Článek
Nejenomže, že může, ale spousta lidí dokonce je.
Autor článku, na který reaguji se ptá: „Proč a komu single život připadá lepší. Vždyť sdílená radost je dvojnásobná a starost poloviční a mít se s kým radovat a o koho se opřít je životní výhra. Nebo ne?“ Moje odpověď zní: ne.
Můj poslední vztah skončil před třemi lety. Neodcházela jsem z něj zklamaná a nešťastná. Odcházela jsem vyčerpaná a zhnusená a chvíli mi trvalo, než jsem ten hnus ze sebe dostala. Pak jsem si uvědomila, že když jsem nezadaná, tak je mi nejlíp. Vždycky to tak bylo. Po každém rozchodu přišla úleva. Být ve vztahu mě vyčerpává. Jsem upřímně ráda, že jsem se v životě dostala do bodu, kdy randění a muži nejsou alfou s omegou mého života. Ztratila jsem spoustu času hledáním muže, a ještě víc času promarnila vysvětlováním, proč žádného nemám. Strávila jsem hodně času ve vztazích, do kterých se pouštěla jenom proto, že jsem podlehla tlaku okolí. Protože o tlak okolí šlo především. Třicet let jsem se snažila přizpůsobit celospolečenskému diktátu, který velel, že musím být zadaná, abych byla šťastná.
Málokterá oblast lidského života je tak předsudečná a netolerantní jako partnerské vztahy.
O tom, jak nalézt, získat a udržet si partnera bylo napsáno nepřeberné množství knih a článků. Byla vytištěna spousta slov o chybách, které děláme ve vztazích a jak se těch chyb vyvarovat. Existuje nespočet návodů, jak se chovat a co dělat, aby nám partneři naslouchali, chápali nás, milovali a byli spokojení. A naopak co nikdy nedělat, protože je to odpuzuje. Je to hra, kterou mě nebaví hrát. Mě baví být svobodnou. Osobní svoboda je pro mě nejvyšší hodnota. Radosti a starosti můžu sdílet s přáteli a rodinou. Pokud chci. Já osobně dost věcí nesdílím. Nemám potřebu. Ráda si řeším věci sama s sebou. Také nejsem ochotná měnit své zvyky nebo snižovat své nároky. Nerada se přizpůsobuju. Vím to o sobě, a protože nejsem sobec, tak nikoho netahám do vztahu, abych se ho pak snažila manipulovat a předělávat k obrazu svému.
Celý svět miluje příběhy, ve kterých jdou hlavní hrdinky a hrdinové za hlasem svého srdce, ale jakmile vaše srdce i hlava říkají, že máte zůstat jen sami se sebou, jakmile jste bytostně přesvědčení, že tohle je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, tak si celý svět pomyslí, že s vámi musí být nutně něco špatně. A má to ještě jeden rozměr - starý mládenec nebo muž, který pěstuje nezávazné vztahy je, na rozdíl od ženy stejného smýšlení, pořád společností mnohem lépe přijímaný a mnohdy vnímaný vlastně jako frajer, který umí žít. Žena je vnímána jako nevyrovnaná, zoufalá a nešťastná bytost.
Některé mé kamarádky se mě pořád dokola ptají, jestli už někoho mám. Jestli něco mám, tak je to intenzivní pocit, že je to jediná věc, která je zajímá. Snaží se mě přesvědčovat, že přece nemůžu zůstat sama. A snaží dávat najevo, že mít vztah, být vdaná, je hrozně super. Když to říkají, zní to, jako by se snažily přesvědčit spíš sebe než mě. U spousty žen vnímám, že svou hodnotu odvozují právě od toho, zda mají nebo nemají vztah. A pak, většinou po pár skleničkách, si začnou stěžovat. Na chybějící volný čas a finance v rodinných rozpočtech, na své muže, přiznají, že jsou na všechno (zlobivé děti, domácnost) samy a mě uniká, kde je to štěstí a spokojenost. Já sice dokola odpovídám, že chlapi nic, ale na život si opravdu stěžovat nemůžu. Mám práci, která mě baví a dobře živí, dospělé dítě, o které se už nemusím starat a se kterým mám hezký vztah, mám všechno, co k životu potřebuju a můžu si dopřát i něco navíc. Necítím se osaměle. Naopak, mám pocit, že všechno je tak, jak má být. Svou hodnotu odvozuji od své soběstačnosti a nezávislosti. Třeba to někdy někomu bude připadat atraktivní a zajímavé, ale pokud ne, tak budu dál šťastná single. Protože jediný člověk, na kterém závisí vaše štěstí, jste vy sami.
