Evropa v desátém roce stagnace: Proč se z „vůdkyně“ Ursuly stala historická brzda kontinentu?

Když se v budoucnu budou historici dívat na první tři desetiletí jednadvacátého století, pravděpodobně označí období mezi lety 2019 a 2026 za éru „velkého evropského sebeklamu“. V čele tohoto procesu stojí žena, která se stala symbolem bruselské moci tak absolutní, že její setrvání v úřadu už dávno přestalo být otázkou politické stability a stalo se diagnózou institucionálního úpadku. Ursula von der Leyen, která nyní v roce 2026 pevně drží otěže Evropské komise již v druhém období, se proměnila v to, co Evropa paradoxně nejvíce kritizuje u svých východních sousedů: v lídra, který zaměnil stabilitu za nehybnost a vizi za rituální obhajobu vlastních, často fatálních omylů.

Původní slib z roku 2019 byl přitom lákavý. Ursula přišla jako krizová manažerka, jako někdo, kdo měl vnést řád do poreferendového chaosu v Británii a vtisknout Unii tvář geopolitického hráče. Jenže moc má jednu zákeřnou vlastnost – pokud se neobměňuje, začne tvořit neprostupné krusty. Po sedmi letech její vlády se Evropská komise proměnila v monolitní aparát, kde kritické myšlení nahradila loajalita a kde se strategické chyby maskují za „evropské hodnoty“. Tato paralela s dlouhodobými vládci v autoritářských systémech, jako je ten ruský, není v rovině represe, ale v rovině mentality. Jde o ten plíživý pocit nenahraditelnosti, kdy si vládce začne plést své vlastní přežití s osudem celého kontinentu. Výsledkem je stav, který dnes prožíváme: Evropská unie nekvete, ale přežívá v klinické smrti vlastních regulací.

Ekonomická bilance „vlády jedné ženy“ je při pohledu na tvrdá data rok po roce přímo zdrcující. V roce 2019 jsme startovali s růstem 1,8 % a nadějí, že digitální a zelená transformace nakopne motory. Rok 2020 a pandemický propad o 5,6 % byl sice objektivní ranou, ale způsob, jakým na něj von der Leyen reagovala, určil směr našeho dnešního úpadku. Masivní zadlužení skrze fond obnovy v roce 2021 sice vytvořilo optickou iluzi růstu o 5,4 %, ale bylo to oživení na dluh, které nastartovalo inflační spirálu, s níž jsme bojovali další tři roky. Zatímco USA v roce 2022 a 2023 pružně reagovaly na energetický šok vyvolaný válkou na Ukrajině, evropská ekonomika pod taktovkou Ursuly zamrzla. V roce 2023 jsme se plazili s růstem 0,4 % a v roce 2024, kdy se zbytek světa nadechoval, Evropa pod tíhou vysokých úrokových sazeb a drahých energií dál stagnovala kolem 0,8 %. Dnešní realita roku 2025 a 2026 je pak potvrzením totální ztráty konkurenceschopnosti – Evropa se stala skanzenem, kde se sice skvěle reguluje, ale kde se už nic převratného nevyrábí.

Ústředním bodem této ekonomické tragédie je projekt, který měl být Ursuliným pomníkem: Green Deal. Z původně ušlechtilé snahy o ochranu planety se stal největší ekonomický „průšvih“ v dějinách EU. Nejde jen o samotné cíle, ale o cestu, kterou si von der Leyen zvolila. Proměnila emise v komoditu, ze které si Brusel udělal největší továrnu na peníze v historii. Emisní povolenky, které měly být motivačním nástrojem, se pod jejím tlakem staly likvidační daní, která vyhnala evropský průmysl do náruče Američanů a Číňanů. Systém ETS dnes funguje jako obrovský vysavač kapitálu z produktivních firem do rukou bruselských úředníků, kteří tyto prostředky přerozdělují podle ideologických klíčů, jež s realitou trhu nemají nic společného. Tento „zelený fiskalismus“ zničil energetickou výhodu Evropy a udělal z nás kontinent, který sice má nejčistší vzduch v prázdných továrních halách, ale nemá peníze na to, aby si koupil technologie, které se nyní vyrábějí jinde.

Polemika nad tím, zda je žena jako Ursula von der Leyen vhodná pro tak dlouhé období v čele Unie, se nesmí zvrhnout v levný genderový útok, ale musí být hlubokou analýzou stylu vládnutí. Její přístup je totiž esencí „manažerského absolutismu“. Ursula nevládne skrze diskuzi s členskými státy, ale skrze uzavřený kabinet poradců, kteří jsou jí oddáni více než evropským smlouvám. Tento styl, charakterizovaný netransparentností – od nákupů vakcín přes SMS zprávy až po jednostranné prosazování migračních paktů – vytvořil v Unii toxické prostředí. Když někdo zůstává u moci tak dlouho a jede ve stejném duchu „shora dolů“, přestává vnímat varovné signály zespodu. Pro Ursulu je odpor farmářů, krachující automobilový průmysl nebo nespokojenost střední třídy jen nepříjemným hlukem, který je třeba přehlušit další vlnou regulací a moralizování.

V diktaturách vede dlouhodobá nehybnost lídra k apatii obyvatelstva. V Evropské unii jsme dnes v podobném bodě. Lidé mají pocit, že ať volí jakkoliv, v Bruselu zůstává stejná tvář s neměnným úsměvem a stejným katalogem frází o jednotě, zatímco se tato jednota pod tíhou jejích rozhodnutí drolí. Je smutné, že v demokratické Evropě zažíváme podobný úpadek dynamiky, jaký vidíme v systémech, které nemají mechanismy na výměnu elit. Ursula se stala symbolem systému, který se neumí opravit. Každý její další rok v úřadu je rokem, kdy se neřeší skutečné příčiny našeho zaostávání, protože by to znamenalo přiznat, že celá strategie z let 2019–2024 byla postavena na špatných předpokladech o levné energii z Ruska a nekonečném trhu v Číně.

Aby Evropská unie mohla znovu kvést, potřebuje víc než jen kosmetické úpravy směrnic. Potřebuje politické zemětřesení, které ukončí éru von der Leyenové. Potřebujeme se vrátit k Unii, která je servisem pro své členy, nikoliv jejich vychovatelem a výběrčím daní za vzduch. Desetiletí v čele instituce, která rozhoduje o osudu půl miliardy lidí, je příliš dlouhá doba na to, aby si člověk zachoval pokoru a kontakt s realitou. Ursula už své nápady vyčerpala. Dnes už jen udržuje aparát, který ji chrání, zatímco ekonomický motor Evropy zadrhává a začíná hořet. Pokud má být evropský projekt zachráněn, musí dojít k personálnímu resetu. Je čas říci, že stabilita, kterou Ursula nabízí, je ve skutečnosti stabilitou pádu. Evropa potřebuje novou krev, nový styl a především odvahu opustit dogma, že jeden člověk a jedna cesta jsou jedinou možnou budoucností. Bez této změny nás čeká jen další dekáda řízeného úpadku, na jehož konci budeme jen smutným skanzenem dřívější slávy.

Problém, kterému dnes čelíme, již není jen otázkou špatné legislativy nebo pomalých procesů, ale je to hluboká krize politické rotace, kdy se z vedení největšího obchodního bloku světa stal uzavřený klub lidí, kteří věří, že stabilitu lze nahradit stagnací a strategickou vizi nekonečným opakováním prázdných frází o evropských hodnotách. Rok 2026 se rýsuje jako moment, kdy se rozhodne, zda Západ udrží strategickou iniciativu, nebo zda se definitivně posune k éře zamrzlých konfliktů a postupného úpadku do pozice surovinového protektorátu jiných velmocí jen proto, že jedna žena odmítá uvolnit místo nové realitě.

Současné vedení Evropské komise vykazuje všechny znaky toho, co politologie nazývá institucionální sklerózou v nejpokročilejším stádiu. Tento stav nastává, když se politické elity u moci zacyklí natolik, že přestanou vnímat vnější hrozby jako výzvy k akci a začnou je vnímat pouze jako administrativní položky v pracovních plánech, které Ursula von der Leyenová deleguje na své podřízené, aby se sama vyhnula nepříjemným dotazům. Pracovní plán Komise pro rok 2025, který musel v Evropském parlamentu prezentovat místopředseda Maroš Šefčovič kvůli její nepřítomnosti, vyvolal u mnoha europoslanců vlnu oprávněné kritiky, protože předsedkyně se raději schovala za diplomatické zástěrky, než aby čelila realitě selhávající konkurenceschopnosti. Skutečnost, že klíčový dokument, který měl nastavit politický tón pro dalších pět let, byl představen bez přítomnosti lídra, symbolizuje hluboké odtržení od reality a neochotu nést přímou odpovědnost za směřování kontinentu v době, kdy Evropa pod jejím vedením drasticky ztrácí tempo. Tento syndrom přesluhování a arogance moci je nebezpečný především proto, že v éře roku 2026 už nemůžeme pokračovat v „politice odkladů“, zatímco Čína a USA nás předhánějí v každé klíčové inovaci jen proto, že brusselská byrokracie je příliš zahleděná do své vlastní neomylnosti.

Vidíme, že Evropa drasticky ztrácí v oblastech, které jsou pro budoucnost kritické, od biotechnologií až po kvantové výpočty, protože její úředníci stále upřednostňují regulaci před inovací. Čína dnes dokáže převádět vědecké objevy do výroby s rychlostí, o které si unijní úředníci mohou nechat jen zdát, protože asijský gigant sází na tvrdou konkurenci, zatímco Ursula se soustředí na budování byrokratických bariér pod rouškou ochrany trhu. Pokud má Evropa zajistit svou prosperitu, nesmí ztratit svou konkurenceschopnost, ale právě k tomu pod jejím vedením dochází, protože navrhovaná zjednodušení pravidel přicházejí příliš pozdě a v příliš malém měřítku na to, aby zastavila odliv mozků do Spojených států.

Tato nehybnost je umocněna faktem, že se Ursula von der Leyenová stala symbolem politiky jednoho názoru, která nepřipouští diskusi o alternativních cestách a tvrdě potlačuje jakýkoliv pokus o vnitřní reformu, která by mohla ohrozit její pozici. V zahraniční politice se sice mluví o zbavení se pout jednomyslnosti, ale v praxi to pod jejím vedením znamená spíše snahu o sjednocení pod jedinou ideologickou šablonou, která často ignoruje specifické zájmy a historické zkušenosti členských států, jako je Česká republika nebo pobaltské země. Politická rotace přitom v historii vždy sloužila jako očistný proces, který přinášel novou energii, ale v Bruselu roku 2026 se zdá, že krevní oběh systému je ucpaný loajalitou k předsedkyni, která již dávno vyčerpala svůj vizionářský potenciál. Když vedení stagnuje tak dlouho jako v případě éry von der Leyenové, přestává se klást otázka, zda je současný směr správný, a řeší se pouze to, jak současný směr lépe administrovat.

Evropa nachází v situaci, kdy se její podíl na globálních investicích do výzkumu neustále zmenšuje a rok 2026 je pravděpodobně poslední šancí, jak tento odliv mozků a kapitálu zastavit, pokud ovšem dojde k radikální výměně v čele Komise. Za poslední dvě desetiletí přišla unie o čtvrtinu svého podílu na globálních investicích, což je vizitka vedení, které více řeší politický marketing než reálné ekonomické podhoubí. Akt o biotechnologiích nebo nové kvantové strategie jsou sice kroky správným směrem, ale pod vedením Ursuly von der Leyenové tyto strategie často končí jako bezzubé kompromisy, které narážejí na byrokratický odpor jejích vlastních ředitelství. Skutečná reforma vyžaduje lídra, který se nebojí narušit zavedené struktury a přinést do Bruselu dynamiku, kterou dnes vidíme u našich globálních konkurentů, ale namísto toho se setkáváme s pokračováním trendu, kdy se unijní rozpočet pro rok 2026 sice snaží pokrýt obranu i konkurenceschopnost, ale naráží na limity systému, který pod jejím vedením neumí dosáhnout více s méně prostředky.

Geopolitická slepota současného bruselského vedení se nejvíce projevuje v neschopnosti reagovat na technologickou akceleraci našich protivníků a v ignorování strategických faktů, které mění mapu světa. Jak nedávno trefně demonstroval premiér Andrej Babiš, když novinářům ukazoval svůj nový glóbus za patnáct tisíc korun, vzdálenosti a hrozby v roce 2026 se již neměří v kilometrech na ploché mapě, ale v minutách letu nad Arktidou. Raketa Orešník, která se stala symbolem nové hrozby z Východu, dokáže zasáhnout Bílý dům za pouhých 26 minut. Právě v jedenácté minutě svého letu se taková střela nachází přímo nad strategickým územím Grónska, což z tohoto ostrova dělá absolutní mozek naší společné obrany. Zatímco Donald Trump tento fakt pochopil s brutální jasností a prosazuje projekt Golden Dome k ochraně severní polokoule, Ursula von der Leyenová se stále utápí v debatách o tom, zda je takový přístup dostatečně ekologický nebo diplomaticky korektní, čímž nás přímo vystavuje riziku zničení.

Tento rozpor mezi americkým pragmatismem a evropským naivismem je přímým důsledkem politické stagnace a neschopnosti opustit brusselskou bublinu. Lídři, kteří u moci příliš dlouho přežívají, mají tendenci věřit v trvalost starých aliancí, které však pod tlakem nových technologií a agresivity Číny a Ruska v roce 2026 již neplatí. Předsedkyně Komise sice v projevech volá po stavbě „zdi z dronů“ na východní hranici, ale realita vyžaduje mnohem hlubší integraci průmyslových a vojenských kapacit v Arktidě, nikoliv jen stavbu plotů, které hypersonické střely překonají v řádu vteřin. Pokud Ursula nepochopí, že strategická iniciativa se přesunula na sever a že obrana dnes visí na schopnosti sestřelit rakety v jejich střední fázi letu nad grónskými ledovci, vystavuje celou Evropu apokalypse, kterou už nebudeme schopni zastavit žádnou diplomatickou nótou.

Průmyslová mobilizace, která je nezbytná pro vybudování efektivního obranného štítu, naráží na byrokratické bariéry nastavené během let jejího úřadování, které jsou pro současnou válečnou výrobu naprosto paralyzující. Abychom mohli vyrábět rakety, drony a arktická vozidla v milionech kusů, musí se celá ekonomika USA a EU transformovat, ale Ursula von der Leyenová stále upřednostňuje procesy před výsledky. Fabriky jako Lockheed Martin, Rheinmetall nebo Leonardo musí přejít na režim nepřetržitého provozu, ale k tomu chybí v Bruselu jasný signál a odstranění zbytečné zátěže, o kterém se sice v roce 2025 mluvilo, ale jehož reálné výsledky jsou v lednu 2026 stále v nedohlednu. Tato neschopnost přejít na válečnou výrobu v řádu vteřin, jak to dokáže Peking, je největším selháním Ursuly von der Leyenové.

Historie nás učí, že každá moc, která se stane nehybnou a uvěří ve vlastní neomylnost, jako je tomu u současného vedení Komise pod Ursulou von der Leyenovou, nakonec narazí na tvrdou realitu, kterou není schopna zvládnout. Rok 2026 se v tomto ohledu nebezpečně podobá osmičkovým letům naší historie, zejména roku 1938. Tehdy se evropští politici snažili zachovat mír za cenu strategických ústupků, které nakonec vedly k tragickému rozuzlení a zániku malých států, protože tehdejší lídři nedokázali čelit realitě sílícího zla. Mnichovská dohoda nebyla jen o obětování území, byla o selhání politické elity, která věřila, že se může z krize promlouvat, což je přesně to, co dnes vidíme u Ursuly, když ignoruje vojenskou nutnost ovládnutí a opevnění Grónska ve jménu „diplomatické stability“. Podobnou paralelu vidíme dnes, kdy Brusel stále věří v sílu mezinárodního práva, které druhá strana již dávno nahradila politikou hrubé síly v kyberprostoru i na polárním kruhu.

Další historickou paralelou, o kterou se musíme opřít při hodnocení jejího vedení, je rok 1948, kdy se domácí politická krize v Československu vyvinula v nastolení mocenského monopolu, zatímco tehdejší demokraté si neuvědomovali hloubku změn, které se kolem nich odehrávaly. Tento únorový převrat byl přímým důsledkem neschopnosti tehdejších elit adaptovat se na poválečné mocenské rozdělení světa, což je přesně to, co v roce 2026 předvádí Ursula von der Leyenová ve vztahu k čínské expanzi. Evropě hrozí postupný přechod do sféry vlivu jiných mocností, pokud si neuvědomí, že její vnitřní bezpečnost je neoddělitelně spojena s odvahou k politické obměně v Bruselu. Mocenský hegemon tehdejší doby dnes vystřídal Peking, který studuje naše slabiny a testuje naši ochotu bránit své hodnoty průmyslovou a vojenskou silou, zatímco předsedkyně Komise řeší vnitřní intriky a udržení své židle.

Stojíme na prahu nové éry, kde stará pravidla diplomacie, kterých se Ursula von der Leyenová tak křečovitě drží, již neexistují. Pokud dovolíme, aby mezi Amerikou a Evropou vznikl nepřekonatelný rozpor v otázkách obrany Arktidy jen kvůli její osobní ješitnosti a politické skleróze Bruselu, sami podepisujeme svůj ortel smrti. V roce 2026 už není čas na diplomacii, která nás v minulosti již několikrát zradila. Potřebujeme lídry, kteří pochopí, že strategická nezávislost Evropy nezačíná v bruselských kuloárech, ale v žule grónských skal a ve fabrikách, které vyrábějí miliony dronů pod ochranou nového jaderného štítu.

Můžeme se Donaldovi Trumpovi smát za jeho přímočarost, ale nemůžeme ignorovat fakta, která před nás staví realita roku 2026 a která Ursula odmítá vzít na vědomí. Trump nenechá vyhrát Čínu ani Rusko, protože ví, že bez strategického ovládnutí severu je svobodný svět jen otevřeným terčem, a totéž musí pochopit i Evropa, pokud chce přežít.