Článek
Když jsem četla původní článek od autora muže, nedonutil mě k hlubšímu zamyšlení, protože to byla pouze reprodukce všeobecně přijímaných společenských norem, po mých zkušenostech v reálu často nefunkčních. Přesto se jich držíme zuby nehty a partnery raději v tichosti podvádíme (nemluvím o jednotlivcích, ale o celé společnosti). Mám tendenci si rýpnout, do jaké míry jsou nám tyto normy neustále předkládány jako jediné správné proto, že se bojíme změn? Proč lpíme na tomto způsobu života často za sebezničujících podmínek?
Naše dávné pudy nám říkají, že bez skupiny nedokážeme přežít, ale pudy slábnou a muži už dávno nejsou lovci mamutů. Ženy se vlivem různých historických událostí musely naučit postarat se o všechno. V pracovním prostředí předvádějí v mnoha odvětvích srovnatelné výkony jako muži, v domácím prostředí mají druhou směnu každý den v týdnu. Jaká to úleva, že po příchodu z práce musím nakoupit, uvařit, postarat se o prádlo, po všech uklidit, vychovávat děti, udělat s nimi úkoly, servisovat je na kroužky a muž přijde z práce a sedne si s pivkem v ruce na gauč. A vše ve jménu čeho? Vše ve jménu vize, která přináší výhody všem zúčastněným. Bezpochyby si to myslíme a žijeme své sny. Nejspíš i ve jménu celospolečenského diktátu. Vnímáme to asi všichni.
Když se ale stane něco, co společnou vizi zničí, můžete celkem jednoduše zjistit, že single život je vlastně v mnoha věcech jednodušší. Stejně tak dobře můžete zjistit, že je to v mnoha věcech těžší.
Naprosto souhlasím s názorem autorky druhého článku, že naše štěstí závisí na nás samotných a dodávám, že také na našem vnitřním přesvědčení o správnosti našeho konání. Ale na rozdíl od ní já vnímám jisté odloučení od přátel, tedy osamocení, protože najednou nemáme to hlavní společné téma - stěžování si na partnera a život. Zdráhám se jim vyprávět své zážitky, protože stejně jako autorka předešlého článku vnímám, že společenské normy to zavrhují.
Dodávám, že být sama mi nevadí, vnímám to jako prospěšné pro můj vnitřní život. Být osamocená mi ale vadí. Jsem si úplně jistá, že ještě zkusím najít parťáka pro život, ale jsem si taky jistá, že nic míň neberu. Parťáci jsou si rovni, ani jeden nemá pocit útlaku na žádné úrovni, spolupracují a kooperují pro společný cíl. Slovo parťák pro mě představuje budoucnost života v páru, jádro vzájemné lásky a respektu na všech úrovních. Parťáci mezi sebou nemají zapotřebí vytvářet nezdravé vztahy, tolerují své jinakosti, nechtějí přetvářet toho druhého.
Společnost se mění. Sice pomalu, přesto se to děje. Opouštíme zažité vzorce, protože podmínky kolem nás se proměňují. Reagovat na měnící se svět přeci musíme, pokud nechceme skončit jako vyhynulí dinosauři. Možná je budoucnost právě v tom, že přestaneme lpět na tradičních rolích muže jako pána tvorstva, ženy jako strážkyně domácího tepla a přestaneme se do nich sami stylizovat. Namísto toho vytvoříme jiné, v dnešních podmínkách pro pár „žitelnější“ role.
