Článek
Jeho vystoupení dodávají odvahu všem, kteří se ocitli na dně. Aby ne, když Nickovo motto zní: „Navzdory každému postižení máte schopnosti, abyste tyto výzvy překonali.“
A kdo si myslí, že ne, tak si to myslí špatně. Nickův příběh vás o tom přesvědčí. Ale je pravda, že už měl v jednu chvíli docela namále. Vlastně si musel projít peklem, než v sobě našel sílu dotknout se nebe.
Narodil se v Austrálii do rodiny srbských přistěhovalců. Jeho matka pracovala jako zdravotní sestra a během těhotenství podstoupila všechna vyšetření včetně ultrazvuku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla na svět přivést dítě s vážným postižením.
U porodu byl přítomen manžel. Když spatřil dětský trup bez končetin, nezvládl to a vyběhl ze sálu. Údajně se mu udělalo zle a zvracel. I pro matku to byl šok. Nedokázala se na novorozeného syna ani podívat a zdravotníky požádala, aby ho odnesli.
Otec byl naštěstí pastor zvyklý hledat smysl v těžkých životních situacích a věřil, že narození syna není omylem ani trestem. Když se vzpamatoval z nejhoršího, říkal, že jejich dítě je krásné a že je stejně hodnotným darem jako každé jiné. Jen přišlo na svět v těle, které vypadá jinak. Snažil se o tom přesvědčit také svou ženu. Pro ni však bylo přijetí syna mnohem obtížnější. První čtyři měsíce ho nedokázala ani pochovat a nebyla schopná ho kojit.
„Má matka byla zdravotní sestra a vše dělala během těhotenství správně, přesto vinila sama sebe. Bylo to pro ně hrozně těžké, ale už od začátku se snažili, abych byl soběstačný. Táta mě hodil do vody, když mi bylo jen 18 měsíců, a učil mě plavat,“ uvedl mnohem později Nick pro deník Daily Mail.
Chlapeček trpěl mimořádně vzácnou genetickou poruchou zvanou tetra-amelie, přišel na svět bez končetin. Lékařská věda neměla žádné vysvětlení. Hodně rodičů by nepřijalo takovou oběť a umístili by dítě do ústavu. Vujicicovi jsou však věřící, a tak to pro ně nepřipadalo v úvahu. Přesto si kladli otázku, jakou by si v jejich situaci položil každý: Proč právě my?
Brzy se ukázalo, že Nickův intelekt je zcela neporušený. Chlapec byl zvídavý a chytrý, leč fyzický svět mu kladl nepředstavitelné překážky. Jedinou jeho anatomickou výhodou bylo malé, zakrslé chodidlo s dvěma prsty na levé straně trupu. Právě to se naučil používat jako multifunkční nástroj.
Nickovo chodidlo je multifunkčním nástrojem
Velký zlom přišel ve chvíli, kdy měl Nick nastoupit do školy. Tehdejší australské zákony neumožňovaly hendikepovaným navštěvovat běžné základní školy. Jeho rodiče však nekompromisně bojovali za změnu legislativy. Dosáhli svého a Nick se stal jedním z prvních dětí integrovaných do běžného školního systému v Austrálii.
„Šikanovali mě. Hodně…“ vzpomínal Nick na školu. „Táta s mámou mi pořád říkali, že to musím ignorovat, ale já byl malý a strašně jsem chtěl být jako ostatní. Vše, po čem jsem toužil, byly ruce a nohy. Do té doby mi nepřišlo, že bych měl nějak komplikovaný život. Ale tehdy mě ovládl strach. A kdykoli se mi ostatní smáli, kdykoli mě vyloučili z kolektivu, tak se vracel s ještě větší intenzitou.“
Vrcholem tohoto trápení byl Nickův pokus o sebevraždu.
„Pokusil jsem se utopit ve vaně. Nemohl jsem dál, nechtěl jsem být rodičům dál břemenem. Položil jsem obličej do vody. V poslední chvíli mi však proběhlo hlavou, že tím možná rodičům ublížím ještě víc. Že si kvůli mé smrti budou dělat výčitky, říkat si, že nebyli dobrými rodiči, ač byli těmi nejlepšími na světě, že ta bolest bude mnohem větší, než když se musí starat o moje tělo.“
Proměna mysli
Zbývalo tedy jediné - porvat se s osudem. Když mu bylo čtrnáct let, matka mu ukázala novinový článek o muži se závažným tělesným postižením, který se odmítl vzdát a naučil se žít plnohodnotný život. Nick si uvědomil, že není jediný, kdo svádí takový boj, a že tělesné omezení nemusí znamenat omezení lidského ducha.
Do té doby strávil roky modlitbami, aby mu Bůh dal ruce a nohy. Když se zázrak nedostavil, změnil perspektivu: „Pokud mi Bůh nedal zázrak, možná se mám sám stát zázrakem pro druhé.“
Velkou roli v jeho životě sehrál školník, který si všiml, že Nick má charisma, je výřečný a disponuje smyslem pro humor. Několik měsíců ho přemlouval, aby promluvil před ostatními studenty. Nick nakonec souhlasil. Když poprvé stanul na pódiu před skupinou svých spolužáků a s otevřeností sobě vlastní vyprávěl o svých pocitych, strachu i naději, sál ztichl. Některé dívky v publiku se rozplakaly. Po skončení přednášky k němu přišlo několik lidí s tím, že jim jeho slova změnila život. V sedmnácti letech Nick pochopil, jaké je jeho životní poselství a poslání.
Nick během přednášky 1. dubna 2011 v Ehringshausenu.
Nezůstal však pouhým snílkem, moc dobře věděl, že k praktickému životu i šíření svých myšlenek potřebuje vzdělání. S pomocí svého levého chodidla se naučil psát, ovládat speciální klávesnici, používat počítač i telefon. Veškerou energii vrhl do studia.
Nastoupil na prestižní Griffith University v Queenslandu, kde v 21 letech získal bakalářský titul v oboru účetnictví a finančního plánování. Byla to pro něj pojistka pro případ, že by ho řečnictví neuživilo, ale také důkaz sobě i světu, že je intelektuálně zdatný.
Jeho touha promlouvat k lidem však byla silnější. Postupně přešel od malých školních a církevních skupin k větším posluchárnám. Vytvořil si unikátní styl vystupování: Nechal se vynést na stůl uprostřed pódia, odkud dokázal udržet pozornost tisíců lidí tím, že používal sebeironii, odlehčoval situace vtipem o svém těle a následně přešel k hlubokým myšlenkám o hodnotě lidského života, odpuštění a vytrvalosti.
„V devatenácti letech jsem oznámil plány na své první mezinárodní přednáškové turné. Domluvil jsem si cestu do Jižní Afriky s cílem rozdat dvacet tisíc dolarů z úspor potřebným sirotkům,“ píše ve své knize Výchova dokonale nedokonalého dítěte. „Moji rodiče, jak si asi dokážete představit, proti tomuto troufalému plánu ostře protestovali. Obávali se o mou bezpečnost při cestování drsnou částí světa na invalidním vozíku. A byli šokováni, že jsem v tak mladém věku rozdával své těžce vydělané úspory.“
V roce 2005 založil neziskovou organizaci Life Without Limbs (Život bez končetin) se sídlem v Kalifornii. Později přidal i společnost zaměřenou na osobnostní rozvoj, prevenci šikany na školách a podporu mladých lidí.
Z neznámého mladíka z Melbourne se během několika let stal celosvětově vyhledávaným řečníkem. Jeho přednáškové akce začaly připomínat turné rockových hvězd, ovšem s úplně jiným nábojem.
S prezidenty i vězni
Během své mimořádné přednáškové kariéry se nedostal pouze před desetitisíce obyčejných posluchačů. Jeho příběh postupně zaujal také nejvyšší představitele států. Už v první dekádě jeho kariéry měl příležitost hovořit s prezidenty Kolumbie a Kostariky a s viceprezidentem Keni.
Velkou stopu zanechal například v Kostarice, kam poprvé přijel v únoru 2009. V San José tehdy 5. února vystoupil na semináři pro podnikatele a představitele společností a následně se setkával s mladými lidmi a s lidmi se zdravotním postižením. Jeho návštěva trvala do 9. února.
Nickovo působení v Kolumbii bylo ještě výraznější. V roce 2013 přijel do Bogoty na sérii motivačních přednášek, které se konaly například v hotelu El Nogal a v parku Simón Bolívar.
Texaský guvernér Rick Perry jmenoval Nicka čestným občanem Texasu
Část své energie začal věnovat lidem na okraji společnosti. Jeho organizace Life Without Limbs postupně vybudovala rozsáhlý program pro vězně. V roce 2015 Nick například vystoupil ve věznici ve státě Indiana.
V následujících letech se vězeňská mise rozrostla do obrovských rozměrů. V roce 2016–2017 se do programu zapojilo 601 státních věznic ve 21 amerických státech. Neznamenalo to však, že by Vujicic osobně navštívil všech 601 zařízení. Jeho tým do věznic distribuoval jeho videa a materiály, které používali kaplani a dobrovolníci při biblických setkáních. V některých věznicích však Nick vystupoval osobně.
Osobně hovořil s vězni například v žaláři Telford State Prison v Arizoně. Z jeho vystoupení vznikl více než hodinový záznam, v němž k odsouzeným mluví především o naději, víře, odpuštění a možnosti začít znovu. Často vězňům říkal, že člověk nemusí být navždy definován svou minulostí.
Nickovo poselství překračovalo náboženské i kulturní hranice. Pro věřící byl živým důkazem Boží milosti a síly víry, pro sekulární publikum byl ztělesněním nezlomnosti lidského ducha. V roce 2009 si zahrál hlavní roli v oceňovaném krátkém filmu Cirkus Motýl (The Butterfly Circus), kde ztvárnil muže bez končetin, jenž v kočovném cirkusu získá zpět svou důstojnost a sebedůvěru. Film získal řadu mezinárodních ocenění a Nick za svůj výkon obdržel cenu pro nejlepšího herce na festivalu Method Fest.
S využitím moderních technologií a svého chodidla nadiktoval a napsal knihu Život bez hranic, která vyšla v roce 2010. Ta se okamžitě stala bestsellerem a byla přeložena do více než třiceti jazyků. Nick v ní popisuje své fyzické i psychické propady, boj se samotou, ale především nabízí praktické rady, jak překonat překážky, které si člověk často staví sám ve své mysli.
Nickova kniha Život bez hranic
Následovaly další úspěšné tituly: Nezastavitelný, což je kniha zaměřená na zvládání krizí, nepřízně osudu a neférovosti světa. Láska bez hranic se zabývá osobním pohledem na vztahy, hledání partnera a budování rodiny. Nebo publikace Dnes je ten den, která řeší problematiku šikany a budování vnitřní odolnosti u dospívajících. Knihy se staly manuálem naděje pro miliony lidí trpících depresemi, úzkostmi nebo pocitem selhání.
Láska, rodina a splněný sen
Ačkoliv Nick dosáhl obrovského úspěchu, dlouho v sobě nosil obavu, zda najde ženu, která by ho dokázala milovat takového, jaký je. Tento strach se rozplynul, když potkal dívku jménem Kanae Miyahara, která má japonsko-mexické kořeny.
Se svou budoucí manželkou se seznámil při jednom ze svých motivačních vystoupení v McKinney v Texasu v roce 2010. Kanae tehdy přišla na malou akci asi pro 16 lidí společně se svou starší sestrou Yoshie a jejich kamarádkou Tammy. Ta chtěla Nicka s oběma sestrami seznámit. Nick později vyprávěl, že během svého vystoupení Kanae zahlédl mezi posluchači a nemohl od ní odtrhnout oči. Dokonce přiznal, že se kvůli ní jen těžko soustředil na samotný projev.
Po vystoupení se setkali osobně. Nick popisoval jejich první pohled jako okamžik, kdy mezi nimi „přeskočila jiskra“. Kanae zase uvedla, že když se jí Nick podíval do očí, měla pocit, „jako by viděl její duši“.
Kanae v té době měla přítele, takže zpočátku jejich vztah nebyl jednoduchý. Nick se do ní však podle vlastních slov zamiloval prakticky okamžitě. Po prvním setkání dokonce napsal jejich společné kamarádce, že Kanae je nejkrásnější žena Boží, jakou kdy v životě potkal.
Několik měsíců po prvním setkání spolu začali randit. Vztah zpočátku udržovali především prostřednictvím telefonátů, Skypu a internetu, protože hodně cestovali. V červenci 2011 se zasnoubili a 12. února 2012 se v Kalifornii vzali.
Během několika let se jim narodily čtyři zcela zdravé děti — nejprve dva synové (Kiyoshi a Dejan) a později dcery-dvojčata (Olivia a Ellie). Nick často na přednáškách s úsměvem říká, že sice nemá ruce, aby svoje děti objal fyzicky, ale drží je pevně ve svém srdci a naučil se je objímat celým svým tělem.
Nickův odkaz
Nick Vujicic dnes platí za jednoho z nejvlivnějších motivačních řečníků a je živým důkazem toho, že největší překážky v životě nebývají ty fyzické, ale ty v lidské mysli. Překážky nejsou stopkami, ale příležitostmi k růstu. Máme se soustředit na to, co dokážeme, nikoliv na to, co nám chybí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nick_Vujicic?hl=cs-CZ#:~:text=Vujicic's%20father%20is%20a%20pastor%20in%20the,in%20a%20bathtub%2C%20but%20he%20was%20saved.
https://www.kafe.cz/celebrity/kvety-nikdy-se-nevzdat-20500917.html
https://alifeworthliving.ca/nick-vujicics-success-story/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/zajimavosti/australan-bez-koncetin-sportuje-zpiva-a-pred-valentynem-se-ozenil.A120216_135152_zajimavosti_nh
https://www.truthandliberty.net/bios/nick-vujicic
https://youtu.be/wys79-unK9s?si=CUX2J0pbAsBaeHBg
https://youtu.be/AN_zSoBIdRw?si=KlmoS5G-BKOn3prf
https://rohitsk1.medium.com/from-limitations-to-inspiration-the-remarkable-journey-of-nick-vujicic-27e518ae9622
