Prezidentem být nikdy nechtěl. Místo zaslouženého důchodu musel Emil Hácha podlézat Hitlerovi

Snímek starého, fyzicky i psychicky zlomeného muže, který na počátku čtyřicátých let 20. století stál po boku nacistických pohlavárů a se zaťatými zuby podepisoval proslovy odsuzující vlastní národ, zůstal v paměti české společnosti po dlouhá desetiletí. Slova jako zrádce, kolaborant či vžitá gráze „Hácha, Hitlerův brácha“ se stala přirozenou součástí marxistické i poválečné historie. Nyní se však obraz třetího československého a jediného protektorátního prezidenta začíná proměňovat.

Moderní historické výzkumy a odstup od dramatických událostí druhé světové války ukazují Emila Háchu v podstatně složitějším světle. Už to není jednorozměrná postava zrádce, ale spíše člověk, který se proti své vůli stal prezidentem, obětoval své dobré jméno a v nejdramatičštějších chvílích národa bojoval za záchranu lidských životů.

Předtím, než se jméno Emila Háchy stalo synonymem pro tragický osud pomnichovské republiky, vedl tento rodák z Trhových Svinů (narozen 12. července 1872) naplněný, úspěšný a příkladný život intelektuála. Pocházel z rodiny berního úředníka a od dětství vynikal mimorádným nadáním. Gymnázium v Českých Budějovicích i studia práv na pražské České Karlo-Ferdinandově univerzitě absolvoval s vyznamenáním.

Ovládal plynule němčinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu a učil se i další slovanské jazyky. Hluboce se orientoval v anglosaském zvykovém a mezinárodním právu. Od roku 1898 působil u Českého místodržitelství v Praze, později jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se zásadním způsobem podílel na budování Nejvyššího správního soudu (NSS), podílel se na tvorbě ústavy z roku 1920 a v roce 1925 ho prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval v pořadí druhým prezidentem NSS.

Málokdo však ví, že Hácha byl také mužem širokého kulturního rozhledu. Miloval výtvarné umění a byl jeho vášnivým sběratelem, překládal z angličtiny významná díla (například Rudyarda Kiplinga nebo Jerome Klapku Jeromeho) a sám psal milostné básně, jež věnoval své manželce Marii Klausové, s níž se oženil v roce 1902. V mládí byl nadšeným turistou, alpinistou a lyžařem, který brázdil Krkonoše, Šumavu i Julské Alpy.

Jako vrcholný soudní úředník zastával striktně apolitický postoj podle vzoru britské veřejné služby. Byl hluboce věřícím katolíkem, ale svými osobními sympatie inklinoval k prvorepublikové sociální demokracii. Pokud by se v roce 1938 jeho životní dráha uzavřela, vzpomínalo by se na něj dnes jako na jednu z největších právnických autorit národa.

Rok 1938 přinesl Emilu Háchovi těžké osobní i politické rány. V únoru mu zemřela milovaná manželka Marie, ze což se psychicky nikdy zcela nevzmanul. Krátce nato se rozvedla jeho jediná bezdětná dcera Milada, která se k němu nastěhovala. Šestašedesátiletý vyčerpaný právník, trpící postupující aterosklerózou, toužil po jedinném: odejít do zaslouženého penze.

Dějiny však měly jiný plán. Po mnichovské dohodě ze září 1938 a následné abdikaci prezidenta Edvarda Beneše 5. října stanula pomnichovská Česko-Slovenská republika před existenční krizí. Hledal se nový prezident – nepolitická, respektovaná osobnost, která by nebyla zatížena stranickými boji a byla přijatelná pro Čechy, Slováky, Rusíny i pro agresivní nacistické Německo.

S návrhem na Háchovu kandidaturu přišel šéf sociální demokracie Antonín Hampl a prosadil ji předseda Agrární strany Rudolf Beran. Hácha nabídku zpočátku rezolutně odmítal. Argumentoval věkem, špatným zdravím i absolutní nechutí vstupovat do vysoké politiky. Svému poradci se tehdy svěřil: „Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty.“

Teprve pod obrovským nátlakem politiků i církevních autorit v čele s pražským arcibiskupem Kašparem, kteří apelovali na jeho národní a křesťanskou povinnost, kandidaturu se sebezapřením přijal. Dne 30. listopadu 1938 byl v Rudolfinu zvolen 272 hlasy z 312 přítomných poslanců a senátorů třetím prezidentem republliky. Sám tajně doufal, že ho slovenští poslanci nezvolí. Když se v poledne stále neozývaly zprávy o výsledku, doufal, že ho „Slováci zachránili“, a chtěl jít neúspěch oslavit do hostince. Vzápětí však zaznělo 21 dělových salv.

Jako prezident druhé republiky se Hácha snažil v nemožných podmínkách udržet právní stát, pomáhat uprchlíkům z odstoupeného pohraničí a zachovat celistvost státu. To se však ukázalo jako iluze. Když v březnu 1939 vyvrcholila slovenská krize a nacistická propaganda vyprovokovala nepokoje, odjel Hácha 14. března 1939 vlakem do Berlína, aby se pokusil osobně dojednat s Adolfem Hitlerem zachování zbytkové autonomie.

Německé přivítání v Berlíně bylo naoko velkolepé, ale pak následovalo ponižující mnohahodinové čekání. Teprve v 1:15 ráno 15. března byl Hácha s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským přijat v Říšském kancléřství. Hitler ve svém vyhrožujícím monologu oznámil, že v 6:00 ráno obsadí německá armáda české země a jakýkoliv odpor bude brutálně potlačen.

Když Göring vyhrožoval, že německé letectvo promění Prahu v trosky, starý a nemocný prezident přímo během jednání zkolaboval. Němečtní lékaři ho museli vzkřísit injekcemi. Přes tento hrozivý fyzický i psychický tlak Hácha prokázal právnickou prozíravost: rezolutně odmítl podepsat dokument jménem české vlády a vzal veškerou odpovědnost pouze na sebe. Tím z právního hlediska učinil berlínský protokol neplatným, neboť jako prezident neměl podle ústavy právo takový akt učinit.

Ráno 15. března se vracel do Prahy s iluzí, že zachránil národ před krveprolitím a že okupace bude jen dočasná. Němci však jeho vlak záměrně zdržovali, aby do Prahy dorazil jako první Hitler. Následujícího dne, 16. března 1939, byl na Pražském hradě vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a z Háchy se stal „státní prezident“.

V prvních letech okupace vedení protektorátu uplatňoval tzv. retardační politiku – snahu brzdit nacistická opatření a získat čas. Hácha se mylně domníval, že Němci budou dodržovat alespoň základní mezinárodní úmluvy. Zpočátku působil velmi aktivně: tajně udržoval spojení s exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně, finančně podporoval české odbojáře a rodiny zatčených a protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci.

Svůj největší historický úkol splnil po 17. listopadu 1939. Poté, co nacisté v reakci na studentské demonstrace uzavřeli české vysoké školy, popravili 9 představitelů studentů a více než 1 200 mládenců odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen, Hácha zahájil masivní vlnu intervencí a pakovaně žádal v Berlíně i v Praze o jejich propuštění.

Za záchranu mladé generace českých intelektuálů však musel zplatit vlastní ctí. Výkupným za návrat studentů domů byly podlézavé telegramy Hitlerovi k narozeninám či veřejná prohlášení loajality. Hácha byl ochoten obětovat své dobré jméno, aby zachránil několik životů. Jak později výstižně poznamenal Ivan Medek: „Hácha měl jednu vzácnou vlastnost – nedbal na své dobré jméno a byl ochoten jej dát všanc, aby zachránil lidské životy.“

Definitivní zlom v Háchově životě i politice nastal v září 1941 s příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ten okamžitě rozpoutal teror, vyhlásil stanné právo a nechal zatknout protektorátního premiéra Aloise Eliáše (spojeného s odbojem) i Háchova kancléře Jiřího Havelku. Když se Hácha pokusil u Heydricha protestovat, byl hrubě vyhozen.

Atentát na Heydricha v květnu 1942 a následná vlna nevídaného teroru (vyhlazení Lidic a Ležáků, masové popravy) starého a těžce nemocného prezidenta zcela zlomily. Nacisté v čele s K. H. Frankem a kolaborantským ministrem Emanuelem Moravcem Háchu bezohledně zneužili pro propaganda.

V červnu 1942, v době nejhorších represí, byl Hácha donucen vystoupit v rozhlase. Ve svém projevu ostře odsoudil atentát i exilovou vládu a označil Edvarda Beneše za „veřejného nepřítele číslo jedna“. Přijal od Hitlera k 70. narozeninám luxusní automobil Mercedes a účastnil se masových manifestací loajality Říše. Vnímal celou situaci jako bezvýchodnou tragedii a v soukromí přirovnával jednání s nacisty k „polykáním ropuch“. Několikrát žádal svého lékaře o jed, aby mohl spáchat sebevraždu, ale pomoci se nedočkal.

Od roku 1943 se Háchův zdravotní stav dramaticky zhoršil. Pokročilá ateroskleróza mozkových cév vedla k občasné dezorientaci, ztrátě paměti a neschopnosti vnímat realitu. Prezident už fakticky nebyl schopen vykonávat svůj úřad. Odstěhoval se na zámek v Lánech, kde dožíval v izolaci.

Hácha nepoznával své blízké, nedokázal se sám obléknout ani najíst, při oficiálních návštěvách byl zcela dezorientovaný. Nacistům však tento stav vyhovoval – drželi v čele protektorátu loutku, jejímž jménem Emanuel Moravec psal oslavné pro-německé projevy, které za Háchu četli jiní nebo je těžce nemocný muž sotva blábolil do rozhlasu. Od ledna 1943 podle pozdějšího verdiktu Národního soudu Hácha z lékařského hlediska nenesl za své činy žádnou odpovědnost.

Konec okupace v květnu 1945 nepřinesl Emilu Háchovi žádné vykoupení. Dne 13. května 1945 byl na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska zatčen na zámku v Lánech a v zuboženém stavu převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci.

Přestože lékaři žádali jeho převoz do sanatoria, poválečná garnitura v čele s Národní frontou to odmítla. Nový komunistický ministr vnitra i prezident Edvard Beneš nechali Háchu svému osudu. Ve vězení byl starý a polomrtvý muž vystaven hrubému zacházení a ponižování.

Dne 27. června 1945 Emil Hácha zemřel ve věku 72 let na cele číslo čtyři pankrácké věznice. Ministr Nosek jeho smrt komentoval slovy, že „svůj bídný život dokonal za mřížemi“. O tři dny později byl tajně pohřben na Vinohradském hřbitově za přítomnosti pouze své dcery a jejího bývalého manžela. Z příkazu úřadů nesmělo být na rodinné hrobce uvedeno ani jeho jméno – objevilo se na ní až v roce 1994.

Po roce 1945 a zejména po komunistickém převratu v roce 1948 se z Háchy stal oficiální strašák. Komunistická historiografie vytvořila pojem „háchovština“ jako symbol zbabělosti, servility a zrady národa. Objektivní posouzení jeho role bylo po celá desetiletí nemožné.

Teprve po roce 1989 začala čeští historici skládat spravedlivější mozaiku Háchova života. Dnes převládá názor, že Hácha nebyl ani hrdina, ani klasický zrádce a kolaborant. Byl to tranzitní státník v bezvýchodné situaci, který vzal na svoje bedra nesnesitelné břemeno.

Jak uvádějí současní badatelé, v porovnání například s prezidentem Ludvíkem Svobodou po srpnu 1968 vychází Hácha ze srovnání mravně neporovnatelně lépe. Měnil vlastní čest za konkrétní lidské životy.

Zdroje: Reflex, Wikipedia, CNN, Hlídací pes, ČT