Článek
Jedním z nejpozoruhodnějších příběhů české židovské komunity je životní dráha Eveliny Merové. Dívky, která se narodila jako Eva Landová do první republiky, prošla peklem nacistických vyhlazovacích táborů, po osvobození byla osudem zaváta tisíce kilometrů na východ do Sovětského svazu a nakonec svedla dlouhý boj o návrat do své milované rodné Prahy.
Šťastné dětství na Letné a první stíny nesvobody
Eva Landová přišla na svět v Praze na Božím hodu vánočním roku 1930. Vyrostla v asimilované a zajištěné židovské rodině Emila a Ilsy Landových. Otec, jehož původní příjmení znělo Löwy, vlastnil úspěšnou firmu na zpracování koňských žíní, matčina rodina zas velkoobchod s drogistickým zbožím. Malá Eva vyrůstala v moderně zařízeném čtyřpokojovém bytě na pražské Letné. Měla o deset let starší nevlastní sestru Lízu, cvičila v Sokolu, chodila do české školy a užívala si bezstarostné dětství pražské střední vrstvy.
Vše se radikálně změnilo s nástupem nacistické okupace a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Na židovskou komunitu dopadla vlna diskriminačních nařízení, která postupně ukrajovala ze základních lidských práv. Rodina musela opustit svůj byt na Letné, odevzdat cennosti, koberce i kožichy.
Zvlášť bolestně se do paměti tehdy devítileté Evy zapsala první osobní ztráta: povinnost odevzdat domácí zvířata. Protože nechtěla svého milovaného kanárka Puňťu vydat úřadům k likvidaci, propašovala ho v kleci do Haštalské ulice a skrze sklepní okénko ho věnovala neznámému pánovi. Od léta 1940 už nesměla chodit do běžné školy. Jediným místem pro vzdělávání a hry se pro židovské děti stala škola v Jáchymově ulici, starý židovský hřbitov a sportoviště na Hagiboru.
Terezínské dětství a paprsek naděje na pokoji č. 28
Dne 28. června 1942 museli Landovi nastoupit na shromaždiště u Veletržního paláce v Praze a o čtyři dny později byli transportem deportováni do terezínského ghetta. V tamní přeplněné pevnosti, kde se nekontrolovatelně šířily nemoci a neustále panoval krutý hlad, byla jedenáctiletá Eva umístěna do dívčího domova L 410, konkrétně na pokoj číslo 28.
Právě tento pokoj se stal pro Evu i pro hrstku dalších dívčí osudovým útočištěm. Významnou roli v jejich tehdejším životě sehrála Friedl Dicker-Brandejsová, známá umělkyně a designérka, která v ghettu organizovala pro děti hodiny kreslení. Pomáhala jim zapomenout na hrůzy okolního světa, popustit uzdu fantazii a alespoň v myšlenkách opustit zdi ghetta. Eva později vzpomínala, že přestože v Terezíně předčasně dospěla a ztratila dětství, pokoj č. 28 pro ni zůstal jediným světlým bodem celé války. Z téměř šedesáti dívek, které tímto pokojem prošly, se však konce války dožilo pouhých patnáct.
Malá pevnost - Terezín
Peklo Auschwitz-Birkenau
Relativní bezpečí Terezína skončilo v prosinci 1943, kdy byla celá rodina zařazena do transportu na Východ. V dobytčím vagonu s padesáti lidmi si třináctiletá Eva poprvé naplno uvědomila bezvýchodnost situace. Dívka, kterou v domově učili neprojevovat emoce a být za všech okolností statečná, podlehla hysterickému pláči. Pochopila, že cesta zpět neexistuje.
Cílovou stanicí byl vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Landovi byli zařazeni do takzvaného terezínského rodinného tábora (sekce B-II-b). Zdejší vězni neměli při příjezdu oholené hlavy a neprocházeli okamžitou selekcí, v dokladech však měli vyznačenou šestiměsíční karanténu, po níž měl následovat Sonderbehandlung – krycí název přísně utajované masové popravy v plynových komorách. V březnu 1944 takto nacisté během jediné noci zavraždili přes 3 700 vězňů ze zářijového transportu.
Podmínky v táboře byly nelidské. Evin otec Emil Landa, oslabený těžkou tuberkulózou, po několika týdnech zemřel. Před jistou smrtí v plynových komorách zachránila Evu a její maminku Ilsu nečekaná selekce. Přestože selekce byla oficiálně určena pouze pro osoby od 16 do 40 let, třináctiletá Eva i její čtyřiačtyřicetiletá matka předstoupily před komisi obávaného doktora Josefa Mengeleho a protektorátního dohlížitele Buntroka – a prošly jako práceschopné. Zbytky rodinného tábora byly následně likvidovány.
Zákopy ve Východním Prusku a záchrana olámaných nohou
Eva s matkou byly transportovány do koncentračního tábora Stutthof nedaleko Gdaňsku a odtud dále do pracovních táborů Dörbeck a Guttau ve Východním Prusku. Ženy zde v nelidských podmínkách, bez řádného oblečení, v dřevácích a provizorních stanech na holé louce, hloubily těžkými lopatami hluboké protitankové zákopy. Denní příděl jídla tvořil pouze litr špinavé vody se shnilými bramborami a krmnou řepou.
S příchodem brzké a kruté zimy roku 1944 vyčerpané ženy masově podléhaly tyfu, úplavici a podvýživě. V listopadu 1944 zemřela hladem a celkovým vyčerpáním i Evina matka Ilse. Třináctiletá Eva zůstala na světě zcela sama. Rozpadly se jí dřeváky, nohy jí těžce omrzly, zčernaly a začaly hnisat.
Když se koncem roku 1944 přiblížila Rudá armáda, Němci se rozhodli tábor evakuovat a neschopné vězně zlikvidovat. Eva kvůli zraněným nohám nemohla chodit, a tak nešla na pochod smrti. Nacističtí dozorci se pokusili zbývající vězeňkyně usmrtit injekcemi fenolu do srdce, avšak kvůli zmatku a nedostatku látky na Evu řada nepřišla. Ostatní ženy odvedli směrem ke hřbitovu pod záminkou evakuace nákladními auty a téměř všechny na místě postříleli nebo ubili pažbami. Eva ležela bezmocně v opuštěném táboře, kde ji v lednu 1945 spolu s pěti dalšími židovskými ženami z Prahy našli sovětští vojáci.
Osudové setkání a nová identita v SSSR
Sovětští lékaři dívce zachránili omrzlé nohy před hrozící amputací. Eva byla přepravena do vojenské nemocnice v polské Iławě. Zde se potkala s vojenským lékařem Mojsejem Ionovičem Merem, dětským lékařem z Leningradu židovského původu. Když dr. Mer zjistil, že dospívající dívka ztratila celou rodinu, nabídnul jí adopci.
Eva zpočátku odmítala, toužila po návratu do Prahy. Doktor Mer jí však zdůrazňoval, že domov už nemá a v Československu skončí v sirotčinci. Po strastiplné cestě sanitními a nákladními vlaky přes Syzraň dorazila patnáctiletá Eva 31. srpna 1945 do Leningradu.
Adoptivní rodina ji přijala velmi vřele. Z Evy Landové se oficiálně stala Evelina Merová. Vstup do nového prostředí však znamenal tlustou čáru za minulostí. O svých zážitcích z holocaustu nesměla z bezpečnostních důvodů mluvit – v Sovětském svazu totiž po válce sílil státem podporovaný antisemitismus. Minulost se jí vracela jen v nočních můrách.
Boj o vzdělání v síti sovětské byrokracie
Evelina neuměla rusky a chyběly jí roky školní docházky. Díky obrovské vůli však nastoupila do večerní školy pro pracující a dálkově studující. Rusky se naučila tak dokonale, že střední školu dokončila se stříbrnou medailí.
Jako premiantka s měla nárok na přijetí na jakoukoli vysokou školu bez přijímacích zkoušek. Toužila studovat slavistiku a českou filologii na Leningradské univerzitě, aby neztratila kontakt s rodným jazykem. Psal se však rok 1950 a v Sovětském svazu vrcholila antisemitská kampani zaměřená proti „bezkořenným kosmopolitům“. Židovští uchazeči byli z ideologických důvodů na humanitní a diplomatické obory nepřipouštěni.
Evelina, přesvědčená, že jde o omyl, napsala osobní dopis samotnému Josifu Stalinovi. O půl roku později jí přišla strohá úřední odpověď, že na oboru nebylo dostatek míst. Místo slavistiky tak musela nastoupit na španělštinu. Když po šesti semestrech fakultu španělštiny zničehonic zrušili, byla stavěna před volbu dostudovat angličtinu, nebo němčinu. Zvolila němčinu – jazyk svých katů, který se kdysi učila ve škole. V roce 1955 úspěšně promovala jako filolog-germanista a začala vyučovat němčinu na vysoké škole.
Během studií se vdala za Semjona Naimarka, rovněž Žida, který studoval architekturu. Svatba proběhla v roce 1953, ale mladý pár musel čelit obrovskému problému tehdejšího SSSR – akutnímu nedostatku bydlení. Osm let žili v kumbálu bez oken u Merových o výměře necelých šest metrů čtverečních. V roce 1956 se jim narodila dcera Irena a v roce 1963 syn Viktor. Teprve v roce 1966, třináct let po svatbě, se jim podařilo získat družstevní byt. Evelina později působila jako profesorka němčiny na prestižní Akademii umění v Leningradě.
Kniha, která ji vrátila domů
Přestože měla v Rusku milující rodinu a práci, na ruce jí stále zůstávalo vytetované osvětimské číslo 71266 a v srdci neuhasitelná touha po Praze. Sovětský režim však cestování do zahraničí striktně omezoval.
Zlom přišel v roce 1959. Evelina náhodou v leningradském knihkupectví narazila na dokumentární knihu Továrna na smrt, kterou napsali bývalí vězni Ota Kraus a Erich Kulka. V knize našla detailně popsaný terezínský rodinný tábor v Březince i sítě vězňů, které osobně znala. Dojatá Evelina napsala autorům do Československa dopis. Erich Kulka text uveřejnil v československém tisku a zaslal jí oficiální pozvání do Prahy.
V roce 1960 tak Evelina po patnácti letech poprvé navštívila rodné město. Setkala se s přeživšími kamarádkami z terezínského pokoje č. 28 i se vzdálenými příbuznými. Čekal ji však šok. Československé úřady ji po válce prohlásily za mrtvou a vzdálené příbuzenstvo zkonfiskovalo a zdědilo veškerý majetek po jejích rodičích. Příbuzní jí odmítli cokoli vrátit a dokonce vyhrožovali, že ji udají za protisovětské řeči, pokud bude požadovat či jen rodinnou chatu. Evelina se však nezalekla, absolvovala právní bitvu a chatu získala zpět. Od té doby jezdila do Československa s rodinou téměř každé léto.
Definitivní návrat domů
Po pádu komunistického režimu a po smrti manžela v roce 1985 zesílilo Evelinino přání vrátit se natrvalo domů. V roce 1991, přesně padesát let od začátku deportací českých Židů, přijela do Prahy. Během rozhovoru s novinářkou z deníku Mladá fronta se zmínila, že napsala dopis prezidentu Václavu Havlovi se žádostí o pomoc při návratu do vlasti, ale nedostala odpověď.
Článek vyšel i s touto poznámkou a reakce Kanceláře prezidenta republiky okamžitě zareagovala. Městská část Praha 2 jí nabídla zanedbanou, zničenou garsonku bez kuchyně, v níž čtyřicet let nikdo nebydlel. Evelina ji s radostí přijala, vlastními silami ji zrekonstruovala a v roce 1995 se do Prahy natrvalo přestěhovala.
Ve svém pražském bytě žila až do sklonku života. Pravidelně cestovala za dcerou a vnučkami do Petrohradu a za synem do Frankfurtu nad Mohanem. Její děti i vnoučata, z nichž mnozí pokračují v rodinné tradici architektury, si zachovali vřelý vztah k české kultuře a jazyku.
Až do posledních let svého života se Evelina Merová věnovala osvětě. Navštěvovala české i německé školy a pořádala besedy se studenty. O prožitých hrůzách hovořila bez patosu a touhy po pomstě, s jemností a snahou předat mladé generaci varování před nebezpečím nenávisti a totality. Často srovnávala nacistický a sovětský režim – Němci podle ní vraždili systematicky, zatímco sovětský teror zabíjel chaoticky všechny, avšak se stejnou krutostí.
Evelina Merová zemřela v Praze 8. února 2024 ve věku 93 let. Byla jedním z posledních přímých svědků genocidy českých Židů. Její životní příběh je zachycený mimo jiné v autobiografické knize Opožděné vzpomínky.
Zdroje: irozhlas, Paměť národa, Památník Terezín, idnes
