Článek
Za čísly a procenty se však skrývá podstatně hlubší otázka: Jak je možné, že stejnou realitu dokážeme posuzovat úplně jinak podle toho, kdo právě sedí ve Strakově akademii? A proč se pro stále větší část společnosti stává politická příslušnost důležitější než reálný výsledek politiky?
Do prezidentského klání sice zbývá ještě dost času, přesto už dnes vidíme obrysy konfliktu, který může český veřejný prostor zaměstnávat následující rok a půl. Petr Pavel na jedné straně, kandidát současného vládního tábora na straně druhé. Pokud by tímto vyzyvatelem byl právě Andrej Babiš, nedostali bychom pouze souboj dvou vyprofilovaných osobností o kancelář na Pražském hradě.
Byla by to další tvrdá bitva dvou odlišných představ o směřování České republiky.
Nový průzkum agentury STEM/MARK pro Seznam Zprávy ukazuje, jak výrazně je tato dělicí čára už dnes zakreslená. Vlastního stranického kandidáta si přeje 84 procent voličů ANO a nejvyšší přijatelnost mezi nimi má právě Andrej Babiš. Přesto až 21 procent stejného elektorátu připouští, že by dokázalo hlasovat také pro Petra Pavla. Neznamená to automaticky, že pětina voličů ANO současného prezidenta skutečně zvolí. Průzkum měřil přijatelnost jednotlivých osobností a jednoznačné „určitě ano“ vyslovilo vůči Pavlovi sedm procent voličů ANO. Je to ale nepřehlédnutelná trhlina v představě dvou hermeticky uzavřených světů, které spolu už nedokážou komunikovat. Šetření proběhlo mezi 31. srpnem a 7. zářím 2026 na 1008 respondentech reprezentujících dospělou populaci České republiky.
Ještě výmluvnější je jiný detail. Lednové šetření CVVM naměřilo Petru Pavlovi důvěru 62 procent veřejnosti a současně potvrdilo velmi těsnou vazbu mezi důvěrou k jednotlivým politikům a stranickými preferencemi respondentů. U voličů Motoristů přitom důvěřovalo Pavlovi 48 procent lidí a Babišovi 45 procent. Ani politické tábory tedy nejsou zdaleka tak černobílé a přímočaré, jak vypadají ve zjednodušených bitvách na sociálních sítích.
Právě proto je mnohem zajímavější než samotná otázka příštího vítěze něco jiného. Co se s českou společností stalo, že stejný politik může být pro jednu její část symbolem pořádku a pro druhou zosobněním téměř všeho špatného?
Benzín je drahý. V politice záleží na tom, kdo sedí ve Strakovce
Politika má jednu zrádnou vlastnost. Stejný člověk dokáže téměř totožnou ekonomickou situaci interpretovat diametrálně odlišně podle toho, kdo zrovna sedí v premiérské kanceláři.
Pokud vládne garnitura, kterou ze srdce nemáme rádi, drahé potraviny, předražená elektřina nebo vysoké ceny pohonných hmot se snadno promění v osobní selhání konkrétní vlády. Vláda nedělá nic. Premiér nás táhne ke dnu. Ať konečně zasáhne.
Jakmile se ale stoly otočí a do ministerských křesel zasednou „naši“, začneme mnohem ochotněji objevovat složitost světových trhů. Najednou mluvíme o ceně ropy, geopolitice, globálních dodavatelských řetězcích, kurzu koruny nebo nezávislé měnové politice centrální banky.
A buďme k sobě poctiví: tohle není unikátní vlastnost voličů ANO. Je to mechanismus, který lze pozorovat napříč politickými tábory.
Politologie jej studuje dlouho. Studie publikovaná v roce 2025 v British Journal of Political Science, založená na amerických volebních a průzkumových datech, ukázala, že v silně polarizovaném prostředí jsou straničtí příznivci méně ochotni negativně hodnotit ekonomiku ve chvíli, kdy prezidentský úřad drží jejich strana. A i pokud ekonomickou situaci hodnotí špatně, mají menší sklon svoji stranu za tento stav u voleb potrestat. Autoři to dávají do souvislosti s motivovaným stranickým uvažováním a oslabováním politické odpovědnosti.
To už není jen věcná rozprava pravice s levicí o výši daní. V určitém okamžiku to začíná připomínat psychologii fotbalového kotle.
Když fauluje náš stopér, šlo o tvrdý, ale nešťastný souboj o míč. Když úplně stejně doskočí soupeř, je to zákeřná prasárna na okamžitou červenou kartu.
A právě tady klíčí jeden z hlavních problémů současné politiky. Racionální posuzování skutečného výkonu vlády se stále častěji míchá s potřebou potvrdit si příslušnost k vlastnímu táboru. Náš člověk nemusí mít pravdu pokaždé a nemusí všechno dělat dobře. Podstatné je, že je „náš“. A politik z opačné strany může mít v konkrétní věci pravdu desetkrát za sebou, přesto část publika jeho jedenáctý argument už ani neposlouchá.
Pro demokracii je to závažnější problém než jednotlivé volební vítězství nebo porážka. Demokratický systém totiž spoléhá také na jednoduchou kontrolní pojistku: vláda něco udělá, občan posoudí výsledek a při dalších volbách jí vystaví účet. Jestliže se mezi skutečný výkon vlády a hodnocení občana vloží stále silnější politická identita, tato kontrolní funkce začíná slábnout.
Lidé chtějí politikům něco „nandat“. A potom s výsledkem musejí žít
Česká republika v tomto vývoji netvoří žádný izolovaný ostrov. Stačí se podívat několik set kilometrů za hranice.
V německém Sasku-Anhaltsku získala Alternativa pro Německo v zemských volbách 6. září přibližně 44 procent hlasů a následně 39 z 83 parlamentních mandátů. Šlo o historický výsledek. Reuters jej zasadil mimo jiné do kontextu hluboké nespokojenosti s federální vládou, ekonomických problémů regionu a obav kolem migrace. AfD přitom prosazovala tvrdší migrační politiku, obnovení užších vztahů s Ruskem a omezení německé podpory Ukrajině.
Na Slovensku mezitím dál stojí v čele vlády Robert Fico, který se po několikaleté přestávce do premiérského úřadu v roce 2023 vrátil.
Německý a slovenský příběh samozřejmě nejsou totéž a byla by chyba z nich montovat univerzální návod na současnou evropskou politiku. Spojuje je ale něco, co se objevuje napříč demokratickými společnostmi: hluboká nespokojenost části veřejnosti s dosavadním politickým uspořádáním a silná potřeba změny.
Právě tady často děláme zásadní intelektuální chybu. Představujeme si voliče jako chladně kalkulující bytost, která u volební urny hledá variantu přinášející jí podle objektivního ekonomického vzorce největší osobní užitek.
Jenže lidská psychika tak jednoduše nefunguje.
Volič nemusí hledat pouze efektivnější správu státu. Může chtít v první řadě potrestat ty, kteří zemi spravovali dosud. Nemusí toužit po složitém hospodářském programu. Může mu stačit pocit zadostiučinění, že „jim to konečně někdo řekl natvrdo do očí“. A může být ochoten přijmout i určité ekonomické náklady, jestliže výměnou dostane něco, čemu přisuzuje větší hodnotu: pocit kontroly, bezpečí, národní identity nebo návratu politického vlivu.
Proto je také příliš jednoduché tvrdit, že někdo „volí proti vlastnímu zájmu“. Kdo má právo cizí zájem definovat? Pro jednoho je absolutní prioritou čistá mzda. Pro druhého migrace, pro třetího geopolitické ukotvení země, daně nebo kulturní otázky.
Výzkumy navíc ukazují, že podpora populistických a protestních hnutí není jen přímým důsledkem materiální bídy. Studie založená na reprezentativních průzkumech v 19 evropských zemích zjistila souvislost mezi podporou populismu a subjektivně vnímanou ztrátou ekonomického, společenského nebo politického postavení. Tento vztah se objevoval u pravicově i levicově orientovaných respondentů a ve východní i západní Evropě.
Člověk tedy nemusí třít bídu s nouzí. Stačí, když získá pocit, že v měnícím se světě společensky nebo ekonomicky klesá, že ho vývoj předběhl a že ztrácí kontrolu nad vlastním životem.
Není nutné nemít nic. Stačí mít pocit, že ostatní mají najednou víc — a že systém jejich úspěchu ještě tleská.
Možná nám nechybí komunismus. Chybí nám pocit, že neprohráváme
Tím se dostáváme ke specifické české zkušenosti, kterou nelze jednoduše vymazat tlustou čarou za rokem 1989.
Komunistický režim byl nesvobodným politickým systémem a centrálně plánovaná ekonomika postupně ztrácela schopnost držet krok s nejvyspělejšími západními zeměmi. Současně ale režim vytvářel pro velkou část společnosti prostředí s podstatně menšími příjmovými a majetkovými rozdíly a s vysokou mírou životní předvídatelnosti. Prostor pro individuální ekonomický vzestup byl omezenější, ale stejně omezená byla i možnost, že člověk během několika let dramaticky propadne nebo bude každý den porovnávat vlastní životní výsledek s někým, kdo vydělává desetinásobek.
Ekonomická studie srovnávající československou a britskou průmyslovou produktivitu přináší v tomto ohledu velmi výmluvná čísla. Československo se na počátku 60. let pohybovalo přibližně na třech čtvrtinách britské průmyslové produktivity. V 80. letech však začalo výrazněji ztrácet a na konci komunistického režimu dosahovala československá průmyslová produktivita jen něco přes 40 procent britské úrovně. Autoři studie zdůrazňují především neschopnost centrálně plánovaného systému přizpůsobit se požadavkům flexibilnější moderní výroby.
Pro pochopení dneška je to důležitější než nekonečné hospodské hádky o tom, zda byly za socialismu levnější rohlíky.
Po roce 1989 se pravidla dramaticky změnila. Najednou bylo možné podnikat, vydělat několikanásobek toho co soused, založit firmu, cestovat, investovat nebo změnit profesi. Stejně tak ale bylo možné podnikatelský pokus nezvládnout, přijít o zaměstnání nebo se propadnout na společenském žebříčku.
Můžete si koupit nový Mercedes. Můžete ale také dvacet let splácet obyčejné auto a každý den sledovat souseda, kterému jeho podnikatelský pokus vyšel.
Tržní ekonomika z principu neprodukuje stejné výsledky. Produkuje výsledky rozdílné.
A právě tato odlišnost může být psychologicky těžší, než jsme ochotni si připustit. Pokud člověk žije v prostředí, kde lidé kolem něj ekonomicky příliš nevybočují, nemusí se neustále konfrontovat s vlastním životním výsledkem. Současný svět mu úspěch druhých předvádí prakticky bez přestávky. Dříve to byl větší dům za sousedovým plotem. Dnes jsou to luxusní auta, dovolené, firmy a dokonale naaranžované životy na displeji telefonu.
Proto bych byl opatrný s lacinou zkratkou, že určitá část české společnosti touží přímo po návratu totality. Často jí nemusí chybět komunistický režim jako takový.
Může jí chybět svět, ve kterém nemusela každý den přemýšlet o tom, zda v celkovém životním zúčtování náhodou nepatří mezi poražené.
Pavel a Babiš mají podobný problém: naši paměť ohýbá politická příslušnost
Na postavě Petra Pavla je vedle toho vidět ještě jeden charakteristický český fenomén: selektivní práce s historickou pamětí.
Prezidentova předlistopadová minulost je nezpochybnitelným faktem. Jeho oficiální životopis uvádí, že přihlášku do KSČ podal ve 21 letech, členem strany byl v letech 1985 až 1989 a v roce 1988 se před nástupem na postgraduální kurz stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu. Nemá smysl tyto skutečnosti relativizovat, lakovat na růžovo ani přepisovat.
Daleko zajímavější je ale metr, kterým minulost různých politiků posuzujeme.
Andrej Babiš je o sedm let starší a profesně jej rovněž formoval tehdejší systém. Vystudoval zahraniční obchod, od roku 1978 pracoval v Chemapolu a od roku 1985 působil za Petrimex jako obchodní zástupce v Maroku. Agrofert založil v roce 1993.
To samo o sobě nevytváří žádné automatické morální rovnítko mezi životopisy Petra Pavla a Andreje Babiše. Jejich kariéry, role i další profesní vývoj byly rozdílné. Znamená to však něco podstatnějšího: oba muži vstupovali do listopadu 1989 jako dospělí lidé s rozjetou kariérou vytvořenou ve strukturách tehdejšího Československa.
A právě tady se znovu vrací kmenový reflex.
U politika, kterého bytostně odmítáme, se předlistopadová minulost snadno promění v definitivní důkaz charakterového selhání. U politika, kterému fandíme, jsme naopak podstatně ochotnější vysvětlovat okolnosti, historický kontext, věk nebo další životní vývoj.
A funguje to oběma směry.
Debata o komunistické minulosti tak v českém prostředí často není pouze debatou o komunismu. Stává se současným politickým zápasem, který si z historie vybírá právě ty části, jež se hodí dnešnímu názoru.
Petr Pavel je pro tento mechanismus mimořádně výrazným příkladem, protože jeho životní dráha skutečně obsahuje dvě velmi odlišné etapy: předlistopadovou kariéru a následná desetiletí služby v armádě demokratického státu a v západních bezpečnostních strukturách. Kdo jej chce odmítat, bude zdůrazňovat první část. Kdo jej chce nekriticky obdivovat, může mít tendenci první kapitolu minimalizovat.
Poctivé hodnocení musí zvládnout obě části jeho příběhu současně.
Internet nám nedal více pravdy. Rozdal nám různé verze reality
Před třiceti lety se lidé dokázali kvůli politice pohádat stejně ostře jako dnes, většina společnosti ale vycházela z podstatně užšího a sdílenějšího informačního prostředí. Televize, rozhlas a několik velkých novin určovaly základ veřejné debaty.
Dnes mohou dva lidé bydlet ve stejném domě a přitom žít v téměř odlišných informačních světech.
Jednomu sociální sítě převážně ukazují obsah o selhávání Evropské unie, migraci, problémech Ukrajiny nebo kriminalitě. Druhému se na displeji hromadí obsah o ruské agresi, dezinformacích, extremismu a ohrožení demokratických institucí.
Oba otevřou telefon a mají pocit, že sledují svět takový, jaký skutečně je. Ve skutečnosti každý vidí pouze jeho určitý výsek, který vzniká také podle toho, co sleduje, na co kliká a s čím dlouhodobě interaguje.
Do této situace vstupují dezinformace.
Česká studie publikovaná v roce 2025 pracovala s daty 3240 dospělých respondentů sesbíranými v červnu 2023. Zjistila, že vyšší věk a nižší dosažené vzdělání byly spojeny s vyšší důvěrou v testované dezinformační narativy. Nejsilnějším prediktorem jejich následného sdílení přitom nebyla touha vědomě někoho klamat, ale právě přesvědčení, že jsou pravdivé. Jinými slovy: lidé často problematický obsah nešíří proto, že by chtěli lhát. Šíří jej proto, že mu sami uvěřili.
Ani z tohoto výsledku ale nelze udělat arogantní zkratku, že starší lidé jednoduše „naletí na všechno“. Tak jednoduchý vztah mezi věkem a schopností posuzovat pravdivost informací výzkum neukazuje. Do výsledku vstupují vzdělání, mediální zkušenost, předchozí expozice určitému obsahu, politické postoje i způsob používání digitálních médií.
Současně ale česká společnost rychle stárne. Na konci roku 2025 žilo v České republice 2,27 milionu lidí starších 65 let, tedy 20,8 procenta obyvatel. Podle projekce Českého statistického úřadu má jejich podíl do poloviny století vzrůst přibližně na 29 procent.
To neznamená, že senioři budou hlasovat jednotně. Znamená to ale, že relativní politická váha starších generací bude dál růst. A to otevírá otázku, kterou česká politika bude muset řešit stále častěji: jak vyvažovat okamžité zájmy současných voličů s rozhodnutími, jejichž ekonomické, bezpečnostní a ekologické důsledky se projeví až za několik desetiletí.
Má mít osmdesátiletý člověk stejné slovo o roku 2050 jako dvacetiletý?
Je to otázka, která část čtenářů pravděpodobně podráždí už samotnou formulací. Přesto má smysl ji položit, protože stárnutí evropské společnosti mění poměr generací a tím nevyhnutelně také politiku.
Dvacetiletý člověk může následky dnešních rozhodnutí o státním dluhu, penzijním systému, energetice nebo zahraničním směřování země nést dalších šedesát let. Osmdesátiletý občan je ze statistické logiky věci ponese kratší dobu. Odtud je už jen krok k provokativní úvaze, zda by politický vliv neměl nějakým způsobem zohledňovat i délku horizontu, v němž člověk důsledky svých rozhodnutí ponese.
Právě tady ale jednoduchá odpověď naráží na samotný základ demokratického systému.
Volební právo není zásluhovou odměnou za ekonomický výkon. Nezískáváme ho podle množství zaplacených daní a neztrácíme ho při odchodu do důchodu, nezaměstnanosti ani při poklesu příjmu. Podnikatel nemá dva hlasy a zaměstnanec jeden. Vysokoškolský profesor nemá hlas větší než člověk se základním vzděláním.
A má to velmi dobrý důvod.
Jakmile bychom připustili, že hodnotu občanského hlasu lze krátit podle očekávané délky života, okamžitě bychom museli hledat hranici. Bylo by to v 65 letech, v 70 nebo v 80? A co člověk s vážnou nemocí ve čtyřiceti? Co člověk, který není ekonomicky aktivní? Co občan, který za celý život odvedl méně na daních než jeho soused?
Tady se zdánlivě jednoduché technokratické řešení rozbije o samotný princip politické rovnosti.
To ale neznamená, že stárnutí voličské základny není legitimní politickou otázkou. Je. Jen její podstata neleží v tom, že bychom měli určité generaci jednoduše odebrat hlas. Mnohem podstatnější problém spočívá v pobídkách samotné politiky. Pro zvoleného politika je vždy lákavější nabídnout výhodu, kterou volič pocítí příští měsíc, než prosazovat opatření, jehož skutečný efekt se projeví za patnáct nebo dvacet let.
Stárnoucí společnost tento konflikt mezi dnešní spotřebou a budoucími náklady ještě zesiluje.
A právě to je podstatně vážnější debata než jednoduchý návrh, aby důchodci přestali chodit k volbám.
Souboj Pavel versus Babiš je zrcadlem toho, jakou politiku chceme
Tím se vracíme na začátek.
Andrej Babiš dnes stojí v čele české vlády a Petr Pavel je prezidentem republiky. Jejich případný příští střet o prezidentský úřad by proto nebyl pouze soubojem dvou známých tváří z televizních obrazovek.
Střetly by se v něm rozdílné životní zkušenosti, rozdílné politické identity a také různé představy o roli státu, úřadu prezidenta a postavení České republiky v Evropě a ve světě.
A bude nesmírně lákavé celou tuto složitou debatu znovu zredukovat na několik primitivních protikladů. Komunista, nebo demokrat. Praha, nebo venkov. Brusel, nebo česká kotlina. Válka, nebo mír. Elita, nebo obyčejný člověk.
Jenže skutečný svět není složený ze dvou barev.
Ostatně ani čerstvá data o voličích hnutí ANO neukazují žádný dokonale uzavřený kmen. Část z nich dokáže připustit Petra Pavla a mezi voliči Motoristů byla důvěra v Pavla a Babiše v lednovém šetření téměř vyrovnaná. Povolební studie šesti výzkumných agentur na souhrnném vzorku 7738 respondentů současně ukázala výrazné rozdíly podle vzdělání a subjektivního materiálního zabezpečení. S rostoucím vzděláním a materiálním zabezpečením klesala podpora ANO a SPD, zatímco Motoristé byli v těchto ohledech výrazně průřezovější. Ani takové vztahy ale neznamenají, že lze politické rozhodnutí konkrétního člověka odvodit pouze z jeho příjmu, věku nebo diplomu.
A možná právě zde leží jádro celé věci.
Česká společnost se nemusí shodnout na Petru Pavlovi. Nemusí mít jednotný názor na Andreje Babiše. Nemusí se shodnout na válce na Ukrajině, euru, důchodové reformě ani na tom, jak velký má být stát.
Demokracie nikdy nebyla systémem, ve kterém všichni zpívají stejnou píseň.
Vyžaduje ale něco mnohem náročnějšího: schopnost měřit pokud možno stejně přísným metrem politika, kterého podporujeme, jako politika, kterého nemůžeme vystát.
A právě v tomto bodě dnes leží jeden z největších problémů české politiky.
Nejde jen o to, koho si Česká republika příště zvolí prezidentem. Mnohem důležitější je, zda jsme ještě schopni posuzovat skutečné činy politiků podle jejich výsledků — nebo zda nám už k úsudku stačí pouze barva dresu.
