Článek
Komentář dané slečny zněl: „Představte si, že od nikoho nic nečekáte a dokážete být šťastní i bez toho, aniž by někdo druhý plnil vaše představy a dokážete si svůj život naplnit sami a žít spokojeně.“
Je mi lehce přes čtyřicet. Téměř sedmnáct let žiju v harmonickém šťastném vztahu. A z toho komentáře je mi hrozně smutno a ouzko. Nechápu jej. Dnes a denně na mě někde v online prostoru vypadne něco podobného, zpravidla se podle profilové fotky jedná o mladého člověka. Získávám tak dojem, že životní styl singles u mladých lidí převládá. Nebo ne? To právě nevím a hodně by mě to zajímalo. Snad mi napoví anketa na konci článku.
Doba je celkově divná. Ano, samozřejmě je jiná než dříve, každá generace vyrostla v jiné době a jinak, ovlivňována jinými faktory. Jiný neznamená hned špatný. Ale mnoho věcí, trendů a celkově směr, kam se svět ubírá, mě přijde divný a špatný. Stejně tak i postoj mladé generace ke vztahům.
Čím to může být, že mnoho mladých nevolí cestu hledání životního partnera? Je to technologiemi, kdy se zejména mladí potkávají z očí do očí čím dál méně? Je to tlakem na jejich kariéry, kterému mnohdy podlehnou a nemají čas se ani seznámit? V předchozím zaměstnání si mi jedna kolegyně vrstevnice stěžovala, že už léta nemá partnera, vztah, lásku. A já jí opáčil, kde a kdy by chtěla někoho potkat, seznámit se, kápnout „na toho pravého“, natož budovat vztah, když dřepí na svém vysokém postu v práci od rána do večera a přes víkend je z práce tak vyšťavená, že sbírá doma síly na další týden? Jak si pak takový člověk může vůbec stěžovat? Inu může, to je taková naše česká nátura, stěžovat si na leccos a často úplně nesmyslně. Hlavně že má dotyčná pochybnou kariéru a hromadu peněz, ale nežije.
Je to asi kombinace všeho možného. K faktorům viz výše mě napadá každodenní masáž typu „buď svůj, buď sám sebou, buď individualista, buď sobec, děti nejsou vše a pro každého, chlapa nepotřebuješ“ apod. Moc nerozumím tomu, kdo a proč nám to podsouvá. Jako být svůj a sám sebou je fajn, snažím se to praktikovat, čím jsem starší, tím víc. Ale to přeci neznamená, že mají být lidé sami!
Možná je na vině také vysoká rozvodovost? Mladí vidí ve svých rodinách nezdařené vztahy a bojí se do něčeho pouštět a považují to za předem prohrané?
Možná hraje významnou roli konzumní doba, kdy se vše nefunkční zahazuje, včetně vztahů? Kdy je pro mladé klíčová pohodlnost a jednoduchost a nemají prostě zažité, že o důležité věci je třeba pečovat a sem tam i zabojovat?
Nebo mladí prostě nevěří na lásku a na „žili spolu spokojeně až do smrti“?
Jaký na to máte názor Vy? Vskutku velmi rád bych to pochopil více. Proč a komu single život připadá lepší. Vždyť sdílená radost je dvojnásobná a starost poloviční a mít se s kým radovat a o koho se opřít je životní výhra. Nebo ne?
