Petr Pavel byl komunista a pro mnoho lidí stále je. Pavlova sebereflexe jim nestačí

O komunistické minulosti Petra Pavla už toho bylo napsáno tolik, že by člověk mohl nabýt dojmu, že český prezident strávil posledních šestatřicet let jejím pečlivým utajováním. Opak je pravdou. Členství v KSČ uvádí přímo ve svém oficiálním životopise, mluvil o něm opakovaně a označil ho za chybu. Přesto se pokaždé, když se kolem Pavla rozhoří další politický spor, znovu objeví stejná zbraň. Komunista.

Na tom slově je přitom zajímavější něco jiného než samotná Pavlova minulost. Ukazuje, jak snadno dokážeme z několika let lidského života vytvořit definitivní identitu člověka, pokud se nám to hodí do názoru, který už jsme si na něj vytvořili.

Nemusíte Petra Pavla obdivovat. Můžete kritizovat jeho prezidentství, jeho názory, výroky i jednotlivá rozhodnutí. Prezident není člověk, kterému by měla být kritika odpouštěna kvůli uniformě, vojenské kariéře nebo vysoké funkci v NATO. Pokud ho ale v roce 2026 stále definujete především stranickou legitimací z osmdesátých let, vzniká jiná otázka: proč má několik let před listopadem 1989 při hodnocení jeho osobnosti větší váhu než dalších šestatřicet let?

Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983 a členem byl v letech 1985 až 1989. Vyrůstal v prostředí vojenské rodiny a sám později otevřeně připustil, že komunistický režim v té době vnímal jako realitu, ve které chce budovat svou kariéru. Pražský hrad dnes tyto informace nijak neskrývá.

Existuje také jeho známý životopis z roku 1987, který vznikl v souvislosti s výběrem do postgraduálního studia vojenského zpravodajství. Pavel v něm popisoval vliv otce, sovětské přátele rodiny i to, jak tehdy vnímal události roku 1968. Text rozhodně není dokumentem mladého odpůrce režimu a nemá smysl z něj něco takového zpětně vyrábět.

Zároveň je fér oddělit to, co skutečně napsal, od toho, co se mu po letech připisuje. Ve veřejně dostupném životopise výslovně neschvaluje invazi vojsk Varšavské smlouvy. Demagog při kontrole dostupných dobových dokumentů takovou formulaci nenašel. Pavel psal, že mu tehdejší situaci vysvětloval otec a že ho reakce okolí v jeho názoru utvrdila. Prosovětské prostředí z textu cítit je, explicitní souhlas s invazí v něm ale není.

Tahle přesnost je podle mě důležitá. Ne proto, abychom Pavlovi jeho minulost kosmeticky upravovali. Právě naopak. Pokud chceme člověka soudit za to, co dělal před čtyřiceti lety, měli bychom alespoň přesně vědět, za co ho soudíme.

Pavel byl členem KSČ. Chtěl dělat vojenskou kariéru v komunistickém Československu. Vstoupil do systému a přizpůsobil se mu. To je dostatečně závažná informace sama o sobě. Nepotřebuje další nános legend.

Slovo sebereflexe bývá v politice používáno téměř bezcenně. Politik udělá chybu, pronese několik vět o poučení a očekává, že tím je věc uzavřena. Skutečná sebereflexe se nedá měřit podle kvality omluvy. Smysl získává teprve podle toho, co člověk dělá potom.

Po listopadu 1989 nezmizel někam do soukromí, aby se o třicet let později objevil s novým životopisem. Pokračoval v armádě demokratického státu a jeho další profesní dráha probíhala před očima institucí, které měly dostatek času i prostředků posoudit, komu důvěřují.

V roce 1993 se jako velitel skupiny českých vojáků podílel v bývalé Jugoslávii na evakuaci 53 francouzských příslušníků mise OSN z prostoru, kde uvázli mezi bojujícími stranami. Za akci získal Francouzský Vojenský s bronzovou hvězdou kříž a později českou Medaili Za hrdinství. Francouzský prezident Emmanuel Macron tuto událost ještě v roce 2023 připomínal jako Pavlovo hrdinství.

Následovala dlouhá vojenská kariéra, která vyvrcholila funkcí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. V roce 2014 pak náčelníci obrany členských zemí NATO zvolili Pavla předsedou Vojenského výboru Aliance. Funkci vykonával od roku 2015 do roku 2018. NATO ji samo označuje za svou nejvyšší vojenskou pozici.

Volba do čela Vojenského výboru NATO samozřejmě není jakýmsi morálním certifikátem, který člověku zpětně vymaže členství v KSČ. Nic takového netvrdím. Je ale velmi silným důkazem institucionální důvěry, kterou Pavel v průběhu desítek let získal mezi spojenci demokratického Česka.

Pokud někdo tvrdí, že Petr Pavel zůstal hodnotově člověkem komunistického Československa osmdesátých let, musí do svého vysvětlení nějak vměstnat také následujících několik desetiletí. Nestačí zastavit děj v roce 1987 na jednom nepříjemném momentu a dělat, že další momenty neexistují.

Politická psychologie ten mechanismus zná velmi dobře. Výzkum stranického zkreslení opakovaně ukazuje, že lidé mají tendenci vyhledávat, přijímat a lépe si pamatovat informace, které podporují jejich politické postoje a skupinovou identitu. A nejde o vlastnost jedné konkrétní strany nebo jednoho typu voličů. Je to obecný lidský mechanismus.

V politice proto často neprobíhá proces, který bychom rádi považovali za racionální: nejprve fakta, potom úsudek. Běžně se děje pravý opak. Nejprve vznikne úsudek a teprve potom začneme třídit fakta.

Člověk, který Petra Pavla považuje za symbol polistopadového západního směřování Česka, bude jeho členství v KSČ pravděpodobně vnímat jako dávno překonanou chybu. Člověk, který Pavla nesnáší, může stejnou informaci považovat za definitivní důkaz jeho charakteru. Kritické myšlení ale začíná právě ve chvíli, kdy stejnou přísnost použijeme také na člověka, kterému fandíme.

Andrej Babiš byl také členem KSČ. Vstoupil do ní dokonce dříve než Pavel, v roce 1980, a členem zůstal až do roku 1989. I on své členství později označil za chybu a připustil, že členství ve straně pro něj znamenalo kariérní výhodu. V minulosti použil dokonce slovo „prospěchář“. To je důležitý detail, protože by bylo stejně manipulativní tvrdit, že Babiš žádnou sebereflexi svého členství v KSČ nikdy neprojevil. Projevil.

Jestli je samotné členství v KSČ nesmazatelným morálním cejchem, pak musí stejným způsobem zatěžovat Pavla i Babiše. Jestli naopak připouštíme, že lidé vstupovali do strany z různých důvodů, že jejich postoje se mohly změnit a že při hodnocení člověka musíme sledovat i jeho další život, pak stejné pravidlo musí platit znovu pro oba. Nelze jednou požadovat historický kontext a podruhé ho odmítnout.

U Babišovy minulosti navíc existuje další vrstva, kterou je potřeba popisovat přesně. Slovenské ministerstvo vnitra v roce 2024 uzavřelo s Babišem smír, podle nějž byl jako agent StB evidován neoprávněně a vědomě s ní nespolupracoval. Slovenský Ústav paměti národa s tímto závěrem nesouhlasí a část historiků tvrdí, že archivní dokumentace spolupráci dokládá. Spor tedy nelze poctivě zredukovat ani na jednoduché „Babiš byl agent“, ani na tvrzení, že historické pochybnosti definitivně zmizely. A přesně takovou přesnost bych očekával i u Petra Pavla. Ne proto, že si ji zaslouží prezident více než ostatní. Ale proto, že stejné měřítko je základní podmínkou rozumného úsudku.

A právě tady pro mě přestává být nejzajímavější Petr Pavel a začínají být zajímaví lidé, kteří ho ani po šestatřiceti letech nejsou schopni vidět jinak než optikou několika let před listopadem 1989.

Kritické myšlení neznamená pochybovat o všem, co říká politik, kterého nemám rád. To umí každý. Kritické myšlení začíná v mnohem nepříjemnějším okamžiku: když jsem ochoten podrobit stejnému testu i vlastní názor a připustit, že nové skutečnosti mohou změnit můj původní závěr. A právě v tom podle mě česká politická debata často selhává.

Pokud někdo u Petra Pavla považuje členství v KSČ za nesmazatelný důkaz charakteru, ale u Andreje Babiše je ochoten stejné členství vysvětlovat dobou, kariérou nebo okolnostmi, žádný konzistentní morální princip už v takovém hodnocení není. Stejně jako by nebyl, kdyby někdo postupoval přesně opačně a Pavlovi odpustil všechno jen proto, že je jeho politickým favoritem. Princip buď platí pro všechny, nebo to není princip. Je to jen zbraň.

A přesně tak dnes politika stále častěji funguje. Nehledáme měřítko, podle kterého bychom posuzovali všechny stejně. Hledáme argument, kterým lze udeřit protivníka, a zároveň vysvětlení, proč tentýž problém u našeho člověka vlastně problémem není.

Sociální sítě tento mechanismus dokonale zrychlily. Složitý život člověka se do jednoho příspěvku nevejde. Jakmile ale člověka jednou zavřeme do jednoduché škatulky, nemusíme už nic dalšího studovat. Nemusíme přemýšlet nad tím, jak se jeho názory vyvíjely, co skutečně udělal, co přiznal, co popřel a jak se choval dalších třicet let. Algoritmus nám navíc ochotně naservíruje další lidi, kteří naši představu potvrdí.

Dnes už k tomu máme i umělou inteligenci schopnou během několika minut vyrobit falešnou fotografii, video, údajný citát nebo stovky příspěvků působících jako spontánní veřejné mínění. Pro populismus je to téměř ideální prostředí. Čím jednodušší obraz protivníka vytvoříte, tím méně už musíte lidem vysvětlovat.

Sebereflexe přitom neznamená, že minulost přestane existovat. Znamená schopnost říct: tehdy jsem se mýlil, dnes to vidím jinak a jsem připraven nést za to odpovědnost. Teprve následné jednání ukazuje, jestli šlo o prázdnou větu, nebo skutečnou změnu.

Ve chvíli, kdy už žádná nová skutečnost nesmí změnit náš původní názor, totiž nejsme kritičtí. Jsme jen přesvědčení. A člověk, který je pevně přesvědčený, že už všechno ví, je zároveň tím nejsnazším člověkem k manipulaci. Nemusíte mu lhát o všem. Stačí mu pořád dokola předkládat právě tu část pravdy, kterou chce slyšet.

Tady už se nechci schovávat za neutrální formulace. Považuji za intelektuálně líné vzít člověka, zastavit jeho životopis v roce 1989 a dalších šestatřicet let odmítnout zahrnout do hodnocení jen proto, že se nám to nehodí do politického příběhu. Stejně líné by bylo Pavlovu komunistickou minulost omlouvat jen proto, že nám je dnes sympatický. Kritické myšlení nemá stranickou legitimaci.

Možná tedy největší problém celé nekonečné debaty o „komunistovi Pavlovi“ skutečně není Petr Pavel. Je to naše ochota přestat přemýšlet ve chvíli, kdy jsme našli argument, který se nám líbí.

Petr Pavel už svou sebereflexi ukázal.

Otázka je, kolik jí dokážeme předvést my sami.