Článek
Manželka mi říká, proč už se na to nevykašlu a zda mi to za to stojí. Šalamounsky odpovídám, že krácení důchodů mi za to nestojí. Krácení je opravdu značné, a že dokud můžu, vydržím chodit do práce. Zároveň je můj popud i čistě pragmatický, přeci jen jsme se ženou společně přes 40 let, takže je vhodné mít nějaký „koníček“, kterému se dneska říká práce.
Díky fyzičce vstávám o zhruba 20 minut dříve, aneb jinak se mi denní rutina dělala v 31 letech, kdy ranní hygiena, obléknutí do obleku, venčení psa zabrala pár minut. Kdežto dnes, než se vůbec nasoukám do toho všeho, to chvilku zabere. Hlavně ta košile, ty dělají pořád upnutě slim fit s knoflíčky a ty standardizované velikosti, to je buď extra velké, nebo zase malé (no a na zakázkovou košili nemám, zase tak dobře nás neplatí). Nasypu do sebe hrstku léků, chválabohu, že už to není jako kdysi a že díky nim prakticky nic necítím, vezmu do ruky hůl a vyrážím.
Cestou do práce potkávám policistu Jardu, který má na starosti dnešní přechod pro chodce, který přecházím. To víte, taky už mu je 68 let a tento přechod je nejblíže k policii. Jako každý den se pozdravíme a uděláme si holemi virtuální přihrávku. Samozřejmě s rozumem, už nám není přeci 50 a nemůže to tedy být taková dynamika jako kdysi. Společně jsme totiž hráli hokej a viděli se i na první velké demonstraci před 12 lety, tenkrát se tomu říkalo, po vzoru našich rodičů, sametová revoluce. Akorát byla cílená na kvóty na nás jako starší pracující. Ona sametová být musela, protože dovedete si představit, že by pětašedesátiletý pán dokázal zvednout dlažební kostku a rozbít někde nějakou výlohu? Nebo hodit zápalnou flašku po policajtovi, aby následně mohl dostat pendrekem (a že by mu přerazil ruku)? To prostě nešlo, ale cíl jsme splnili, upravily se kvóty na zaměstnávaní, takže už to nebylo jen o 4% hendikepovaných a již zavedených 10% zaměstnanců nad 50 let. Vybojovali jsme si celkově 20% zaměstnanců nad 50 let a z toho ještě 10% nad 60 let, pohodička. Policistům i hasičům kupříkladu nad 60 let zrušili fyzické testy, v této době už to mají za zkušenosti a musí se snažit mladí. Zároveň je ale potřeba mít starší zaměstnance, protože prostě, co bychom jinak dělali? Sice jsme schopní demonstrovat a jakoby nadávat na systém, ale jak jsem psal výše, demonstrace, pokud se k nějakým ještě odhodláme, jsou prostě poklidné. Co je klíčové, stále jsme velmi silná voličská základna a ta se, stejně jako v minulosti, velmi dobře uplácí. Já vím, taky mi děti nadávaly, že jim „zkušenější“ zaměstnanci prostřednictvím kvót zabírají vyšší pozice, jenže prostě kvůli prodloužení a silné redukci financí při předčasném důchodu nemáme na výběr.
Kdo ví, co se stalo Marušce?
Přicházím do práce, přesně na čas jako vždycky, 20 minut krásná procházka. Stíhal jsem to rychleji, ale tam, kde jsem se na chodníku proklouzával jako zkušený hokejista, nyní jdu roztažený, div mi neprasknou kalhoty. Ty chodníky jsou čím dál více neupravené, říkám si, ale co už, taky to nemají jednoduché. Cestou projíždí automaticky řízený autobus, kde sice sedí řidič, ale čte si (to je práce panečku, říkám si). Můj pracovní den od rána se posledních pár let změnil. Standardně byl jednou za týden nějaký brífink, kde jsme se co dva dny sešli a pověděli si, co se nám podařilo. Nyní už je to jinak, prvně se sejdeme dole a zjišťujeme, komu se podařilo dojít do práce. Šéfová říká: „Sedm lidí z třiceti, to není tak špatné, má někdo zprávy o Marušce?“ Pavel si řekne o slovo: „Včera večer mi psala, že už jí zase bolí koleno a tedy už to nedá, že se zařadí na čekačku na výměnu“. My jsme se na sebe s kolegyní podívali s jasným výrazem - simuluje! To víte, pokud někdo ve 30 letech je víc na nemocenské než v práci, tak se bere jako simulant, ale v 65 letech už to nikdo neřeší a bere to jako realitu. Další z výhod, proč být zaměstnán po pětašedesátce a občas se tam přijít podívat, holt koníček je koníček.
Samozřejmě máme možnost a jsou benevolentní pracovní úvazky, takže když se to sečte a někdo toho chce využít, tak se v práci moc neohřeje (sám mám půl úvazku, déle bych to nevydržel). U nás bývávalo kdysi 16 lidí jako plný stav, bohužel se ale zaměstnavatel musel přizpůsobit podmínkám a pracující síle, musel upravit úvazky, nastavení. Přeci jen je něco jiného, mít zde 16 lidí s průměrným věkem okolo 35 vs 30 lidí s průměrným věkem 53 let. A to nám to strašně shazuje Jarda s Honzou, kteří jsou u nás nováčci a je jim 26 let, bez nich by náš průměr přes 58. My, staří harcovníci, průměru velmi pomáháme. Zkrátka holt je to kategorie zaměstnání A1, která nemá žádné výhody na zkrácení odchodu do důchodu. Proto máme momentálně v zápisu 30 zaměstnanců, i když máme zhruba 16 pracovních míst. Ale nebojte, ještě se nikdy nestalo, že by všichni přišli naráz a případně máme přece home office. S tím to bylo taky zajímavé, před třiceti lety jsme tam byli vyhnáni skoro nafurt, abychom ho zase, při velkých protestech před dvaceti lety, chtěli zrušit. Zaměstnavatel nám musí umožnit být alespoň 1-2 dny v práci a držet kancelářské prostory, pokud budeme chtít (těžká doba pro zaměstnavatele). Zkrátka všechno řešit na dálku nebylo ono, navíc prostě ten kontakt s klientem a i s kolegy, jak se říká, face to face, taky chyběl. Celkově je vidět, že se k nám zaměstnavatel musí chovat jako k druhu před vyhynutím, ale my mu to taky nedarujeme zadarmo.
A že se divíte, že jsem pořád v práci a stále pracuji pro podnikatelský sektor jako bankovní poradce, že to třeba neřídím? Jak je možné, že mě nenahradil ještě robot nebo mladší generace? No úplně jednoduše, řízení jsem předal mladším, perspektivním (nedovedu si představit říkat vnoučkovi, jak se má prodávat) a vrátil jsem se k poradenství. Robotizaci a AI u nás zkoušeli, naštěstí sami klienti se po pár letech rozhodli, že budou radši mluvit s člověkem. Odcházeli do bank, kde to tak zaváděli a celkem klika, že jsme byli jednou z nich. On tomu pomohl i drobný detail, že AI už byla tak vyspělá a hravě dokázala „nasměrovat“ klienta tam, kam potřebovala, což se samozřejmě klientům přestávalo líbit. Nad 65 let mám ochranu před vyhazovem, že se mě nemůžou zbavit ani přes nadbytečnost. Respektive můžou, ale za tvrdé sankce a to už bych viděl ty texty, jak si to nějaký zaměstnavatel dovolil. Nedávno se o to pokusil jeden zaměstnavatel, ihned kolem toho bylo velké haló ve zprávách a samozřejmě si u nás zavřel cestu! To víte, i já bych ještě mohl změnit 3 roky před důchodem práci, ale přece bych nešel tam, kde nás vyhazují, že jo. Takže si to zaměstnavatel zkrátka a jednoduše nedovolí. Nicméně podstatné je, že mám stále výsledky a dokážu splnit roční plány, takže ani nemají důvod.
Jak jsem psal výše, nyní je mi 72 let a zanedlouho mi na schůzku přijde pan Novák, skoro sedmdesátiletý pán, instalatér, se kterým spolupracuji přes 40 let. Má ve mě zkrátka důvěru. V budoucnu je to stejné, klienti se obrací na toho, koho znají. Navíc po aféře podvodů banky až do domu, kdy jsme zase povolili cestování až ke zvonku. Hned se toho chytli „šmejdi“ a i na mě zkoušeli to jejich zázračné spoření se 120% poplatky. To mám ještě v živé paměti, jak nám před 40 lety nadávali, že jsme si strhávali koruny a každý chtěl všechno zdarma. To proti těmto „kabrňákům“ jsme byli jako s robotickou ortézou, která chodí sama, proti standardní manuální, u které se člověk ještě nadřel. Prostě portfolio stárne převážně se mnou, moc se neobměňuje, já i živnostníci to zkoušíme vydržet do 75 let. A jak se říká, poradce by měl jet na stejné vlně jako klient, takže jsem stále v kurzu!
Prosím o neúčelový úvěr na kolena
Sám jsem zvědavý, co s panem Novákem budeme řešit, ač ze své zkušenosti předpokládám, že to bude neúčelový úvěr, znova na výměnu kolen. Zdravotnictví je sice stále placeno státem, ale vyrostly zde soukromé nemocnice, kde „čekačka“ není tak dlouhá. 6 měsíců by pro pana Nováka bylo smrtící, potřebuje stále pracovat, protože nemá prostředky na to, aby si důchod dotoval sám. Přichází o 15 minut později, to je klasika, říkám tomu akademická čtvrthodinka. „Dobrý den pane Nováku, kávu jako vždycky?“ „Samozřejmě.“ S velkou vervou se zvedám a jdu dělat kávičku. Robot, který jí dělal a standardně přinesl, je bohužel rozbitý a servis za 3 dny ještě nepřišel (ale dle stanovených lhůt má ještě čas, neb zaměstnávají 65+ a oproti konkurenci mají časové výhody). Dávám půl hrnku, přeci jen ty ruce už taky nejsou, co bývaly, a než to jako minule na zemi uklízet, to už si dám radši pozor. „Tak jak to vymyslíme pane Nováku,“ říkám. „No, prosím, pane Trnka, já bych potřeboval nějaký neúčelový úvěr, to víte, ty kolena…“ Ha, v tichosti jásám, trefil jsem to! Po vzoru Vlasty Buriana, člověk za ta léta sem tam něco pochytí, zkušenosti na pravém místě. To je další výhoda dlouhodobého zaměstnání, aneb jsou tu kolegové, a já je doháním, co pracují klidně i 50 let v jednom zaměstnaní. „Jistě, vidím, že tady na to máte limity, jdeme na to. Zároveň se omlouvám za drobné zdržení, trošku jsme vylepšili rozhraní a člověk se v tom musí zorientovat.“ „Jojo, tomu rozumím, taky u mě ty technologie jdou s dobou,“ odpovídá mi pan Novák. Stejně jako před 40 lety, i zde je postup nezastavitelný a vždy se nastavuje pro nejproduktivnější kategorii, což už my dávno nejsme. To, co platilo pro generaci X,Y,Z, dneska je dávno pryč. Ale co, taky jsme byli kdysi na lodi a třeba není všem dnům konec. Hledám na tom virtuálním displeji správné zadání a něco tam bouchám. Občas zavolám mladému kolegovi o radu a ač si sice vyslechnu, zda za ním radši nemám sejít ty schody, tak to nějak společně vymyslíme (on je, stejně jako já, takový šprýmař, jako můj vnuk). Jak se říká, rychlostí blesku, jako když udeří, jednou za minutu, to tam trefuji. Občas to jde vedle, občas to resetuji, ale postupně se dostávám k cíli. Mezitím se bavíme, jak to jde s vnoučaty a co dělají děti. Vzpomínáme, jak bylo za nás a že už naši rodiče byli dávno v důchodu (a to vůbec nezmiňujeme naše babičky, které už tam mohly být klidně i 20 let). Prověřujeme úvěr, který je automaticky pojištění pro smrt. To víte, vzhledem k posunu se automaticky nastavilo ze zákona nad 65 let, takže ani nemá na výběr. Ostatní rizika pro banku jsou převážně akceptovatelná. Zároveň si musíme uvědomit, že pan Novák má před sebou ještě 5 let+ teoretické práce, já mu dávám úvěr na 5 let, takže pohoda. „Všechno klaplo pane Nováku, pojďme to podepsat a máme hotovo.“ Podepsáno, pan Novák už má prostředky na účtu a může se těšit na výměnu. Prohodíme pár slov a už mi v hlavě jede, hlavně nezapomenout na to doporučení jako posledně! Přeci jenom mám před sebou ještě 3 roky a z něčeho žít musím. Nezapomněl jsem (chvála bohu), pan Novák uctivě říká, že se ještě v okolí pozeptá a možná by tam našel i nějakého tesaře. To se mi koutky roztáhnou, pokud bude v podobném věku jako pan Novák, něco by z toho být mohlo! Dopoledne ještě jeden klient, pak oběd a tradá domů, mám půl úvazku a bohatě stačí.
Tak snad to tak nebude
Rozumím tomu, že důchodová reforma bude potřeba a že těch 68 let, co se nyní řeší, podle mě stačit nebude. Zvláště pokud se bude prodlužovat život. Zkrátka bude zřejmě cíl, aby každý z nás měl „penzijko“ a šli jsme o 5 let na vlastní popud, pokud to náhodou nevydržíme. A jestli to vůbec bude 5 let, jestli vláda nevymyslí třeba 10 let, abychom na to jako stát měli a převedli velkou část zodpovědnosti na nás, občany (a že navýšení příspěvků DPS by i tomu nahrávalo).
Nicméně je velký rozdíl, jestli máme možnost pracovat a přivydělat si vs povinnost pracovat (kvůli důchodovému věku, kvůli financím). Nechci nadávat na vládu, která to zavedla/zavede, prostě to zřejmě bude potřeba. Nejsme a zřejmě nikdy nebudeme tak ekonomicky silní a efektivní, aby na nás v důchodu někdo vydělával třeba i přes 50 let. Snad to tak nebude.
