Článek
Tentokrát s ním mohou souhlasit i jeho největší odpůrci. Jenže za tímto náhlým obratem se skrývá mnohem závažnější problém. Nejde jen o osobní vztah dvou lídrů, ale především o mechanismus, jakým voliči podobným politikům odpouštějí i ty nejvýraznější názorové kotrmelce.
Andrej Babiš je z hlediska politické komunikace pozoruhodný fenomén. Sleduji jeho kariéru od dob, kdy jako podnikatel ujišťoval veřejnost, že v parlamentu nikdy sedět nebude. Dnes je z něj bývalý ministr financí, premiér a klíčový hráč české scény. Jeho nejsilnější zbraní zůstává schopnost bleskově přizpůsobovat veřejná stanoviska náladám a aktuální situaci, aniž by tím jakkoliv utrpěla věrnost jeho voličské základny.
Tentokrát však překvapil i zkušené pozorovatele české politiky. V pátek 16. října 2026 před jednáním Evropské rady v Bruselu prohlásil, že Donald Trump svou dohodou s Vladimirem Putinem podrazil Evropu. V tom má věcně pravdu: americký prezident umožnil obnovení dodávek ruské nafty na světové trhy a dočasně uvolnil sankční omezení. Zatímco Evropa roky investuje obrovské zdroje do odstřižení od ruských energií, Trump neváhá s Putinovým režimem věcně obchodovat.
Paradox celé situace spočívá v tom, jak pevně Babiš držel Trumpovu politickou vlajku. Po Trumpově volebním vítězství v listopadu 2024 mluvil o nejlepším řešení pro svět, zdůrazňoval programovou shodu a osobní vazby. Ještě 31. května 2026 se v rozhovoru pro britský Financial Times hrdě přihlásil k nálepce trumpisty. Střih o pár měsíců později – a z ikonického vzoru je muž, který podrazil náš kontinent. Je to ukázkový náraz tvrdé mezinárodní reality do naleštěného politického marketingu.
Babiš se sice proti Trumpovi nevymezil poprvé – kritizoval ho už po útoku na Kapitol v roce 2021 nebo za celní války. Jenže pokud někoho roky stavíte do role osobního i politického idolu a stavíte na tom vlastní reputaci, nemůžete se divit, že nynější obrat vyvolává otazníky nejen u opozice, ale i mezi vašimi vlastními příznivci.
Červené čepice, obdiv k Trumpovi a politika jako dobře prodávaný výrobek
Vzpomínáte na červené kšiltovky s nápisem „Silné Česko“ z roku 2019? Babiš se tehdy přiznaně inspiroval Trumpovou kampaní. Český politický marketing dostal svou lokalizovanou verzi: chytlavá hesla, silného vůdce a dojem, že složité společenské problémy zvládne vyřešit jediný schopný krizový manažer.
Do této komedie zapadá i Alena Schillerová, která ze sociálních sítí vytvořila permanentní estrádu. Zda tančí v kostýmu hranolek, nebo předvádí outfit, cíl je jediný – pozornost. Po Trumpově volebním vítězství v roce 2024 Schillerová zveřejnila také oslavné video a prohlásila, že jde o vítězství odvahy a zdravého rozumu. Politický marketing totiž neoperuje jen s ekonomickými analýzami; pracoval a pracuje s emocí a budováním pocitu identity. Volič nekupuje program, ale příběh.
Trump i Babiš sdílejí stejnou DNA: přišli z velkého byznysu, svou značku postavili na mýtu osobního úspěchu a složitá státní témata prezentují jako věc, kterou stačí „selským rozumem řídit jinak“. Ačkoli je rozsah jejich reálných pravomocí neporovnatelný, styl zůstává velmi podobný – neustálé vyvolávání konfliktu, vlastní výjimečnost a marketingový prodej jednoduchých řešení.
Jenže jakmile tento styl narazí na tvrdé kontury mezinárodní bezpečnosti, přestává jít o zábavné PR.
Evropa zaplatila za odklon od Ruska. Trump nyní nabízí Putinovi obchod
Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 podstoupila Evropa drastickou léčbu. Odklon od ruských surovin probíhal v době drahých energií, inflace a masivních státních kompenzací. Podle dat Evropské komise klesl podíl ruského plynu v EU ze 45 % v roce 2021 na 12 % v roce 2025. U ropy šlo o propad na pouhá 2 %. Cíl byl jednoznačný: nefinancovat válečnou mašinérii státu, který napadl svého souseda.
Nyní však přichází Donald Trump s dohodou, která počítá s dodávkami více než 300 tisíc tun ruské nafty díky dočasnému uvolnění sankcí. Bílý dům to hájí snahou srazit ceny paliv a motivovat Moskvu k jednání. Logika snižování cen sice zní laicky lákavě, jenže hospodářské ústupky agresorovi bez jasných ústupků z jeho strany nejsou žádnou zárukou trvalého míru.
Navíc je tu jeden zajímavý detail. Úvodních 300 tisíc tun představuje méně než jednodenní spotřebu amerického dopravního sektoru. Analytici proto pochybují, že takové množství dokáže ceny výrazně snížit. Pro Rusko ale znamená obnovení vývozu další obchodní příležitost a možnost získat peníze v době, kdy dál financuje válku proti Ukrajině.
Situaci dále komplikuje válka proti Íránu, kterou USA s Izraelem zahájily 28. února 2026. Tento konflikt paralyzoval dodávky z Perského zálivu a vyrobil obrovský tlak na ceny ropy. Trump tak dnes řeší krizi, kterou sám vytvořil – a jako záplatu nabízí obnovení obchodu s Ruskem. Z evropské perspektivy jde o naprostou absurditu: zatímco my platíme za bezpečnostní odchod od Putina, Washington s ním věcně obchoduje, aby uhasil vlastní cenový požár. Právě proto je Babišova současná kritika věcně zcela namístě.
Dlouhodobým rizikem Trumpovy politiky je jeho neschopnost ctít dlouhodobé mezinárodní závazky. Mezinárodní vztahy vnímá jako tvrdou obchodní transakci, kde minulé dohody neplatí, pokud z nich zrovna nekouká okamžitý zisk.
V dubnu 2026 naplno otevřel myšlenku odchodu USA z NATO, když se někteří evropští spojenci odmítli zapojit do operací v Íránu. Tlak na vyšší obranné rozpočty Evropy je v pořádku, ale zpochybňování samotné alianční garance vrací do hry nejistotu, kterou velmi pečlivě sleduje Moskva. Podobně destrukční dopad měla i jeho cla z dubna 2025, po jejichž oznámení se tržní hodnota firem v indexu S&P 500 během dvou dnů propadla přibližně o 5 bilionů dolarů.
Největší dopad však tato nečitelnost má na Ukrajinu. Bílý dům dnes tlačí na Kyjev, aby neútočil na ruské rafinérie, protože to podle Trumpa zvyšuje ceny paliv. Dokonce 16. října označil ukrajinské útoky na ruské rafinérie za ostudné. Napadený stát se tak dostává do cynické pasti, kdy mu spojenci diktují, jak moc smí oslabovat ekonomiku agresora, aby to neporušilo komfort občanů USA.
Trump samozřejmě není celé USA. Proti jeho obchodům s naftou se staví opozice i řada republikánů. Avšak pro Evropu z toho plyne jasná lekce: americkou podporu již nelze považovat za automatickou konstantu. A právě takový způsob politického vyjednávání Babiš roky obdivoval. Dnes ale naráží na jeho důsledky.
Babišův obrat ukazuje ještě jednu věc: jak snadno voliči odpouštějí vlastním politikům
Podstatnější než samotné výroky je však psychologický mechanismus na straně voličů. Jak je možné, že lidé u „svého“ lídra tolerují názorové otočky o 180 stupňů, zatímco u soupeřů by je označili za fatální selhání a zradu?
Jde o klasické zkreslení, kdy se stranická příslušnost stává součástí osobní identity. Pokud je politik vnímán jako člen „mého tábora“, jakákoli jeho chyba se v mysli voliče mění v nutnost najít omluvu. Místo hodnocení reality se hledá konstrukce, proč má lídr pravdu i v momentě, kdy tvrdí přesný opak toho, co říkal včera.
Nejde přitom jen o voliče jedné strany. Výzkum publikovaný v roce 2024 v časopise American Journal of Sociology ukázal, že příznivci obou hlavních amerických politických stran dokážou omlouvat i fakticky problematické výroky vlastních politiků. Politická identita totiž může být silnější než ochota připustit, že náš oblíbený politik jednoduše nemá pravdu.
Tento rozpor je vidět i na současné české vládní koalici ANO, SPD a Motoristů. Zatímco premiér Babiš kritizuje Trumpa za obchody s Ruskem, poslanec SPD Jindřich Rajchl veřejně prosazuje obnovení dovozu ruského plynu a ropy do ČR. V jednom vládním táboře tak působí lidé s přímým rozporem v tom, co vlastně znamená „národní zájem“ – zda okamžitá úspora na pumpě, nebo dlouhodobá bezpečnost státu.
Politici nejsou úkaz, který spadl z nebe. V demokracii získávají politický mandát od voličů, kteří je mohou ve volbách také odmítnout. Trump i Babiš reagují na poptávku společnosti, frustraci a touhu po přímočarém řešení.
A právě proto musí kritické myšlení směřovat i do vlastních řad. Pokud jako voliči přistoupíme na hru, kde sympatie přebijí reálné kroky a důsledky, dáváme politikům šek na absolutní neodpovědnost. Babišův nynější výrok o Trumpovi je věcně správný, ale nesmí vymazat paměť o tom, co tvrdil před pár měsíci.
Zda jde u Babiše o zárodek dlouhodobě konzistentní zahraniční politiky, nebo jen o pragmatické využití zrovna populárního tématu, ukážou až další měsíce. Testem bude i jeho odmítání garancí za evropské půjčky pro Ukrajinu.
Další zdroje:
Reuters – Trump threatens NATO exit, scaling up tensions with allies – 1. dubna 2026 (za platební bránou).
Reuters – Trading Day: Trump tariffs wipe $5 trillion off Wall Street – 4. dubna 2025 (za platební bránou).
Reuters – Ukraine's resumption of strikes on Russian refineries is ‚disgrace‘, Trump says – 16. října 2026 (za platební bránou).
