Článek
Pohled na světelný totem čerpací stanice dnes vyvolává u české řidičské veřejnosti čistou frustraci spojenou s pocitem absurdity. Světová cena ropy Brent se na konci září pohybuje kolem 103 dolarů za barel – tedy hluboko pod historickým maximem z léta roku 2008, kdy se krátce dotkla hranice 147 dolarů. Jenže zatímco tehdy stál litr Naturalu 95 v průměru 32,64 koruny a nafta necelých 35 korun, dnes u pumpy platíme za benzín 46 korun a nafta na stojanech nekompromisně prorazila padesátikorunovou hranici.
První instinktivní reakce je logická a plná hněvu: Jak je možné, že při podstatně levnější základní surovině platíme u stojanů rekordní sumy?
Snaha najít jediného jednoduchého viníka však naráží na komplexní realitu trhu. Barel ropy je totiž pouze prvním střípkem ve složité skládačce. Výslednou částku na účtence neřídí samotný Brent, ale nemilosrdný souběh kurzu měny, kapacity rafinerií, nákladů na logistiku, obchodních marží, státních daní a v neposlední řadě také znehodnocení samotných peněz v čase. Porovnávat dnešní cenovky s rokem 2008 bez těchto souvislostí znamená podléhat nebezpečnému optickému klamu.
Ropa za 147 dolarů nebyla pro Česko tak drahá, jak dnes vypadá
Zásadní část záhady se začíná rozplývat v momentě, kdy si uvědomíme, v jaké měně se komodita nakupuje. Světový trh obchoduje v amerických dolarech, český motorista však platí v korunách. V červenci roku 2008 byla česká měna vůči dolaru na historickém vrcholu a americký dolar stál podle ČNB pouhých 14,92 koruny. Koncem letošního září se však jeho kurz stabilně pohybuje nad 21 korunami.
Při jednoduchém přepočtu se ukáže zásadní fakt: rekordních 147 dolarů při tehdejším kurzu kolem 15 korun odpovídalo v přepočtu zhruba 2 200 korunám za barel. Dnešních zhruba 103 dolarů při kurzu přes 21 korun vychází na prakticky stejných 2 200 až 2 300 korun. Dolarový graf sice ukazuje dramatický pokles světové ceny ropy, český odběratel však za vstupní surovinu platí v domácí měně v podstatě totéž. Mimořádně silná koruna v roce 2008 fungovala jako dokonalý tlumič drahé ropy; dnešní slabá měna naopak dováženou komoditu výrazně prodražuje.
U čerpací stanice nekupujeme ropu, ale hotové palivo
Tím však příběh padesátikorunové nafty zdaleka nekončí. Nejčastější omyl veřejné debaty spočívá v přesvědčení, že cena benzínu na pumpě přímo kopíruje vývoj surové ropy. Žádné auto nejezdí na černou komoditu vytaženou ze země. Ropa musí projít složitým procesem v rafinerii, z níž vycházejí samostatné produkty žijící vlastním tržním životem. A právě tento trh dnes čelí mimořádnému napětí.
Zářijová zpráva Mezinárodní energetické agentury (IEA) odhaluje propastný rozdíl: zatímco Brent se obchodoval kolem 105 dolarů za barel, ceny dieselu na americkém trhu překročily v přepočtu 200 dolarů a Evropa kopírovala podobný trend. Takzvaný rafinérský crack spread – tedy rozdíl mezi cenou suroviny a hotového paliva – dosáhl u nafty extrémních hodnot. Pro české čerpací stanice je přitom rozhodující právě velkoobchodní cena na rotterdamském trhu, nikoliv titulky o ceně Brentu v ekonomickém zpravodajství.
Hlavním problémem tentokrát nejsou spekulace, ale skutečný výpadek dodávek. Prohlubující se konflikt na Blízkém východě výrazně omezil vývoz ropných produktů z Perského zálivu, zatímco pokračující útoky na infrastrukturu ruských rafinerií srazily jejich exportní kapacitu. Podle dat IEA klesly kombinované srpnové dodávky nafty z těchto dvou klíčových regionů meziročně o drastické tři čtvrtiny. Vznikl tak paradoxní stav: surové ropy je na světě relativní dostatek, ale konkrétního hotového paliva, zejména nafty, je akutní nedostatek.
Ani pumpař, ani stát celý rozdíl nevysvětlují
Přirozené podezření z obohacování často směřuje na provozovatele čerpacích stanic. Rozsáhlá analýza Ministerstva financí, které na jarní útok na peněženky reagovalo prověřením cen u více než 2 500 českých pump, však tento mýtus vyvrátila. Indikativní hrubé marže prodejců zůstaly u benzínu na standardních 2,4 až 2,6 koruny na litr a u nafty v krizovém období dokonce klesaly. Přinejmenším předchozí letošní cenovou vlnu tedy nešlo jednoduše svést na pumpaře a jejich údajně astronomické marže.
Klíč ke zbytku cenového skoku neleží ani v samotných daních. Spotřební daň z benzínu vzrostla od roku 2008 pouze z 11,84 na 12,84 koruny, u nafty se po ukončení dočasných úlev vrátila na původních 9,95 koruny a DPH stoupla o dva procentní body na 21 %. Stát sice z vyšší koncové ceny inkasuje absolutně více na DPH, samotná úprava daňových sazeb však růst z 33 na 50 korun nevysvětluje. U nafty je to vidět velmi názorně: z ceny 34,98 koruny v roce 2008 zbývalo po odečtení tehdejší DPH a spotřební daně přibližně 19,4 koruny. Z dnešní ceny 50 korun po odečtení DPH a stejné spotřební daně zbývá zhruba 31,4 koruny. Z přibližně patnáctikorunového rozdílu tedy jen asi tři koruny připadnou na vyšší daňové zatížení, zatímco téměř dvanáct korun vzniká už před konečným zdaněním – právě v ceně paliva, kurzu měny, rafinaci, dopravě a dalších částech řetězce.
Posledním neviditelným faktorem je čas: osmnáct let inflace proměnilo celkovou cenovou hladinu i kupní sílu peněz. Třiatřicet korun v roce 2008 představovalo pro tehdejší peněženku úplně jinou hodnotu než stejné číslo dnes. Při přepočtu podle celkové cenové hladiny by tehdejší cena kolem 33 korun dnes odpovídala částce zhruba 58 korun, u tehdejší nafty za necelých 35 korun dokonce přibližně 61 korun. Jinými slovy, dnešní číslo na stojanu je nominálně vyšší, ale po započtení osmnácti let inflace už rozdíl nevypadá zdaleka tak dramaticky.
Výsledný účet u stojanu tak nepředstavuje selhání logiky ani jednostrannou zvůli obchodníků. Je výsledkem součtu slabší koruny, kritického nedostatku hotových paliv a výpadků rafinerií v geopoliticky destabilizovaném světě a osmnáctiletého posunu v hodnotě peněz. Číslo uvádějící cenu barelu ropy na světové burze proto zůstává pouze první položkou na poměrně dlouhé účtence – skutečnou cenu na české pumpě diktuje podstatně tvrdší ekonomická realita.
