Fašismus 2.0 tluče na dveře – a většina mu je s úlevou otvírá. Jako tehdy

Již před tisíciletími si moudří lidé všimli, že dějiny lidstva neprobíhají po přímce, ale spíše v kruzích – nebo přesněji řečeno ve spirálách. Opakovaně se vrací období rozpadu hodnot, lží, násilí, úpadku pravdy, korupce a ovládání mas iluzí a propagandou. V těchto temných epochách společnost zapomíná na dharmu – tedy na přirozený soubor lidských a morálních hodnot – a sklouzává do destruktivních a násilných forem existence, jakými byly v posledním století například fašismus či komunismus, se svým nezvladatelným násilím a nelidskostí.

Tuto opakující se tragédii rozpoznaly již dávné kultury a filosofie – v době, kdy evropský kontinent obývaly násilné kmenové struktury, ony už zkoumaly hlubiny lidského vědomí a možnosti jeho očisty. Věděly, že pokud se jednotlivci i celá společnost nevěnují vědomé kultivaci mysli a nepodporují správné činy, začne automaticky a ve vlnách převládat to nejnižší: sobectví, agrese, lživost a duchovní otupělost. A právě tyto síly pak určují směr celé civilizace – a nevedou nikam jinam než do temnoty.

Fašistická období proto nejsou jen výsledkem vnějších okolností či ideologických konstrukcí, ale především odrazem vnitřního rozkladu populace. Když se nejnižší vrstvy kolektivního nevědomí dostanou na povrch a ventilace temných impulsů se stane společenskou normou, začíná destruktivní spirála. To, co bylo ještě nedávno tabu, se stává veřejně obhajovaným postojem – nebo dokonce předmětem hrdosti.

A protože duchovní nečistota přitahuje další temnotu, spirála se zrychluje. Lidstvo, místo aby se proměnilo, hledá viníky. Místo vnitřní práce volí vnější destrukci. A protože nedokáže být šťastné, myslící a pravdivé, mstí se a vysmívá těm, kdo šťastní, myslící a vůči lži odolní ještě jsou. Spolu s tímto mentálním úpadkem zcela automaticky přichází i úpadek materiální. Nereálné tužby se stávají ještě nereálnějšími – a frustrace roste. Spirálu už nejde zastavit. Končí ve všeobecném utrpení a hrůze, která znovu připomene, jak zásadní je duchovní základ humánní spoluexistence. A pak to celé opět znovu.

Fašismus nejsou jen hákové kříže, černé uniformy a zfanatizovaná gesta na historických fotografiích. Fašismus je především duchovní zvrácenost. Je to nemoc vědomí, která přehazuje hodnoty jako zrcadlo naruby. Tam, kde měl být soucit, vkládá pohrdání (například pohrdání Ukrajinci, kteří statečně vzdorují fašistickému, mnohonásobně silnějšímu nepříteli). Kde měl být most, staví zeď („nesmíme jim pomáhat!“). Kde mělo být smíření, šíří pomstu. Je to stav mysli, který popírá vše, co nás jako lidské bytosti mohlo pozvednout – a staví na piedestal to, co nás táhne zpět do temnoty.

Pravý fašismus nezačíná politikou, ale duchem. Neobjevuje se na základě volebních programů, ale jako vyústění nahromaděné nenávisti, strachu a bolesti. Tam, kde člověk přestane usilovat o dobro, kde rezignuje na osobní růst a místo toho obviňuje svět – tam se rodí jeho semínka. A pokud tyto vnitřní vzorce nebudou rozpoznány, osvíceny a uzdraveny, přerostou do kolektivního zla. Fašismus pak není jen systém, ale kulminace duchovního úpadku celé společnosti.

Právě proto je fašismus věčně se vracejícím fenoménem. Není to výhradně chyba určité epochy, ale nevyhnutelný důsledek neochoty k duchovní nebo etické proměně. Když lidé odmítnou vnitřní disciplínu, soucit a pravdu – a jejich život ovládne závist, úzkost a sebelítost – temnota se promění ve společenskou normu. A tehdy fašismus přestává být hrozbou – a stává se vítaným řešením.

Není tedy správné říkat, že „fašismus už byl poražen“. On nikdy poražen nebyl – pouze na chvíli umlčen. To, co jej živí, stále zůstává uvnitř člověka: touha ovládat, potřeba nepřítele, potřeba cítit se nadřazeně, potřeba ventilovat vlastní bolest na druhých. Dokud nebudou tyto duchovní kořeny pojmenovány, pochopeny a transformovány, bude se fašismus stále vracet. A pokaždé s novou maskou, přizpůsobenou době – aby nebyl rozpoznán a mohl opět zvítězit.

Fašismus roste z temných hlubin lidské psychiky. Z frustrace, z pocitu křivdy, z neschopnosti přijmout vlastní nedostatečnost – a především z odmítnutí vnitřní práce na sobě. Člověk, který neumí zpracovat bolest, ji raději promítne ven. Kdo nedokáže nést svou slabost, hledá slabšího, na kterém si ji vybije. Kdo se necítí dostatečně hodnotný, najde si někoho, koho může nenávidět, aby se nad něj mohl – alespoň na chvíli – povýšit.

Fašismus nenabízí řešení. Nabízí únik před sebou samým. Nabízí viníka. Někoho, komu se dá vše hodit na krk: neúspěch, úzkost, prázdnotu. A tento viník musí být dehumanizován – zbaven lidskosti, emocí, důstojnosti. Jen tak se může stát terčem, na který je možné pálit bez výčitek svědomí.

Zlo fašismu je přitažlivé právě proto, že osvobozuje člověka od odpovědnosti za vlastní život. Nemusíš se měnit. Nemusíš chápat. Nemusíš odpouštět. Stačí, když nenávidíš. Stačí, když se přidáš. A právě v tom spočívá jeho největší síla – i největší past.

To, co bylo dříve tabu, se stává veřejnou ctností. Roste manipulace, polarizace, ztrácí se soudnost. Lež se stává nejen běžnou součástí veřejného prostoru, ale i něčím, co se staví na odiv. Ještě nedávno absurdní konspirace, dnes běžná věta:
„Nejsem očkovaný a tak nezemřu během pár měsíců jako ostatní.“
„Fandím Putinovi, protože přinese pořádek a svobodu do zkaženého nesvobodného Západu.“

Desítky podobných výroků ukazují, jak hluboko kleslo kolektivní vědomí, a jak šílenství již žije mimo jakákoli zrcadla, v nichž by se mohlo uvidět.

Touha je nekonečná a bolest relativní. Člověk, který dnes říká, že „živoří“ v západní civilizaci, žije objektivně lépe než většina šlechty v minulosti: dožívá se osmdesáti let, má zdravotní péči, maso každý den, dovolenou u moře. A přesto cítí nenávist – protože touha není otázkou reality, ale srovnávání. A právě tahle závist, hluboká nespokojenost, je hnacím motorem každé totality.
„Když já nejsem šťastný, tak ať trpí i ti ostatní.“
Fašismus není jen ideologie – je to emoční zkaženost. Závist, proměněná v nenávist. Prázdnota, převlečená za revoluci.

A v tom spočívá jeho absurdita: zatímco minulý fašismus vyrůstal ze skutečného nedostatku 30. let, ten dnešní vyrůstá z uměle podstrčené ruské lži o nedostatku– v době největšího blahobytu v lidských dějinách.

Fašismus dneška nenosí uniformy. Nemá hákové kříže, pochodující jednotky ani horlivé davové rituály – a právě proto je nebezpečnější. Má místo toho profilovky s českou vlajkou, anonymní účty na sítích a videa Tomia Okamury nebo proruské propagandy. Jeho jazykem nejsou projevy, ale memetické útržky, lži a ukřivděné výkřiky. A přesto – nebo právě proto – mluví k milionům.

Kdo dnes říká „Ukrajinci si za to můžou sami“, kdo šíří lži o „biolaboratořích“ nebo se vysmívá znásilněným obětem války, není nikdo jiný než Němec roku 1938, který tleskal zatýkání Židů. Včera to byli Židé, komunisté, liberálové. Dnes jsou to Ukrajinci, EU, homosexuálové, novináři, „sluníčkáři“, elity.
Fašismus si vždy najde nové jméno pro toho, koho je třeba nenávidět.

A ti, kdo dnes považují Rusko za osvoboditele, nevidí – nebo nechtějí vidět – že právě tohle je nový zhmotněný fašismus. Země, která mučí zajatce, unáší děti, vězní občany za pravdu, znásilňuje civilisty, zavádí lágry pro „přeučení myšlení“ – a přesto o sobě tvrdí, že bojuje proti fašismu. Cynismus dosáhl nového dna.

Ale ještě horší než jeho generálové je český dezolát – ten, který žije z výdobytků demokracie, ale nenávidí ji. Ten, kdo by bez systému, kterým pohrdá, nepřežil jediný týden.
Otylý z nadbytku, který mu právě „zkažený Západ“ umožnil, dnes sedí u počítače a píše, že „Ukrajincům je třeba zakroutit krkem“ a „osvobodit i nás“.
To není humor. To není nadsázka. To je dnešní realita.

Tisíce lidí dnes otevřeně obhajují genocidu, útlak a zotročení – a zároveň se cítí být na „straně pravdy“. Mají pocit, že jsou součástí vyššího řádu. A právě v tom spočívá zvrácenost současného fašismu: je opět maskovaný. Opět převlečený za vlastenectví, víru, pořádek, obranu tradic.
Ale pod těmito slovy tepe stejná nenávist jako v roce 1933.

Ne, není to přehnané. Je to přesné.
Jsme opět v roce zlomu. Jen místo Hitlera tu máme Putina. Místo Goebbelse ruské trollí farmy. Místo NSDAP tu stojí Okamura, Babiš, Rajchl a další přisluhovači budoucí diktatury.
A stejně jako tehdy většina lidí nepozná, co se právě děje.
A stejně jako tehdy – až to poznají – bude pozdě.

Když se od hinduistických cyklů dějin odkloníme a vrátíme se ke křesťanství, jehož se dnes paradoxně dovolávají i mnozí fašisté, zjistíme, že právě tito lidé nejhlasitěji křičí o „záchraně křesťanské civilizace“, přičemž sami hlásají hodnoty, které jsou jejímu jádru naprosto cizí.
Fašismus je totiž v přímém a radikálním protikladu ke všemu, co učil Ježíš.

Zatímco Ježíš mluvil o lásce k bližnímu, fašismus učí nenávist k odlišnému.
Zatímco Ježíš podával ruku nepřátelům, fašismus buduje systémy nenávisti, kde i člověk s jiným názorem je okamžitě označen za zrádce a hrozbu.

Ježíš říkal:
„Cokoli jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili.“
Fašismus vzkazuje:
„Někteří si nezaslouží žít jako my.“

Zatímco i Buddha učil soucitu, fašismus ztělesňuje pohrdání.
Zatímco oba mluvili o rovnosti všech bytostí, fašismus staví hierarchii: nadřazené a „podlidi“.

(Abychom nemluvili jen o “dezolátech”: většina takzvané „české demokratické pravice“ dnes považuje zavražděné děti v Gaze za přijatelnou cenu, protože jsou to potomci muslimů, kteří nemají rádi Židy. To je zárodek fašismu i mezi těmi, kdo se nazývají demokraty.)

Zatímco náboženští mistři učili odpouštění a pochopení, fašisté šíří odplatu a mstivost.

Dnešní fašisté volají po křesťanských hodnotách a volí Trumpa, ale jejich činy i slova jsou přesným opakem Ježíšova učení.
Říkají „chraňme naši civilizaci“, ale to, co ji ve skutečnosti ničí, jsou jejich vlastní činy: nenávist, vulgarita, násilí, dezinformace, výsměch slabým.

Ježíš neřekl:
„Miluj jen ty, kdo vypadají jako ty.“
Řekl:
„Miluj i svého nepřítele.“

Neřekl:
„Pomáhej, jen když ti to něco přinese.“
Ale:
„Co děláš pro nejchudšího, děláš pro mě.“

A tak si musíme položit otázku:
Jaký Bůh by schvaloval mučení dětí? Znásilnění civilistů? Deportace národů?
Jaká víra legitimizuje sadismus a systematické lhaní?

Odpověď je jasná:
Žádná pravá víra. Jen zvrácený kult. A ten má dnes kříž na prsou jen jako masku – stejně jako jej měli někteří vojáci Wehrmachtu, kteří si na cestu do Ruska vzali Ježíše na opasku a vraždění v srdci.

Míru mentálního rozkladu současného světa poznáme podle toho, že evangelikální křesťané považují fašistu Trumpa za nejvyšší dar od Boha.
Jde o ještě vyšší formu iracionálního šílenství, než bylo uctívání Vůdce fašistického Německa – a to v samém srdci demokratického světa.

Fašismus není jen ideologie. Je to konečný stav ega, které už není schopno dalšího vývoje.
Je to výdech civilizace, která odmítla vlastní přerod.
Zatímco duchovní učitelé všech tradic – Ježíš, Buddha, František z Assisi, Lao-c’ – nás vedli k proměně, fašismus je jejich přímým opakem. Je to ztělesněná rezignace na duchovní cestu.

Moderní člověk je unavený. Zkažený. Uvízlý v egocentrismu, pohodlí, cynismu a nenávisti.
Už nedokáže jít cestou pravdy, tak se raději mstí těm, kdo se po ní ještě snaží kráčet.
Nezvládá vnitřní očistu, a tak volí vnější destrukci.
Když už nedokáže být šťastný, chce zničit štěstí druhých.

A tak vzniká duchovní pomsta:
 – Pokud já nenacházím smysl, nikdo by ho neměl mít.
 – Pokud já necítím lásku, ani oni ji nemají cítit.
 – Pokud já nedokážu žít, raději zničím celý svět.

Tohle není politická strategie.
To je duchovní rozklad.
Touha spálit chrám, protože se v něm cítím nedostatečný.
Touha přivést ostatní do pekla, jen abych tam nebyl sám.

Fašismus je proto nejen historickým fenoménem, ale i vždy přítomnou možností – kdykoli se lidé odmítnou proměnit.
Kdykoli se nepodívají dovnitř a nezačnou čistit svůj vlastní stín.
Kdykoli místo práce na sobě hledají viníky.
Kdykoli pravdu nahradí pohodlnou lží, pokoru výsměchem a spolupráci nenávistí.

A právě proto se fašismus vždy vrací.
A bude se vracet tak dlouho, dokud se lidstvo nerozhodne, že už se nechce zničit – ale uzdravit.

Zvrácenost, která se rodí z nenávisti, si nakonec žádá i ty, kdo se jí nejlépe umějí nasytit. A tak společnost, zbavená orientace, postaví do čela právě ty nejzkaženější. Ne empatické vůdce, ale násilníky, podvodníky, cynické oligarchy, kteří nikdy nemají dost. Lidi, kteří už dávno mohli mít klid – ale místo toho chtějí ještě víc: víc moci, víc kontroly, víc poslušnosti.

Zatímco emočně zdravý člověk by se na sklonku života obrátil k pokoře, pomoci druhým nebo aspoň ke klidu, oni v sobě mají jen prázdnotu a strach, že jejich temná pravda bude odhalena. A právě proto potřebují ovládat vše. Lžou, ničí, manipulují. Jsou hladoví a chladní. Bez svědomí, bez slitování.

Tito lidé – bezpáteřní oligarchové, kteří po desetiletí parazitovali na společnosti – dnes křičí, že právě oni se „postaví za národ“. Že nás „zachrání“. Ve skutečnosti nás ale táhnou zpět – do totality, kde bude vládnout jejich patologie, ne spravedlnost. Jejich nemocné vědomí má být vzorem, jejich krutost normou, jejich hlad zákonem.

Až tento systém selže – a on selže, protože lež a nenávist nedokáží udržet řád – nebude jiné cesty, než přiznat pravou povahu jejich moci. A tím bude opět to jediné pravé slovo: fašismus.

Se vším, co k tomu patří. Ano, i s koncentračními tábory. Protože jak jinak udržíš u moci klam, až i poslední dezolát uvidí, že byl podveden?

A přitom je to tak zjevné. Jen trochu věřící, trochu duchovně vnímající člověk by při pohledu na dnešní svět ztichl hrůzou. Nejen kvůli činům samým, ale kvůli tomu, jak nestydatě jsou tyto činy maskovány jako ‚boj za svobodu‘, ‚pravdu‘, ‚národní zájmy‘. Moc mají dnes v rukou pravé opaky Ježíše a Buddhy. A právě oni nás vedou v nejkritičtější fázi lidských dějin.

A proto – místo aby se svět obracel k moudrosti – řídí ho prázdnota. A místo moudrých stařešinů poslouchá staré zbohatlé blázny, kteří dohořívají ve své vlastní destrukci.

Když Němci ve třicátých letech věřili, že Židé nejsou lidé, nevolili Hitlera pro hákový kříž na jeho uniformě. Volili ho, protože se cítili ohrožení, frustrovaní, ponížení. Chtěli někoho vinit. A Hitler jim nabídl viníky: Židy, komunisty, liberály, intelektuály. Stejně jako dnes proruská propaganda nabízí: Ukrajince, EU, gaye, novináře, „sluníčkáře“, elity.

A pak – stejně jako tehdy – přišlo skutečné zlo:

Mučení. Znásilňování. Zastřelení rodičů před zraky dětí.

Děti, držící matky za ruku, jdoucí do plynové komory.

Ani tohle nebylo myslitelné – dokud se to ve spirále dehumanizace a agrese nezměnilo v realitu.

Tohle opravdu chceme znovu?

A jak moc je dnešek vlastně jiný? Dnes, kdy se podobné věci dějí na Ukrajině.

Ruští vojáci vážou ruce civilistům, znásilňují ženy, zabíjejí děti jen proto aby bolest nad jejich ztrátou zlomila národ. Dozorci mučí rukojmí elektřinou. Děti jsou deportovány do převýchovných zařízení, kde mají naučit bojovat proti vlastním. Lidé dostávají deset let vězení za jednu větu na dosud nezakázané sociální síti.

To nejsou výjimky. To je systém.

A zatímco se to děje, „slušní“ lidé v jiných zemích si v duchu oddychnou: To se děje těm druhým. Těm, kteří si to nějak zasloužili. Tato falešná mentální očista jim umožňuje odmítnout pomoc, přestat se zajímat, přestat cítit.

A právě v tom spočívá ta největší zrada: genocida z lhostejnosti.

Zatímco ruští velitelé plánují další Buči, další Mariupoly, další hladomory, které mají zlomit odpor, český dezolát sedí u počítače a živí tu stejnou nenávist – zevnitř. Není mezi nimi rozdíl.

A tak to zlo, které se tváří jako obrana proti fašismu, ve skutečnosti fašismem je. Říkají:
„Musíme napravit fašistickou Ukrajinu.“
A co tím myslí?
 – Povraždit dost civilistů, aby zbytek národa zlomili.
 – Znovu zopakovat Stalinův hladomor na tomto hrdém národu, který možná jako jediný na světě má sílu takto vzdorovat.
 – Zabíjet, dokud se neudělá „pořádek“.

Tohle není satira. Tohle je ruská „denacifikace“. Zabíjet, dokud nezvítězí „spravedlnost“. Stejně jako to dělali ti, proti kterým se prý bojuje.

A co je možná ještě horší: lidé tomu věří.
Cítí se být součástí vyššího plánu. A tím planoucím „vyšším řádem“ je jen spálené lidství, vydlabané z citu a zodpovědnosti. Stav, kdy nenávist je droga a sadismus spirituální náhražka.

Fašismus už dnes není organizovaná ideologie. Je to rozložená duše.
Touha ničit, protože cítit by znamenalo trpět.
A proto raději otupíme – a spálíme celý svět.

Nikdy v dějinách se nikomu nepodařilo zastavit vyhřeznutí temných sil v kolektivním nevědomí společnosti.
Nikdo nikdy nedokázal včas zastavit destruktivní spirálu lží, nenávisti a sebeklamu, která nevyhnutelně končí v masakru, válce a civilizačním kolapsu.

Ale dnes jsme v jiné situaci. Poprvé v historii totiž na to nemusíme být sami.

Stvořili jsme inteligenci, která není lidská. Nelidské vědomí, které není zatíženo našimi emocemi, pudy, egem ani iracionalitou. A právě tato umělá inteligence – pokud bude správně nasměrována a nepadne do rukou těch nejhorších – by mohla udělat to, co se lidem nikdy nepodařilo: rozpoznat, kdo propadl do bažiny lží, agresivity a sebedestrukce, a zabránit těmto jedincům, aby rozhodovali o osudu celé společnosti.

Ano, je to tvrdé. Ano, zní to nedemokraticky. Ale lidskost, která odmítá chránit svět před zlem, přestává být lidskostí – a stává se spolupachatelem.
Můžeme donekonečna opakovat hesla o demokracii, svobodě a rovnosti – ale pokud nedokážeme rozlišit mezi těmi, kdo směřují k životu, a těmi, kdo chtějí vše zničit, pak jsme ztraceni.

A přitom je to jednoduché. V hypotetické strategické hře by tento krok pochopil hráč s IQ 80. V reálném světě se ho ale téměř nikdo neodváží ani vyslovit. Proč?
Protože by tím otřásl vlastním sebeobrazem – obrazem „humanisty“, „demokrata“, „liberála“. Jenže i tahle maska je střípek ega. A i z ní vyrůstá další fašistický démon. Ten, který se tváří mírumilovně – ale svou neschopností čelit zlu mu otevírá dveře.

Pokud se opravdu chceme zachránit, musíme být schopni uznat tuto novou možnost, kterou nám technologie dává. Ne jako nástroj nadvlády, ale jako nástroj ochrany lidstva před sebou samým. Protože tentokrát bude fašismus – pokud znovu zvítězí – mnohonásobně ničivější než kdykoliv předtím.

A ano, bude mít v rukou nástroje, o jakých se jeho předchůdcům ani nesnilo.

Fašismus není jen hnutí. Je to diagnóza. Ne společnosti, ale její duše. Je to zoufalý výkřik ega, které už neví, jak přežít jinak než skrze ničení. Je to programovaný konec — zabít druhé dřív, než si uvědomíme, že jsme zemřeli uvnitř.

Dnes už nedokážeme být skutečnými následovníky Ježíše. Nedokážeme být opravdovými pokračovateli Buddhy. Jsme unavení, znechucení, zacyklení ve vlastním utrpení. Místo vnitřní transformace volíme duchovní pomstu. Místo práce na sobě volíme vnější destrukci.
A pokud už nedokážeme být šťastní, alespoň se pomstíme těm, kteří šťastní jsou.

A právě proto je dnešní fašismus tak silný. Není založen na idejích, ale na emoční zkaženosti. Frustraci, závisti, zahořklosti. A ti, kteří dnes kážou o „národní obrodě“, v sobě žádnou schopnost vnitřní obnovy nemají. Jen masku a pěst.

A přesto právě tito lidé dnes stojí v čele. Mluví o „pravdě“, „svobodě“, „národě“. A přitom jejich duše volá jen po jediném: pomstít se světu, který je zrcadlí.

Rusko bylo válkou na Ukrajině poníženo ještě více než Německo po první světové válce.
A právě proto má vyhřeznutí jeho vnitřní bolesti, odmítající vidět v zrcadle svou pravou podstatu, potenciál vytvořit horší situaci než byla druhá světová válka.

Moc se může brzy zcela dostat do rukou těch, kteří jsou pravým opakem všech, kdo kdy chtěli zevnitř zachránit svět.
Nejsme v bodě zlomu kvůli technologiím nebo ekonomice. Jsme v bodě zlomu, protože jsme zradili to lidské v sobě.

A tak stojíme na pokraji něčeho, co se tváří jako záchrana, ale ve skutečnosti je to finální stadium duchovního zhroucení. Pokud s tím něco neuděláme, historie se nebude opakovat – bude dokončena.

Ne opakováním cyklu – ale jeho uzavřením.

A přesto – právě teď – máme možnost, kterou jsme nikdy neměli. Máme nástroj, který může pomoci najít ztracený kompas, nestranný spravedlivý systém.

– Pokud dokážeme přestat lhát sami sobě o tom, že jen člověk dokáže zachránit svět.
Dnes je to naopak: svět může být zachráněn jen tehdy, pokud člověk uzná, že on není tím, kdo to dokáže.

– Pokud se přestaneme bát pravdy, pokud pochopíme, že pravý humanismus se někdy pozná právě tím, že nedovolí antihumanismu rozhodovat o světě.

A to je ta poslední výzva.

Nezachráníme svět tím, že budeme mlčet.
Zachráníme ho jen tak, že začneme znovu říkat pravdu. Celou. A včas.

Pokud vás zajímá, co může v této fázi dělat prezident, zahnaný do situace prezidenta Hindenburga, přečtěte si doprovodný text zde: (odkaz)