Článek
Nikolaj Patrušev není ukřičený televizní propagandista z večerní show. Bývalý tajemník ruské bezpečnostní rady a současný poradce Vladimira Putina patří k nejužšímu jádru kremelské moci. Když tedy v polovině září prohlásil, že by Moskva v případě vstupu Polska do vojenských akcí proti Rusku použila „celý arzenál“ a polská státnost by do tří dnů přestala existovat, je nutné číst jeho slova analyticky. Není to výkřik z okraje systému. Je to hrozba z jeho centra. Patrušev k tomu rovnou dodal, že Polsko podle něj ruskou vojenskou sílu fatálně podceňuje.
Hned o den později na něj navázal mistr diplomatické mlhy Sergej Lavrov. Zvolil formulaci o něco méně explicitní, avšak se stejným směrem. Rusko prý nemá v úmyslu Evropu napadnout. Pokud by ale Evropa „zaútočila“, šlo by o úplně jinou válku. A ta by byla „velmi krátká“. Lavrovův dovětek, že doufá ve vyslyšení Putinova varování v evropských metropolích, nebyl náhodný.
Z těchto výroků nesmíme lacině vyrábět panikářský závěr, že zítra začíná třetí světová válka. Oba muži své hrozby zabalili do hypotetického scénáře, kde by konflikt podle ruské verze vyprovokovala druhá strana. Jenže ve stejných dnech se mění i bezpečnostní chování země, na kterou Patrušev mířil.
Donald Tusk předstoupil před polský Sejm s informací, že podle hodnocení zpravodajských služeb patří mezi možné scénáře i hybridní údery drony a raketami proti zemím podporujícím Ukrajinu, včetně Polska. Varšava proto posiluje vojenskou infrastrukturu na hraničních přechodech. Tusk pracuje se zpravodajskými svodkami, nikoli s veřejným ruským operačním plánem. V tom je důležitý rozdíl.
Do toho všeho vstupuje Severoatlantická aliance s prohlášením, které drží celý obraz při zemi: bezprostřední vojenskou hrozbu nevidíme. NATO neříká, že armády už pochodují. Přesto od roku 2022 provedlo největší posílení kolektivní obrany za jednu generaci a uvádí přibližně půl milionu vojáků ve vysoké pohotovosti. Tato zdánlivá dichotomie je ve skutečnosti logická. Útok nemusí hrozit zítra ráno, aby bylo rozumné připravovat se na bezpečnostní prostředí, které může být za několik let podstatně horší.
Rok 2022 ukázal, proč je slovo „nikdy“ poukázkou na katastrofu
Před 24. únorem 2022 patřila velká část evropské společnosti – včetně mě – k těm, kteří odmítali uvěřit, že Rusko rozpoutá konvenční válku takového rozsahu. Západní rozvědky měsíce blikaly červeně. Jenže naše racionální mozky to blokovaly. Pro moderního Evropana byla představa plnohodnotné války natolik ekonomicky iracionální a lidsky destruktivní, že si zkrátka vyvodil jasný závěr: Putin tak daleko nezajde. Nebylo by to přece logické.
Jenže to byla naše, západní logika. Války nevznikají jen tehdy, když projdou excelovou tabulkou nákladů a výnosů.
Pozdější analýza britského institutu RUSI, která pracovala mimo jiné s operačními daty ukrajinského generálního štábu, ukázala, jak odlišnou válku si Moskva narýsovala. Plán počítal s přibližně desetidenní hlavní fází invaze a následnou okupací země. Rychlost, klamné operace a rychlé získání Kyjeva měly vytvořit úplně jinou realitu, než jaká nakonec vznikla. Na severním směru Rusové v určité fázi vybudovali lokální převahu dvanáct ku jedné. Přesto základní politický cíl nevyšel. RUSI samo upozorňuje, že část podkladů není veřejná a jeho studie má v tomto ohledu charakter svědectví založeného na operačních datech, nikoli klasické akademické práce.
Kyjev nepadl. Ukrajinské vedení zůstalo u moci. A rychlá operace se změnila v krvavou opotřebovací válku. Rusko ale udělalo něco jiného, než mnozí očekávali: změnilo způsob boje, přijalo obrovské ztráty na lidech i technice, upravilo ekonomiku a pokračovalo dál.
To je pro dnešní uvažování o Evropě důležitější než mechanické rovnítko mezi Ukrajinou 2022 a Pobaltím 2026. Neznamená to, že se zítra tanky rozjedou na Rigu. Znamená to smrt jednoho klíčového sebeklamu. Argument „neudělá to, protože by to bylo šílené“ nás sám o sobě neochrání.
Útok na území NATO je úplně jiná sázka než invaze na Ukrajinu. Moskva by tím neútočila na izolovaný stát, ale vědomě testovala kolektivní obranu aliance 32 zemí.
Mnohem hůře čitelným scénářem je testování hranice pod prahem války: dron, který „zabloudí“, kybernetický útok, sabotáž nebo operace prostředníků bez jasné vazby na Moskvu. Právě tady může vzniknout nejnebezpečnější situace – ne proto, že by NATO nevědělo, jak se bránit, ale protože nejprve musí rozhodnout, zda už vůbec čelí útoku.
CSIS letos podrobně analyzovalo pět velkých ruských obranných podniků. Moskva od roku 2022 výrazně zvýšila zbrojní produkci, přestože ji brzdí nedostatek pracovníků, korupce, sankce i závislost na části dovážených komponentů. Ve vybraných kategoriích je přesto schopná udržovat vysoké výrobní tempo a postupně obnovovat zásoby.
Pro Evropu může být ještě důležitější to, co přijde po utlumení bojů na Ukrajině. Ruské továrny nemusí zpomalit – volnou kapacitu mohou využít k doplňování skladů a obnově jednotek. Západní obranný průmysl se naopak rozbíhá pomaleji a potřebuje dlouhodobé objednávky. Právě možnost, že Rusko začne po skončení intenzivních bojů rychleji obnovovat vojenské kapacity, patří mezi scénáře, které znepokojují část evropských zpravodajců a obranných plánovačů.
„Celý arzenál“ má jiný význam u země s tisíci jaderných hlavic
Když se vrátíme k Patruševově hrozbě o zániku Polska, narazíme z čistě konvenčního hlediska na zásadní problém. Polsko není izolovaný stát. Pro rok 2026 dává na obranu 200,1 miliardy zlotých, tedy 4,81 procenta HDP, a je integrováno do NATO. Ve veřejně dostupných vojenských datech není nic, co by jednoduše vysvětlovalo zánik polského státu během 48 až 72 hodin běžnou konvenční operací.
Klíč k pochopení proto neleží jen v počtu tanků, ale ve třech slovech: „použijeme celý arzenál“.
Patrušev slovo jaderný nevyslovil. Nebylo by tedy korektní tvrdit, že Polsku přímo pohrozil jaderným útokem. Podle dat SIPRI mělo Rusko na začátku roku 2026 odhadem 5 420 jaderných hlavic, z toho 4 400 ve vojenské zásobě a přibližně 1 796 rozmístěných.
Konvenční válka na Ukrajině odhalila řadu ruských taktických a velitelských slabin. Jaderný arzenál ale nad každým vojenským plánem vytváří neviditelný strop.
Evropský problém nezačíná u počtu tanků, ale u neschopnosti vyrábět další
Evropa se začala probouzet. Polsko není jediné, kdo masivně zbrojí. Německý obranný rozpočet pro rok 2026 stoupá z 62,4 na 82,7 miliardy eur a dalších 25,5 miliardy má Bundeswehr čerpat ze zvláštního fondu. Celoevropská čísla vypadají na papíře mohutně: výdaje sedmadvacítky dosáhly v roce 2025 418 miliard eur a pro letošek se čeká přibližně 454 miliard.
Ale peníze nevyhrávají války. Rozhoduje, co za ně dokážete fyzicky a nepřetržitě vyrábět.
Bílá kniha pro evropskou obrannou připravenost 2030 v tomto směru přináší poměrně tvrdou sebereflexi. Evropská komise sama přiznává, že obrannému průmyslu chybí dostatečná kapacita velkosériové výroby, zůstává roztříštěný mezi národní trhy a nedokáže naplno využívat velikost jednotného trhu.
Skutečná vojenská síla se nepozná podle počtu techniky v první den války, ale podle schopnosti nahrazovat ztráty po měsících bojů. Moderní konflikt spotřebovává obrovské množství munice, techniky i náhradních dílů a právě Ukrajina ukázala, jak rychle se mohou zásoby vyčerpat. RUSI už po prvních měsících války upozorňoval, že rozhodující jsou nejen velké počáteční zásoby, ale také dostatečná rezervní výrobní kapacita.
Evropa potřebuje hlubokou a výkonnou průmyslovou základnu. Továrny schopné ve velkých sériích produkovat munici, náhradní díly, drony, motory, elektroniku a rakety. Kritická závislost na jednom subdodavateli nebo jedné výrobní lince může v dlouhé válce znamenat víc než několik desítek tanků navíc v mírovém skladu. Tohle je podle mě jeden z největších evropských dluhů posledních dekád.
Putin není před pádem. Válku ale spojil s politickým odkazem svého režimu
Fakt, že se ruská válka nevyvíjela podle původního plánu, automaticky neznamená, že je režim před kolapsem. Alexandra Prokopenko z Carnegie Endowment letos popsala spíše opačný jev. Válka postavení ruských elit vůči Putinovi neposílila. Naopak je udělala méně autonomními a více závislými na systému, který řídí.
Ani nálady ve společnosti nevypadají jako bezprostřední rozpad podpory. Levada Center naměřilo Putinovi v srpnu 76procentní souhlas s výkonem funkce. Současně ale v červenci 62 procent respondentů preferovalo přechod k mírovým jednáním, zatímco pokračování vojenských akcí podporovalo 28 procent.
Putin nepotřebuje dobýt celou Ukrajinu, aby mohl doma mluvit o vítězství. Stačí výsledek, který lze prodat jako naplnění válečných cílů. O to obtížnější pro něj bude přijmout konec, který by po letech ztrát a mobilizované ekonomiky vypadal jako prostý neúspěch. Válku totiž spojil s obrazem vlastní éry a postavením Ruska jako velmoci.
Když se útok maskuje jako nehoda. Největší test pro NATO
NATO uvádí, že konkrétní incident se posuzuje podle okolností a že za určitých podmínek mohou úrovně ozbrojeného útoku dosáhnout i závažné kybernetické nebo jiné hybridní operace. Pomoc podle článku 5 navíc nemusí automaticky znamenat jednu předem danou vojenskou reakci; každý spojenec přijímá opatření, která považuje za nutná.
Když zbloudilý ruský dron s poškozenou navigací spadne do polského lesa, je nezbytné nejprve zjistit, co se stalo. Vojenská mašinerie může být připravena, ale politici musí mít prostor odlišit technickou chybu od záměru.
Jiná situace nastane ve chvíli, kdy střela úmyslně zasáhne muniční sklad nebo civilní objekt a důkazy budou ukazovat na cílený útok. Tady začíná skutečný test odstrašení.
Pokud Moskva získá pocit, že může opakovaně osekávat suverenitu členských zemí v šedé zóně a každá reakce skončí pouze obavou z eskalace, může se zdrženlivost změnit ve slabinu. Současně platí, že zbrklá odveta na špatně vyhodnocený incident může přiblížit konflikt, kterému se všichni snaží vyhnout.
Tohle je nejtěžší úkol západních lídrů: nebýt ani hysteričtí, ani pasivní. Rusko musí vědět, že prokazatelný úmyslný útok na území NATO nezůstane bez následků.
Evropskou obranu dnes nelze oddělit od Spojených států. Přestože Británie a Francie disponují vlastními jadernými silami, evropská část NATO zůstává v logistice, průzkumu a zejména v rozsahu jaderného odstrašení výrazně závislá na Spojených státech.
Strategické dokumenty Pentagonu ale mluví jasnou řečí čísel. Ekonomika neamerických členů NATO měla podle dat použitých v americké National Defense Strategy 2026 zhruba 26 bilionů dolarů nominálního HDP. Rusko kolem dvou bilionů. Americká strategie z toho vyvozuje, že Evropa má převzít primární odpovědnost za svou konvenční obranu, při zachování zásadní, ale omezenější podpory USA.
Tohle srovnání odhaluje jádro problému. Evropa není ekonomicky slabá. Je ekonomický obr, který nedokáže vždy dost rychle přetavit bohatství v použitelnou vojenskou sílu.
Americký tlak proto nemusí automaticky znamenat oslabování Aliance. Pokud Evropu donutí vybudovat vlastní zásoby, logistiku a výrobní kapacity, může být dlouhodobým výsledkem evropská část NATO, která unese větší díl vlastní obrany.
V této geopolitické bouři se česká kotlina často utěšuje geografií. Nejsme Pobaltí, nesousedíme s Ruskem ani Běloruskem a přímý pozemní útok na Českou republiku by předpokládal mnohem širší válku s NATO. To je významný rozdíl.
Jenže tvrzení „tohle není naše válka“ je podle mě intelektuálně líné, pokud tím má být řečeno, že výsledek konfliktu nemá pro českou bezpečnost zásadní význam. Česká Bezpečnostní strategie mluví bez obalu: Rusko je zásadní hrozba pro naši bezpečnost a Česko musí být připraveno i na krajní možnost, že se stane součástí ozbrojeného konfliktu.
Stačí si přečíst veřejnou zprávu BIS. Ta popisuje rozsáhlé ruské hybridní aktivity od propagandy a dezinformací přes masivní verbování takzvaných telegramových agentů, kteří by mohli provádět sabotáže, až po zpravodajské a kybernetické operace namířené proti České republice.
Formálně Česká republika ani NATO nejsou stranou války na Ukrajině. Naši vojáci nebojují proti ruské armádě na frontě. Důsledky konfliktu ale ovlivňují podobu NATO, evropský zbrojní průmysl, kybernetickou bezpečnost i to, co bude Moskva v budoucnu považovat za možné a výhodné.
Nemáme v rukou důkaz, že Vladimir Putin rozhodl o útoku na NATO. Sama Aliance dnes říká, že bezprostřední vojenskou hrozbu nevidí.
To je potřeba říct stejně hlasitě jako Patruševovy výhrůžky.
Zkušenost posledních let ale naučila Evropu rozlišovat mezi tím, co je málo pravděpodobné, a tím, co je nemožné. Před únorem 2022 jsem rozsáhlou ruskou invazi na Ukrajinu považoval za scénář, který nedává smysl. Dnes už vím, že samotná iracionalita nákladů není dostatečnou pojistkou.
Proto nepovažuji za největší evropskou chybu to, že válku s Ruskem nepředpovídáme. Chybou by bylo stavět bezpečnost na přesvědčení, že ji předpovídat nikdy nebudeme muset.
Smyslem odstrašení není válku hledat. Je vytvořit situaci, v níž případný protivník nedojde k závěru, že útok bude rychlý, levný a politicky výhodný. Samotné NATO právě takto vysvětluje vztah kolektivní obrany, vojenské připravenosti a odstrašení.
A čím věrohodnější bude evropská schopnost se bránit, doplňovat ztráty a udržet soudržnost, tím menší bude riziko, že protivník dospěje k závěru, že se útok může vyplatit.
