Článek
Mojí pozornost upoutal titulek Česká volba: Tom Sawyer by měl dnes šest diagnóz. Zajímalo mě, co se pod titulkem vyjádřeném v kondicionálu, který predikuje, že fiktivní literární postava byla nemocná, vlastně skrývá. Článek, který napsala spisovatelka Bianca Bellová se opírá o výsledky studie, ve které „57 čerstvě atestovaných psychiatrů z pražské a plzeňské lékařské fakulty dostalo kazuistiku chlapce s anonymním dotazníkem a prosbou o hodnocení, co by si s ním počali. Nově atestovaní psychiatři měli určit diagnózu, navrhnout doporučení a případnou medikaci.“
To, co studenti netušili, byl fakt, že diagnostikují hlavní postavu knihy Dobrodružství Toma Sawyera a tak Tom získal šest diagnóz a návrhy medikace. Výsledky studie pak autorka výše uvedeného článku použila pro svou úvahu o současném stavu psychiatrické péče a celkovému přístupu k duševnímu mentálnímu zdraví.
Koho studenti zkoumali a posuzovali?
Nestudovala jsem psychiatrii (psychologii ano), nejsem ani držitelkou ceny Magnesia Litera, jako paní Bellová, avšak domnívám se, že psychiatrické diagnostikování fiktivní literární postavy může být zavádějící.
Za prvé proto, že studenti dostali za úkol diagnostikovat, takže k anonymnímu chlapci přistoupili jako k pacientovi. Ne jako ke zdravému dítěti. Měl by lékař rozeznat zdravého od nemocného? Samozřejmě. Ale je to možné bez osobního setkání? To si nemyslím. Obzvlášť v oblasti duševního zdraví, kde pro určení diagnózy potřebujete znát pacientův život v celém jeho kontextu.
Za druhé proto, že spisovatelé do svých postav propisují své vlastní zážitky, emoce a životní zkušenosti. Jejich postavy jsou často inspirovány lidmi, se kterými se setkali. Jedna postava může být kombinací charakterů několika osob. Nebo naopak může mít tak extrémně vyhraněný charakter, že by v reálném světě a běžném životě vůbec nemohla fungovat. Je to proto, že spisovatel potřebuje do svých příběhů dostat takovou dávku humoru, dramatičnosti, napětí a emocí, aby udržel čtenářovu pozornost, zvědavost a chuť dál číst. Příběh musí být energický, barvitý a čtenář si má s postavami vytvořit vztah. Proto jsou postavy někdy „přehnané“.
Sám Mark Twain ve své předmluvě ke knize píše, že byla napsána na základě jeho vlastních zážitků a že Tom Sawyer je kombinací tří chlapců, které Mark Twain znal. (volně přeloženo z anglického originálu The adventures of Tom Sawyer, vydaného v roce 1994 nakladatelstvím Penguin Group)
Když k tomu přičtete nadsázku a humor, se kterými je kniha napsána, musíte se zamyslet, jakou váhu může mít studie a kazuistika, která pracuje s jednou jedinou kapitolou, vytrženou z kontextu celé knihy a na jejím základě posuzuje chování smyšleného kluka, jehož charakter je kombinací tří osob a tento charakter je navíc zpracován tak, aby podtrhnul náladu celého díla. Je možné takto získat objektivní a relevantní studii a její výsledky hodnotit dnešní optikou, ačkoli současné děti žijí v prostředí na míle vzdáleném od amerického venkova 19. století?
Musí být život bezútěšné utrpení, aby měl smysl?
Podle paní Bellové studie ukazuje „především na problém psychiatrizace a snižující se duševní odolnost při řešení problémů.“ A dále jí znepokojuje „tendence posedlosti vlastním duševním zdravím, orientace na vlastní pocit štěstí a seberealizaci jako na svůj nejvyšší cíl - a to i na úkor druhých.“
Přestože toto vyjádření autorky je zjevně předsudečné a zaujaté, působí článek paní Bellové velmi sofistikovaně a fundovaně. Svoje přesvědčení ještě posiluje dalšími průzkumy a čísly, které mají dosvědčit, že dnešní mladí lidé si libují v psychické nepohodě a jsou v tom podporováni lékaři a terapeuty. Ve skutečnosti je to jen další podkopávání snahy o zmírnění stále přebujelé bagatelizace péče o duševní a mentální zdraví. Tuto bagatelizaci potvrzuje i diskuze pod článkem, která se opět hemží názory, že nejlepším lékem na depresi (a další psychické problémy) je tvrdá práce, že za nás nic takového nebylo, případně, že dětem chybí pevná ruka, režim a trochu strádání, které by je zocelilo. Je to velmi zjednodušený pohled na tuto problematiku, který pracuje se zažitým stereotypem, že život je a má být utrpení.
Co přesně je špatného na tom chtít žít šťastný a spokojený život, být vyrovnaný a v klidu?
Proč bychom neměli toužit po seberealizaci a snažit se dosáhnout úspěchu? Vždyť je to naše přirozenost.
Co by měli odborníci, a nejen oni, zkoumat?
Mám-li být úplně upřímná, jako člověk, který přispívá do společné pokladničky, z níž jsou naše zdravotní péče a studia budoucích lékařů financovány, bych ocenila, kdyby se odborná veřejnost ještě více zaměřila na osvětu a destigmatizaci péče o duševní zdraví. Proč se na místo fiktivních literárních postav nezkoumají původ a důvody všudypřítomné negativity, místy až nenávisti, vůči dětem a mladým lidem? Proč se vždy s tématem duševního a mentálního zdraví objeví tak nízká úroveň empatie, sociální a emoční inteligence, odkud se bere? Proč je starší generace tak strašně pobuřována tím, že mladí otevřeně mluví o svých problémech a trápeních? Nemůže to být náhodou tím, že přijala jako normu to, že o jejich trápení, ale třeba i radosti, se vlastně nikdo moc nezajímal? A protože nejsou schopni projít cestou sebereflexe a přehodnotit své názory, tak si svou frustraci z toho, že museli svým problémům čelit sami, vybíjí na ostatních? Nemají zásadní psychické problémy právě tito lidé? Proč se o depresi stále mluví jako o špatné náladě, když je stejně zhoubná a nebezpečná jako rakovina? Doslova je to rakovina psychického zdraví.
Problémy nemůžete ani zaspat, ani přepracovat, ani přepít, ani vymlčet. Nezmizí, dokud je nevyřešíte. Utrpení nikoho nezocelí. Spíše otupí. Člověka zocelí, když si dokáže přiznat, že má problém a začne ho řešit. Vyřešení problému zvyšuje kvalitu života. A kvalitní, naplněný a spokojený život je to, o co bychom měli všichni usilovat.
