Hitler vládl většinu času zfetovaný. Drogy se doporučovaly i ženám v domácnosti

Většinu druhé světové války strávil Adolf Hitler pod vlivem silných stimulačních a opioidních látek. Jeho osobní lékař Theodor Morell mu podával injekce denně, někdy i několikrát denně. Kokain, eukodal, metamfetamin, hormonální preparáty a vitamíny v absurdních dávkách. Hitler byl narkoman, jehož rozhodovací schopnosti se v pozdějších letech války stále více opíraly o chemii.

Nacistické Německo mělo k drogám zvláštní, téměř schizofrenní vztah. Oficiálně je odsuzovalo jako symbol dekadence, židovského vlivu a morálního úpadku Výmarské republiky. Propaganda drogy spojovala s „rasovou nečistotou“ a „kriminalitou“ a jejich uživatelé byli označováni za duševně choré a nebezpečné. Někteří končili v koncentračních táborech, jiní dostávali smrtící injekce. Úřad pro rasovou čistotu dokonce tvrdil, že židovský charakter je ze své podstaty závislý na omamných látkách a proto musí být spolu s nimi vyhlazen.

Realita však byla úplně jiná. Německo bylo v meziválečném období světovou farmaceutickou velmocí. Vyrábělo a vyváželo ve velkém morfin, heroin i kokain. V ulicích velkých měst byly drogy běžně dostupné a společnost je brala relativně volně. Když nacisté převzali moc, tento průmysl nezrušili, pouze ho přetvořili podle svých potřeb.

Nejlépe to ilustruje příběh pervitinu. V polovině 30. let vyvinula berlínská firma Temmler pod vedením chemika Fritze Hauschilda metamfetamin. Inspirací byl americký benzedrin, který se osvědčil na olympijských hrách v roce 1936. Temmler ho uvedl na trh pod názvem Pervitin a brzy se z něj stala senzace. Od roku 1937 byl volně prodejný v každé lékárně.

Dělníci ho brali, aby zvládli dlouhé směny v továrnách. Ženy v domácnosti, aby stihly úklid, vaření a ještě k tomu zhubly – pervitin totiž silně potlačoval chuť k jídlu. Existovaly dokonce čokolády Hildebrand s příměsí metamfetaminu, které se inzerovaly heslem „Hildebrandovy čokolády jsou vždy radost“. Doporučená dávka pro hospodyňku byly dva až tři kousky.

Pervitin se stal národním lékem, který měl podpořit produktivitu. Německo se tak až do roku 1939 pohybovalo v drogové euforii. Pak byl pervitin stažen z volného prodeje. Ne proto, že by byl nebezpečný, ale proto, že ho armáda potřebovala pro sebe. V tu chvíli se z civilní povzbuzující tablety stal strategický vojenský prostředek.

Profesor Otto Ranke z Institutu pro fyziologii obrany testoval pervitin na mladých důstojnících a zjistil, že snižuje strach, potlačuje potřebu spánku a zvyšuje agresivitu.

Před invazí do Francie v květnu 1940 dostali němečtí vojáci oficiálně 35 milionů tablet. Tankisté měli brát dvě tablety na začátku postupu a pak další každých dvanáct hodin. Strategie útoku přes Ardeny počítala s tím, že se armáda tři dny a tři noci nezastaví. Spojenci to považovali za nemožné. Němci to dokázali.

Hitler sám začal s relativně mírnými prostředky. V roce 1936 se díky svému oficiálnímu fotografovi Heinrichu Hoffmannovi seznámil s Theodorem Morellem – lékařem, který si v berlínské vysoké společnosti vydělával netradičními metodami a především slavnými „vitamínovými injekcemi“. Hoffmann Morella doporučil poté, co ho úspěšně vyléčil z kapavky. O Vánocích 1936 pak Morellovy pozval na Obersalzberg a představil ho přímo Hitlerovi.

Vůdce v té době trpěl chronickými žaludečními křečemi a silnou plynatostí. Morell mu nasadil přípravek Mutaflor – kapsle obsahující neškodný kmen bakterie E. coli. Účinek byl velmi rychlý. Hitler se během několika měsíců zbavil potíží, mohl znovu normálně jíst a byl Morellovi nesmírně vděčný. Od té chvíle se z lékaře stal nepostradatelný člen nejužšího kruhu.

Zpočátku šlo především o vysoké dávky vitamínů. Morell Hitlerovi aplikoval svůj vlastní preparát Vitamultin, který obsahoval i metamfetamin (pervitin). Později přišly zvířecí hormony – výtažky z býčích varlat a další organoterapeutické přípravky. Paradoxem bylo, že muž, který se veřejně prezentoval jako vegetarián a vzor tělesné a mentální čistoty, si pravidelně nechával stříkat do žil látky získané ze zvířat.

Zlom nastal na podzim 1941. Po zahájení války se Sovětským svazem Hitler poprvé vážně onemocněl a – což bylo do té doby neslýchané – vynechal vojenskou poradu. Morell sáhl po silnějším prostředku a podal mu opiát Dolantin. Hitler se během krátké chvíle „vzpamatoval“, dostavil se na poradu a s novou energií diktoval generálům další postup. Od tohoto okamžiku začal systematicky požadovat stále silnější preparáty.

Od podzimu 1941 se jeho denní „jídelníček“ rapidně měnil. Nejprve metamfetaminy, pak stále silnější opiáty. V roce 1943, krátce před schůzkou s Benitem Mussolinim, Morell poprvé sáhl po eukadolu – opioidu blízkému heroinu. Euforie, kterou látka vyvolala, Hitlera nadchla. Eukadal se brzy stal pravidelnou součástí jeho režimu.

Po neúspěšném atentátu 20. července 1944 se dávky dramaticky zvýšily. Hitler utrpěl poškození ušních bubínků a Morell mu začal masivně podávat kokain – jen za následující dva měsíce více než padesát aplikací. Eukadal bral téměř obden, a to v dávkách zhruba čtyřikrát vyšších, než bylo tehdy běžné v lékařské praxi.

Díky Morellovým deníkům, které byly velice detailní, se dochovaly záznamy o tom, co a kdy Hitler od lékaře dostával. Průměrně jedna až dvě injekce denně. Celkem přes osm set aplikací a sedmdesát tři různých přípravků.

Hitler svého lékaře zbožňoval. Opakovaně prohlašoval, že bez Morella by už dávno nebyl schopen pracovat, případně by byl dávno mrtvý. Ostatní členové vedení Třetí říše ho naopak otevřeně nenáviděli. Hermann Göring mu posměšně říkal „říšský mistr injekcí“. Heinrich Himmler a Karl Brandt ho považovali za nebezpečného šarlatána. Eva Braunová o něm mluvila jako o praseti s hroznými způsoby. Hitler ale jejich kritiku systematicky ignoroval.

Závislost byla tak silná, že když Morell požádal o pouhé tři dny volna, aby se mohl zúčastnit pohřbu vlastního bratra, Hitler to zakázal. Doslova se zeptal: „Co budu dělat, když mi nebudeš dávat injekce?“

V posledních měsících války se situace změnila. Továrny vyrábějící eukodal a další preparáty byly zničeny nálety. Morell už neměl co dávat.

Hitlerův stav se rapidně zhoršil. Třes rukou, který je vidět na záběrech z konce války, historici často připisují Parkinsonově chorobě. Mnohem pravděpodobnější je ale abstinenční syndrom.

V bunkru v Berlíně si Hitler podle svědků trhal pinzetou kůži. Byl to zlomený a nemocný člověk. Norman Ohler říká, že možná právě tehdy vyšel najevo „pravý Hitler“. Týden před sebevraždou, 1. dubna 1945, Morella v záchvatu vzteku vyhodil. Křičel na něj, že mu celou dobu dával opiáty.

Nacismus se prezentoval jako řád, kázeň a železná vůle. Ve skutečnosti šlo o systém, který se v kritických momentech udržoval při životě chemickými látkami. Pervitin v žilách tankistů, eukadal a kokain v těle nejvyššího velitele, experimenty s kokainovými žvýkačkami pro posádky jednočlenných ponorek. Drogy lidem umožňovaly pokračovat dál, aniž by museli příliš přemýšlet o tom, co vlastně dělají.

Hitler v tomto systému nebyl výjimkou. Byl jeho nejdokonalejším produktem. Muž, který se celý život stylizoval do role neúnavného génia, strávil většinu klíčových let války pod vlivem látek, které mu Theodor Morell pravidelně stříkal do žil. Bez nich by možná nebyl schopen fungovat tak dlouho. S nimi se stal narkomanem, jehož nálady, rozhodnutí i zdánlivé charisma byly stále více ovlivňovány tím, co právě dostal do krve.

Zdroje: The Collector, CBC, npr, The Guardian