Článek
Andreje Babiše drží u moci komunisté. Zní to jako provokace, zvlášť když preference samotné KSČM už léta balancují na hranici politického přežití. Není to ale ani statistická chyba, ani laciná nálepka. Je to chladná diagnóza. Jistě, hnutí ANO po cestě posbíralo zklamanou pravici i pragmatické podnikatele, ale to masivní, betonové jádro Babišovy moci vyrůstá z úplně jiných kořenů. Z postkomunistického světa, který po listopadu 1989 nikdy skutečně nezemřel. Jen odhodil zdiskreditovanou rudou legitimaci a našel si novou, mnohem přijatelnější značku.
Nejdřív tento svět spolehlivě držela KSČM, načež se část jeho energie přelévala k ČSSD. A když obě tyto staré adresy začaly slábnout a vyklízet pozice, našel si Andreje Babiše. Ne proto, že by Babiš lidem nabídl komunismus v jeho původním, ideologickém obalu, ale protože jim nabídl něco mnohem účinnějšího. Modernější náhražku téhož politického reflexu, která zahrnuje silného člověka nahoře, slib neochvějných jistot, jasného nepřítele, na kterého lze ukázat, a stát fungující jako paternalistický ochránce. Je to uspokojivý pocit, že „někdo za nás“ konečně zatlačí na ty druhé.
Tohle je samotné jádro jeho úspěchu. Babiš není komunistický ideolog a nepotřebuje mluvit o třídním boji, dělnické třídě ani o historické úloze strany. Jeho politika funguje jinak: vzala z postkomunistického světa přesně to, co přežilo samotný pád režimu. Tedy hlubokou nedůvěru k institucím, hlad po jistotě, odpor k intelektuálním elitám, touhu po silném ochránci a skálopevné přesvědčení, že za vlastní nespokojenost může vždycky někdo jiný. Přesně proto je věta, že Andreje Babiše drží u moci komunisté, tak výbušná. Není to totiž statistická zkratka, ale naprosto přesné politické pojmenování. Kdo po listopadu třicet let volil komunisty, zkrátka nemůže být překvapen, když ho někdo politicky nazve komunistou. Není to nadávka hozená do tmy, ale racionální označení dlouhodobé volby voličského světa, který dnes ve velké míře neskončil – jen už ke své existenci nepotřebuje KSČM.
Ohebná paměť a normalizační pokrytectví
Česká společnost se přitom velmi ráda a často tváří, že se s komunismem definitivně vypořádala. Ve skutečnosti se s ním nevypořádala; naučila se ho hlavně používat jako pohodlný klacek proti těm, které zrovna nemá v oblibě. U Petra Pavla dokázala část lidí donekonečna a s mikroskopickou přesností vytahovat jeho komunistickou minulost, avšak u Andreje Babiše najednou stejná morální přísnost naprosto slábne. Najednou ze všech stran slýcháme, že je to dávno, že to není důležité, že hlavní je jeho dnešní výkon, že všichni museli nějak žít a že zkrátka systém byl už takový.
Toto pokrytectví je jednou z největších českých politických nemocí, kdy je u protivníka minulost tvrdým rozsudkem, zatímco u vlastního favorita pouhým detailem. U jednoho politika se členství v KSČ stane morálním hříchem bez možnosti promlčení, u druhého se normalizační kariéra, prominentní působení v zahraničním obchodu a dlouhý spor o evidenci ve svazcích StB potichu rozpustí v mlze omluv. Ne proto, že by historická fakta měla pro tyto lidi jinou váhu, ale čistě proto, že sympatie rozhodují o tom, co voličům vadí a co velkoryse přejdou.
Babiš přitom nikdy nebyl disident, nebyl obětí normalizace a nebyl člověkem, kterého by tehdejší režim odsunul na okraj, umlčel, profesně zlomil nebo jakkoli potrestal. Byl to člověk, kterému normalizační systém umožnil strmý kariérní vzestup v nesmírně citlivém prostředí zahraničního obchodu. To rozhodně není drobnost, protože v tehdejším Československu se do takového exkluzivního světa nechodilo jen proto, že někdo dobře počítal a uměl podat ruku. Zahraniční obchod znamenal obrovskou důvěru režimu, kontakty, cestování, přístup k devizám a pohyb v prostředí, které si Státní bezpečnost mimořádně pečlivě hlídala.
A právě v tomto bodě začíná Babišův velký historický paradox. Člověk, který dokázal vyrůst v normalizačním systému, po roce 1989 vybudoval obrovské impérium v divokých nových poměrech a o mnoho let později se stal politickým vůdcem lidí, z nichž značná část vyrůstala ve zcela stejném mentálním světě jako on. Nejprve tak profitoval z protektivního prostředí, které mu umožnilo prvotní vzestup, potom z neomezených příležitostí transformující se ekonomiky a nakonec z voličů, kteří sice už často nevolí klasickou KSČM, ale dál naprosto spolehlivě reagují na starý typ autoritářského politického slibu. To není náhoda, to je přímá a prokazatelná kontinuita.
Stará emoce v marketingovém balení
Babiš pochopil něco, co tradiční demokratické strany dlouho zcela míjely: komunistický elektorát totiž nikdy nebyl jen otázkou pouhé nostalgie po starém režimu nebo vzpomínkovým klubem lidí usazených v minulosti. Byl to mnohem hlubší způsob přemýšlení o politice samotné. Lidé zvyklí bezmezně věřit silnému státu nehledají nutně sofistikovanou ideologii, hledají ochranu. Lidé zvyklí vnímat jakékoliv elity jako apriorního nepřítele nepotřebují propracovaný volební program, bohatě jim stačí jasný viník. Lidé cítící se odstrčeni nečekají na složitou analýzu makroekonomiky; chtějí prostě slyšet, že jejich hněv je stoprocentně oprávněný a že někdo konečně potrestá ty, kteří za jejich neutěšenou situaci mohou.
Tento model zvládl Babiš resuscitovat naprosto dokonale, ovšem nikoli jako komunista se starou legitimací, ale jako suverénní oligarcha s neomezeným marketingem, obrovskými penězi, emocí a tvrdou disciplínou. Starým voličům komunismu tak nedal vyčpělou stranu, dal jim sám sebe – což se ukázalo jako nesrovnatelně účinnější strategie.
Jeho rétorika je v tomto ohledu mnohem zajímavější a podstatnější než jeho program. Program se totiž mění, hesla se mění, účelové koalice i vnější nepřátelé se mění, ale samotný politický mechanismus zůstává vždy stejný: na jedné straně je čistý lid a proti němu stojí někdo, kdo tento lid zradil. Vždycky je tu on jakožto silný lídr, který údajně neúnavně pracuje, zatímco všichni ostatní jen škodí. Vždycky je tu budován dojem, že politika vlastně není složitá a nuancovaná správa země, ale spíše epický boj poctivých lidí proti zákeřným nepřátelům.
Komunistická propaganda kdysi fungovala úplně stejně. Ne proto, že by většina občanů po večerech studovala ideologické spisy, ale protože nabízela jednoduchý, černobílý svět rozdělený na „My a Oni“. Lid a nepřátelé lidu, poctiví pracující a diverzanti, řád a chaos, jistota a rozvrat.
Babiš tuto osvědčenou logiku samozřejmě nepřevzal v původním rudém slovníku, ale oblékl ji do velmi moderní, marketingově vyladěné verze. Místo „třídního nepřítele“ má dnes tradiční politiky, vládu, Brusel, zkorumpovaná média, aktivisty nebo zkrátka kohokoli dalšího, kdo se jeho PR oddělení v dané chvíli zrovna hodí. To je obrovská síla moderního populismu, který nepotřebuje voličům tvrdit, že buduje socialismus. Bohatě stačí, když jim dá pocit, že stojí pevně na jejich straně, když neustále opakuje primitivní zkratky, když složité globální problémy převede na dvě či tři tváře, kterým lze nadávat, a když je ujistí, že on to všechno zařídí.
Právě proto dokáže Babiš oslovit i lidi, kteří by se při samotném slově komunismus urazili. Část podnikatelů, živnostníků nebo bývalých pravicových voličů v něm logicky nevidí starý režim, ale manažera s penězi, který údajně umí řídit stát jako firmu. Těmto lidem prodává výkon, starším a nejistým voličům ochranu a protestním voličům sladkou pomstu. Všechno je to ale ve svém důsledku jeden a ten samý model víry v jednoho silného muže, který se postaví nad instituce, pravidla a politickou složitost.
Otevřená komunistická značka, jako má Kateřina Konečná (která mluví k tvrdému jádru s nezakrytým vztekem a odporem k polistopadovému systému), už zkrátka není pro většinu těchto voličů nutná. Konečná je příliš zjevná a příliš navázaná na limitující tradici KSČM. Babiš je naopak dokonale pohyblivý a transparentní není vůbec; může být pro každého přesně tím, co dotyčný potřebuje vidět. Dokázal nejen porazit pravici, ale mistrovsky vykradl starou levici, postkomunistický protest i regionální frustraci a udělal z toho jednu monstrózní mocenskou směs.
Ztráta odpovědnosti jako politický kapitál
Proto je tak kriticky důležité nemluvit o Babišovi jen jako o vyprázdněném marketingovém produktu. Marketing je pouze nástroj. Skutečná síla spočívá v tom, že se dokázal napojit na starý český pocit, že stát má někoho chránit před zlým světem, že politika má mít jednoho neomylného šéfa a že instituce jsou dobré jen tehdy, když slouží bezvýhradně těm „našim“. Tento hluboce zakořeněný pocit spolehlivě přežil transformaci, divokou privatizaci, opoziční smlouvu, pád tradičních stran i překotný nástup sociálních sítí.
A přesně tady začíná klíčová odpovědnost samotných voličů, o které se tak často bojíme mluvit. Není možné donekonečna alibisticky tvrdit, že jsou jen pasivními oběťmi dokonalé manipulace. Jistě, Babiš jimi manipuluje, ale oni se tomu nijak nebrání – oni se tomu totiž reálně bránit nechtějí. Část z nich v jeho narativu našla přesně to úlevné sdělení, které nutně potřebovala slyšet: že nejsou za nic odpovědní. Že za jejich osobní frustraci může vždycky někdo jiný, že elity a média lžou a že on ten rozbitý svět spraví pouhou silou své vlastní vůle.
Tento typ voliče není nevinný jen proto, že je nespokojený. Nespokojenost je v demokratické společnosti pochopitelná a lidé mají svaté právo mít strach z cen, důchodů nebo ztráty životní úrovně. Mají právo být naštvaní na vládu a chtít změnu. Jenže mezi oprávněnou nespokojeností a slepou ochotou odevzdat se do rukou populisty je propastný rozdíl. Mezi legitimní kritikou vládních kroků a sektářskou vírou v politickou modlu je tlustá čára. Pokud někdo bytostně odmítá komunisty, ale zároveň horlivě podporuje politiku založenou na kultu vůdce, hledání vnitřních nepřátel, pohrdání institucemi a permanentním štvaní, pak se s komunistickým dědictvím ve skutečnosti nevypořádal. Jen si pro to našel nový slovník.
To je možná úplně největší politický úspěch Andreje Babiše. Ne to, že přesvědčil stárnoucí komunisty, aby ho volili místo KSČM, ale fakt, že dokázal udělat z postkomunistického reflexu naprosto přijatelnou a většinovou politiku. Vzal starý hlad po ochránci a mistrovsky ho přebarvil na profesionální marketing. Vzal latentní nedůvěru k demokracii a přebalil ji jako manažerskou efektivitu. Vzal letitý odpor k elitám a paradoxně ho spojil s osobou miliardáře. Vzal touhu po jistotách a proměnil ji ve svůj vlastní mocenský kapitál.
Babiš tedy rozhodně nepřinesl zpět komunismus. On je dítětem úplně jiné doby – produktem normalizace, transformace, oligarchického kapitalismu a společenské frustrace. Právě to z něj dělá nesrovnatelně nebezpečnější figuru, než byla stará, rigidní KSČM. Voliči mu jeho neustálou názorovou pohyblivost odpouštějí, protože zkrátka nehlasují pro konzistentní program, ale pro konejšivý pocit a pro člověka, který jim dává jednoduché věty v době, kdy realita už vůbec jednoduchá není. Česká politika se tak ocitla v dosti absurdním bodě. Komunisté jako strana slábnou, ale jejich voličský svět pomáhá držet u moci oligarchu. Část společnosti odmítá komunismus jako temnou minulost, ale bez mrknutí oka přijímá autoritářský reflex jako zcela normální současnost. Lidé pokřikují na jednoho politika kvůli jeho minulosti, ale u druhého stejné nebo vážnější souvislosti zcela omlouvají.
Babišova moc tak není jen pouhým příběhem jednoho extrémně ambiciózního politika. Je to především nelichotivý příběh země, která si po roce 1989 naivně myslela, že k nápravě věcí stačí změnit režim na papíře, a tím automaticky zmizí i letité návyky. Nezmizely. Nezmizela touha po silném vůdci, nezmizela víra, že stát má primárně chránit „naše“ a trestat „cizí“, a nezmizelo nebezpečné přesvědčení, že pravda je jen to, co zrovna říká ten, komu fandíme.
