Peru - země splněných klukovských snů slovem i obrazem

Kdo jako malý nehltal Verneovky, Běhounkovy dobrodružné romány nebo cestopisy?

Nevím přesně jak holky, ale kluci - dnes nejspíš příslušníci generace označované jako boomeři - to měli všichni podobně. Žádný internet, cestovat se prakticky nedalo a tak zbývalo jen číst knihy o vzdálených a zajímavých zemích a doufat, že až vyrostu, tak se tam jednou určitě podívám.

Dnes si asi většina z nás cestovatelské sny z mládí plní, nebo alespoň může plnit. Stačí k tomu čas a, ano - nějaké ty peníze. Svět dnes nabízí mnoho destinací. Některé jsou oblíbenější, některé zůstávají v polostínu těch vyloženě turistických. Mezi země, kam nejezdí půlka republiky každý rok k moři (nic proti Chorvatsku, také ho mám rád) patří pravděpodobně pro většinu Čechů i Peru.

Je to úžasná země v Jižní Americe, která nabízí neuvěřitelnou paletu zážitků, různých prostředí, historie a exotiky. Pojďme si ji tedy trochu přiblížit.

Peru je daleko, přímý let z Evropy trvá nějakých 13 hodin, podle toho odkud vyrazíte. Pokud seženete zpáteční letenku okolo 20 tisíc korun, můžete si gratulovat. Spíše však počítejte s cenami okolo 25 až 35 tisíci korun, podle počtu přestupů a dalších věcí.

Moje cesta po Peru začíná v hlavním městě země - Limě.

Lima není nezajímavá. Ale rozhodně to není to, za čím se většinou do Peru cestuje. Den, dva se v ní dají strávit a seznámit se tak s koloniální i předkolumbovskou historií a samozřejmě současností města. Pro někoho, kdo latinskou Ameriku nikdy neviděl na vlastní oči, určitě je co objevovat.

Španělská koloniální architektura má své velké kouzlo. Jedinečné, vyřezávané dřevěné balkony starých domů jsou zajímavou kombinací maurských a španělských vlivů a rozhodně stojí za to je vidět. Proto jsou také na seznamu UNESCO. Kupodivu, ve městě je zlomek turistů v porovnání s tím, co známe třeba z Prahy a Karlova mostu.

Mimo historické centrum města se moc nedoporučuje cestovat, a pokud tak s opatrností. Přeci jen je to velkoměsto se vším všudy. Na druhou stranu mimo centrum uvidíte neturistickou tvář města. Není tak „pohlednicová“, ale je zajímavá. Od čističů bot ve svých „kukaních“ až po místní trafiku. Je dobré vědět, že přes den je ve městě docela bezpečno - vždy ovšem záleží na vašem chování jako turisty a cizince. Večer a v noci je situace o poznání horší. Raději jsem to nezkoušel.

Výrazně se nedoporučuje navštěvovat okrajové části města a už vůbec ne favely. Ty sice vypadají z dálky malebně, barevné a rozložené na kopcích na okraji Limy, ovšem zblízka je poznat už patří mezi poměrně extrémní a nebezpečné zážitky. Nechal jsem si to ujít.

Zajímavá je přímořská část města, kde se na vysokém a dlouhém pobřežním útesu nachází řada příjemných a také řada drahých restaurací s velkolepými výhledy na Pacifik.

Loučíme se s hlavním městem Peru a vyrážíme směrem do hor.

Peruánské Andy jsou úchvatné. Nejsem žádný horolezec ani skalní hiker, proto volím spíše turistické lokality a cesty. Historie Vás zde ale potkává na každém kroku, a to jak koloniální, tak ta starší incká.

Inkové jsou jedna z nejznámějších předkolumbovských latinskoamerických kultur. I když střet s conquistadory a následnými kolonizátory pro Inky nedopadl vůbec dobře - jejich obrovská říše se zhroutila za nějakých 40 let Pizzarovy a dalších conquist - zanechala nám hodně velmi působivých památek.

Další zastávkou na cestě je tedy bývalé hlavní město říše Inků - Cuzco. Po několikahodinovém přeletu vystupujete z letadla v nadmořské výšce okolo 3 400 m, a je to znát. Váš batoh najednou váží dvojnásobek toho co v Limě na úrovni moře. Při dýchání máte neustále pocit, že vám chybí kyslík (což je pravda) a každý krok je tak vysilující a náročný. No nic, bude hůř.

Na Cuzcu je samozřejmě nejzajímavější střet incké a španělské civilizace s jeho důsledky. Z inckých domů zůstaly většinou jen spodní řady, postavené z velkých kamenných kvádrů. Zbytek byl rozebrán Španěly na stavbu kostelů, velká část pak kvůli zlatu, kterým Inkové spojovali kamenné kvádry, aby se jim významnější stavby při zemětřeseních nerozpadly. Výbrus v kameni ve tvaru U byl po přiložení ke stejně upravenému sousednímu kameni zalit zlatem. Vznikla tak jakási poměrně pružná svorka, nedovolující zdi aby se při otřesech rozpadla. Není divu, že když to Španělé zjistili, rozebrali prakticky celé město.

Naštěstí půdorys ulic a vlastně i města je z velké části původní. Je to znát, město tak má svou neopakovatelnou atmosféru, která není v podstatě nijak narušena moderní zástavbou. Nízké budovy se spodní kamennou částí z doby Inků a hořejší omítnutou nabílo jsou pro Cuzco typické.

Na rozdíl od Limy je zde poněkud jiná skladba etnik, indiáni Kečuové jsou zastoupeni výrazně více a i když to nejsou přímí potomci Inků, turista z Čech snadno podlehne iluzi, že vidí pra, pra, pravnuky Atahualpy, posledního inckého vládce.

Procházka městem je zajímavá. Na několika místech pochopíte, co bylo hlavním motivem Španělů pro jejich dobyvatelské aktivity. Bylo to zlato. Inkové ho měli hodně, a i dnes je to vidět. Například tato zlatá deska s motivy incké kosmologie je jen jednou ze součástí zlaté nástěnné výzdoby Chrámu slunce - Coriancha. Přesto má skoro metr čtvereční a váží několik kilogramů. Takových nástěnných desek bylo v chrámu před „návštěvou“ Španělů mnoho. Dnes zbyla jediná.

Mou „úchylkou“ na každé cestě jsou návštěvy tržnic. Tedy ani v Cuzcu jsem nemohl vynechat poměrně velkou městskou tržnici. Kromě místí zeleniny, (především brambor), ovoce a potravin všeho druhu tady můžete nakoupit také třeba chléb ve tvaru klobouků nebo sladké pochutiny, hrající všemi barvami. V tržnicích se často dá dobře a levně najíst. I zde jsem brzy objevil několik stánků s jídlem. A i když na první pohled je jasné, že na některé evropské standardy musíte zapomenout, zdejší kuře (nic moc jiného jsem neobjevil) je chutné a a za pár sol.

Noc v Cuzcu mi přinesla jeden z nejpozoruhodnějších zážitků, i když to nebylo nic extra příjemného. Jste zde v nadmořské výšce, kterou doma nemáte šanci navštívit. Město je o  746 metrů výše, než nejvyšší hora slovenských tater - Gerlachovský štít.

Uprostřed noci se tak můžete probudit s velmi nepříjemným pocitem, že se dusíte. Než jsem si uvědomil o co jde, myslel jsem naprosto vážně na infarkt a tak nějak jsem cítil, že je to má poslední hodinka. Nebyla. Na chodbách hotelu jsou totiž v zasklených vitrínách dýchací aparáty s čistým kyslíkem, právě pro tyto případy. Pomohlo to, úleva byla neskutečně příjemná.

Zvládání vysokohorské nemoci kromě aklimatizace pomáhá ještě jedna věc. Tou je všudypřítomný (běžně zdarma na recepcích) čaj ze sušených lístků koky. Ano, té stejné koky, ze které se složitým chemickým zpracováním získává kokain. Šálek (později i několik) po ránu před tím, než vyrazíte za dobrodružstvím dělá divy. Množství lístků, které zalejete horkou vodou je jen na vás. Jediným problémem tak zůstává zvláštní, docela nutkavý pocit, když opustíte Andy a marně po ránu hledáte sušenou koku a horkou vodu :).

Katedrála v Cuzcu je nádherná, je to ovšem jen jedna z mnoha, které lze v Peru navštívit. My jsme zde za více jedinečnými zážitky. Proto se loučím s kdysi hlavním městem incké říše a mířím na Sacsayhuamán, Ollantaytambo ve Svatém údolí a samozřejmě, na trochu vzdálenější ikonu cestovatelů - Machu Picchu. Inckých památek je zde mnohem více, ale vše se prostě stihnout nedá.

Pokračováni cesty po Peru pro vás připravuji. Pokud se vám první část líbila, můžete sledovat další díly na:

https://medium.seznam.cz/autor/michal-sramek-27465