Článek
Andrej Babiš má podivnou představu o společenském smíru. Jeho koalice nechá poslance jednat o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu hluboko do noci, předseda Sněmovny Tomio Okamura naplánuje hlasování na sobotu ve 4.36 ráno a premiér se k němu raději ani nedostaví. Když se proti tomuto postupu lidé postaví, začne je Babiš obviňovat z rozeštvávání společnosti. V sobotu přirovnává incident před Sněmovnou k útoku na americký Kapitol. V pondělí už varuje před rozbíjením vitrín v pražské Pařížské ulici a zapalováním aut.
Jak dojemné. O politickém smíru začíná kázat člověk, jehož vlastní vládní většina právě předvedla, jak hluboce pohrdá otevřenou debatou. A ještě přidá povýšený vzkaz, že lidé sice mají právo demonstrovat, ale je to beznadějné, protože se stejně nic nezmění. Promiňte, pane premiére, ale tohle není státnická moudrost. Tohle je čirá politická drzost.
Přitom se nebavíme o prchavých dojmech sesbíraných z pár facebookových statusů. Bavíme se o tvrdých rozhodnutích, doložitelných výrocích a přesné časové posloupnosti. A ta je pro současnou vládu usvědčující.
Nejdřív hlasování nad ránem, potom kázání o klidu
V pátek 23. října vládní koalice nečekaně protlačila na program Sněmovny návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Omezila rozpravu na devět hodin a na Okamurův podnět stanovila hlasování na sobotní 4.36 ráno. Připomeňme si, o co jde: o financování institucí, jejichž nezávislost představuje jednu z klíčových pojistek proti zneužití politické moci. A nejvhodnější čas pro projednávání takové věci? Někdy mezi koncem noční směny a prvním ranním autobusem, jak celou proceduru popsala ČTK.
Lidé se přitom nezačali bouřit až dodatečně. Už v pátek odpoledne vyšli na Malostranské náměstí a večer tam protestovaly stovky občanů. V sobotu nad ránem pak koalice navzdory ostrému nesouhlasu opozice poslala předlohu do dalšího čtení. Zákon schválený nebyl, ale signál byl vyslán. Babiš u tohoto rozhodujícího hlasování vůbec nebyl. Až v sobotu kolem poledne zveřejnil video, v němž z pozice morální autority obviňoval opozici z vyvolávání nepokojů. To není spekulace o premiérově nočním programu, to je doložitelná nepřítomnost u klíčového hlasování a následná PR reakce, jejíž průběh podrobně zachytil Radiožurnál.
V neděli už zaplnily Staroměstské náměstí tisíce lidí na demonstraci svolané iniciativou Milion chvilek pro demokracii. A v pondělí premiér spustil rétoriku o nebezpečí násilí, rozvracení společnosti a údajně nepatřičném užívání odkazu 17. listopadu. Vytáhl obavy z rozbitých vitrín a hořících aut – tentokrát v pražské Pařížské ulici, nikoliv ve francouzské metropoli.
Vláda má samozřejmě právo prosazovat program, s nímž uspěla ve volbách. Stejně tak však mají občané právo hlasitě a viditelně zpochybňovat jeho dílčí kroky. Pokud si někdo z těchto dvou principů vybral pouze ten první, nepochopil demokracii. Pochopil jen mechanické sčítání rukou.
Navíc nejde jen o brutální procedurální postup. Podle Evropské vysílací unie a dalších profesních organizací by předloha oběma veřejnoprávním médiím ukrojila ze společného financování zhruba 1,4 miliardy korun ročně, tedy přibližně patnáct procent. Převod financování pod státní rozpočet nemusí automaticky znamenat konec nezávislosti, ale bez železných garancí a předvídatelných peněz otevírá dveře přímému politickému nátlaku. Právě o tomhle má probíhat věcná a tvrdá debata. Ne o tom, jestli si někdo v rozčílení dovolil na politiky zakřičet.
Kapitol? Účelová zkratka pro zakrytí vlastních kroků
Páteční protest se samozřejmě neobešel bez zkratů. Několik desítek lidí se pokusilo proniknout do budovy Sněmovny a policie musela zasáhnout; jedna účastnice dokonce hodila směrem k budově dlažební kostku. To je zcela nepříjemné a neobhajitelné. Politický nesouhlas nedává nikomu právo sahat k násilí a takové chování si zaslouží jasné odsouzení, což potvrdily i policejní zprávy a přímí svědci.
Přirovnávat však tyto ojedinělé incidenty k násilnému útoku na americký Kapitol ze 6. ledna 2021 je absurdní manipulace. V USA dav násilně rozrazil dveře Kongresu v momentě, kdy se formálně potvrzoval výsledek prezidentských voleb. V Praze policie včas uzavřela přístupy a poslanci v jednání nerušeně pokračovali.
Odsuďte člověka s dlažební kostkou. Odsuďte jakýkoliv pokus prorazit policejní kordony. Ale nenechte si namluvit, že tím ztratily legitimitu tisíce dalších lidí, kteří přišli vyjádřit pokojný nesouhlas. V tom spočívá účelovost Babišova srovnání: jeden odsouzeníhodný moment poslouží jako nálepka pro celý protest. Náhle se přestane mluvit o nočním valcování zákona i o chybějící miliardě a půl. Mluví se o Kapitolu, násilí a rabování. Politicky je to nesmírně pohodlné.
Rajchlův metr: Když jsou demonstrace buď demokracií, nebo cirkusem
Jindřich Rajchl nabízí ukázkovou lekci v tom, jak rychle se politikovi mění názor na ulici podle toho, na které straně barikády právě sedí. V září 2022 patřil k těm, kdo lidem s jistotou vysvětlovali, že vhozením volebního lístku přece nezačíná čtyřleté období povinného ticha. Organizoval protivládní akce, v roce 2023 hlasitě požadoval demisi Fialova kabinetu a hrozil stupňovaným tlakem. Právo protestovat měl tehdy plné.
Jakmile se ovšem na náměstích objevily protesty směřované proti vládě, již Rajchl dnes z pozice poslance SPD podporuje, proměnily se v jeho očích v „politický cirkus“ a pokus o podkopání výsledků voleb. Novinky jeho vlastní minulé a současné výroky přehledně postavily vedle sebe. Člověk k tomu nepotřebuje politologické analýzy, stačí mu obyčejná paměť.
Pane Rajchle, jestliže bylo legitimní svolávat lidi proti Fialovi, je naprosto legitimní svolávat je i proti vám. Demokracie není megafon, který smí držet výhradně váš politický tábor.
Podobnou sebereflexi by potřeboval také Tomio Okamura. Sám léta stavěl kariéru na burcování nespokojených voličů a kritice vládního pohrdání lidmi. Dnes z pozice předsedy Sněmovny předvádí, jak bezohledně lze naložit s parlamentní procedurou. Předsedat parlamentu ale neznamená vlastnit ho. A získat hlasovací většinu neznamená právo na bezvýhradný potlesk.
Petr Macinka jde ještě dál. V pondělí sebevědomě oznámil, že poplatky skončí a o této části vládního plánu už se jednat nebude – a to přímo na tiskové konferenci po jednání vlády, přičemž zákon má před sebou teprve druhé čtení. Vypadá to, že pro ministra je sněmovní proces jen otravnou formalitou. Ve stejný den navíc varoval před rizikem občanské války, pokud emoce neopadnou. Výbušná slova od člena vládního kabinetu, který má přitom v rukou mnohem účinnější nástroj ke zklidnění situace než děsivá proroctví: začít s lidmi normálně komunikovat.
Filip Turek se mezitím na sociálních sítích uchýlil k lacinému výsměchu vůči demonstrantům. Vysmívat se je snadné, obzvláště když nemusíte čelit jediné věcné otázce – například jak hodlá stát garantovat, že financování médií ze státní kasy se obratem nezmění v nástroj politické cenzury.
A pak přišel výrok samotného premiéra, který celou tuto mentalitu odhalil v plné nahotě. Když generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyzval k otevřené věcné debatě o financování, Babiš ji smetl ze stolu slovy: „To je jedno, co on chce, podstatné je, co já chci.“ Okolnosti a znění výroků přinesl iROZHLAS. Lepší ilustraci současného mocenského nastavení by člověk hledal těžko. Chceme diskutovat o nezávislosti veřejnoprávního média a předseda vlády mezi řečí demonstruje, že klíčové je jeho osobní přání. V této jediné větě je koncentrováno více arogance než v celých svazcích opozičních projevů.
Francie je připomínka, že občan není poddaný
Historie skutečné Paříže a francouzských nepokojů však nese ponaučení, které by si čeští politici měli osvojit: společenský klid si žádná vláda nemůže nařídit vyhláškou. Musí si ho obhájit.
Francouzská revoluce 1789, červencová revoluce 1830, bouře roku 1848, stávky v květnu 1968, novodobé žluté vesty nebo protesty proti důchodové reformě. Tyto události nelze srovnávat paušálně, každá měla jiné kořeny. Spojuje je však hluboké vědomí faktu, že veřejnost nemlčí jen proto, že zrovna neprobíhají volby.
Není nutné idealizovat barikády. Francouzské dějiny mají i svou stinnou stránku plnou násilí, rabování a ničení majetku nevinných lidí. Zapálené auto před domem pracujícího člověka nemá se svobodou nic společného. Zredukovat však celou tradici občanského odporu na rozbité výlohy je stejně lživé jako tvrdit, že každý dav má automaticky ve všem pravdu. Podstatné je něco jiného: politik, který vnímá náměstí plné nespokojených lidí výhradně jako bezpečnostní hrozbu, selhává, protože si odmítá položit základní politickou otázku – proč tam ti lidé vlastně stojí?
Jenže právě tady leží odpovědnost, před níž se politici rádi schovávají. Za vykradený obchod odpovídá zloděj a za zapálené auto žhář. Za to, že se v zemi nahromadí tolik hněvu, až ulice začnou vřít, však nesou politickou odpovědnost ti, kdo vládnou. Francouzští králové a vládci minulosti velmi rychle zjistili, že lidský vzdor nelze umlčet siláckými výzvami ke klidu a poslušnosti. Někteří za tuto aroganci zaplatili pádem, jiní ztrátou hlavy. A právě kus té francouzské neústupnosti bych dnes přál i Čechům. Ne rabování a žhářství, ale odvahu postavit se mocenské aroganci. Když se lidé konečně ozývají proti způsobu, jakým vládne Andrej Babiš, nevidím v tom nebezpečí. Vidím občany, kteří už nechtějí mlčet.
Listopad 1989 patří občanům, ne politikům u moci
Nemusíme se ostatně vydávat za hranice. Naše vlastní moderní dějiny nabízejí jednoznačnou odpověď na myšlenku, že občan má povinnost poslušně vyčkávat na svolení moci.
V listopadu 1989 komunistický režim rovněž disponoval celým aparátem úřadů, zákonů, ozbrojených složek i vlastním výkladem toho, co je pro společnost nejprospěšnější. Po brutalitě na Národní třídě se však zvedla vlna odporu, již struktury moci nedokázaly zastavit. Následovaly masové stávky a tlak, jehož chronologii dodnes připomíná Ústav pro studium totalitních režimů.
Samozřejmě, dnešní demokraticky zvolenou vládu nelze s předlistopadovým totalitním režimem plošně srovnávat. Právě proto, že žijeme v demokracii, musí být naprosto přirozené, že lidé mohou svobodně a pokojně protestovat proti kabinetu, jeho legislativě i stylu vládnutí. A že se mohou hlásit k odkazu 17. listopadu, aniž jim premiér bude kádrovat, zda jej používají správně.
Andrej Babiš byl před rokem 1989 členem KSČ. Má plné právo na své současné politické postoje jako kdokoliv jiný. Ale opravdu si zasloužíme poslouchat poučování od bývalého člena KSČ o tom, že občané zneužívají výročí pádu totalitního režimu, když vyjadřují nesouhlas s jeho vládou? Nikoliv. Odkaz listopadu nepatří politickým stranám ani hnutím. Patří lidem, kteří odmítají, aby moc rozhodovala o tom, kdy smí projevit názor.
Dnešní demonstranti navíc neusilují o žádný převrat. Chtějí jasné odpovědi: kdo a za jakých podmínek bude financovat veřejnoprávní média, proč se zákony tlačí silou pod rouškou noci a jaké záruky ochrání svobodnou žurnalistiku před politickou mstou. To nejsou extremistické výstřelky. To jsou legitimní otázky, na které má vláda reagovat věcně, nikoliv povýšeným úšklebkem.
Potřebujeme politickou defenestraci arogance
Češi mají v historii i drsnější připomínky toho, že trpělivost má své meze. Pražská defenestrace roku 1618 však není žádným návodem pro dnešek – tehdejší násilí odstartovalo katastrofický konflikt. Nosit historické vyhazování z oken do současných ulic opravdu nikdo soudný nechce.
Co však akutně potřebujeme, je politická defenestrace arogance. Tak důsledná, aby si už žádný politik nepletl volební vítězství s vlastnickým listem na celou republiku. Aby přestal platit dvojí metr, kdy je protest užitečným hlasem lidu při opozičních tiskovkách, ale nebezpečným cirkusem ve chvíli, kdy míří na vlastní vládní lavice.
Pane Okamuro, Sněmovna není vaše soukromá firma. Máte ji spravovat, nikoliv trumfovat v tom, jak hluboko do noci dokážete umlčet opozici. Pane Rajchle, demokracie nekončí zavřením volebních místností – sám jste to kdysi hlásal do světa. Zkuste se tím pravidlem konečně řídit i tehdy, když protesty neslouží vašemu prospěchu.
Pane Macinko, tisková konference nemůže nahradit veřejnou debatu. A pane Turku, vysmívat se občanům není projev síly, ale zbabělý únik před odpovědí.
A konečně pane Babiši: máte plné právo trvat na bezpečnosti a odsuzovat excesy jednotlivců. Nemáte však právo házet všechny protestující do jednoho pytle a tvrdit jim, že jejich hlasy nikoho nezajímají. Většinu jste získal pro správu věcí veřejných, nikoliv pro udělování lekcí z tiché poslušnosti.
Nejde tu pouze o koncesionářské poplatky. Jde o způsob myšlení politiků, kteří si zvykli, že po sečtení hlasů mají od občanů na čtyři roky klid. Nemají. Svobodná společnost není čekárna mezi jedněmi a druhými volbami.
Politici se nemusí bát fyzického násilí v ulicích, ale měli by mít zatracený respekt před svobodnými občany. Před lidmi, kteří dokážou zaplnit náměstí, odhalit politické pokrytectví, vynutit si otevřenou debatu a ve volbách jim vystavit účet. Tahle síla nepotřebuje rozbíjet výlohy. Je nesrovnatelně silnější – a pro mocenskou aroganci nakonec tou nejspolehlivější odpovědí.
