Článek
V jednom rozhovoru s kamarádem, který kdysi patřil do okruhu lidí, s nimiž se dalo mluvit bez předsudků, padla věta: „Ukrajinci jsou nacisté. Rusové nás jen brání.“ Žádná fakta, žádné ověření, jen silný pocit. Tohle není výjimka. Je to přesný obraz dnešní doby, kdy se česká společnost rozdělila na dva světy, které už si nerozumějí. Populismus a jeho primitivní logika se staly hlavním motorem téhle nové války o názory.
Dějiny se přitom neopakují náhodou. Už ve třicátých letech uvěřil dav manipulátorovi, který sliboval identitu, bezpečí a rychlé řešení. Dnes mají populisté místo tribun algoritmy, virální videa a sociální sítě. Mechanismus je ale stejný – pomocí emocí se mobilizuje masa, rozum se přitom vytrácí.
Analýzy ukazují, že v Česku už dávno neplatí klasické dělení na levici a pravici. Společnost rozděluje především pocit vyloučení a ztráty důvěry. Podle OECD – Government at a Glance 2025: Czechia důvěřuje české vládě pouze 19 % obyvatel – hluboko pod průměrem vyspělých zemí. A jak ukazuje jejich navazující průzkum „Survey on Drivers of Trust 2024“, lidé, kteří mají pocit, že „systém je proti nim“, vykazují důvěru v instituce o 36 % nižší než ti, kteří věří, že jejich hlas má váhu. Tahle kombinace nízké důvěry a bezmoci je ideální palivo pro populisty.
„Populisté nepotřebují složitá vysvětlení. Stačí jim pár vět o zradě elit, o problému, který ve skutečnosti neexistuje. A nakonec nabídnou jednoduché řešení na všechny problémy.“
Rozdělení se navíc posiluje regionálně. Města s vyšší prosperitou a vzděláním bývají liberálnější, zatímco regiony s nižší životní úrovní se stávají živnou půdou pro anti-elitářské nálady. Podle výzkumu Centra SYRI MU je česká společnost momentálně jednou z nejvíce polarizovaných ve střední Evropě – a polarizace se prohlubuje každou krizí, od covidu po válku na Ukrajině.
Populismus dnes není jen politická strategie, ale způsob myšlení. Svět se dělí na čisté „my“ a zkažené „oni“. Jak říká politolog Vlastimil Havlík: „Znovu se ukazuje, že návrat k prostému komunikování a vyvolávání nás–oni logiky je klíčem k úspěchu populistických hnutí v Česku.“ Jeho slova vystihují jádro problému. Sociální sítě zvýhodňují obsah, který budí emoce – ne fakta. Kdo je rozčilený, kliká víc. Kdo se cítí ukřivděný, sdílí. Výsledkem jsou tzv. echo-komory: lidé se uzavírají do prostředí, kde slyší jen názory, které potvrzují jejich svět. A pak přestávají pochybovat, protože algoritmus jim dává za pravdu.
Právě tady populismus získává sílu. Nabízí zkratku místo analýzy, pocity místo dat. Je pohodlnější uvěřit, že „oni vám lžou“, než číst suchý výzkum.
Populismus sílí vždy, když přichází nejistota. Když se společnost bojí – ekonomické krize, války, inflace – začne hledat viníka. A kdo nabídne viníka i řešení, ten vítězí. Podle studie Reuters z 28. září 2025 byly před českými volbami aktivní desítky anonymních účtů na TikToku, které šířily pro-ruské a radikálně nacionalistické narativy. Obsah měl týdenní dosah v řádu milionů zhlédnutí. Zároveň podle průzkumu STEM publikovaného v Brno Daily z října 2025 „rozhodně důvěřují“ vládě pouze tři procenta Čechů. Takto nízká důvěra vytváří ideální podmínky pro manipulaci.
Populisté vždy používají stejný vzorec: nejprve vytvoří problém, potom určí viníka a nakonec nabídnou jednoduché řešení. Ten model funguje už sto let.
Když politická identita přehluší fakta, veřejná debata končí. Studie Frontiers in Political Science (říjen 2025) potvrzuje, že politická identita je dnes silnějším faktorem než samotné otázky politiky. Člověk už nehodnotí návrh podle obsahu, ale podle toho, z kterého tábora pochází. To vysvětluje, proč racionální argumenty často nepůsobí. Jakmile je něco spojeno s „druhou stranou“, je to automaticky špatné. Tento efekt ničí veřejnou debatu a rozkládá demokracii zevnitř.
Nedůvěra, polarizace a manipulace tvoří uzavřený kruh. Lidé, kteří nedůvěřují systému, se snadno stávají cílem populistů. Ti pak tuto nedůvěru ještě zvětšují a cyklus se opakuje. Podle analýzy Cogitatio Press (červenec 2025) je Česká republika typickým případem středoevropské demokracie, kde se „populistická mobilizace stala trvalou součástí veřejného diskurzu“. A politolog Jacques Rupnik v Big Europe (říjen 2025) píše, že nárůst populistických hnutí v Česku není izolovaný jev, ale součást širšího posunu střední Evropy k liberalismu.
Populismus nelze zakázat. Ale lze ho oslabit vzdělaností, kritickým myšlením a odvahou pochybovat. Klíčem je mediální gramotnost – umět se ptát: kdo to říká, odkud má data, co z toho má? Stejně důležité je znovu obnovit důvěru v instituce – ne sliby, ale transparentností a konzistentním chováním. A hlavně: přestat se bát pochybností. Pravda nebývá jednoduchá a často bolí. Ale právě proto má smysl. Kdo pochybuje, je svobodný. Kdo věří všemu, co slyší, už svobodu ztratil.
