Článek
Z dojmů posledních dnů to vypadá, že se válka na Ukrajině začíná lámat. Na části fronty se objevily úspěšné ukrajinské protiútoky, Rusko v několika úsecích ustoupilo a do toho přišla nová válka USA s Íránem, která na první pohled vypadá jako rána pro dalšího partnera Moskvy. Jenže souhrnná data z map, z vojenských analýz a z obranného financování ukazují něco střízlivějšího. Ukrajina některé úseky fronty v posledních týdnech opravdu zlepšila. Nezískala tím ale důkaz, že převzala strategickou iniciativu. A íránská válka se zatím neukazuje jako zlom ve prospěch Kyjeva, ale spíš jako další vrstva tlaku na už tak přetíženou ukrajinskou obranu.
Nejčistší způsob, jak současnou situaci popsat, je podívat se na konflikt ve více časových měřítkách najednou. Na týdenním horizontu lze najít období, kdy Rusko část území ztratilo. Na měsíčním horizontu je zřejmé, že jeho postup výrazně zpomalil. Na ročním horizontu ale stále vychází, že Moskva dál drží kladnou územní bilanci. Od 10. února do 10. března 2026 ruské síly čistě ztratily 57 čtverečních mil ukrajinského území, tedy přibližně 148 kilometrů čtverečních. Jenže v bezprostředně předcházejícím čtyřtýdenním okně od 13. ledna do 10. února naopak získaly 182 čtverečních mil, tedy asi 471 kilometrů čtverečních. A v celoročním souhrnu od 11. března 2025 do 10. března 2026 Rusko podle stejné metodiky zabralo 1 993 čtverečních mil, zhruba 5 162 kilometrů čtverečních, což odpovídá asi 0,9 procenta rozlohy Ukrajiny. Přeloženo do normální řeči: několik silnějších ukrajinských protiúderů z posledních týdnů zatím nepřevážilo celoroční trend, ve kterém Rusko dál kumuluje územní zisky, i když za stále vyšší cenu.
Tím se zároveň vysvětluje, proč jsou současné mediální výklady tak rozporné. Kdo vezme jen poslední měsíc, může psát o ukrajinském obratu. Kdo vezme jen roční součet, může psát o trvalém ruském tlaku. Obojí je samo o sobě neúplné. Rusko v únoru 2026 obsadilo 126 kilometrů čtverečních ukrajinského území, zatímco v lednu to bylo 245 kilometrů čtverečních a v prosinci 2025 dokonce 445 kilometrů čtverečních. Ruský postup se tedy bez debat zpomalil. Toto zpomalení souviselo s kombinací počasí a ukrajinských protiútoků, nikoli s rozpadem ruské ofenzivy. To je dnes podstatný rozdíl. Moskva nepostupuje stejně rychle jako na přelomu roku. Ale ani Kyjev zatím nevytvořil podmínky pro velkou strategickou protiofenzivu.
Lokální ukrajinské úspěchy jsou reálné, ale jejich význam se přeceňuje
Na jihu a v části Záporožské oblasti Ukrajina skutečně dosáhla vojensky významných výsledků. Ukrajinské operace na pomezí Dněpropetrovské a Záporožské oblasti narušovaly ruské plánování západně od Huljajpole a snažily se dostat důležité trasy do dosahu dronů. Ukrajinské síly úspěšně protiútočí ve směru na Oleksandrivku, Huljajpole a v západní části Záporožské oblasti. Smyslem takových operací nemusí být samotná výměra dobytých polí a vesnic. Důležitější je, že protivník musí přesouvat rezervy, měnit osu plánovaných útoků a chránit logistické trasy, které předtím považoval za bezpečnější. To je z vojenského hlediska skutečný efekt.
Jenže právě tady vzniká nejčastější chyba v interpretaci. Z lokálního protiútoku se dělá teze o obratu celé války. Úspěšné ukrajinské protiútoky, odvádění ruských zdrojů a komplikace pro ruské operační plánování ještě neznamenají vznik nové velké ukrajinské ofenzivy. To je kriticky důležité. Ukrajina v posledních týdnech prokázala schopnost Rusům zvednout náklady a vyrušit je z operačního rytmu. Zatím ale neprokázala, že by převzala celkovou iniciativu nad bojištěm.
To potvrzuje i týdenní rytmus změn. V týdnu od 24. února do 3. března Rusko ještě získalo 25 čtverečních mil ukrajinského území, zatímco v týdnu od 3. do 10. března 30 čtverečních mil ztratilo. Krátké úseky tedy mohou vytvářet zcela odlišný dojem. Právě proto je při hodnocení války důležitější součet několika oken než jediný vítězný nebo porážkový okamžik. Fronta je teď volatilní, ale ne převrácená.
Cena ruských zisků je extrémní, ale nestačí to samo o sobě
Když se vedle mapy položí cena, kterou za svůj postup Rusko platí, vypadá dnešní situace ještě složitěji. Na ruské straně je vizuálně potvrzeno 24 197 ztracených kusů techniky, z toho 18 854 zničených. Na ukrajinské straně se uvádí 11 554 potvrzených ztrát, z toho 8 848 zničených. I tato přísně konzervativní metodika tedy ukazuje přibližně dvojnásobnou ztrátu techniky Ruska oproti Ukrajině. To neznamená, že je Moskva blízko kolapsu. Znamená to ale, že každý další územní zisk Rusko platí výrazně vyšší cenou než Ukrajina svou obranu.
Do stejné logiky zapadají i vzdušné útoky. V únoru 2026 Rusko vypálilo 5 732 dronů, 34 balistických raket a 175 střel s plochou dráhou letu. Tento součet je důležitý hlavně z jednoho důvodu. Ukazuje, že ruský tlak se dnes neopírá jen o frontální útoky na zemi, ale o soustavné kombinované údery proti ukrajinskému týlu, energetice a logistice. To je přesně ten typ tlaku, který může být méně viditelný než pohyb fronty, ale pro schopnost Kyjeva válku vést je stejně důležitý.
Právě tady se otevírá nejslabší bod ukrajinské pozice. Zelenskyj 3. února po jednání s Markem Ruttem uvedl, že Rusko tehdy použilo 28 střel s plochou dráhou letu a dalších 43 střel letících po balistické trajektorii, které lze zachytit jen Patrioty. O deset dní později v Mnichově znovu zdůraznil, že program PURL je pro nákup raket Patriot klíčový a že jednou z nejhorších zpráv ve válce je hlášení, že jednotkám protivzdušné obrany docházejí střely a další dodávky ještě nedorazily. Tím Ukrajina sama přesně popsala své úzké hrdlo. Dnešní boj už není jen o tom, kdo má víc vojáků a granátů. Je stále víc o tom, kdo udrží dostatek interceptorů proti balistickým útokům.
Evropa pomoc nese, ale nerovnoměrně a s logistickými limity
Současně se mění i to, kdo válku na ukrajinské straně fakticky drží. Přes zastavení americké podpory zůstal celkový objem alokované pomoci Ukrajině v roce 2025 relativně stabilní hlavně díky výrazně vyšší podpoře z Evropy. Evropská vojenská pomoc vzrostla o 67 procent nad průměr let 2022 až 2024 a nevojenská pomoc o 59 procent. Vojenskou pomoc stále víc nese jen malá skupina zemí, zatímco finanční pomoc se přesouvá hlavně na úroveň institucí EU.
Právě proto má smysl jít po jednotlivých státech. Německo podle spolkové vlády poskytlo Ukrajině od začátku invaze zhruba 55 miliard eur vojenské a asi 39 miliard eur bilaterální civilní podpory. Británie ve svém aktuálním factsheetu uvádí 13 miliard liber vojenské podpory včetně příspěvku do ERA a až 5,3 miliardy liber nevojenské podpory. Švédsko uvádí ke 19. únoru 2026 celkovou podporu kolem 128 miliard švédských korun, z toho 103 miliard vojensky. Norsko pro rok 2026 plánuje 85 miliard norských korun, z toho 70 miliard vojensky a 15 miliard civilně. Finsko 5. února schválilo už 32. balík obranného materiálu a zároveň uvádí, že od roku 2022 poskytlo Ukrajině více než 4 miliardy eur podpory, z toho asi 3,2 miliardy v obranném materiálu. To už nejsou symbolická gesta. To jsou státy, které reálně nesou evropskou vojenskou páteř ukrajinské obrany.
Obraz je ale nerovnoměrný. Severské státy v přepočtu na velikost ekonomiky tlačí pomoc vzhůru nejvýrazněji, zatímco jižní Evropa zaostává. U Španělska je nicméně vidět, že pomoc existuje, jen je v evropském měřítku méně dominantní než u Berlína, Londýna nebo Stockholmu. Španělská vládní hodnoticí zpráva uvádí, že v roce 2024 poskytl Madrid Ukrajině vojenskou pomoc ve výši 1,07 miliardy eur a že pro rok 2025 earmarkovalo další 1 miliardu eur. Austrálie stojí mimo evropskou osu, ale i ta zůstává relevantní. Australská vláda opakovaně potvrzuje pokračující vojenskou a výcvikovou podporu Ukrajině a její celková pomoc už dříve přesáhla 1,5 miliardy australských dolarů vojensky.
U Česka a Slovenska je vidět ještě jiný typ rozdílu. Česká republika nevystupuje v evropském souhrnu jako největší objemový donor, ale hraje významnou koordinační roli přes muniční iniciativu. Ministerstvo obrany letos znovu připomnělo, že tato iniciativa pomohla v kritické chvíli shánět velkorážovou munici na světových trzích a je jedním z praktických příspěvků, jimiž Praha zasahuje víc přes organizaci dodávek než přes jediný obří finanční balík. Slovenská vládní linie je naopak otevřeně jiná. Vláda Roberta Fica opakovaně uvádí, že Ukrajinu bude podporovat humanitárně a energeticky, ale ne vojensky. To znamená, že ani v rámci střední Evropy už neexistuje jednotný přístup.
Americká role slábne právě ve chvíli, kdy Kyjev potřebuje opak
Do toho všeho vstupuje proměna americké role. Národní obranná strategie USA pro rok 2026 výslovně říká, že zabezpečení a udržení míru v Evropě, včetně podpory ukrajinské obrany, je především odpovědností Evropy, při kritické, ale omezenější podpoře Spojených států. Stejnou logiku nese i aktuální americká stránka „Support for Ukraine“, která uvádí, že Evropa musí převzít vedení v dlouhodobé bezpečnostní pomoci. To neznamená americký odchod. Znamená to ale zásadní změnu v prioritách. Washington už sám sebe nevidí jako neomezeného hlavního nositele ukrajinského konfliktu.
A právě v tom přichází nejcitlivější spojení s Íránem. Nová válka v Perském zálivu pravděpodobně prodlouží a ztíží řešení ruské války proti Ukrajině, protože zvýší soutěž o protivzdušné systémy, vytáhne cenu ropy a odvede západní diplomatickou pozornost. To je přesně ten mechanismus, který bývá v běžných komentářích zjednodušený. Oba konflikty soutěží o stejné kapacity, stejné rozpočty a stejné interceptory. Každá další priorita v Perském zálivu zhoršuje ukrajinskou výchozí pozici v okamžiku, kdy Rusko dál tlačí balistickou a dronovou kampaní.
Íránská válka zatím víc pomáhá Moskvě než Kyjevu
Na první pohled může znít logicky, že úder proti Íránu musí automaticky oslabit i Rusko. Jenže ekonomická a logistická logika je zatím jiná. Brent 9. března uzavřel cenu na 94 dolarech za barel a v následujících dvou měsících se má držet nad 95 dolary. Současně připomíná, že přes Hormuz prochází zhruba pětina světové spotřeby ropných kapalin. To je pro velkou část světové ekonomiky problém. Pro ruský rozpočet je to ale ve stejné chvíli úleva. Vyšší globální cena ropy Rusku krátkodobě zvyšuje příjmy právě ve chvíli, kdy válka dál stojí obrovské peníze.
Rusko už dávno přesměrovalo velkou část vývozu do Asie a není existenčně závislé na Hormuzu. Analýza uvádí, že v lednu 2026 šlo 48 procent ruského exportu ropy do Číny a 38 procent do Indie. Pokud se dodávky z Perského zálivu komplikují, roste hodnota alternativních barelů a Moskva získává větší prostor prodávat do asijského prostoru za výhodnějších podmínek. Írán Rusku vítězství nepřináší. Pro Moskvu ale nový konflikt neznamená automatickou ekonomickou pohromu. Naopak jí může koupit čas a posílit příjmy, ze kterých válku financuje.
Ukrajina se tuto situaci snaží obrátit takzvanou dronovou diplomacií. Zelenskyj 10. března řekl, že ukrajinský tým míří do oblasti Perského zálivu, kde může nabídnout pomoc při ochraně životů a stabilizaci situace, a že Ukrajina je připravena pomáhat těm, kdo pomáhají jí. To je z ukrajinského pohledu racionální a chytrý tah. Zatím neexistuje veřejný důkaz, že by z toho vznikl skutečný barter typu ukrajinské know-how výměnou za Patrioty nebo jiné kritické systémy. V tuto chvíli tedy platí spíš to, že Kyjev aktivně omezuje škody, než že by z nového konfliktu jednoznačně profitoval.
Konečná realita je proto tvrdší a diametrálně odlišná od mediální interpretace ukrajinského obratu. Ukrajina se nezhroutila. Naopak ukázala, že stále umí Rusko zaskočit, místy ho zatlačit a narušit jeho plány. To je důležité a nemá se to zlehčovat. Jenže stejně velkou chybou je z těchto úspěchů udělat tezi o obratu celé války. Roční územní bilance, technické ztráty, závislost na Patriotech, proměna americké role i energetický efekt íránské války zatím ukazují něco jiného. Rusko bojuje pomaleji, dráž a s větším třením než dřív. Ale stále bojuje ve válce, která se pro něj po íránském šoku v několika zásadních ohledech nestala těžší, nýbrž snesitelnější.
