Kdo usedne do křesla Václava Moravce? Favoritů je hned několik

Otázky Václava Moravce se za dvě dekády staly institucí samou o sobě.Byly prostorem, kde se lámaly politické kariéry, kde se v přímém přenosu rodily vládní krize a kde se definovalo, co bude Česká republika řešit následujících sedm dní.

Pro diváka ČT24 bylo nedělní poledne po dvacet let neměnným rituálem, srovnatelným s rodinným obědem. Tento rituál však 8. března 2026 náhle skončil a zanechal po sobě vakuum, které se nyní Kavčí hory snaží narychlo zaplnit. Dočasné řešení v podobě formátu „Debata ČT“, v němž se kormidla chopili Lukáš Dolanský a Vanda Kofroňová, působí sice profesionálně a věcně, ale pro diváka zvyklého na „one-man show“ je to spíše dietní náhražka.

Hraje se o všechno. Nejde jen o sledovanost, ale o samotnou relevanci veřejnoprávního zpravodajství. Hledá se postava, která dokáže ustát extrémní tlak politiků, kteří v Moravcově odchodu vycítili šanci na přepsání pravidel hry. Nový moderátor či moderátorka bude muset být nejen špičkovým novinářem, ale i psychologem a diplomatem, který dokáže v napjaté atmosféře udržet integritu pořadu.

Kdo tedy převezme pomyslné žezlo a usedne na nedělní trůn?

Jsou tu osobnosti, které mají za sebou stovky hodin v živém vysílání, disponují přirozenou autoritou a pro konzervativního diváka veřejnoprávní televize ztělesňují stabilitu. Jejich nasazení by bylo jasným signálem, že po odchodu Václava Moravce nedochází k revoluci, ale k evoluci.

Martin Řezníček je v mnoha ohledech nejpřirozenějším nástupcem. Jako bývalý zpravodaj v USA si přivezl styl, který je věcný, precizní a postavený na faktech spíše než na emocích. Jeho moderování hlavních Událostí i velkých volebních debat ukázalo, že dokáže udržet strukturu diskuse i ve chvíli, kdy se politici snaží utéct k naučeným frázím. Řezníček by do nedělního poledne vnesl prvek „obroušených hran“ – zatímco Moravec často s politiky vstupoval do osobních a někdy až vyčerpávajících duelů, Řezníček sází na chladnou, téměř chirurgickou věcnost. Paradoxně právě tato jeho zdrženlivost může být překážkou. Jeho současná role v hlavních zprávách mu totiž nabízí prestiž bez nutnosti čelit každotýdennímu mediálnímu lynči z obou stran politického spektra.

Pokud by se generálnímu řediteli Janu Součkovi podařilo vyjednat návrat Světlany Witowské, byla by to pro Českou televizi trefa do černého. Witowská disponuje vzácným darem: dokáže být k hostům nekompromisně tvrdá a důsledná, ale přitom si zachovává lidskou snesitelnost a grácii, která u Moravce v posledních letech některým divákům chyběla. Její výkon v prezidentské debatě v roce 2018 zůstává dodnes nepřekonaným zlatým standardem české politické moderace. Její angažmá by mělo i silný symbolický význam – ukázalo by, že ČT dokáže přitáhnout zpět své největší hvězdy. Otázkou však zůstává, zda by Witowská chtěla obětovat svou současnou svobodu mimo struktury ČT a znovu se nechat svázat přísným kodexem a neustálým drobnohledem politických rad.

Michal Kubal je vnímán jako morální kotva redakce zpravodajství. Jako dlouholetý válečný zpravodaj a moderátor hlavních relací má u diváků obrovský kredit, který se nekupuje, ale odpracovává v zákopech. Jeho styl je přímý, srozumitelný a prostý jakýchkoliv manýr. V nedělní debatě by působil jako moderátor, který se nenechá opít rohlíkem. Hlavní limitací je však jeho současná kumulovaná role – jako šéfredaktor zpravodajství nese odpovědnost za stovky lidí a každodenní chod redakce. Pro Kubala by tak přijetí této role znamenalo buď opustit manažerský post, nebo riskovat extrémní vyhoření v důsledku nadlidského vytížení.

Pokud se generální ředitel Jan Souček rozhodne pro radikálnější řez a bude chtít nedělní poledne zbavit nánosu určité „zkostnatělosti“, jeho zrak se nepochybně upře ke kandidátům, kteří nereprezentují pouze změnu tváře, ale celkovou změnu rytmu diskuse.

Jana Peroutková se v posledních letech vyprofilovala jako jedna z nejvýraznějších tváří ČT24. Její styl v Událostech, komentářích je definován vysokou mírou asertivity a schopností nenechat hosta utéct z nepříjemné otázky. Peroutková do diskuse přináší dravost, která je v dobrém slova smyslu nakažlivá. Dokáže politiky vyvést z míry už jen tím, že nerespektuje jejich pokusy o dlouhé monology a vrací je k meritu věci s téměř kulometnou kadencí doplňujících dotazů. Pro nedělní formát by byla injekcí čistého adrenalinu.

Strakatý je dnes značkou sám o sobě. Jeho podcasty ukázaly, že i dlouhý rozhovor může mít miliony zhlédnutí, pokud je veden s empatií a hlubokým vhledem. Do nedělního poledne by přinesl zcela nový estetický rozměr a schopnost vytáhnout z politiků lidskou stránku, kterou v Moravcově „grilu“ často skrývali za masku agresivity. Zásadním otazníkem je však formát: nedělní diskuse není psychologický portrét, ale souboj argumentů. Strakatého styl „zpovědníka“ by mohl v ostrém politickém střetu narazit. Otázkou je, zda by dokázal v pravý čas přitvrdit a stát se nekompromisním moderátorem, který nenechá politiky lhát v přímém přenosu jen proto, aby udržel „flow“ rozhovoru.

Filip Titlbach reprezentuje hlas, který v České televizi zatím spíše chybí. Jako tvář spojená s moderní, datovou a hloubkovou žurnalistikou (známou z jeho působení v Deníku N) disponuje skvělým citem pro detail a schopností vyprávět politické příběhy v širším kontextu. Titlbach by mohl do studia vnést novou naraci a propojení s digitálním světem. Přesto se jedná o nejriskantnější volbu z celého seznamu. Konzervativní divák, který si k polednímu guláši pouští politickou debatu, by mohl mít s jeho specifickým projevem a liberálnějším backgroundem problém. Byl by to experiment s nejistým výsledkem, který by mohl buď přivést statisíce nových mladých diváků, nebo ty stávající definitivně odehnat.

Tato kategorie kandidátů představuje jména, která se při úvahách o nástupnictví nabízejí v podstatě automaticky. Jsou to lidé, kteří by do studia mohli nastoupit zítra a bez jediné zkoušky by odvedli špičkový výkon. Přesto u každého z nich existuje specifické „ale“.

Jakub Železný je v mnoha ohledech jediným moderátorem v zemi, který se Václavu Moravcovi vyrovná v kategorii „encyklopedická znalost“. Jeho schopnost citovat z hlavy pasáže zákonů, historická data nebo přesné výroky politiků z minulosti je v českém éteru unikátní. Jako mistr slova a precizní rétor by do nedělního poledne vrátil vysokou laťku intelektuální debaty. Jenže Železný je postavou stejně polarizující, jako byl Moravec, ne-li více. Jeho hrdý, někdy až pedantický styl moderace a neochota ustoupit v etických otázkách z něj dělají terč pro určité politické kruhy. V momentě, kdy se vedení ČT snaží o zklidnění vášní a hledá cestu k „nezaujatému“ středu, by jmenování Železného působilo jako hození rukavice všem jeho kritikům. Bylo by to pokračování éry Moravce jinými prostředky, což může být pro nového ředitele Jana Součka až příliš riskantní politická hra.

Jan Pokorný je v mediálním světě synonymem pro autoritu, pohotovost a laskavý, leč břitký humor. Jako dlouholetá tvář (a hlas) Radiožurnálu má dar vést debatu tak, že i největší demagogové působí pod jeho tlakem kultivovaně. Pro Českou televizi by byl ideálním „přechodovým“ moderátorem – někým, kdo by na dva až tři roky uklidnil rozbouřenou scénu, vrátil diskusím noblesu a připravil půdu pro budoucí mladou generaci. Problémem je však jeho hluboké zakořenění v rozhlase. Pokorný je mužem mikrofonu, nikoliv nutně studiových světel a televizních čtecích zařízení. Přestože televizi umí, jeho srdce bije pro rozhlasové studio a je otázkou, zda by byl ochoten tuto svou komfortní zónu opustit pro roli, která s sebou nese tolik nenávisti a stresu, jako právě nedělní poledne.

Barbora Kroužková představuje to, čemu se v personálním poradenství říká „bezpečná volba“. Je to zkušená novinářka, která v Událostech i v rámci denního vysílání ČT24 odvádí konzistentně věcnou a klidnou práci. Její moderování je kultivované, nikoho neuráží a hostům dává prostor k vyjádření, aniž by se sama stávala hlavní hvězdou večera. Právě tato její „nekonfliktnost“ je však i její největší slabinou. Nedělní poledne potřebuje vytvořit určitý „hype“ – emoci, o které se bude mluvit v pondělí v práci a která vygeneruje tisíce sdílení na sociálních sítích. Existuje reálná obava, že v konkurenci dravých internetových projektů by klidný a věcný styl Barbory Kroužkové mohl působit příliš nevýrazně a pořad by pod jejím vedením mohl postupně upadat do divácké letargie. Nicméně tato volba je vzhledem k událostem posledních dní nereálná, jelikož moderátorka z České televize rovněž odchází.

Vsadit na Martina Řezníčka nebo Světlanu Witowskou by v tuto chvíli bylo nejlogičtějším a strategicky nejbezpečnějším krokem k okamžitému uklidnění situace. Obě jména představují pro Kavčí hory „diplomatický pas“ – u politiků mají respekt a u diváků nezpochybnitelný kredit. Jejich jmenování by znamenalo návrat k noblese a stabilitě, kterou instituce po bouřlivém odchodu své největší hvězdy nutně potřebuje. Kdo však bude skutečně novou a stálou tváří zavedené relace je zatím ve hvězdách.

Jedno je však naprosto jisté: éra, kdy Václav Moravec určoval tempo této země a jediným pozváním do studia dokázal rozhýbat vládní aparát, definitivně skončila. Česká televize se nachází na křižovatce a s ní i celá kultura politické diskuse v Česku.