Článek
Spor o euro se v Česku už dávno nevede jen nad kurzem, úrokovými sazbami nebo náklady firem. Koruna se stala součástí politické identity a právě proto se dnes objevuje snaha chránit ji až ústavně. Čím víc se ale z měny dělá symbol státnosti, tím méně prostoru zbývá pro mnohem podstatnější otázku: zda bude za deset nebo dvacet let stále nejvýhodnějším nástrojem pro českou ekonomiku.
Současná politická reprezentace tento narativ plně přijala. V programovém prohlášení označuje korunu za klíč k ekonomické suverenitě, slibuje nepodnikat žádné kroky k přijetí eura a nejnověji chce národní měnu pevně vepsat přímo do Ústavy. Návrh lídrů Motoristů a SPD – Petra Macinky, Borise Šťastného, Filipa Turka a Tomia Okamury – je až přímočaře jednoduchý: vložit do ústavního textu větu, že měnou České republiky je koruna česká. Politicky je to srozumitelný tah na branku, který má znehybnit jakoukoli budoucí diskusi. Ekonomicky však nedává téměř žádný smysl.
Měna totiž není státní hymna, vlajka ani historický klenot. Je to v první řadě ekonomický nástroj. Může fungovat skvěle, může v určitém období přinášet nesporné výhody a chránit hospodářství lépe než nadnárodní projekt. Jakmile ji ale povýšíme na nedotknutelný pilíř národní identity, odborná i praktická debata končí dřív, než vůbec začala. A právě v tom spočívá největší nebezpečí současného pokusu o její ústavní zabetonování. Nejde jen o to, zda se nám koruna vyplácí dnes. Jde o to, zda má dnešní politická většina právo ústavně svázat ruce příštím generacím, které mohou za deset či dvacet let čelit úplně jiné globální realitě.
Firemní realita předběhla politickou symboliku: České hospodářství už dávno není korunový ostrov
Česká ekonomika patří k nejotevřenějším v Evropě a její hluboká závislost na evropském trhu není politický postoj, ale neúprosný fakt. V roce 2023 směřovalo 79,9 procenta českého vývozu do zemí Evropské unie a z Unie pocházelo přes 62 procent našeho dovozu. Přebytek naší obchodní bilance se státy EU od vstupu v roce 2004 vzrostl z 214 miliard na 866 miliard korun. Český průmysl není izolovaným ostrovem, kde za hranicemi začíná cizí svět. Automobilka v Mladé Boleslavi, strojírenský závod na Moravě i výrobce elektroniky v Pardubicích jsou pevnou součástí evropských dodavatelských řetězců. Jejich partneři, odběratelé, mateřské firmy i financující banky sídlí v Německu, Rakousku, Francii či na Slovensku.
Tuto realitu neúprosně potvrzuje i Česká národní banka. Ve svých Analýzách sladěnosti 2025 výslovně uvádí, že vysoká obchodní i majetková provázanost s eurozónou výrazně snižuje rizika případného přijetí společné měny. Ještě výmluvnější je však jiný údaj: přibližně polovina financování českých nefinančních podniků už dnes probíhá v eurech. Zatímco politici na tiskových konferencích brání korunu jako neprostupnou hráz české suverenity, samotný byznys se chová pragmaticky. Pokud firmy nakupují i prodávají v eurech a mohou si v nich výhodněji půjčovat, přecházejí na evropskou měnu přirozeně a bez ohledu na to, jaké papírové bankovky nosí lidé v peněženkách. Vzniká tak paradoxní situace: politika rétoricky brání vlastní měnu jako symbol nezávislosti, zatímco podniková sféra se pod tlakem tržní logiky sama postupně euroizuje.
To však neznamená, že vlastní měna nemá své nesporné výhody. Odpůrcům rychlého zavedení eura dává za pravdu nejsilnější ekonomický argument: samostatná měnová politika. Česká národní banka může nastavovat úrokové sazby na míru české inflaci, tuzemskému hospodářskému cyklu, trhu práce a domácím očekáváním. Kurz koruny zároveň funguje jako tlumič vnějších ekonomických šoků. Přijetím eura bychom tuto autonomii odevzdali Evropské centrální bance, která nastavuje úroky podle potřeb celého měnového bloku. A to je reálná ztráta části hospodářské řídící páky, kterou nelze zlehčovat.
Pokud se jednotlivé ekonomiky vyvíjejí odlišně, společná měnová politika se stává svěrací kazajkou. Úroková sazba ideální pro Německo nebo Francii nemusí vyhovovat Česku. Bez vlastní měny pak musí ekonomika absorbovat výkyvy jinými cestami – pružnějšími mzdami, fiskálními zásahy nebo pohybem pracovní síly. A právě zde ČNB pojmenovává rizika: reálná ekonomická konvergence Česka k eurozóně se od roku 2020 téměř zastavila, české hospodářství má výrazně vyšší podíl průmyslu, nižší cenovou i mzdovou hladinu a omezený fiskální prostor. To jsou racionální věcné argumenty. Právě proto však působí absurdně, když se odborná debata o měnových rizicích uměle posouvá na rovinu ústavního práva. Pokud budou za patnáct let náklady na udržení koruny převažovat nad jejími přínosy, bude koruna špatným ekonomickým nástrojem – bez ohledu na to, zda je zapsána v běžném, nebo ústavním zákoně.
Ústavní barikáda a mýty o cenovém šoku
Při vstupu do Evropské unie se Česká republika zavázala společnou měnu přijmout. Nemáme sice stanovený termín ani nejsme zapojeni do mechanizmu ERM II, na rozdíl od Dánska si však Česko nevyjednalo trvalou výjimku. Vepsání koruny do Ústavy tento mezinárodní závazek nijak nesmaže. Vytvoří pouze další vnitrostátní překážku a zvedne laťku pro případné budoucí rozhodnutí na 120 poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů. Z politického hlediska jde o průhledný manévr: současná koalice, která takovou většinou nedisponuje, se nesnaží jen říci, že euro nezavede za svého mandátu. Snaží se preventivně zamknout dveře i všem příštím vládám. Když Petr Macinka označuje korunu za národní symbol, mění se ekonomická debata v politiku identity. Místo chladného propočtu nákladů a výnosů se rozhodování redukuje na citové zvolání, že koruna je „naše“. Jenže prosperitu na citech vybudovat nelze.
Pohled na fakta navíc ukazuje, že Česko dnes plní více konvergenčních kritérií, než si veřejnost myslí. Podle Konvergenční zprávy Evropské komise z června 2026 Česko plní kritérium cenové stability – dvanáctiměsíční průměr harmonizované inflace do května 2026 dosáhl 1,9 procenta při referenční hodnotě 2,7 procenta. Splněna jsou i kritéria veřejných financí a dlouhodobých úrokových sazeb. Hlavní formální překážkou tak zůstává absence v mechanizmu ERM II a nekompatibilita české legislativy s Eurosystémem. Jinými slovy: překážkou není hroutící se ekonomika, ale chybějící politická vůle. Česká politika tak dlouhodobě udržuje pohodlný stav, kdy euro formálně přijmout máme, prakticky nemusíme určit datum a veřejnosti lze opakovat, že zrovna teď na to není vhodná doba. Tento přístup, který uplatňuje například i Švédsko od roku 1995, je legitimní taktikou. Není však důkazem toho, že vlastní bankovky tvoří biologickou podstatu státu.
Podobně pokulhávají i lidové mýty o masivním zdražování po přijetí eura. Přestože lidský strach z matematického zaokrouhlování v restauracích či službách je pochopitelný, data mluví jinak. Chorvatsko přecházelo na euro 1. ledna 2023 uprostřed silné evropské inflační vlny. Eurostat následně spočítal, že samotný přechod na novou měnu zvýšil lednovou meziměsíční inflaci jen o 0,04 až 0,18 procentního bodu a v dalších měsících byl dopad statisticky neznatelný. Podobně hodnotí desetiletí s eurem Slovensko: Národná banka Slovenska potvrdila zanedbatelný vliv na ceny, přičemž vyzdvihla trvalou úsporu transakčních nákladů firem ve výši cca 0,3 procenta HDP ročně a prorůstový efekt na export.
Zajímavě vychází i samotné české veřejné mínění. Bleskový výzkum Flash Eurobarometer z dubna a května 2026 naměřil v Česku 42 procent podporovatelů eura, zatímco průzkum CVVM ze srpna 2025 ukázal 30 procent pro a 66 procent proti. Klíčový paradox však leží jinde: ve stejném průzkumu CVVM vyjádřilo 66 procent lidí spokojenost s členstvím v EU, 74 procent si přeje v Unii zůstat a 62 procent považuje hospodářskou integraci za prospěšnou. Češi tedy nejsou primárně protievropští. Jejich postoj je ryze pragmatický až opatrný: chtějí výhody společného trhu, dotace i volné hranice, ale zároveň touží po pocitové jistotě vlastní peněženky.
Suverenita není obrázek na bankovce, ale schopnost obstát ve světě
Diskuse o euru trpí i tím, že se přínosy členství v EU zjednodušují na bilanci dotací. Česko sice za dvacet let získalo z evropského rozpočtu o bilion korun více, než do něj odvedlo, ale hlavní motor našeho bohatství leží jinde. Spočíval v zapojení do vnitřního trhu bez bariér, v přílivu investic a v možnosti prodávat na trhu s půl miliardou zákazníků. Jak připomněl Český statistický úřad při 20. výročí vstupu, byl to právě jednotný trh, co dalo českému obchodu rozhodující impuls.
Svět se však od našeho vstupu do EU zásadně proměnil. Spojené státy disponují obřím jednotným trhem, hlubokým kapitálovým trhem a fiskální silou, zatímco Čína agresivně propojuje průmyslovou a geopolitickou strategii. Fragmentovaná Evropa sedmadvaceti národních států se samostatnými pravidly jim dokáže konkurovat jen zřídka. Euro přitom představuje jeden z mála globálních nástrojů, které Evropa má. Od 1. ledna 2026, po přistoupení Bulharska, jím platí již 21 členských států a více než 350 milionů obyvatel. Po americkém dolaru jde o druhou nejvýznamnější světovou měnu s pětinovým podílem na globálních financích.
Česko přitom stojí těsně vedle tohoto měnového prostoru. Do EU směřují čtyři pětiny našeho exportu a značná část českých firem se financuje v eurech. Snaha ústavně chránit korunu před budoucím přijetím eura proto působí přinejmenším rozporuplně. Pokud má být Evropská unie především společným trhem samostatných států, zachování koruny do této představy zapadá. Má-li ale Evropa postupně vytvářet silnější hospodářský celek schopný obstát vedle USA a Číny, nelze přijetí eura v Česku automaticky chápat jako ohrožení národní suverenity.
Skutečná ekonomická suverenita se neměří podle toho, jaký motiv je vytištěný na papírové bankovce. Rozhoduje o ní schopnost českých firem tvořit vysokou přidanou hodnotu, produktivita práce, úroveň vzdělávání, kvalita infrastruktury a stabilita veřejných financí. Samostatná měna je pouze jedním z mnoha možných nástrojů.
Pokus zapsat korunu do Ústavy ze strany politických aktérů je tak spíše pokusem o únik před složitou realitou do zjednodušujícího světa symbolů. Euro má své náklady i rizika. Koruna má své náklady i rizika v podobě kurzového rizika a transakčních bariér. O obojím je třeba vést věcnou a neúprosnou debatu. Zavírat si však dveře ústavním zámkem jen proto, aby dnešní politici získali laciné body v souboji o národní hrdost, je nezodpovědné vůči budoucnosti. Byla by hluboká ironie, kdyby největší překážkou budoucí prosperity české ekonomiky nebyl trh samotný, ale šest slov, která předchozí generace preventivně vytesala do Ústavy.
