Článek
Poslední křížová výprava. Zní Vám to jako příběh ze Svaté země? Čekáte snad poslední výpravu katolických rytířů proti heretickým husitským Čechům? Veškeré síly těchto světů se paradoxně střetli ve své největší konfrontaci na jednom místě roku 1444. Bylo to dokonce bok po boku, když se po zmatcích, které Evropa zažívala ve vrcholném období stoleté války Anglie s Francií a neutichající bouři husitské revoluce a jejích spanilých jízd, konečně znormalizovaly křesťanské síly, na dlouhou dobu dopředu, do největší protiturecké konfrontace historie. Letos si tedy připomínáme již 582 let od události, která nás předčasně vyvedla z éry středověku a připravila prostor pro nám obecně dobře známé události dobití Konstantinopole 1453, španělské objevení Ameriky 1492 nebo bitvu u Moháče 1526. Každý si sám dokáže určit, která událost pro něj znamenala přelom mezi středověkem a novověkem. Jako historici si zakazujeme říkat „co by bylo, kdyby“, ovšem která tato událost by se vůbec stala, kdyby nebylo Varny 1444? Byla by vůbec ona, kdyby nebylo Nikopole, Jana Husa či Poitiers?
Vraťme se však do šera dějin mezi lipanskou tečkou za husitskou revolucí a moháčeský triumf Turků. Obě události zformovali naši zemi, jak ji známe z příběhů o habsburské dynastii. Málokdo by ale tušil, jak husité zasáhly do sestavy evropských armád téměř stoletého mezidobí 15. a 16. století. Husitská revoluce se stala, stejně jako třicetiletá válka o dvě staletí později pro Evropu náboženským traumatem. Vyplňovala dvě etapy osmanská expanze sebeničením křesťanské Evropy a drasticky změnila způsob vnímání i podobu světa a vojenských principů Evropanů.
Nikdo si to neuvědomoval více, než sedmihradský kníže a uherský regent János Hunyadi, známý také jako „Turkobijec“. Ten dokázal těžit z husitské taktiky vozové hradby, stejně jako ze zkušeností předchozích srážek uherského a evropského vojska s Turky ve 14. století. Jako jedez z mála je pak dokázal porážet, obírat o území i nutit k drastickým mírovým podmínkám. Muž, který díky svému vlivu i kvalitám dokázal zasáhnout do klíčového sporu o nástupnictví po Albrechtu II. Habsburském, mimochodom nešťastně zesnulého na výpravě proti Turkům roku 1439, se vypracoval až na hlavního spojence a velitele armády nového uherského krále Vladislava I. Jagelonského. Ten se už mezitím jako Vladislav, toho jména třetí, ujal polské koruny a místo Habsburků nabídl Evropě sjednocenou zemi od polských břehů přes karpatské vrcholky Čech a Hunyadiho Sedmihradsko až po protitureckou hlavní baštu Bělehrad. I na ní se po sérii vítězství podařilo zastavit osmanský postup a dosáhnout Segedínského míru. Ten fakticky zajišťoval křesťanům, z vůle samotného sultána Murada II., kontrolu nad prakticky celým Balkánem až po Skanderbegovu Albánii a rozpadající se Byzantskou říši. Jak to ale často bývá, smlouvám ustoupí politické a prestižní důvody králů, náboženská horlivost papežů a kardinálů i obchodní zájmy pragmatiků. Zatímco Benátky s Burgundskem a papežem, pod vlivem fanatického papežského legáta Giuliana Cesariniho, známého útěkem od českého Tachova 1431, křižovali úžiny Bospor a Dardanely, obchodní konkurenti Janované přeplavili osmanskou armádu Murada II. na evropské břehy. Byl to totiž taktéž Cesarini, který dohnal Evropany k porušení smlouvy a k nové konfrontaci s Turky i mezi křesťany navzájem. Sultán, který se ještě nedávno vzdal trůnu, byl z vůle svého dvanáctiletého syna Mehmeda II. opět na koni a vyrazil, s pomocí haštěřivých italských obchodníků, naproti spojené armádě dvou království a celé Evropy. Zastavili se u bulharské Varny a dne 10. listopadu 1444, kde obklíčili poslední křížovou výpravu v půlkruhu mezi svými šiky, mořskými a jezerními břehy a hradbami města. Janu Hunyadimu, králi Vladislavi a Cesarinimu nechyběla husitská vozová hradba, zkušená a početná jízda i podpora křižáckých řádů, bosenského hercega i valašského knížete. Sokové předchozích desetiletí od Grunwaldu, Vítkova či Tachova bojovali společně proti půměsíci a dlouhodobě vítězili proti dvakrát početnější armádě. Nikdo dlouho nedokázal získat převahu, ale křesťané měli reálnou šanci ohrozit osmanské pozice i sultánův život. Mladý král Vladislav, navzdory radám i nejisté pozici i průběhu bitvy vyrazil vpřed téměř sám a pokoušel se zabít v boji muže proti muži sultána. Hluboký příkop však pohltil a srazil s kopími Muradových janičárů z koní útočícího krále s polskými i uherskými jezdci, které dobodali sultánovi před očima. Dodnes není jisté, jestli bitva probíhala ještě s vítězoslavně nabudnutou královou hlavou nad hlavami ostatních, či byla pouze naložena do medu a odvezena na asijskou pevninu. Každopádně nerozhodnou bitvu král vlastním mužům definitivně prohrál a na ústupu zabili i mistra propagandy Cesariniho a řadu rytířů a velmožů. Byť měli Turci mnohem větší ztráty, to co ztratili křesťané v Bulharsku znamenalo úplné zhroucení posledních snah na záchranu balkánských zemí další křížovou výpravou. Vše, co se pod symbolem kříže spolu či proti sobě navzájem střetlo v Evropě na jihu Evropy padlo. Padly rytířské řády, papežská moc, předběžně byla odsouzena Byzantská říše, rumunský, srbský i albánský svět i jagelonský sen o soustátí Litvy, Polska, Čech i Uher. Pro generace Poláků i Maďarů se osud krále Vladislava a jeho nikdy nenalezeného těla stala věčným traumatem a námětem mnoha legend. Varna se stala pilířem legend o albánském národním hrdinovi Skanderbegovi, kterého muži v bitvě promluvili, stejně jako maďarského hrdiny Hunyadiho, který z bitvy jako jeden z mála unikl. Stejně tak řeckých panovníků z Byzance, jejichž odkaz poté převzali panovníci okolních zemí, včetně Ruska. Stala se však také Moháčem či Bílou Horou Bulharska. Traumatem, který odepsal Bulharsko, kdysi mocné carství, jako samostatnou zemi a na generace jej vehnal do náruče osmanských sultánů, kteří navždy poznamenali jeho charakter, jazyk, tradice i tvar. V bitvě totiž nabídl služby vlastního meče i bulharský rytíř Fružin, syn posledního bulharského cara Ivana Šišmana a korunní princ země, kterou nikdy nezískal zpět. I jemu a památce bulharské země a Bulharů je věnován tento článek. Cílem bylo přiblížit našemu publiku bitvu, která změnila dějiny všech zemí od Německa po Rusko víc než mnohá další známá témata, a přesto zůstává zahalena rouškou tajemství. S mečem Fružina, který zvedl na obranu své země a kříže po boku korun téměř všech dalších balkánských a středoevropských zemí, věnujeme příspěvek bulharskému národu, kolegům balkanistům, Bulharskému kulturnímu institutu v Praze a členům ústavů pro výzkum středoevropských a balkánských dějin českých, polských, maďarských, srbských, rumunských či albánských univerzit. Věříme, že naše práce zaujme i běžné čtenáře a obdivovatele historie všeho ražení a přinese pozitivní ohlas a další podobné příspěvky na téma poslední křížové výpravy, poslední velké bitvy středověku, nebo chcete li, křesťansko-islámské „bitvy národů 1444“.
