těžká nemoc nebo nový záchvat její dlouholeté neurologické poruchy.
Útok v Harper's Ferry skončil fiaskem, Brown byl zajat, odsouzen k trestu smrti a oběšen. Harriet jej však až do konce života chovala v úctě jako mučedníka a prohlašovala, že udělal pro zničení otroctví více než kdokoli jiný. Napětí v zemi dosáhlo vrcholu a výbuch občanské války byl na spadnutí.
Harriet pravděpodobně před svým domem v Auburnu ve státě New York
Ve službách Unie
Když v roce 1861 vypukla americká občanská válka, Harriet Tubmanová neváhala ani vteřinu. Pochopila, že vítězství Unie (Severu) je jedinou cestou ke konečnému zničení otroctví. Odcestovala do Jižní Karolíny, kde se připojila k jednotkám Unie působícím na okupovaných pobřežních ostrovech.
Zpočátku pracovala jako ošetřovatelka a kuchařka ve vojenských nemocnicích. Využívala své znalosti lidového léčitelství a bylin k léčbě vojáků trpících dysenterií a malárií. Její role se však velmi rychle proměnila. Velitelé Unie si uvědomili, že Harriet má absolutní důvěru místního černošského obyvatelstva a dokonalou schopnost pohybovat se nepříznivým terénem. Dostala nový úkol.
Zorganizovat a vést skupinu skautů a vyzvědačů. Její zvědové mapovali konfederační pozice, zjišťovali rozmístění min v řekách, pohyb vojsk i sílu opevnění. Informace, které shromáždila, měly pro velení Severu neocenitelnou hodnotu.
Stala se tak klíčovou postavou zpravodajské služby Unie na jižním bojišti, přičemž musela neustále čelit dvojímu nebezpečí: jako žena a černoška by v případě zajetí Konfederací nečelila běžnému zacházení, ale okamžité popravě nebo opětovnému zotročení.
Noc, kdy padly řetězy
Nejznámější a nejzářivější kapitola její vojenské kariéry se psala v noci z 1. na 2. června 1863. Tubmanová se stala první ženou v historii Spojených států, která naplánovala a osobně vedla ozbrojenou vojenskou operaci.
Společně s plukovníkem Jamesem Montgomerym a 2. jihokarolínským pěším plukem (složeným z bývalých otroků) se nalodila na tři parníky Unie a vyrazila proti proudu řeky Combahee. Díky informacím, které předem získala od svých zvědů, dokázaly lodi bezpečně proplout mezi konfederačními minami. Cílem přepadu bylo zničit bohaté plantáže zásobující jižanskou armádu a osvobodit pracovní sílu.
Když parníky přistály u břehů a zazněly sirény, na plantážích zavládl zmatek. Stovky zotročených lidí, kteří pochopili, že přichází záchrana, se rozběhly k řece.
Lidé běželi s dětmi v náručí a se zvířaty pod paží. Aby zklidnila dav zachvácený panikou, začala na palubě lodi zpívat vlastenecké a náboženské písně. Výsledek operace u Combahee Ferry byl oslnivý. Osvobozeno bylo více než 700 zotročených lidí. Byly zničeny zásoby a majetek Konfederace v hodnotě tisíců dolarů. Akce poskytla stovky nových rekrutů pro černošské pluky Unie.
Sufražetky a hlas pro nespravedlivě přehlížené
Když válka v roce 1865 skončila a 13. dodatek Ústavy USA definitivně zrušil otroctví, vrátila se Harriet Tubmanová do svého domu v Auburnu ve státě New York, který dříve odkoupila od abolicionistického senátora Williama H. Sewarda. Válka sice skončila, ale její boj za spravedlnost nikoli.
Ukázalo se, že federální vláda se k černochům zapojeným do války staví chladně. Harriet po desetiletí marně žádala o vojenský důchod za své vyzvědačské a ošetřovatelské služby. Trvalo více než třicet let, než jí byla skromná penze přiznána, a to ještě dlouho pouze jako vdově po jejím druhém manželovi, válečném veteránovi Nelsonu Davisovi.
Harriet se proto vrhla do nového zápasu: hnutí za volební právo žen. Pracovala po boku lídryň jako Susan B. Anthony či Elizabeth Cady Stanton. Cestovala po celých USA a na shromážděních vystupovala s projevy, v nichž argumentovala svou vlastní zkušeností. Pokud dokázala vést vojáky v boji a nasazovat život za národ, má mít stejně tak právo spolurozhodovat o jeho budoucnosti.
Zároveň proměnila svůj domov v Auburnu v útočiště pro potřebné. Přes vlastní chudobu přijímala staré, nemocné a nemajetné lidi bez domova. Roku 1908 zde oficiálně otevřela Domov Harriet Tubmanové pro staré a chudé černochy. Zařízení spravovala ve spolupráci s africkou metodistickou biskupskou církví.
Návrh dvacetidolarovky s portrétem Harriet Tubmanové vyrobený Úřadem pro rytinu a tisk v roce 2016
Dolarová bankovka a hvězda svobody
Harriet Tubmanová zemřela na zápal plic 10. března 1913 ve věku přibližně 91 let, obklopena rodinou a přáteli. Byla pohřbena s vojenskými poctami na hřbitově Fort Hill v Auburnu. Jejím posledním výrokem byla slova z Evangelia podle Jana: „Jdu vám připravit místo.“
Příběh ženy, která se z negramotné zotročené dívky stala velitelkou a ikonou lidských práv, nepřestává fascinovat a inspirovat svět.
V roce 2016 americké ministerstvo financí oznámilo, že by se Harriet Tubmanová měla objevit na přední straně nové verze 20dolarové bankovky a prezident Andrew Jackson měl být přesunut na zadní stranu. Šlo o součást širšího projektu, který měl na americké bankovky přidat více žen a menšinových historických osobností.
Projekt se ale zdržel. Za vlády Donalda Trumpa bylo zavedení nové bankovky odloženo a později se přípravy znovu obnovily. Podle současného plánu má nová dvacetidolarovka s Harriet Tubman přijít až v první polovině 30. let.
Harriet Tubmanová nezanechala žádné deníky ani knihy, protože sama neuměla číst ani psát. Zanechala však příklad nezdolné lidské vůle a touhy po svobodě, které jsou někdy silnější než jakýkoliv systém útlaku.
Zdroje:
https://medium.com/@aleycya/harriet-tubman-e5ec6fc52d5c
https://www.womenshistory.org/exhibits/harriet-tubman?hl=cs-CZ
https://cs.wikipedia.org/wiki/Harriet_Tubmanov%C3%A1
https://www.nps.gov/people/harriet-tubman.htm
https://nmaahc.si.edu/explore/stories/harriet-tubman
