Článek
Když v roce 1933 Němci volili Adolfa Hitlera, volili šílence a budoucího masového vraha? Člověka, který na základě konspiračních lží téměř vyhladí celý jeden národ? Zrůdu s narcistickou poruchou osobnosti, která pro démony ve své hlavě bude chtít zničit svět, pokud v něm nebude Vůdcem? Anebo si tehdy mysleli, že volí geniálního stratéga a politika jiného typu, jenž bude myslet především na svůj národ, vytvoří lepší společenský systém než demokracii a nahradí pravdu „efektivnějším“ řídicím principem?
A nevolíme dnes – takřka se stejnou slepotou – opět lidi posedlé sebou a vlastním prospěchem, s kolektivně podobným psychickým nastavením, kteří nás s klidem předají fašistické velmoci naší doby, jen aby za to dostali místa ve vládách svých zemí? Zemí, jež budou postupně přeměněny v gubernie oné fašistické oligarchie? Když i ta nejmocnější demokracie světa zvolila osobnost stejně psychicky vyšinutou, konspirační a prolhanou jako Hitler – a to ze stejných důvodů?
Když v roce 1933 jmenoval prezident Paul von Hindenburg Adolfa Hitlera německým kancléřem, tvrdil, že tak činí z úcty k výsledkům voleb a respektu k demokratickým pravidlům. Věřil, že nacistický radikalismus spoutá odpovědnost moci i ti, kdo mají reálnou ekonomickou sílu. Historie ale ukázala, že tím pouze otevřel dveře totální destrukci republiky, parlamentu i veškerých demokratických zásad. Zvolil formalismus před podstatou.
Tento text je o tom, zda i prezident Pavel musí těmto silám opět dát prostor pro jejich další vítězství – v nekončících a stále děsivějších kolobězích dějin.
Prezident Petr Pavel se v současnosti stále častěji stává předmětem spekulací: co udělá, pokud by po volbách vznikla většina složená z populistů, konspirátorů a části otevřených kolaborantů proruské hybridní války? Tedy síla jiné formální struktury než jakou byl Hitler a jeho strana, ale síla v podstatě stejného vnitřního psychologického obsahu a identického apelu na nejnižší lidské pudy.
Pokud se domníváte, že dnešní síly, deroucí se s podporou Ruska k moci, jsou principiálně jiné než ty, které tehdy nesly jméno NSDAP, přečtěte si podrobnější vysvětlení v tomto textu. Možná zjistíte, že se změnila jen forma – ne však obsah. Hákové kříže zmizely, ale fašismus zůstal. Tentokrát v hlavách i tohoto národa a jeho příštích vůdců, milujících a kolaborujících s fašistickou mocí naší doby.
Mocí, která nakonec bude mít stejné vyústění – protože nic než násilí ji neudrží na pozici, kterou uchvátila.
Prezident již prohlásil, že nebude do vlády jmenovat lidi, kteří by chtěli vystoupit z EU či NATO. Ale neměl by jít dál a pojmenovat, že proruská proměna země – která je součástí hybridní války – je protiústavním aktem, a proto ji jako prezident odmítne legitimizovat?
Má snad prezident povinnost zopakovat tragickou chybu Hindenburga a pokrčit rameny nad skutečností, že lidské podvědomí znovu touží po psychopatické katarzi – přivolávané, opět, s pusou plnou míru?
Prezident Pavel – zdá se – jako jeden z mála chápe, že dějiny se střídavě odehrávají v etapách kolektivních vzestupů a kolektivních pádů. V dobách vzestupu vnímají politici i společnost potřebu ohledu na celek a hodnoty přesahující jednotlivce. V obdobích úpadku se do čela dostávají psychicky narušení lídři, kteří zneužívají slabin populace – a ta je místo odporu začne uctívat.
Individuální parazitismus těchto aktérů převáží nad jakýmkoli kolektivním hlediskem a společnost se hroutí – buď v důsledku rozkladu, nebo válek.
Prezident Pavel však tyto cykly patrně nepovažuje za nevyhnutelné. A na základě historické zkušenosti je připraven čelit novému proruskému fašismu. Což je – vzhledem k milionům mrtvých z předchozí fašistické éry – logický a správný postoj.
Zřejmě si uvědomuje i to, že parazitismus vůdců nastupující „globální oligarchicko-populistické internacionály“ se projevuje nejen vůči cizím i vlastním národům, ale také jako destruktivní vztah k samotné planetě – a není náhodou, že se prezident Pavel například k Trumpovi odvážně vymezil a neschoval se za diplomatická slova jako většina politických zbabělců, kteří si namlouvají, že lhaní o tom, že král má krásné nové šaty, když je nahý, je správnou civilizační strategií.
Dnešní lídři nejsou jen imperialističtí a prototalitní, ale i zásadně antiekologičtí, přestože sami žijí na planetě, kterou svou činností ničí. V extrémně narcistickém nastavení už nejsou schopni vnímat, že podléhají vyšším zákonům – ani těm planetárním.
Stejně tak si Pavel zřejmě uvědomuje, že demokracie končí zpravidla v bodě zlomu – podobně jako když praskne pružina. Dlouho se zdá pevná, než se najednou zlomí.
V našem případě jde o bod, z něhož je už nemožné demokracii obnovit.
Takto nastavený parazitismus je neslučitelný s fungováním demokratické společnosti – stejně jako byla neslučitelná původní podoba fašismu. Ta rovněž stála na lživém příslibu národního vzestupu, zatímco ve skutečnosti kryla jen rozklad, loupež a morální úpadek.
ANO, populismus a vějička ruské pomoci
Strany jako ANO, SPD nebo Motoristé nejsou primárně ideologicky zaměřené na zničení demokracie nebo vystoupení z EU. To jsou totiž kolektivní otázky, které pro jejich sobecky zaměřené touhy, cílené na posilování vlastní moci a její přetavení ve vlastní prospěch, nejsou podstatné.
Kolektivní témata jsou pro ně jen nástrojem klamavého marketingu, stejně jako útočení na nejnižší lidské pudy, které zneužívají i chudáky, co za nás umírají na bitevním poli s novou fašistickou mocí.
Nikdo jiný než Rusko – spolu se svou sítí nástrojů a mocí nad lidmi bez rozumu – nemůže těmto stranám, těmto parazitickým entitám, dát skutečnou moc. A tak jsou proruští. Ne proto, že by milovali a chtěli vytvořit zemi, kde za zprávu na Telegramu dostanete 10 let vězení a kde suchá latrína je ve třetině škol a „silnice“ jsou hliněná oraniště. Ale proto, že nikdo jiný než tato zoufalá země, ukradená několika bývalými agenty KGB, jim tu moc jednoduše nemůže nabídnout.
A tak jí budou sloužit. A říkat to, co chce slyšet. Bohužel, Rusko za to něco chce. A vracením splátek se začne totalitní a nakonec otevřeně fašistická spirála roztáčet.
Populisté jsou tedy ochotni Rusku prodat svou zemi za individuální krátkodobé výhody. Je to, jako prodávat vlastní manželku a dceru do nevěstince, jen proto, abyste měli o pár tisíc víc v peněžence. Ale takto psychicky zrůdné proruské politické síly v této zemi už existují. A mentálně na tom nejsou jinak ani ti, kteří je chtějí volit.
Samotné dvojče ANO–Agrofert by bez peněz z EU nemohlo existovat ani jako podnikatelský projekt. Pokud ale chtějí získat podporu ruské propagandistické mašinerie na sociálních sítích, musí se alespoň verbálně přiblížit narativům, které Moskvě vyhovují. Stejně jako Fico na Slovensku nebo Orbán v Maďarsku.
Ti, kdo chtějí dnes v jakýchkoli volbách vyhrát, musí v hybridní válce nabídnout Moskvě loajalitu. A Rusko za to poskytne zviditelnění, algoritmickou podporu i masovou manipulaci.
Kdo se pak dostane k moci, má dluh. A splácí jej poslušností.
Babiš tak, místo vděčnosti za miliardy z Bruselu, tento Brusel hystericky nenávidí – jako Hitler nenáviděl Židy.
A národ ho, jako had hryzající vlastní ocas, v jeho iracionální nenávisti následuje. A Babiš následuje národ – protože marketing přikazuje Brusel nenávidět.
Tak vzniká proces plížení: politika se nemění kvůli víře a názorům, ale kvůli odměně.
Kolektivní zájmy světa se zcela vypařily. Zůstává parazitický souboj jednotlivých psychicky vyšinutých narcistických aktérů, neschopných se vymanit z potřeby mít stále víc – i když jsou třeba nejbohatšími lidmi planety.
A hlavní aktéři populismu se tohoto výměnného obchodu drží, protože poznali, že funguje.
Stačí jen „zvýšit hlas“ a mluvit o Bruselu, migrantech, zlých Ukrajincích a míru s nevinným Putinem.
Svět bez tváří: Nový fašismus je decentralizovaný, ale stejně nebezpečný
Zatímco v minulosti měla nastupující totalita konkrétní jména a tváře (Hitler, Mussolini, Franco), dnes je proruský autoritářský a mafiánský oligarchický fašismus rozprostřen do neideologické vzájemné výhodnosti aktérů – do sítí, algoritmů a decentralizovaných toků peněz, vlivu a propagandy.
Není tak personifikovaný. Nepoznáte ho na první pohled. Není to jeden člověk – je to proud. Globálně vítězící proud.
(Jen tam, kde už začal a zkušenost s ním je trpká, dochází k odvracení. Ale totalita se patrně už nenechá od moci oddělit – a brzy bude muset vyjevit svou skutečnou totalitní podstatu. Maďarsko a Srbsko jsou a budou hlavními příklady.)
V jeho novém hnízdě za oceánem to není jen Trump, ale i Peter Thiel a další miliardáři, kteří sponzorují antiinstitucionální proudy s jasnou orientací proti demokracii. Chtějí ještě více moci – a manipulace nesvéprávných lidí je momentálně nejsnazší cestou, jak jí dosáhnout.
Rusko všechny podobné proudy nadšeně podporuje. Ne proto, že by milovalo konzervativismus, ale proto, že ničení demokratičnosti Západu je jeho hlavní strategický cíl. Cíl, který má odvrátit vlastní kolaps – kolaps, který si jako každá nespravedlivá entita zaslouží.
A v těchto podmínkách i země jako Česko čelí reálné hrozbě, že si „svobodně zvolí“ ty, kdo už další volby nikdy připustit nechtějí.
(Bohužel, maďarské volby přijdou až po těch českých. Nemůžeme tak včas sledovat, jaké nové nedemokratické kroky tandem Rusko–Orbán vymyslí, aby udržel moc. Až pak mnohým dojde, jak hluboko Maďarsko padlo – a jak těžké bude najít z té propasti cestu ven. A i to ukáže, jak zásadní je těmto ruským schématům zabránit včas – ne je řešit až ex post.)
Prezidentova volba: chránit formu, nebo obsah demokracie?
Prezident Pavel je zatím v roli nestranného pozorovatele, který varuje, ale nečiní konkrétní kroky. Jenže čas se krátí. Pokud v příštích volbách vznikne většina vedená populisty, bude mít možnost:
– buď jejich vládu jmenovat – a zopakovat chybu Hindenburga,
– nebo se jim postavit do cesty a riskovat střet s formální demokracií, aby zachoval její smysl.
Historie už ukázala, kam první volba vede.
Otázka nestojí: má prezident dodržet pravidla hry?
Otázka zní: má prezident chránit podstatu demokratické republiky, i když to znamená porušit literní formalismus, který si zlo dokáže přizpůsobit?
Demokracie není jen procedura. Je to hodnotový systém. A pokud se v několika zemích po sobě zvolí politici, kteří chtějí zničit její základy, není to projev svobody – ale kolapsu.
A jak ukazuje historie – zlu k ovládnutí světa stačí, když dobří lidé budou příliš pasivní nebo příliš legálně korektní.
Prezident Pavel má možnost tuto chybu neopakovat.
Čas pro rozhodnutí, které mu nelze závidět, se blíží.
Je však naivní, nespravedlivé a snad i sobecké myslet si, že celá tíha obrany demokratického systému má ležet na bedrech jediného člověka – prezidenta Pavla. Je to zoufalý reflex společnosti, která si uvědomuje, že všechno ostatní už selhalo.
Vláda, bezpečnostní složky, zpravodajské služby i Ústavní soud – všichni měli a mají možnost popsat realitu a konat. Vzájemně se informovat, spolupracovat a hledat konkrétní kroky, jak odvrátit nelegální zabití demokracie. Místo toho mlčí, alibisticky se skrývají za „institucionální neutralitu“ a nechávají se vláčet událostmi na svých písečcích, kde se zdá, že dělají vše správně a dostatečně.
Kontext současnosti je ale usvědčuje z fatální neschopnosti a neochoty SKUTEČNĚ demokratický, civilizovaný a humánní systém ochránit.
Zatímco část společnosti propadá konspiracím a důvěřuje totalitám, které zavírají na desítky let vlastní občany za pravdivé věty na sociálních sítích, v naší zemi může kdokoli veřejně šířit výzvy k ukončení demokracie, odchodu z EU, pomluvy institucí a otevřené lži – bez jakéhokoli následku.
Můžete veřejně uctívat Hitlera této epochy a nenávidět jeho oběti jako „ukrajinskou špínu“, kterou tu musíme živit – přestože je to ve všech směrech prokazatelná lež.
Tato asymetrie ničí demokracii, která v tomto nerovném souboji prohrává. A oběti i vojáci této války pak začínají absurdně vnímat brutální režimy jako „lepší, spravedlivější a silnější“ než svůj vlastní stát – stát, který sice umožňuje svobodu slova, ale nedokáže se tvrdě postavit za vlastní věc a pravdu.
A stát nedělá nic ani tehdy, když je ignorancí téměř poražen.
Demokratický stát má přitom ústavní povinnost chránit nejen proceduru, ale i obsah demokracie – včetně informační integrity, pravdivosti veřejné debaty a suverenity vůči vnějším hybridním útokům.
Pokud tuto povinnost selhává plnit vláda, musí ji převzít bezpečnostní složky. Pokud selhávají ony, musí jednat prezident.
A pokud selže i on, zůstává jen hořící dům bez hasičů – a lidé, kteří místo kbelíků vody házejí do plamenů z Ruska po sítích poslaný benzín.
Protože jsou i v nejblahobytnější etapě českých dějin zoufale nespokojení.
Slovensko a Maďarsko už ukazují, jak vypadá další fáze tohoto procesu:
- Otevřená proruská orientace
- Kontrola médií
- Normalizace nenávisti
- Právní demontáž
- Ztráta spojenecké důvěry
(Zde je vhodné připomenout internacionální charakter prooligarchických a proruských převratů: například Renáta Kellnerová, nejbohatší Češka, dnes pomáhá budovat slovenskou oligarchii tím, že skrze svou mediální skupinu financuje proficovské médium, ze kterého kvůli nesvobodě a ztrátě důvěry odcházejí respektovaní novináři. Jde o reálně antidemokratický nástroj normalizace proruského režimu. Ale nelze se příliš divit – i její zesnulý manžel byl ochoten zatáhnout Česko do ruské i čínské pasti výměnou za vlastní zisky. Země, kde ekonomické elity nejsou pokračovateli Baťi, ale všechnoschopní prodejci, handlíři a lichváři, je zemí v úpadku.)
Každý, kdo dnes věří, že Andrej Babiš se v případě vítězství vydá jinou cestou než Fico, buď nečte, nebo záměrně lže.
Všechny znaky vedou ke stejnému scénáři: demontáž demokratického státu ve jménu „normálnosti“ a „českých zájmů“, které ve skutečnosti píší scénáristé z Moskvy.
Nečinnost státních institucí v této chvíli už není jen selháním. Je to forma tichého spolupachatelství.
Pokud státní složky vědí, že probíhá hybridní převrat, a přesto nekonají, dopouštějí se ve své podstatě trestného činu nečinnosti při obraně ústavního zřízení.
Nechrání občany, kterým ústava zaručuje demokratický systém. Nechrání ani samu ústavu.
Jen nečinně přihlížejí, zatímco algoritmy ruské propagandy drtí informační prostředí – a tisíce lidí denně padají do bludů, které zítra rozhodnou volby o zachování demokracie.
Premiér Fiala a jeho kabinet přitom vědí, co se děje. Ve svých kampaních sice varují před „dezinformacemi“ a „proruským vlivem“, ale realita za marketingem je prázdná.
Neexistuje žádná efektivní strategie na potlačení ruských vlivových operací.
Není připravena žádná reálná obrana proti armádě hybridních vojáků třetí světové války, která dnes vede frontu v hlavách našich spoluobčanů.
Všichni čekají. A mezitím se dějiny opakují.
Jako tehdy v Německu, i dnes je jasné, že zmanipulovaná masa vynese k moci ty, kteří zlikvidují systém, který jim to umožnil.
Hindenburg tehdy rozhodoval o budoucnosti své země – měl možnost zabránit nástupu Zla.
Prezident Pavel dnes stojí před rozhodnutím, které sice vypadá jako „marginálně lokálně české“, ale ve skutečnosti je střípkem v globálním skládání celoplanetární totalitní mozaiky.
Každé jednotlivé selhání, každý ustupující demokratický stát, každá mlčící instituce totiž přispívá k formování nové mezinárodní totality – proruského, pročínsko-protrumpistického fašisticko-technokratického bezohledného světa ovládaného algoritmy, korupcí, informační manipulací a strachem.
Výsledek však bude tentýž: smrt demokracie, křeč, chaos nebo válka.
A to se nikdy neobejde bez smrti skutečné – smrti důvěry, práv, svobody, a nakonec i milionů, nebo vzhledem k ignoranci klimatické krize i miliard lidských životů.
Pavlovo rozhodnutí tedy není malým českým dilematem.
Je to moment, v němž se rozhoduje, zda i Česká republika přispěje k návratu temna – nebo se postaví mezi ty, kdo si pamatují, kam až identická situace jednou došla.
Prezident Pavel může být první vlaštovkou, která rumunskou předehru (odstranění proruského fašisty z voleb) zařadí do širšího rámce záchrany demokracie v hybridní válce – a povede k vytvoření systému, který hybridní vojáky nepřítele – naše voliče – vyřadí z rozhodování o společnosti, na jejíž demokratičnost máme ústavní nárok.
A přestože se může zdát, že proruští populisté – ať už ti otevření, nebo ti, kdo ani netuší, že volbou Babiše, Okamury, Konečné a Turka přivádějí ruský vliv přímo do srdce republiky – tvoří v této zemi většinu, jsou ve skutečnosti pasivní, neorganizovaní a neschopní jednat bez impulsu shora.
Oproti tomu menšina lidí, kteří chápou hloubku této hrozby, je malá – ale odhodlaná.
Tito lidé vědí, co se stane, pokud tato totalita opět zvítězí.
Vědí, jak ten příběh končí – a proto jsou připraveni aktivně jednat.
Zatímco prototalitní blouznivci jen sní o „lepším světě“, který automaticky vznikne z destrukce starého, demokraté vědí, že bojují o svůj vlastní krk – a o život svých dětí a vnuků.
V recyklovaném omylu 30. let máme jednu výhodu: jsme – nebo bychom měli být – poučeni druhou světovou válkou.
Polní maršál Hindenburg, přestože měl být odvážným vojákem, zbaběle utekl před konfliktem a pomohl pozvat do lidských dějin zatím nejničivější válku — protože místo odvahy zvolil alibismus.
I přes historické selhání svého „kolegy“ má voják Petr Pavel oproti běžnému politikovi, který myslí především na své PR a znovuzvolení, jednu zásadní výhodu: jako bývalý vrchní představitel NATO ví, že válka se nevyhrává předstíráním, že neexistuje.
Vyhrává se pečlivou analýzou soupeře, pochopením jeho zbraní — a nalezením jeho slabého místa.
Snad chápe i to, že dnešní ruský soupeř není jen primitivní agresor, ale také mistr sofistikované manipulace, který už stihl proměnit polovinu tohoto národa v užitečné idioty nebo přímo své hybridní vojáky.
A na to musíme najít odpověď — protizbraň, která se nejen navrhne a vytvoří, ale ke které se najde i odvaha ji použít. I když to bude velmi nepopulární.
Většina si totiž stále nedokáže připustit, co nám hrozí, pokud to neuděláme.
Na prahu poroby a zničení si totiž nevybíráme, jestli nám budou „léky“ chutnat.
Nevybíráme si, zda nám po cytostatikách nebude špatně od žaludku.
Vybrat si můžeme jen to, že rakovina přestane žrát naše tělo.
Není zcela jasné, jak se prezident Pavel v kritické chvíli rozhodne.
Ale demokraté musí být připraveni ho veřejně a aktivně podpořit, pokud se v té rozhodující chvíli zachová se stejnou statečností, s jakou kdysi v uniformě šel proti vlastnímu bezpečí – když se vydal se svou jednotkou na záchranu obležených francouzských vojáků v bývalé Jugoslávii.
Pokud se opět rozhodne udělat to, co je správné – i za cenu politického nebo osobního rizika – nesmí v tom zůstat sám. Je jasné, že se ho proruská mašinerie pokusí uštvat jako kdysi Čapka, kterého uštvalo tehdejší nastupující zlo.
Demokracie není výtah ke komfortu. Je to závazek.
A jestliže se někdo v rozhodující chvíli odváží stát se jejím štítem, ti kolektivně odpovědní musí být připraveni stát se zase jeho štítem – na ulici, na náměstí, před Hradem – kdekoliv, kde půjde o to, co z nás ještě zůstalo jako národa myslících a svobodných lidí.
Ano, většina obyvatel této země je právě teď Němci roku 1933 – a tedy součástí proudu, který bude v budoucnosti, pokud vůbec nějaká bude, považován za nejopovrhovanější barbarskou hordu v dějinách.
Hordu, která měla všechno: informace, varování i možnosti – a přesto dál směřovala k další variantě fašismu a globální environmentální sebevraždě.
To, že dnes polovina společnosti nevidí ani ta nejzákladnější fakta, je známkou, že jsme na tom hůř než Německo v roce 1933.
Nezávidím Petru Pavlovi, pokud si uvědomuje, že se brzy patrně ocitne v roli Hindenburga.
A že jedině hrdinství – jakého bylo v dějinách vždy zoufale málo – mu může zabránit, aby se tak trochu nespravedlivě neocitl na špatné straně dějin.
Být dnes politikem, který chápe, koná a jde proti proudu, aby před obrovskými totalitními tlaky udržel humánní, racionální a odpovědný společenský systém, je úkol téměř nadlidský.
Ale právě v takových chvílích se rozhoduje, kdo se stane pojmem dějin – a kdo jejich padouchem.
Právní odpovědnost za nečinnost tváří v tvář hybridnímu převratu
Nečinnost státních institucí a odpovědných činitelů v situaci, kdy je zjevné, že v Česku probíhá hybridní převrat podporovaný cizí mocí, může naplňovat skutkovou podstatu několika trestných činů.
Pokud je tato pasivita vědomá a úmyslná, může jít o sabotáž (§ 314) – tedy úmyslné maření obranných funkcí státu. V případě, že úřední osoba jedná v úmyslu někomu prospět nebo poškodit ústavní zřízení, spadá to i pod zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329).
Pokud taková nečinnost probíhá ve spojení s cizí mocí nebo jí usnadňuje vlivové operace, může jít až o vlastizradu (§ 309) či neoprávněnou činnost pro cizí moc (§ 318a), která se vztahuje i na „měkké“ formy spolupráce – včetně úřední tolerance nebo politického nadržování nepříteli. I neoznámení nebo nepřekažení těchto činů je samo o sobě postižitelné (§ 367 a § 368).
Dnes už nikdo nemůže tvrdit, že neví, kam proruský populismus směřuje. Slovensko, Maďarsko a vývoj v Rusku ukazují modelový scénář demontáže demokracie.
Pokud přesto bezpečnostní složky, soudy a vláda zůstávají nečinné, mohou se stát tichými spolupachateli tohoto převratu – zázemím fašizující transformace systému. A to už není jen morální selhání, ale možná i trestněprávní odpovědnost.
Je jasné, že budoucí totalitní režim nebude trestat ta selhání, která ho dostala k moci – ale naopak, stejně jako dnes na Slovensku a v USA, se bude mstít těm, kdo se jej pokusili zastavit.
Úředníci a politici však nejsou placeni za to, aby maximalizovali vlastní bezpečí – ale za obranu veřejného zájmu a odvahu postavit se za něj, i kdyby to vyžadovalo čin mimořádné tvořivosti nebo nevděčnou sebeoběť.
