Olena Zelenská si přála manželovu prohru. O rodině a luxusu, který se nekoná

První dáma Ukrajiny která nikdy nechtěla být v záři reflektorů a stát se tváří národa. Její osud se až příliš propletl s osudem její země v momentě, kdy její manžel, komik, herec a později prezident, v přímém přenosu před celým světem odmítá „odvoz do bezpečí“ a žádá o „munici“.

Život Oleny Zelenské je příběhem o mimořádné transformaci, která začala v tichosti, mimo záři reflektorů, a pokračuje v epicentru globálního konfliktu. Olena Volodymyrivna Kijaško, narozená v roce 1978 v ukrajinském Kryvém Rihu, studovala architekturu a hudbu, ale svou profesní kariéru zasvětila scenáristice ve studiu Kvartal 95, kde se seznámila se svým budoucím manželem Volodymyrem Zelenským. Po jeho zvolení prezidentem se z ní stala první dáma, která nechtěla pouze plnit formální protokolární povinnosti, ale zaměřila se na praktické sociální projekty.

Před válkou se soustředila na tři hlavní oblasti: zdraví, rovné příležitosti a kulturní diplomacii. Iniciovala reformu školního stravování, podporovala rovnost pohlaví a bojovala proti domácímu násilí. Zasadila se o vytvoření bezbariéérového prostředí a prosazovala ukrajinštinu v audioprůvodcích v nejprestižnějších světových muzeích, čímž podporovala kulturní diplomacii. Její aktivita vyvrcholila v roce 2021 uspořádáním prvního kyjevského summitu prvních dam a pánů, který se stal platformou pro řešení globálních problémů, jako je například pandemie COVID-19. Avšak s příchodem války se její role radikálně proměnila. Rusko ji označilo za cíl číslo dvě a Zelenská se musela stáhnout do ústraní, odkud koordinovala humanitární pomoc. Začala se starat o evakuaci dětí s onkologickým onemocněním, zajišťovala inkubátory do nemocnic v bojových zónách a spouštěla projekty jako „Knihy bez hranic“ a „Ukrajinská knihovna“, aby poskytla útěchu a pocit spojení s domovem statisícům uprchlíků.

Její neúnavná práce se neomezovala jen na Ukrajinu; v červenci 2022 navštívila Spojené státy, kde se setkala s nejvyššími představiteli, a jako první první dáma jiné země promluvila k americkému Kongresu. Ve svém emotivním projevu apelovala na to, aby svět pomohl bránit Ukrajinu a zabránil opakování krutostí. Založila také Nadaci Oleny Zelenské, jejímž hlavním cílem je obnova lidského kapitálu Ukrajiny, se zaměřením na medicínu, vzdělání a humanitární pomoc. Díky své odvaze a oddanosti získala řadu mezinárodních ocenění, včetně zařazení mezi 100 nejvlivnějších žen podle BBC v roce 2022 a mezi 100 nejvlivnějších osobností roku 2023 podle časopisu Time.

V roce 2019, kdy Volodymyr Zelenskyj opouštěl svět komedie, aby vstoupil na politickou scénu, jeho manželka Olena tiše doufala v jeho neúspěch. Zatímco Ukrajina jásala nad novou tváří, která by mohla změnit zemi, ona si v hloubi duše přála opak. „Nikdy jsem to neřekla nahlas, ale přála jsem si, aby nevyhrál. Ale on vyhrál… vždycky vyhraje,“ svěřila se. To přání nepramenilo z nedostatku lásky, ale z prosté touhy po soukromí. Chtěla svůj klidný život scenáristky, rodinné večeře a obyčejnou každodennost bez záře reflektorů a politických tlaků. Netušila, že to nejhorší teprve přijde a její „sobecká“ touha po klidu se stane realitou, ale v mnohem horší podobě.

Jejich život se dramaticky proměnil 24. února 2022, kdy se Rusko dopustilo plnohodnotné invaze. V ten osudný den se z komika stal válečný hrdina a z jeho rodiny terč. V reakci na situaci Zelenskyj zůstal v Kyjevě a pronesl slavnou větu: „Potřebuji munici, ne odvoz.“ A tak se z Oleny a jejich dětí – tehdy 19leté dcery Oleksandry a 11letého syna Kyryla – stali uprchlíci ve vlastní zemi, nuceni se skrývat na neznámých místech.

Počátek invaze přinesl Oleně Zelenské a jejím dětem realitu, kterou si nikdo nedokázal představit. Jejich dřívější život plný pohodlí a jistoty se zhroutil. Najednou se ocitli v neustálém odloučení od otce rodiny a pod permanentní hrozbou, která je nutila žít na utajených místech. Život, který byl dříve zcela normální, se proměnil v sérii vzácných, předem naplánovaných setkání. „Je to asi jednou týdně na pár hodin. Někdy i méně často, když má zahraniční návštěvy, nebo se s námi nemůže setkat z jiných důvodů,“ popsala Olena jejich novou realitu. „Nikdy to není častěji.“

Ztráta normálního života se projevila nejbolestněji na dětech. Olena přiznala, že je pro ni nesnesitelné sledovat, jak válka krade jejím potomkům dětství. „Ztrácejí roky dětství… Je to těžké, když svým dětem nemůžete nic naplánovat,“ vysvětlila. Její dcera Oleksandra, která měla v té době 19 let, byla nucena opustit sny o cestování a nových zážitcích. Kvůli válce neměla maturitní ples a studium na univerzitě probíhá z velké části online, což omezuje její kontakt s přáteli. Syn Kyryl se neustále ptá, „Kdy už válka skončí?“, na což neexistuje žádná odpověď. Ještě alarmující je fakt, že si Kyryl i jeho spolužáci na válku zvykli. Letecké poplachy, které by měly vyvolávat strach, u nich paradoxně vzbuzují radost, protože znamenají, že se ve škole nepíše test a mohou si jít hrát do krytu.

Zelenská popisuje, že navzdory odloučení je jejich manželství silnější než kdy dříve, protože je založeno na hlubokém respektu a vzájemném porozumění. V rozhovoru pro BBC svěřila, že se navzájem podporují a zůstávají si velmi blízcí i přes to, že se nevidí tak často, jak by si přáli. Vzájemnou lásku a respekt potvrzují i malá, ale pro ně důležitá gesta. Volodymyr Zelenskyj například v rozhovoru pro Vogue označil svou ženu za svou „nejlepší kamarádku“ a „lásku“. Olena s úsměvem dodává, že je šťastná, že jí to říká tak často.

I když jsou jejich kalendáře často v konfliktu, a nemohou si ani zavolat, snaží se Olena udržet alespoň malé střípky normality. Vypráví, jak se snaží, aby její manžel jedl a spal, i když ví, že ji neposlouchá, protože se snaží pracovat nonstop. Tyto drobné projevy péče jsou pro ni způsobem, jak si udržet pocit, že jsou stále rodina. A naopak, ona ví, že on si dobíjí energii s dětmi. „Může s nimi klábosit, zpívat hloupé písničky, smát se s nimi,“ říká Olena. „To mu také pomáhá.“ Pro Zelenského, který je pod obrovským tlakem, je rodina oázou, kde může načerpat sílu. Vzácné chvíle s dětmi, kdy se synem Kyrylem třeba jen mluví o španělštině, mu dodávají energii, kterou potřebuje k boji za svou zemi. Tyto momenty se pro oba staly nejen zdrojem útěchy, ale i palivem, které jim pomáhá přečkat válku.

Zatímco se Olena Zelenská a její rodina snaží vyrovnat s každodenními hrůzami války, na druhé frontě probíhá neméně zákeřný boj. Je to válka dezinformací, kde se ruská propaganda snaží pošpinit jméno ukrajinského prezidentského páru a podkopat důvěru mezinárodního společenství. Vrcholem této kampaně se stala absurdní lež, která se objevila v červenci 2024.

Proruské weby, poháněné umělou inteligencí, jako je například francouzská „Vérité cachée“ (Skrytá pravda), začaly šířit senzační zprávu: Olena Zelenská si během návštěvy Francie údajně koupila luxusní hyperautomobil Bugatti Tourbillon za neuvěřitelných 4,5 milionu eur. Aby dodaly zprávě na věrohodnosti, přiložily video s údajným prodejcem a zfalšovanou fakturu. Cílem bylo jediné – vytvořit dojem, že zatímco Ukrajina prosí o humanitární a vojenskou pomoc, její elity si dopřávají bezuzdný luxus.

Skandál se však rozpadl dřív, než stačil napáchat větší škody. Společnost Car Lovers, která vlastní pařížskou prodejní pobočku Bugatti, okamžitě a vehementně popřela celou transakci. V tiskové zprávě označila tvrzení za „falešnou zprávu“ a podala na neznámého pachatele trestní oznámení za padělání a šíření pomluv. Analýza „důkazu“ odhalila, že zfalšovaná faktura měla chybnou adresu, chyběly na ní povinné údaje o DPH a dokonce obsahovala australský bankovní kód, který ve Francii nemá co dělat. Tato absurdní lež byla jen dalším z mnoha pokusů, jak se snaží Putinův režim zlomit ukrajinského ducha a oslabit podporu Západu. Stejně jako lži o Zelenského vile v Cannes nebo o koupi Goebbelsovy vily se i tato rychle stala důkazem, že ruská propaganda nezná žádné limity a je ochotná obětovat jakoukoliv pravdu ve své snaze o zmatek.

Po více než třech letech války, kdy se z jedné chvíle na druhou zhroutila veškerá jistota, má Olena Zelenská jasnou představu o tom, co pro ni znamená vítězství. Není to jen diplomatický triumf nebo podpis dohody o příměří. Je to návrat k životu, který válka brutalitou a nejistotou nemilosrdně rozdělila. „Pochopím, že jsme zvítězili, když uvidím sebe v našem domě… a kolem bude celá moje rodina,“ říká. Je to sen o tichém a obyčejném okamžiku, kdy se její rodina znovu sejde, živá a zdravá, aniž by se musela dívat na hodinky a přemýšlet, kdy se budou muset znovu rozloučit.

Ale Olena, jako bývalá scenáristka, má i další, osobní scénář pro den vítězství. Je to sen o naprosté svobodě, kterou jí válka vzala. S úsměvem popisuje svůj „sobecký“ plán. „Nasednu do auta a někam pojedu. Sama. Nikoho nepotřebuji,“ říká. Je to obraz, který v sobě skrývá víc než jen touhu po osamělosti. V autě, ve kterém hraje hudba nahlas, přesně podle jejího výběru, chce jet tak dlouho, dokud se neunaví. Tento sen je pro ni symbolem návratu k vlastním rozhodnutím, k osobní svobodě, která byla po léta omezena kvůli bezpečnosti a povinnostem. Je to tichá vzpoura proti chaosu a omezením, které přinesla válka. A je to právě tato touha po normální, tiché chvíli, po svobodě, která ji drží. Je to sen, za který stojí za to bojovat.

Zdroje: Wikipedia, Seznam Zprávy, Na pravou míru, Česká televize, Novinky, Fórum 24