Článek
Když se roku 1863 v ateliéru newyorského fotografa Myrona Kimballa postavil před objektiv šedesátiletý Wilson Chinn, nebylo to pouhé focení, byl to dokument o zvěrstvech otrokářského systému. Na jeho čele byla jasně viditelná tři vypálená písmena: V.B.M. – iniciály jeho majitele Volseyho B. Marmilliona.
Značkování zotročených lidí žhavým železem nebylo jen aktem samoúčelného sadismu, šlo o propracovaný právní a kontrolní mechanismus jihoamerického plantážnického systému. Zatímco dobytek se značkoval pro rozlišení stáda, vypálení cejchu na obličej nebo viditelnou část těla u člověka plnilo funkci permanentního, nesmazatelného osobního dokladu vlastnictví.
V prostředí Louisiany, kde hrozba útěků skrze nepřístupné bažiny představovala pro plantážníky neustálé riziko, fungoval cejch na čele jako absolutní společenský rozsudek, neboť znemožňoval splynout s davem svobodných černochů ve městech jako New Orleans a zaručoval, že jakákoliv patrola utečence okamžitě identifikuje.
Při fotografování v roce 1863 byl Chinn navíc ověšen kompletní sadou tehdejších mučicích nástrojů – železným obojkem s dlouhými hroty (které zabraňovaly ležení nebo protažení se hustým porostem při útěku), těžkými nožními okovy a úchyty. Nemělo to za cíl vytvořit senzaci, ale podat důkaz o tom, že jižanské otrokářství nebylo paternalistickou institucí, jak tvrdila propaganda Konfederace, ale průmyslově organizovaným systémem fyzického a psychického teroru.
Z Kentucky do cukrového pekla Louisiany
Wilson Chinn se narodil v Kentucky na statku Isaaca Howarda. Život zotročených lidí v horním Jihu, kde převládalo smíšené zemědělství a pěstování tabáku, byl sice brutální, ale pracovní podmínky se dramaticky lišily podle toho, co nabídlo údolí dolní Mississippi.
Ve věku 21 let byl Chinn prodán „dolů po řece“ (sold down the river) – fráze, která se v americké angličtině dodnes používá jako synonymum pro definitivní zradu a zkázu. Ve 20. a 30. letech 19. století došlo v USA k masivnímu obchodu s otroky. Rozmach bavlníkového průmyslu a především obrovská expanze pěstování cukrové třtiny v Louisianě vyžadovaly neustálý přísun mladé, fyzicky zdatné pracovní síly. Louisiana byla vnímána jako „hřbitov otroků“; kvůli těžké fyzické práci, zpracování třtiny, zničujícímu vlhkému klimatu a tropickým nemocem byla průměrná délka života nově přivezeného člověka často odhadována jen na několik let.
Volsey B. Marmillion byl majitelem rozsáhlé plantáže St. Charles Parish ležící přibližně 45 mil nad New Orleans a představoval typického zástupce louisianské plantážnické aristokracie, pro niž byla efektivita výroby nadřazena všemu. Z více než dvou stovek lidí, které na své plantáži držel, jich dal nejméně třicet osobně oznažkovat cejchem. Pro Chinna to znamenalo, že následujících téměř čtyřicet let strávil v nejtvrdším zemědělsko-průmyslovém režimu tehdejšího světa.
Kolaps plantážního průmyslu
V dubnu 1862 dobyl námořní svaz Unie pod vedením admirála Davida Farraguta město New Orleans. Kontrolu nad strategickým přístavem a přilehlými farnostmi převzala armáda Severu pod velením generála Benjamina Butlera.
Pro plantážníky v údolí Mississippi to znamenalo počátek konce. Jakmile se přiblížila vojska Unie, dosavadní sociální řád se zhroutil. Zotročení lidé odmítali dále trpět a hromadně utíkali z plantáží.
Dne 23. dubna 1862 vtrhly do táborů Unie proudy uprchlíků. Z Marmillionovy plantáže utekla v jediný den celá polovina všech otroků – více než stovka mužů, žen a dětí, mezi nimi i šedesátiletý Wilson Chinn.
Unijní armáda zpočátku neviděla v utečencích svobodné občany. Na základě právní doktríny formulované generálem Butlerem byli tito lidé prohlášeni za „kontraband války“, tedy v podstatě za zabavený nepřátelský majetek.
Přestože tato definice byla z dnešního pohledu dehonestující, v danou chvíli poskytovala utečencům právní ochranu před navrácením původním majitelům a otevírala jim dveře do vojenských táborů Severu, kde nacházeli útočiště a poprvé i placenou práci.
Objev vizitkové fotografie
Na konci roku 1863 si Sever uvědomil, že válka trvá déle, než se očekávalo, a že veřejné mínění začíná být unavené obrovskými lidskými ztrátami. Plukovník George H. Hanks ze 18. louisianského pěšího pluku, který působil jako zastupující superintendant pro záležitosti osvobozených lidí v Louisianě, dostal nápad na průlomovou mediální kampaň.
Hanks pochopil, že rasové předsudky na Severu a izolace běžných obyvatel od reality Jižních států brání plnému pochopení smyslu války. Zprávy v novinách byly často vnímány jako politicky podbarvená nadsázka. Bylo proto potřeba použít nejmodernější technologii: fotografii ve vizitkovém formátu. Tento formát, malý papírový otisk nalepený na tvrdém kartonu o rozměrech cca 6×10 cm, způsobil v 60. letech 19. století fotografickou revoluci. Fotky se daly masově vyrábět, levně posílat poštou a lidé je sbírali do rodinných alb.
Hanks vybral skupinu osvobozených a odvezl je do New Yorku. Zde vstoupili do renomovaného ateliéru Myrona Kimballa na Broadwayi.
Myron Kimball nefotografoval Chinna jako pasivní oběť, ale záměrně použil stylizaci, která kombinovala lidskou důstojnost (Chinnův klidný, vyrovnaný výraz) s nespornými důkazy brutality (řetězy, obojek a cejch). Fotografie se stala okamžitou senzací.
Horká půda týdeníku Harper’s Weekly
Dne 30. ledna 1864 vyšlo číslo nejsledovanějšího novinářského periodika v USA, týdeníku Harper's Weekly, které navždy změnilo vnímání války. Na svých stranách otisklo dřevoryty vytvořené podle Kimballových fotografií, doprovázené rozsáhlým textem, který čerpal z oficiálních hlášení plukovníka Hankse editorovi G.W. Curtisovi.
Článek bez jakýchkoliv příkras popisoval životní osudy jednotlivých portrétovaných. U Wilsona Chinna bylo uvedeno: „Wilson Chinn má asi 60 let. Vychoval ho Isaac Howard z okresu Woodford v Kentucky. Ve 21 letech byl odvezen po řece a prodán Volseymu B. Marmillionovi… Tento muž byl zvyklý značkovat své černochy a Wilson má na čele písmena V.B.M. Pět let byl v řetězech, které vidíte na fotografii, z nichž byl osvobozen až příchodem našich jednotek.“
Dopad tohoto článku byl zničující. Tvrzení jižních intelektuálů, že zotročení lidé jsou šťastní a je o ně dobře pečováno, se pod vahou těchto důkazů definitivně rozpadlo. Publikace zasáhla i evropské mocnosti (Velkou Británii a Francii), které do té doby zvažovaly diplomatickou podporu Konfederaci. Společenské mínění v Londýně a Paříži po zhlédnutí těchto snímků jakoukoliv alianci s otrokářským Jihem vylučovalo.
25 centů za budoucnost
Fotografie Wilsona Chinna nebyla jen novinovou senzací, stala se základem pro novodobou masovou filantropickou kampaň. Vizitkové fotografie Chinna a dalších se prodávaly za 25 centů za kus (v dnešním přepočtu přibližně 5 až 8 dolarů).
Na zadní straně kartiček byl vytištěn text vysvětlující účel prodeje: „Výnos z prodeje těchto fotografií bude věnován výhradně do rukou generála Nathaniela P. Bankse na vzdělávání osvobozených lidí.“
Lidé na Severu si nekupovali jen obrázek, kupovali si podíl na nápravě historické křivdy. Peníze vybrané z prodeje Kimballových snímků pomohly financovat výstavbu prvních svobodných škol pro bývalé otroky, nákup učebnic a platy pro učitele, kteří přicházeli ze Severu. Wilson Chinn, muž, kterému bylo po celý život odpíráno právo naučit se číst a psát, tak svou vlastní tváří zafinancoval vzdělání pro tisíce osob své komunity.
Kartička s Wilsonem Chinnem
„Bílé otrokyně“ a rasový paradox Severu
Součástí skupiny, kterou plukovník Hanks přivezl do New Yorku na focení, byla i skupina dětí z New Orleans. Mezi nimi Rebecca Huger, Charley Taylor a Augusta Broujey.
Tyto děti byly podle tehdejších zákonů Jihu považovány za zotročené (platilo pravidlo partus sequitur ventrem – dítě dědí status matky), přestože v důsledku mezigeneračního znásilňování ze strany bílých vlastníků měly velmi světlou pleť, modré oči a světlé vlasy. Pro průměrného Seveřana byly k nerozeznání od jakéhokoliv bílého dítěte.
Wilsona Chinna záměrně stavěli do kontrastu s těmito dětmi. Tato strategie sázela na implicitní rasismus tehdejší severní společnosti. Představa, že zotročen může být někdo, kdo vypadá jako „naše vlastní děti“, vyvolala na Severu mnohem větší morální paniku než osud černých dětí.
Chinn v této stylizaci představoval brutální minulost a nepopiratelný důkaz týrání, zatímco světlé děti představovaly varování před tím, jak daleko může otrokářský systém zajít, pokud nebude zničen.
Historický odkaz a vizuální paměť
Po skončení kampaně v roce 1864 se stopa po konkrétních osudech Wilsona Chinna ztrácí. Stejně jako u mnoha jiných osvobozených lidí, kteří vstoupili do éry rekonstrukce, neexistují přesné záznamy o datu jeho úmrtí nebo místě odpočinku. Jeho historická role je však trvale zapsána do dějin lidských práv.
Fotografie Wilsona Chinna definovala nový způsob, jakým společnost vnímá lidská práva. Ukázala, že vizuální svědectví má sílu zasáhnout svědomí celé populace.
Jak ve své analýze pro deník The New York Times napsala historička Joan Paulson Gage:
„Obrázky Wilsona Chinna v řetězech jsou dnes stejně znepokojující, jako byly v roce 1863. Slouží jako jedny z nejstarších a nejdramatičtějších příkladů toho, jak nové médium fotografie dokázalo změnit běh dějin a dát tvář lidem, kteří měli být podle tehdejšího práva neviditelní.“
Dnes jsou dochované originály těchto fotografií uloženy v nejvýznamnějších paměťových institucích světa, od Knihovny Kongresu ve Washingtonu po Metropolitní muzeum umění v New Yorku, kde nadále slouží jako memento ceny lidské svobody.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org
/wiki/Wilson_Chinn?hl=cs-CZ
https://www.loc.gov/pictures/item/2018664120/?hl=cs-CZ
https://www.antebellummuseum.com/wilson-chinn.html
https://kids.kiddle.co/Wilson_Chinn
