Článek
Bydlíme s partnerem na jednom menším pražském sídlišti v bytě s lodžií, kde každoročně vytvářím náš malý, ale vlastní kousek přírody. Přeci jen nám to ale tu pravou zahradu nahradit nedokáže a posedět si zde s výhledem na panelové domy a rušnou ulici také není ten pravý relax. Chodíváme si už mnoho let odpočinout ke kamarádům do jedné z nejhezčích pražských zahrádkářských kolonií a před nějakými deseti lety jsme se na základě dlouhodobého pozitivního vjemu rozhodli, že si touto formou pořídíme svoje vlastní místečko a oázu klidu, kde budeme zejména odpočívat a něco málo pokutíme a vypěstujeme.
Vyladili jsme si představy a rozpočet a pustili se do hledání pozemku s malou chatkou, který bude na území Prahy maximálně dvacet minut autem nebo městskou dopravou. Jak možná tušíte, nabídka silně nedostačovala poptávce a když už jsme objevili něco podle našich představ, neodpovídala zase vyšší cena, kterou jsme si nemohli dovolit. Postupně jsme z nároků chtě nechtě slevovali a po pár měsících se na nás usmálo štěstí. Patnáct minut jízdy autem jsme našli volnou zahrádku v jedné pražské kolonii a brzy poté jsme slavnostně podepisovali smlouvu na pronájem pozemku 500 m2 a platili odkupné do sto tisíc korun za menší chatku, která na něm stála. Měli jsme pocit, jako když kupujeme hollywoodskou haciendu 28+4 a byli jsme velmi natěšení na to, jak si pozemek a chatu zařídíme podle svého a hlavně jak se nám tam bude krásně relaxovat.
Jen s málo zkušenostmi, ale s velkým elánem jsme se rozjeli do hobbymarketu a jako správní nováčci zběsile nakoupili v řádech desetitisíců korun. Keře, stromky, květiny, sazenice různé zeleniny, zahradní substrát, tvárnice, zahradnické nářadí, osb desky a barvu na obnovu chatky, dekorace a hlavně stůl, židle a lehátka na odpočinek. Doma jsme si namalovali plánek, co kde chceme mít a postupně a v klidu jsme na tom pracovali. Ze začátku nás hřála velká spokojenost a užívali jsme si to svoje místečko a manuální práci na čištění hlavy, postupně se však začal objevovat jeden problém za druhým.
Že v celé kolonii nebyla zavedena elektřina ani voda, to nám ani moc nevadilo. Vodu užitkovou jsme sbírali do sudu a na pár hodinové pobyty kousek od bytu jsme elektřinu nepotřebovali. Ani suchý záchod v rohu zahrady jsme příliš nevyužívali, však jsme to v případě urgentní potřeby měli domů čtvrt hodinky. Jeden z prvních problémů, který jsme zaznamenali, byla všudypřítomná těžká jílovitá a neúrodná půda, kterou bylo třeba v místech osázení vším možným nahrazovat úrodnou zeminou. I tak nám ale většina zasazených stromků a keřů odumřela a zeleninové výnosy z pár metrů čtverečních, které jsem přetvořil na políčko, byly spíše žalostné. Samozřejmě jsme to nevzdali, počítali jsme s počátečními neúspěchy, však nikdo učený z nebe nespadl. Postupně jsem pomocí internetu pronikal hlouběji do tajů zahrádkaření a výsledky se pomalu dostavovaly.
Brzy se ale objevily další potíže a zejména dva problémy, které byly časem nad naše síly a chuť je dále akceptovat. Prvním problémem byl nedostatek soukromí. V kolonii nebyly pozemky oddělené ploty a ačkoliv jsme byli ze tří stran celkem odstínění, poslední strana pozemku byla skoro celá otevřená a všichni nám tak koukali jak se říká „až do kuchyně“. Nepomohlo ani patnáct tújí, kterými jsme otevřenou hranici osázeli. A jak čas ubíhal, nedostatek soukromí nám vadil víc a víc.
Možná, že by to nebyla až taková potíž, nebýt problému číslo dvě - sousedů. A ne jedněch, ale mnoha. Byli to vesměs takoví ti lidé, co se rádi druží a do všeho strkají svůj nos. My jsme pravý opak a na zahradu jsme si jeli primárně odpočinout, mít klid a s nikým nemluvit, protože jsme v tu dobu měli oba náročné zaměstnání co do komunikace a styku s lidmi a mimo práci jsme po lidech opravdu netoužili. Nebyli jsme arogantní, nějaké to slovo prohodit jsme považovali za normální a v pohodě, ale jen omezeně. Chtěli jsme prostě vypnout a měli jsme na to právo si to zařídit po svém.
No ale mnozí sousedé to měli přesně naopak, takže o našem vypnutí nemohla být řeč. Osamělá nevypovídaná důchodkyně na jedné straně a pán řidič dodávky s manželkou a dvěma dětmi ze strany druhé. A mnoho dalších hovorných lidí ze vzdálenějších koutů zahrady. Zastavovali se u nás, leckdy i bez dotázání vlezli na náš pozemek a jali se s námi hovořit. Někdy jen prázdným potlachem, což by až tak nevadilo, ale často i s obsahem nevyžádaných rad, připomínek nebo rovnou kritiky. Zejména pán řidič byl zkušený zahrádkář a kutil, byl na to náležitě hrdý, byl to ten typ, co přijel, celou dobu bez relaxu makal a odjel a měl směrem k nám spoustu promluv. Možná mu i vadilo, že má za sousedy dva muže, nevím. Debaty se stupňovaly a když se při našem odpočinku na lehátkách začalo ozývat halekání, že „Zahálka je cesta do pekla“, měli jsme toho tak akorát dost. A vidina klidného odpočinku po práci brala postupně za své. Soused na naše vysvětlování a argumenty, za jakým účelem tam jsme, nijak nereagoval a dál nás obtěžoval svou přítomností. Prostě on to měl tak, tak to tak musí mít všichni. Byl tam prakticky denně, stejně jako většina starousedlíků, takže vychytat čas bez jeho přítomnosti prakticky nešlo. Navíc jeho malé děti dost hlučely a jejich míč létal bez ustání k nám. Využívaly volného přístupu a prostě k nám pořád běhaly ať už za míčem, či jen tak. Respekt k tomu, že jsou na cizím pozemku, vůbec neměli a s rodiči nebyla žádná řeč. Nikdo nerespektoval naše osobní nastavení a zájem být v klidu. Kdo to mohl tušit, že?
Druhý rok v létě panovala velká sucha a vyvstal další problém - došla nám dešťová voda v sudu. Museli jsme tedy vozit balené neperlivé vody ze supermarketu, což bylo značně nepohodlné a také dost drahé. Když jsme si pozemek pronajali, předseda kolonie sliboval, že do roka bude zavedena voda, že už jsou všude přípojky. Ale nedělo se nic. Jen to, že dotyčný pán s manželkou byli neustále opilí a kolonie strádala jejich nečinností. Ze všech výše zmíněných důvodů jsme jezdili méně a méně, až jsme po třech letech zaznali, že se naše návštěvy vlastně omezily jen na posekání trávy. Žádný odpočinek a klid už se nekonal.
Poslední kapkou po třech letech byla večerní nezvaná návštěva. Měli jsme ten den na zahrádce kamarády na posezení a pokec, sousedé tam zrovna kupodivu nebyli a dobrá nálada se nesla i po setmění. Najednou se u našeho stolu ze tmy vynořila postava s dotazem, zda nemáme zapalovač. Všichni jsme se šíleně lekli a nevěřícně hleděli na evidentně zfetovanou dívku. Připálili jsme jí a ona opět neslyšně odplula kamsi pryč.
Druhý den jsme zjišťovali, kdo ta neznámá osoba byla a teprve po třech letech jsme se dověděli, že v horní části kolonie nelegálně přebývá skupina narkomanů. A nic se s tím nedělá. To už nám došla přemíra trpělivosti a podali jsme inzerát na přeprodej. Během těch tří let, co jsme si užívali / neužívali náš zelený kout, ceny nemovitostí vylétly strmě nahoru a my jsme tak bez jakéhokoliv spekulantského záměru, ale s radostí velmi brzy prodali a za dvojnásobek.
Nejsme takoví, že bychom lakovali věci narůžovo a tak jsme se zájemci upřímně hovořili o problémech, které je mohou potkat. O těch, o kterých s námi nemluvil nikdo. Jen ty narkomany jsme zamlčeli, protože to bychom asi opravdu s prodejem neuspěli. Každoročně se jezdíme tajně na „naši“ zahrádku podívat a zjišťujeme, že situace je pořád stejně neutěšená a že je celá kolonie stále zchátralejší. Proto, pokud uvažujete o pronájmu takového pozemku, zjistěte si dopředu vše popsané lépe, než jsme to udělali my. A dejte na rozdíl od nás více na rozum, než na emoce. Nepromyšlená koupě se prostě nemusí vyplatit. A pokud chcete v zahrádkářské kolonii klid bez lidí, raději s tím moc nepočítejte nebo sáhněte hlouběji do kapsy a pořádně vybírejte a zohledňujte všechny aspekty. A plot by měl být prioritou číslo jedna. Prostě držet se lidového moudra „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“ se nám v tomto případě skutečně neosvědčilo.
