Článek
Před pěti žilo Česko zužovaly pandemie, uzávěry, stále se prodlužující nouzové stavy, a na obzoru byla vyhláška o povinném očkování vybraných profesí. Lidé se báli nemocnice, ale ještě víc se báli, že jim stát vezme to poslední, co jim zbylo – právo rozhodovat o vlastním těle a o tom, jak budou žít.
Právě v té vřavě, mezi transparenty a křikem, vyrostl právník Jindřich Rajchl. Ne jako tichý analytik, ale jako hlasitý kazatel. Z pódií mluvil o porušování základních práv a o totalitních praktikách. Budoval si základnu zklamaných, naštvaných a unavených. Lidí, kteří cítili, že je někdo okradl o dva roky života. Babišovu vládu tepal při každé příležitosti. Označoval ji za arogantní vůči vlastním občanům a žádal osobní odpovědnost těch, kdo restrikce prosazovali. Dělicí čára byla tehdy ostrá. Na jedné straně premiér Babiš jako ztělesnění nepopulárních opatření, na druhé Rajchl jako tvář odporu.
Do toho všeho přišlo tornádo
Jako by toho nebylo málo, v červnu 2021 se jižní Morava proměnila v apokalypsu. Zničené domy, převrácená auta, lidé v šoku. Premiér Babiš a ministryně financí Alena Schillerová přijeli na místo. A vznikla ikonická fotka toho, jak oba sedí na obrubníku uprostřed spouště. Pro většinu to byl obraz empatie. Pro Rajchla dokonalá nahrávka na smeč.
Nelenil. Vzal Zuzanu Majerovou a společně zapózovali úplně stejně – jen místo zdevastované vesnice seděli na betonovém prahu přímo před Strakovou akademií. Ke snímku připsal uštěpačný komentář o tom, jak jdou „zachraňovat Prahu před živelnou pohromou jménem Babiš a Schillerová“. Kruh se uzavřel, napsal.
Zády k fanouškům
O několik let později je ale všechno jinak. Jak se přiblížily volby 2025 a na scéně se začaly míchat nové karty, stará nevraživost musela ustoupit. Hnutí ANO hledalo partnery a do hry vstoupila spojená kandidátka SPD, Trikolory a Rajchlova hnutí PRO. Muž, který si celou politickou kariéru a image nekompromisního bojovníka proti systému postavil na hlasitém odporu vůči Babišovi, najednou otočil. Protipandemická opatření přestala být tématem a bývalý úhlavní nepřítel se stal parťákem. Díky němu se nakonec Rajchl dočkal poslanecké židle.
Není na čase, aby Jindřich Rajchl vytáhl ze šuplíku aspoň špetku pokory a svému nynějšímu šéfovi se veřejně omluvil? Paměť voličů bývá krátká, to se ví, ale takhle rychlé otočení kormidla muselo i zarytým příznivcům vyrazit dech. Rajchl zradil všechny, co mu věřili. Všechny, co stáli proti Babišovi právě proto, že jim on sám říkal, že je to nepřítel číslo jedna. Jak můžeme věřit někomu, kdo roky kritizoval člověka, se kterým teď sedí v jedné lavici? Jak můžeme věřit někomu, kdo fanouškům sliboval svržení režimu, a pak se k tomu režimu přidal?
Měl by se stydět
Vzpomínám si na ty demonstrace. Na Václaváku, v Brně, po celé republice. Lidé, kteří přišli, protože cítili, že se jim bere něco zásadního. Rajchl jim říkal, že jsou na správné straně. Že bojují za svobodu. Že Babiš a jeho lidé jsou arogantní, totalitní, nebezpeční. A teď? Teď je z něj poslanec, který se usmívá vedle muže, kterého kdysi přirovnával k pohromě. Jako by ty dny na náměstích, ty řeči o porušování práv, ta celá energie odporu – jako by to všechno bylo jen předvolební cvičení.
Politika není pohádka o věčných zásadách. To víme. Ale existuje něco, čemu se říká čest. A ta se měří tím, jestli dokážeš stát za tím, co jsi lidem sliboval, i když to bolí. Rajchl se rozhodl, že bolest není pro něj. Že je lepší být uvnitř, než venku křičet. Že mandát váží víc než důvěra těch, kteří mu dali hlas právě proto, že byl proti.
Rajch nejspíš už dávno pochopil, že nejlepší cesta k moci vede přes nenávist. Ale pro ty, kteří před pěti lety stáli na náměstích a věřili, že Rajchl je jiný, je to rána pod pás.
Není na čase, aby se omluvil, složil mandát a se sklopenou hlavou odešel? Protože jinak zůstane jen další člověk, který dokázal, že rovná pateř se ve vysoké politice nenosí.
