Článek
Kingovo drogové a alkoholové období není jen bulvární zajímavostí, je to klíčový kontext pro pochopení jeho nejtemnějších děl a drsné upřímnosti, se kterou dnes přistupuje k tématu závislosti.
Cesta do hlubin závislosti
Kingova náchylnost k návykovým látkám začala nenápadně, jak sám popisuje ve své memoárové knize O psaní. Už na začátku 70. let, kdy byl chudým učitelem angličtiny a snažil se prorazit s povídkami, pro něj bylo pivo prostředkem k uvolnění. S raketovým úspěchem románu Carrie a následným bohatstvím se však stavidla otevřela naplno. King přiznává, že alkohol se stal jeho každodenním společníkem. Původně pil, aby „podpořil kreativitu“, brzy však pil, aby vůbec mohl fungovat.
Situace se dramaticky zhoršila na přelomu 70. a 80. let, kdy k alkoholu přibyl kokain. King popisuje toto období jako dlouhou, rozmazanou šmouhu. Jeho spotřeba byla tak vysoká, že si musel ucpávat nos vatovými tampony, aby mu při psaní nekrvácel na papír. Kromě kokainu a alkoholu experimentoval i s Xanaxem, Valiem a dalšími léky na předpis. Byl to nebezpečný koktejl, který ho izoloval od rodiny i reality, zatímco jeho produktivita paradoxně dosahovala vrcholu.
Knihy psané v tranzu
Mnoho Kingových nejslavnějších děl vzniklo právě v tomto toxickém období a nese nesmazatelné stopy užívání návykových látek. Například román Osvícení (The Shining) je ve své podstatě hluboce osobní zpovědí o strachu z alkoholismu. Jack Torrance, hlavní postava, která propadá šílenství a násilí pod vlivem izolace a „vlivů“ hotelu, byl Kingovým vlastním zrcadlem. Autor později přiznal, že v té době psal o sobě, aniž by si to plně uvědomoval.
Ještě extrémnějším příkladem je román Cujo (o vzteklém bernardýnovi). King v rozhovorech otevřeně přiznává, že si vůbec nepamatuje, že by tu knihu psal. Celý proces vzniku tohoto bestselleru se odehrál v drogovém oparu. Podobně na tom byl i sci-fi horor Tommyknockeři, který sám autor později označil za „strašnou knihu“, v níž se jeho tehdejší stav odrazil v chaotickém a překombinovaném ději.
Zásah rodiny a cesta k vystřízlivění
Bod zlomu nastal v roce 1987. Kingova manželka Tabitha, která už dál nemohla přihlížet jeho sebedestrukci, zorganizovala intervenci. Před zraky přátel a rodiny vysypala na koberec obsah jeho odpadkového koše: plechovky od piva, nedopalky, zbytky kokainu, ampule od léků a krví potřísněné kapesníky. Dala mu ultimátum: buď půjde na léčení, nebo se s ní i s dětmi rozloučí.
King si vybral život. Cesta k střízlivosti však nebyla snadná. Zpočátku se bál, že bez drog ztratí schopnost psát a že jeho talent byl neoddělitelně spojen s chemickou stimulací. První kniha, kterou pak napsal zcela střízlivý, byl psychologický thriller Misery. Paradoxně právě v něm zosobnil svou závislost do postavy šílené ošetřovatelky Annie Wilkesové, která drží spisovatele v pasti a mučí ho. Závislost pro něj byla právě takovou Annie, něčím, co ho drželo v zajetí a ničilo mu život.
Varování
Dnes je Stephen King střízlivý více než 35 let. Jeho zkušenost se závislostí hluboce ovlivnila jeho pozdější tvorbu, která je mnohem empatičtější k lidským slabostem a traumatům. Ve své knize O psaní nabízí jednu z nejlepších analýz tvůrčího procesu a zároveň varuje před mýtem „prokletého umělce“, který ke svému výkonu potřebuje drogy.
Představa, že tvůrčí úsilí a látky měnící vědomí jsou neoddělitelně spjaty, je jedním z největších popkulturních podvodů naší doby.
Rozhodnutí Stephena Kinga skoncovat se závislostí nebylo jen osobním vítězstvím, ale zásadně proměnilo jeho literární tvorbu. Zatímco v 80. letech byla jeho díla plná nekontrolovaného děsu a zla, jeho „střízlivá“ éra přinesla mnohem hlubší vhled do psychologie traumatu.
Nejmarkantnějším příkladem je román Doktor Spánek (2013), který je přímým pokračováním Osvícení. King se zde vrací k postavě Dannyho Torrance (malého chlapce z prvního dílu) a ukazuje ho jako dospělého muže, který bojuje se stejným démonem jako jeho otec – s alkoholismem. Danny pije, aby „umlčel“ své nadpřirozené schopnosti (osvícení) a unikl vzpomínkám na hotel Overlook. Velká část knihy se odehrává v prostředí organizace Anonymní alkoholici, kterou King sám dobře zná. Zatímco Jack Torrance v Osvícení svůj boj prohrál (napsáno Kingem v době nejhorší závislosti), Danny v Doktoru Spánkovi (napsáno střízlivým autorem) nachází cestu ven. Je to Kingův vzkaz sobě samému i čtenářům.
I v jeho životním díle, sáze Temná věž, hraje téma závislosti klíčovou roli, zejména v postavě Eddieho Deana. Eddie je v druhém díle (Tři vyvolení) představen jako narkoman závislý na heroinu, kterého hlavní hrdina Roland vytrhne z New Yorku 80. let.
Realistický popis absťáku: Kingovy popisy Eddieho fyzických a psychických muk během odvykání v jiném světě jsou natolik syrové, že čtenář cítí každý záchvěv jeho těla. Je to psáno někým, kdo si prošel vlastním peklem.
Děsivý klaun Pennywise
King o svých démonech
Stephen King nikdy nechodil pro ostrou metaforu daleko. Jeho vyjádření o závislosti jsou často stejně mrazivá jako jeho romány. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone popsal, jak se jeho alkoholismus stal neovladatelným monstrem, které už nešlo skrývat:
„Pamatuji si, že jsem si říkal: ‚Piju jenom pivo.‘ Ale pivo bylo v té době v plechovkách o objemu 0,7 litru a pil jsem jich dvanáct nebo patnáct za večer. Taky jsem měl v garáži koš na odpadky, který byl úplně plný prázdných plechovek od piva Miller Lite. Celý týden jsem ho plnil a pak ho v noci vyvážel ven, aby ho sousedi neviděli.“
Pro britský deník The Guardian otevřeně přiznal, že drogy mu doslova vymazaly vzpomínky na roky jeho největší slávy:
„Byly doby, kdy jsem byl tak mimo, že jsem si nepamatoval, co jsem dělal před pěti minutami. Existuje celá kniha, Cujo, o které vím, že jsem ji napsal, ale nepamatuji si z toho procesu vůbec nic. Je to jako černá díra. Kokain mi prostě ukradl kus života a já se na to díval jako na film, ze kterého někdo vystřihl ty nejdůležitější scény.“
Jedním z největších strašáků pro Kinga byl pocit, že jeho kreativita je chemického původu. V knize O psaní tuto obavu shrnul takto:
„Bál jsem se, že už nebudu moct psát, pokud budu střízlivý. Myslel jsem si, že pití a drogy jsou palivem pro můj motor. Ale pak jsem si uvědomil, že nejsem motor, jsem řidič. A řidič, který je věčně opilý, dříve nebo později skončí v příkopu.“
V rozhovoru pro The Paris Review King hlouběji vysvětlil symboliku své nejslavnější záporačky:
„Lidé se mě ptali, jestli je Annie Wilkesová inspirována nějakou konkrétní fanynkou. Pravda je, že Annie Wilkesová byla můj kokain. Byla to moje závislost. Byla to ta věc, která mi říkala: ‚Jsem tvoje fanynka číslo jedna, a pokud neuděláš, co chci, useknu ti nohu.‘“
Ve filmu Misery nechce zemřít Kathie Bates (v mladším provedení) skvěle zahrála psychopatku, jež u sebe doma vězní a mučí populárního spisovatele, kterého zachránila po autonehodé
Reflexe čtenářů
Reakce čtenářů na otevřenost Stephena Kinga ohledně jeho závislostí prošla zajímavým vývojem – od šoku a popírání v 80. letech až po hluboké uznání. Kingova upřímnost totiž zbořila mýtus o nedotknutelném spisovateli a ukázala ho jako zranitelného člověka.
V polovině 80. let čtenáři sice věděli, že Kingovy knihy jsou čím dál temnější a bizarnější, ale málokdo tušil skutečný rozsah jeho problémů. Zlomem byl film Vzpoura strojů (Maximum Overdrive) z roku 1986, který King sám režíroval v nejhorším stadiu kokainové závislosti. Fanoušci byli zmateni nesourodostí a chaotičností filmu. Kritici film strhali a čtenáři začali spekulovat, zda „Král hororu“ neztrácí soudnost. King později přiznal, že při natáčení „vůbec nevěděl, co dělá“, což zpětně mnohé vysvětlilo.
Když King po roce 1990 začal o střízlivosti mluvit otevřeně, reakce se změnila. Mnoho čtenářů, kteří sami bojovali s alkoholismem, v něm našlo nečekaného spojence. Čtenáři začali vnímat postavy jako Jacka Torrance nebo Eddieho Deana ne jako monstra či trosky, ale jako hluboce lidské postavy bojující s nemocí.
King v rozhovorech uvádí, že dostal tisíce dopisů od lidí, kteří se díky jeho knihám (zejména Doktoru Spánkovi a O psaní) rozhodli vyhledat pomoc v Anonymních alkoholicích. Pro komunitu závislých se stal důkazem, že „život po drogách“ může být stejně (nebo i více) produktivní.
Někteří kritici tvrdili, že knihy jako Nespavost nebo Pytel kostí postrádají syrovou, horečnatou energii, kterou měly knihy jako Cujo nebo Osvícení. Autor na tyto obavy reagoval s humorem i razancí. Vzkázal čtenářům, že raději bude střízlivým spisovatelem s jasnou myslí, než aby byl „mrtvým géniem v kaluži zvratků“.
A na závěr ještě jednu Kingovu myšlenku, která mi utkvěla v paměti a definuje spisovatelův přístup k tvorbě a možná i literatuře vůbec. Protože bych necitoval přesně, vyjádřím spíše podstatu. King tvrdí, že existují autoři, co píšou neobyčejně o obyčejných věcech, ale on raději píše obyčejně o neobyčejných lidech a situacích. Což je podle mě mnohem lepší než první varianta, navíc bych tento Kingův názor poopravil. On totiž píše NEobyčejně o neobyčejnostech, a proto je také králem nejen svého dominantního žánru, ale krásné literatury vůbec. Umí totiž mnohem víc než jen horory, píše skvělá sociální dramata i detektivky.
Těm, kteří Kinga moc nemusejí kvůli strašidýlkům a nadpřirozenostem a mají rádi něco realističtějšího, vřele doporučuji jeho detektivku Pan Mercedes.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/books/2012/nov/02/rereading-stephen-king-cujo?hl=en-US
https://www.rollingstone.com/culture/culture-features/stephen-king-the-rolling-stone-interview-191529/
https://screenrant.com/stephen-king-maximum-overdrive-directing-reflection/?hl=en-US
https://www.databazeknih.cz/knihy/o-psani-memoary-o-remesle-1144
