Článek
Při pohledu na aktuální ekonomické zprávy člověk snadno nabude dojmu, že se ocitl ve dvou zcela odlišných světech. Na jedné straně stojí oficiální statistiky a optimistická prohlášení analytiků, kteří s úlevou hlásí, že česká ekonomika se po dlouhém období nejistoty opět nadechuje k růstu. Meziroční výsledky i mezikvartální posuny překonaly i ty nejopatrnější odhady a ekonomové s oblibou mluví o nejsilnějším tempu za poslední roky. Podobně laděné jsou i globální prognózy uznávaných mezinárodních institucí, které vylepšují výhledy pro světové hospodářství a poukazují na masivní investiční vlnu spojenou s moderními technologiemi a rozvojem umělé inteligence, jež drží makroekonomická čísla v bezpečně kladných hodnotách.
Jenže pak je tu svět druhý – ten, který lidé zažívají každý den při placení u pokladen v supermarketech, při pohledu na vyúčtování záloh za energie nebo při otvírání předpisů nájemného. V tomto reálném světě namísto oslavných reakcí převládá tichá frustrace, skepse a hluboká nedůvěra vůči tomu, co tvrdí statistické úřady. Lidé si totiž oprávněně kladou otázku, jak je možné, že se podle oficiálních čísel máme lépe, a přesto je pro většinu domácností stále těžší vyjít s měsíčním rozpočtem.
Opory pro tento pocit nespravedlnosti přitom leží v nedávné minulosti, jejíž následky si společnost nese dodnes. Česká republika prošla neobvykle dlouhou a hlubokou epizodou, kdy reálná kupní síla obyvatel zažívala volný pád. Po řadu čtvrtletí za sebou jednoduše nestačilo pozvolné zvyšování mezd drsnému tempu zdražování, což vedlo k znehodnocení úspor i běžných výdělků. I když se tento propad nakonec podařilo zastavit a čísla se opět překlopila do plusu, nejde o žádný zázračný skok vpřed. Současný mírný růst představuje spíše jen velmi pomalé, namáhavé a bolestivé doplňování hlubokého kráteru, který v rodinných financích zanechaly předchozí krizové roky.
Právě tento rozpor mezi makroekonomickými grafy a realitou všedního dne vyvolává celou řadu znepokojivých otázek. Do jaké míry má vůbec smysl oslavovat růst hrubého domácího produktu, když se jeho přínosy k běžným občanům prakticky nedostanou? HDP totiž ze své podstaty měří pouze celkový výkon hospodaření. Vzhledem ke svému mechanickému nastavení však nezohledňuje, ke komu tyto finance ve skutečnosti plynou, jak spravedlivě je vytvořené bohatství ve společnosti rozděleno a jakým nepřiměřeným nákladům na základní životní potřeby musí čelit běžná rodiny. Růst HDP tak může být snadno poháněn zisky nadnárodních korporací, astronomickými výdaji na odstranění škod nebo investicemi do úzkoprofilových sektorů.
Závislost Česka na německém motoru
Důvodem, proč se pozitivní výsledky HDP nepřenášejí automaticky do peněženek občanů, je sama struktura české ekonomiky. Česká republika patří k nejprůmyslovějším a zároveň energeticky nejnáročnějším zemím v Evropské unii. Vysoký podíl průmyslu a subdodavatelských řetězců s nižší přidanou hodnotou způsobuje, že český trh extrémně citlivě reaguje na výkyvy v cenách energií a vstupních surovin.
Vojenské konflikty na Blízkém východě a na Ukrajině doplňují tlak na komoditní trhy. V srpnu například cena nafty pro spotřebitele v České republice vzrostla meziměsíčně o 14,3 %, což byl nejvyšší nárůst v celé Evropské unii, kde průměr činil 8,3 %. Tento skokový nárůst dopravních a logistických nákladů se okamžitě propisuje do finálních cen veškerého zboží a služeb.
Úzká provázanost s německým hospodářstvím, které samo čelí strukturální stagnaci a recesi, navíc vytváří strop pro český mzdový růst. Pokud němečtí odběratelé omezují zakázky, české firmy nemohou výrazně zvyšovat mzdy, ani když celkové statistiky HDP vykazují růst tažený státními výdaji nebo investicemi do vybraných sektorů.
Data o inflaci navíc často neodpovídají realitě běžného spotřebitele. Domácnosti s nižšími a středními příjmy vydávají většinu svých prostředků na bydlení, energie a základní potraviny. Pokud tyto konkrétní položky zdražují rychlejším tempem než zbytek spotřebního koše, pociťují tyto skupiny občanů inflaci výrazně silněji než vysokopříjmové rodiny.
Data ČSÚ ukazují, že průmyslová i stavební produkce zažívají výkyvy, přičemž vysoká míra zaměstnanosti (kolem 75,5 %) automaticky nezaručuje vysokou životní úroveň. Trh práce je sice stabilizovaný a míra nezaměstnanosti zůstává nízká (kolem 2,6 až 2,8 %), avšak reálný příjem z práce byl znehodnocen kumulativní inflací, která v letech 2022 a 2023 přesáhla v součtu 25 %.
I když současná míra inflace klesla blíže k cílům centrální banky, cenová hladina se nevrací na původní hodnoty. Pokud reálné mzdy nerostou dostatečně rychle, aby pokryly tento skok v cenách, spotřebitelská nálada se nezlepší.
Úsporná opatření státu zasáhnou ty nejslabší
Zásadním faktorem ovlivňujícím životní úroveň významné části populace je fiskální politika státu. Příklady legislativních změn v oblasti důchodového systému ukazují, jakým způsobem stát reaguje na vysoké rozpočtové schodky.
Návrh státního rozpočtu se schodkem 386 miliard korun nutí vládu k úsporným krokům. Pravidelná novoroční valorizace důchodů pro rok 2027 přinese zvýšení průměrného starobního důchodu o 304 korun měsíčně (tedy o 1,39 %). Zákony sice stanovují, že valorizace má odrážet růst životních nákladů důchodců a třetinu růstu reálných mezd, avšak mechanismus výpočtu v současnosti naráží na zákonnou podmínku dorovnávání předchozích mzdových propadů. Důchodcům tak valorizace dorovná pouze inflaci důchodcovského koše (0,7 %), zatímco růst reálných mezd se do valorizace započítá až poté, co mzdy v ekonomice doženou své historické ztráty z let 2022 a 2023. Vedle toho dochází k úpravám v oblasti výchovného, které se od roku 2027 vyjme z pravidelné valorizace procentní výměry, což povede k postupnému poklesu jeho reálné hodnoty.
Tato opatření sice tlumí trvalé výdaje státního rozpočtu, současně však znamenají, že kupní síla příjemců důchodů bude v následujících letech stagnovat.
Neorvné rozdělování bohatství
Otázka, proč růst HDP nezaručuje růst blahobytu pro všechny, není pouze českou specifikou, ale předmětem globální ekonomické debaty. Odborníci OSN a Evropské unie stále častěji poukazují na to, že tradiční koncept ekonomického růstu jako hlavního nástroje pro odstraňování chudoby naráží na své meze.
Globální data ukazují, že od devadesátých let se světový HDP téměř zdvojnásobil až ztrojnásobil, avšak míra chudoby a sociálního vyloučení v mnoha oblastech stagnuje. Růst ekonomické produkce se v mnoha zemích soustředil do majetku nejbohatších vrstev, zatímco příjmy nejchudších deseti procent domácností nerostly.
Iniciativy jako Beyond the Growth (Za hranice růstu) na půdě Evropského parlamentu zdůrazňují, že samotný růst HDP nedokáže řešit strukturální nerovnosti. Pokud je ekonomický růst tažen majetkovými výnosy, finančními investicemi nebo technologickými sektory bez plošného rozdělení zisků do mezd, dochází k rozevírání nůžek mezi vlastníky kapitálu a zaměstnanci.
Cesta ven vede od kvantity ke kvalitě
Aby se růst makroekonomických ukazatelů konečně promítl do peněženek a celkové životní úrovně běžných občanů, je nezbytné zásadně změnit pohled na ekonomický úspěch státu. Pouhé sledování objemu HDP jako hlavního měřítka blahobytu již nepostačuje a je nutné se posunout ke kvalitativním ukazatelům, které zohledňují reálnou kupní sílu a stabilitu domácností. Zásadním krokem na této cestě je hluboká transformace struktury tuzemského průmyslu. Česká republika se musí vymanit z role energeticky náročné montovny a subdodavatelského článku zahraničních řetězců s nízkou přidanou hodnotou. Přechod k odvětvím postaveným na vlastním výzkumu, vývoji, finálních produktech a pokročilých službách je jedinou cestou, jak vytvořit prostor pro trvalý a udržitelný růst mezd, který nebude okamžitě pohlcen inflací.
Klíčem k lepší ekonomice je rozvoj českého kapitálového trhu, energetická soběstačnost a dostupnější bydlení. Většina lidí dnes spoléhá jen na výplatu a úspory nechává požírat inflací na bankovních účtech – pokud ale dostanou možnost bezpečně investovat do českých firem, jejich majetek poroste spolu s ekonomikou. Stejně tak je nutné posílit vlastní zdroje energií, aby rodiny i firmy neohrožovaly výkyvy cen na světových trzích. Největší zátěží rodinných rozpočtů totiž zůstávají právě náklady na bydlení a energie, které pomůže srazit spíše dostupná výstavba a investice do služeb než plošné dotace. Dokud se tyto základní životní náklady nevyřeší, zůstane růst HDP jen abstraktním číslem ve statistikách, ze kterého běžný člověk nic nemá.
