Buď spravedlivý ekologický systém, nebo zánik – evoluci a planetární limity lidstvo neobelže

Je to vlastně velmi zvláštní situace. Planeta stojí na prahu katastrofy srovnatelné s největšími událostmi v dějinách Země – jenže tentokrát ji nezpůsobí vesmír ani příroda, ale jeden jediný živočišný druh. Druh, který během pouhých dvou století vrátil do atmosféry uhlík, jenž se z ní přirozeně odebíral stovky milionů let. Přitom je zcela evidentní, že tento proces bude mít nakonec ničivou sílu odpovídající své extrémní rychlosti a intenzitě. Evoluce, která se po ony stamiliony let mohla pomalu ladit na měnící se podmínky života, nemá nejmenší šanci svými existujícími mechanismy na takovou rychlost reagovat. Tato změna tedy není jen extrémně rychlá – je pro živé systémy naprosto zničující.“(odkaz)

Ačkoliv je evidentní, že za problémem stojí člověk, tváříme se, že právě člověk a jeho systém nejsou schopni tuto situaci napravit. Vytváří se dojem, že některé globální problémy jsou tak obrovské, že jejich vyřešení je – ve světě takové diverzity politických systémů a vlád – prakticky nemožné. A pokud je to nemožné, pak se jimi zabývat je vlastně hloupé a zbytečné – na rozdíl od hedonistického užívání života. Minimálně dokud problémy nenarostou do tak obludných důsledků, že před nimi nedokáže utéct už nikdo.

Nebo je prý moudřejší nic nedělat a přizpůsobit se – koupit si potápěčskou výbavu a v pobřežním domku, který se mezitím ocitne pod hladinou moře, se naučit spásat nahromaděný plastový odpad, protože úroda potravin na povrchu bude už jen vzpomínkou.

Pokud je přesvědčení o nemožnosti řešení i vaším osobním přesvědčením a chcete v něm dožít, nečtěte dál. Tento článek by vám totiž vyvrátil představu, že klimatickou krizi, znečištění oceánů atd. nelze komplexně a spravedlivě vyřešit.

Pokud ale chcete pochopit, že řešení existuje – a navíc je poměrně principiálně jednoduché – pak čtěte dále. Nejenže je řešení jednoduché, ale zároveň je v ekonomické vědě známé více než sto let. Jen technologie, které ho umožňují aplikovat do ekonomického života, jsou výdobytkem až naší současnosti.

Dnes tedy vyřešení největšího problému v celých dějinách lidstva netroskotá na neexistenci řešení – ale na tom, že většině ekonomických a politických aktérů se jeho vyřešení nehodí, případně jsou natolik neinformovaní nebo omezení, že o něm ani nevědí. Možná proto, že jejich hlavním cílem je posilování vlastní individuální a sobecké moci – ekonomické i politické – a tuší, že zde popsaný návrh by jim žádné okamžité politické body nepřinesl.

Jako by záchrana života na planetě byla něčím nepodstatným a nepatřičným.

Jedním z důvodů neochoty zavést spravedlivý systém je skutečnost, že 10 % nejbohatších obyvatel světa – tedy právě ti, kdo drží ekonomickou a politickou moc – způsobuje podle studie publikované v časopisu Nature dvě třetiny globálního oteplování. A většina z nich se rozhodně nehodlá uskromnit. Nevadí jim ani vědomí toho, že kdyby každý obyvatel Země vypouštěl stejně málo CO₂ jako chudší polovina lidstva, bylo by globální oteplování i dnes prakticky neznatelné a planeta by ohrožena nebyla. Pokud by naopak všichni lidé za posledních třicet let žili se stejnou stopou CO₂ jako tisícina nejbohatších, planeta by se již oteplila o více než 12 °C – a veškerý vyšší život by patrně skončil. Je otázkou, zda neochota těch, kdo i mezi touto tisícinou nejbohatších trpí pocitem nedostatku a potřebou dalšího růstu, má opravdu dovést k sebezničení všechny obyvatele Země – tedy i ty, kteří by byli ochotni žít v rovnováze s planetárními limity.

Přemýšlejte, proč jste od Václava Klause (odkaz) a jemu podobných nikdy neslyšeli jediné slovo o externalitách – přestože právě ty jsou nedílnou součástí jejich milované tržní teorie a zároveň hlavním ukazatelem míry planetární destrukce. Tedy té teorie, kterou jinak považují za všeurčující, posvátnou a nejraději by ji tesali do kamene. Jen s jedinou výjimkou – část o externalitách musí zůstat tabu. Nezná pan profesor základní učivo? Nebo moc dobře ví, že kdyby se o něm začalo mluvit nahlas, ohrozilo by to mimo jiné i bilionové příjmy loutkářů z Ruska, kde fosilní paliva drží u moci celou totalitní oligarchii – a financují její jachty, paláce a propagandu?

V ekologicky nespravedlivém současném světě vyrostly subjekty tak neuvěřitelně mocné a bohaté, že dokáží jednoduché cestě k planetární rovnováze účinně bránit – od sultanátů v Perském zálivu, přes Rusko a jeho hybridní antiekologickou kampaň, až po protofašistické průmyslníky, kteří ani téměř sto let po své porážce v USA nevzdali bezohlednou snahu dál plundrovat svou zemi a bohatnout na její destrukci. (odkaz)

Donald Trump s Elonem Muskem představují finální americkou metastázu bezohledné, nekonečným chtíčem ovládané civilizační rakoviny – přičemž Musk, ač chvíli předstíral ekologické motivace, cynicky zneužil zelené téma k vlastnímu zviditelnění a zisku. Dnes už je zcela zjevné, že jeho údajná vize byla jen prázdnou reklamou pro publikum, které se rádo považuje za hybatele ekologické proměny, ač ve skutečnosti slouží jen dalšímu klamu nové techfeudální šlechty.

Vyřešení globální krize přesto nemusí být iluzí. Její pochopení není výsadou jen výjimečných jedinců – přestože se jí v historii věnovali ti největší ekonomičtí myslitelé, včetně nositelů Nobelových cen. A přesto – pokud je autorovi známo – dosud nebylo navrženo žádné podobně komplexní rozšíření Stiglitzových návrhů, jaké je předloženo v tomto textu. (odkaz)

Kdybychom byli postavami ve strategické počítačové hře, dávno bychom změnili parametry systému a zavedli pravidla, která zaručují přežití civilizace. Jenže my nežijeme ve hře – žijeme ve světě, kde se klíčoví aktéři změnám aktivně brání, protože z destruktivního systému stále profitují, nebo se jich iracionálně bojí, přestože vědí, že kolaps je už za dveřmi.

Problém tohoto návrhu paradoxně spočívá právě v jeho schopnosti situaci spravedlivě a koplexně vyřešit – a tím zcela změnit ekonomické toky, ovládané nejmocnějšími subjekty dneška. Spravedlivě a automaticky upravuje vše, co si někteří dominantní aktéři s neomezenou mocí neprávem přivlastnili.

Uznat tyto návrhy by znamenalo přiznat si pravdu. Pravdu o tom, že současná podoba trhu lže – ačkoliv jí věříme a řídíme se jí téměř ve všem – a začít požadovat nápravu.

Většina lidí, lapená v tomto všeobecně přijímaném klamu, stále nevidí, že některé věci jsou levné jen zdánlivě – protože jejich skutečné náklady platí (nebo budou platit) jiní. Včetně našich dětí. Možná dokonce někdo na druhém konci světa, kdo právě teď nemá čím nakrmit své dítě, protože se mu kvůli klimatické změně opět neurodilo.

Dnes už víme, že současný ekonomický systém odměňuje ničení a trestá zodpovědnost. Že ekologická destrukce je zisková, zatímco péče o svět je ekonomicky nevýhodná. Víme to. A přesto s tím skoro nic neděláme.

Jenže teď se poprvé v dějinách objevuje nástroj, který s tím něco udělat reálně může – umělá inteligence. A nejen „něco“. Dokáže vytvořit automatický systém, nezávislý na typu politického systému, ve kterém trh konečně začne říkat pravdu. Systém, který bude odměňovat to, co prospívá, a znevýhodňovat to, co škodí. Ne autoritářsky, ne násilně – ale objektivně, transparentně a srozumitelně. Tak, aby i ten nejtvrdší byznysmen i ten největší skeptik museli uznat, že takhle to prostě konečně dává smysl a může to fungovat po další tisíce a miliony let.

Tento externalitní systém tedy zároveň odpovídá na klíčovou otázku naší doby: Chceme AI, která prohloubí nerovnost a ožebračí většinu, nebo ji využijeme jako nástroj k narovnání pravidel hry – včetně té nejzásadnější nerovnováhy, ekologické, která hrozí ukončit samotné podmínky života na Zemi?

A paradoxně právě ztráty svých neoprávněných výhod na úkor většiny, či na úkor budoucnosti, se mnozí bojí a tváří se, že neexistuje nebo není dosažitelná.

K odvaze představit si svět, kde AI neslouží zisku několika korporací, ale přežití nás všech. Svět, kde trh není lhář, ale nástroj spravedlnosti v ekonomické oblasti. Svět, který je možný – ale zatím ignorovaný a zamlčovaný, protože moc už mají ti, co o své nespravedlivé výhody nechtějí přijít.

Roky jsme slýchali, že spravedlivé zdanění ekologických škod (oněch externalit) je příliš drahé. A tak jsme ho neudělali. Až přišel někdo, kdo nám vystavil účet daleko vyšší – bez jakékoli spravedlnosti, logiky a ekonomického smyslu.

Místo prediktivního systému založeného na vědecké pravdě začal ještě tvrdší daně zcela bez vnitřní logiky vybírat muž, který popírá samotnou existenci klimatické krize a ekologické devastace planety. Trump přinesl cla, která nemají nic společného s realitou a pozitivním směřováním společnosti a nezachrání vůbec nic – zato mají velmi mnoho společného s jeho sociopatickou diagnózou, s mocí, pomstou a dalším parazitováním těch, kdo už vlastní víc než celá střední třída dohromady.

Záchranu světa jsme platit odmítli, tak budeme platit sociopatům a ekonomickým analfabetům za svoje vlastní zničení. Smysl to nedává, ale dokud nepochopíme, v jaké jsme situaci, budeme se ke kolapsu řítit dál.

Pojďme se podívat, jak by společnost, která dnes funguje jako rakovina požírající vlastní tělo, mohla přejít z parazitického módu do vyšší evoluční úrovně – rovnováhy skutečně funkčního organismu. Než definitivně zničí sama sebe.

Současné klimatické politiky, ať už jde o Green Deal v Evropě, mezinárodní dohody nebo státní regulace, narážejí na hlubokou nedůvěru veřejnosti. Tento narativ je zároveň záměrně uměle vytvářen a vyvoláván těmi, co si přejí zachování pro-fosilní politiky. Často jsou pak ekologické kroky vnímány jako elitářské projekty „shora“, vnucované obyčejným lidem bez dostatečného vysvětlení a bez spravedlivého rozložení nákladů. Odpůrci takových opatření snadno využívají dezinformace a relativizaci – „proč bych měl používat elektroauto, když lodní doprava znečišťuje víc?“ Tato argumentace je sice často účelová, ale ukazuje na zásadní problém: chybí objektivní, srozumitelný a transparentní systém, který by měřil ekologický dopad všech činností stejně.

Navíc – v momentě, kdy se řešení prosazuje direktivně, bez systémové důvěry a bez jasné logiky, stává se terčem manipulací a demagogie. Klimatická opatření jsou pak snadno dehonestována jako „zelené šílenství“ nebo „záminka k ovládání lidí“. A to i přesto, že planeta rychle míří k ekologickému kolapsu a možná i smrti většiny, kteří budou tu dobou na jejím povrchu sklízet následky posledních dvou ekologicky bezohledných století.

Kořen problému není jen v neochotě jednat – ale ve struktuře samotného trhu, který dnes ignoruje většinu ekologických dopadů výrobků a služeb. Vznikají tzv. negativní externality – nepromítnuté ekologické a zdravotní škody, které platí až společnost jako celek, často později a bolestněji.

Např. litr levného benzínu, plastová láhev, chemické látky přinášející zisky jejich výrobci, které ale otravují řeku pod ní (a zabíjejí např. ryby nasazené rybáři), to vše má obdobné skryté náklady, které se neprojevují v ceně, ale v podobě znečištěného vzduchu, změny klimatu, zničených vodních zdrojů. To je hlavní příčinou ekologického i ekonomického paradoxu: ničení planety je levné a ziskové, zatímco ekologické alternativy jsou drahé a nevýhodné.

Skutečné řešení proto, nemůže spočívat pouze v nařízeních a zákazech, ale musí opravit samotná pravidla trhu. A to nelze provést bez nástroje, který dokáže vyčíslit a promítnout dopady každého produktu či služby do jeho ceny.

Aby mohl být trh skutečně spravedlivý a dlouhodobě udržitelný, musí reflektovat celou realitu výroby i spotřeby – nejen přímé náklady a zisky, ale i všechny vedlejší dopady, které dnes trh ignoruje. Znečištění, emise skleníkových plynů, úbytek biodiverzity, odlesňování nebo nadměrná spotřeba vody – to vše musí být kvantifikováno jako součást skutečné ceny každého produktu či služby.

Tímto způsobem by došlo k přirozenému narovnání prostředí: ekologicky neudržitelné aktivity by přestaly být výhodné, zatímco šetrné varianty by získaly cenovou výhodu – nikoliv uměle skrze dotace, ale skrze pravdu o jejich dopadu na svět.

Tento systém musí být:

To je nadlidský úkol – ale nikoli „nadúkol“ pro umělou inteligenci.

Umělá inteligence je jediným nástrojem, schopným tento systém zavést a jednoduše spravovat. Díky své schopnosti analyzovat obrovské množství dat napříč obory a regiony, může AI:

Zásadní výhoda AI je v tom, že není podřízena volbám, lobbingu ani zisku. Může být nastavena tak, aby jednala podle předem stanovených etických a vědeckých pravidel, a tím zajišťovala férovost systému.

Díky schopnosti učit se z nových dat by se modely AI mohly neustále zpřesňovat – například reagovat na nové vědecké poznatky o vlivu metanu, změn klimatu, životního cyklu produktů nebo nových technologií. Místo neefektivních zákonů, které se revidují jednou za dekádu, by tak systém na základě AI mohl fungovat v režimu živé, adaptivní regulace.

Mnozí vám budou říkat, že vytvořit takový systém je nereálné a příliš složité. Jenže podobné systémy už dnes existují – a to z daleko pochybnějších, amorálních důvodů. Čínský systém sociálního skóre například sleduje a vyhodnocuje chování více než miliardy lidí – jejich pohyb, nákupy, komentáře na internetu, i vztahy s ostatními lidmi. A přitom nejde o nic jiného než o masivní, permanentní algoritmickou kontrolu společnosti. (odkaz) Ve srovnání s tím je systém vyhodnocující dopady výrobků, služeb a činností na planetu technologicky jednodušší, objektivnější a navíc maximálně eticky přínosný. Co je víc etické než zachovat život na planetě? Místo dohledu nad občany by šlo o pravdivé ohodnocení reality – měřitelné, transparentní a předvídatelné. A navíc: vývoj umělé inteligence běží tak neuvěřitelně rychle, že podobné zadání bude brzy hračkou. Zásadní otázka tak nezní, zda to jde – ale zda to skutečně chceme.

Zda máme jako civilizace odvahu dát technologii do služeb spravedlivé vize a pravdy, nikoliv moci. A zda chceme budoucnost postavenou na realitě a jejích dopadech – nebo raději necháme vše zničit systém, který dál odměňuje klam, chamtivost a krátkozrakost těch nejbezohlednějších dravců.

A právě zde přichází na scénu klíčová teze:

Klíčovou inovací není pouze vyčíslení škod, ale jejich viditelná a předem oznámená projekce do budoucnosti.

U každého produktu nebo služby by systém (vyčíslovaný AI) uváděl dvě ceny:

Tato druhá cifra na cenovce bude fungovat jako varování i orientační kompas: už dnes víš, že kupuješ něco, co bude brzy dražší (protože poškozuje planetu), a firmy budou vědět, že investice do neekologické výroby takových produktů se nevyplatí, protože systém je nastaven na dlouhodobé zohlednění reality.

Tímto způsobem by:

Právě včasné vyčíslení druhé, externalitní ceny – ještě předtím, než bude reálně uplatňována – by umožnilo systém odladit, zpřesnit parametry a nastavit spravedlivě její výši tak, aby její pozdější postupné zavádění probíhalo hladce, bez ekonomických otřesů a s maximální funkčností.

Tento mechanismus má obrovskou výhodu: není represivní, ale prediktivní. Funguje jako navigace: ukazuje cestu, místo aby trestal.

Jedním z nejčastějších protiargumentů vůči jakékoli hlubší systémové změně je obava z chaosu, ztrát, nebo nespravedlnosti. Právě proto je zásadní, aby navržený systém nebyl revolučním zlomem, ale evolučním přesměrováním – založeným na principu předvídatelnosti a postupného přechodu.

Zavedení druhé – externalitní – ceny by mohlo probíhat postupně po sektorech, podle dostupnosti dat a připravenosti infrastruktury. Například:

Každý sektor by měl transparentní přechodový plán, který by jasně stanovil:

Tím by vznikla předvídatelná trajektorie – podniky by mohly plánovat své investice, domácnosti by měly čas změnit své návyky a celý systém by se posouval směrem ke skutečné udržitelnosti bez šoku a odporu.

K tomu je však nutná silná a nestranná výpočetní a analytická infrastruktura, kterou může poskytnout pouze systém řízený AI. Tento systém musí být:

Správně nastavená AI zde není hrozbou – naopak, je pojistkou proti lidské chamtivosti a krátkozrakosti.

Další protiargument, že by zohlednění externalit narušilo trh práce a pracovní místa neobstojí ve světle daleko větší změny- přicházejícího světa, kde AI nahrazuje většinu z nás a naopak potřebujeme najít nové uplatnění pro miliardy lidí.

Dnešní systém nefunguje. Ne kvůli tomu, že by lidé byli hloupí nebo nechtěli zachránit planetu – ale protože trh systematicky zvýhodňuje destruktivní chování a potlačuje udržitelné alternativy. Bez pravdivých cen není možné činit pravdivá rozhodnutí. A bez nástroje, který dokáže ekologickou pravdu vyčíslit a postupně ji začlenit do systému, se motáme v kruhu.

Řešení nevede přes zákaz SUV nebo dotace na solární panely – ale přes hlubokou strukturální změnu samotných pravidel hry. A tu lze provést pouze tehdy, když budeme mít spravedlivý, prediktivní, transparentní a přizpůsobivý mechanismus, který všem stejným metrem změří dopad jejich činnosti.

Umělá inteligence, využitá v této roli, by neměla být strašákem, ale nástrojem kolektivního přežití. Pokud jí nastavíme etické hranice, otevřeme data, dáme jí jasný cíl – může být naším spojencem ve změně, kterou bychom jinak jako lidstvo nezvládli a ve vzájemném „pseudotržním“ soutěžení dál nevratně směřovali ke globální katastrofě. Jsme totiž velmi často zkorumpovaní, manipulující, sobečtí a k přírodě bezohlední.

V době, kdy se lidé bojí, že AI zničí svět, může právě ona – paradoxně – být tím, co nám umožní přežít jako civilizace, a zároveň zachovat férovost, trh i svobodu.

Pokud jako společnost nyní odmítneme promítnout biliony skrytých externalit do cen produktů a služeb, přetaví se tyto nevyčíslené náklady v biliardy budoucích zcela reálných škod. Ty nakonec dopadnou na miliardy lidí, kteří přijdou o své domovy, půdu, zdraví nebo celé živobytí – třeba kvůli stoupající hladině moří, suchu či ztrátě úrodnosti půdy.

Zajímavým paradoxem je, že společnost i část intelektuálních elit jsou schopny tolerovat návrhy typu Nerůstového hnutí, které otevřeně volají po snížení životní úrovně, centrálním přerozdělování a de facto návratu k jakési formě plánovaného hospodářství – tedy systému, kde o tom, co smíme a nesmíme dělat, rozhoduje nové „politbyro ekologické správnosti“. (odkaz) Přesto se tyto návrhy často těší většímu pochopení než spravedlivý, automatizovaný systém založený na měřitelných dopadech a nestranném výpočtu.

Důvodů je víc. Psychologicky je pro člověka snazší přijmout rozhodnutí od jiné lidské bytosti – byť autoritářské nebo ideologické – než od nelidského algoritmu, jehož logice nelze oponovat ani ji emocionálně obcházet. Lidé se bojí „strojové objektivity“, protože v ní není prostor pro výjimky, zákulisní moc a úlitby. Ztrácí možnost vyjednávat, lobovat a manipulovat – což jsou mechanismy, na kterých je postaven současný ekonomický model.

Mocensky je navíc každý lidský systém – i ten radikálně nerůstový – stále strukturou, kterou lze obsadit, ovlivnit nebo zneužít. Nové elity se mohou stát správci nerůstu, nositeli pravdy, distributory dobra. Spravedlivý algoritmický systém, který by měřil všem stejně podle dopadu na biosféru, však nikoho neupřednostňuje – ani staré, ani nové mocné. Je slepý k ideologii, k penězům i k morálnímu pózování. A právě to z něj činí systém, kterého se bojí jak staré elity, tak ti, kteří si pohrávají s myšlenkou využít ekologii k tomu stát se těmi novými. (Neupřímnost největšího zástupce tohoto proudu - Elona Muska už byla odhalena.)

Filozoficky pak lidstvo dodnes nestrávilo jednu základní věc: že existuje pravda nezávislá na lidské vůli. Přijetí systému, který by zohledňoval ekologickou realitu jako nezpochybnitelný rámec, by znamenalo uznat, že některé hranice nejsou politické, ale fyzikální, že planeta nevyjednává. A to je pro mnohé těžší než akceptovat sebelepší plánovaný nerůst – protože to znamená, že člověk už není pánem všeho.

Navíc se zde často zaměňuje příčina a následek. Nerůstoví ideologové označují růst jako viníka ekologické destrukce, aniž by chápali, že růst není špatný – špatný je jen růst vykoupený destrukcí. Pokud by se nám podařilo růst očistit o jeho negativní externalitní složky, tedy zbavit ho skryté ekologické daně, stane se naopak největší silou dobra. Takový růst bychom měli adorovat – protože by znamenal více zdraví, více kvality, více harmonie, nikoli destrukce. Růst není nepřítel – nepřítel je lživý systém, který dovoluje růst prostřednictvím tiché devastace. Možná že takový růst, i přes externalitní zdanění a na to navázané „zdražení“ na lidstvo čeká v budoucí společnosti, kterou tvoří lidé, za ně pracující roboti a AI.

Když přijde řeč na spravedlivý systém vyčíslování externalit a využití AI k transformaci trhu, mnozí okamžitě namítnou: „Už vidím, jak se k tomu přidá Čína nebo Rusko!“ Ano, některé země zpočátku spolupracovat možná nebudou – ale v tom je právě síla tohoto modelu.

Například Čína velmi dobře chápe závažnost klimatické změny – a v mnoha oblastech už dnes podniká více konkrétních kroků než samotná Evropská unie. Neideologický, spravedlivý a datově podložený mechanismus by tak mohl být i v jejím vlastním strategickém zájmu.

Externalitní zátěž lze však vyměřit i státům, které se do systému odmítnou zapojit – a to při dovozu jejich výrobků. Pokud nějaká země ignoruje dopady své produkce, neznamená to, že je musíme ignorovat i my. Taková země pak okrádá sama sebe. Můžeme je kvantifikovat, připočítat k ceně jejich zboží a získané prostředky použít k nápravě škod u nás – a že je co napravovat. Tím se nakonec vytvoří férové konkurenční prostředí, které zároveň motivuje i velké hráče ke změně. Dovoz přestane být výhodnou cestou, jak externality skrývat, a globální obchod se nakonec bude muset přizpůsobit novým pravidlům reality.

Systematické vyhýbání se placení za ekologické škody – tedy za externality – by mělo být postupně právně klasifikováno jako útok na kolektivní život, srovnatelný se zločinem proti lidskosti. Zatímco zabití jednotlivce je všude postihováno jako jeden z nejtěžších trestných činů, ničení podmínek života pro miliardy lidí a budoucí generace je dosud právně tolerováno. Přitom jde o ještě závažnější formu agrese – pomalejší, ale rozsáhlejší, systematickou a globální. Dle toho musí být postupováno proti těm co externality danit odmítnou.

Další obvyklá námitka zní: „Takže všechno ještě víc zdražíte?!“ Jenže to je iluze vycházející ze lživého vnímání současného systému jako levného. Ve skutečnosti už teď platíme obrovskou cenu – jen je skryta v ničení klimatu, zdraví, půdy a vody. Zdražení, které by přišlo s externalitní daní, by nebylo prostým navýšením cen, ale spravedlivým přepočtem reality do čísel. Systém by se kompletně přenastavil: to, co dnes působí levně, by odhalilo svou pravou cenu, a to, co je dnes drahé jen kvůli tomu, že neničí svět, by konečně dostalo svou výhodu. Drahé by drahé být nakonec nemuselo – protože se přenastaví celé fungování civilizace a změní se i celé měřítko hodnoty.

Trump a jeho nesmyslná cla ukázala, že systém snese i daleko vyšší zdanění, než by představovalo to externalitní – a že současná vražda planety je ve skutečnosti jen důsledkem našeho sobectví a nadvlády všeho schopných sociopatů nad empatickými bytostmi, které chtějí zachránit nejen planetu, ale i své děti a vnoučata.

Tento systém by navíc neřešil „jen“ ekologickou krizi. Řešil by zároveň i blížící se sociální otřes způsobený masivním nástupem AI, která podle odhadů Billa Gatese do deseti let připraví většinu lidí o stávající práci. Nový systém založený na externalitách by vytvořil obrovský prostor pro pracovní trh pozitivních externalit – tedy lidských činností, které zlepšují stav světa: péči o krajinu, obnovu biodiverzity, ekologické inovace, komunitní projekty, vzdělávání, regenerativní zemědělství. Zde se mohou uplatnit právě ti lidé, jejichž staré profese nahradí algoritmy a robotizace.

Jedním tahem bychom tak vyřešili dva největší problémy současnosti: kolaps biosféry a ztrátu lidské důstojnosti a obživy v éře AI. Z dehumanizovaného trhu bez pravidel by se mohl stát vědomý systém spravedlnosti, rovnováhy a smysluplné práce.

Není zde prostor rozvádět všechny výjimky – například tradičně soběstačné komunity nebo jednotlivce, jejichž činnost nevytváří žádné negativní externality. Takové subjekty by zůstaly mimo systém – nejen bez povinností, ale i bez nároku na podíl z jeho přínosů, protože se do něj aktivně nezapojují.

Představte si svět, kde lidé nejsou nuceni celý život běžet krysí závod, aby vydělali na své přežití v prostředí, které sami pomáhají ničit. Svět, kde umělá inteligence a roboti převzali repetitivní a vyčerpávající úkoly v montovnách při výrobě většiny zboží. Zboží, jehož cena reflektuje skutečný dopad – a proto je designováno s ohledem na planetu, nikoli na marketing.

Mezitím lidé nacházejí smysl a obživu při svět napravujících činnostech s pozitivními dopady: při obnově půdy a krajiny, a dalších etických a environmentálně odpovědných činnostech, které podporují dlouhodobou udržitelnost a harmonii s přírodou. Ne jako dobrovolníci na úkor vlastní existence, ale jako klíčoví aktéři ekonomiky nového typu – placení za činnost, která léčí svět a přináší budoucnost. Péče o biosféru, regenerace prostředí a rozvoj komunit se mohou stát dobře ohodnocenými „profesemi“. Ano, zisky generované téměř bezplatně pracující AI nemusí skončit u většinově sociopatických tech-oligarchů a v jejich dalších jachtách a nesmyslných představách o osídlení jiných planet, ale mohou zajistit chod externalitního spravedlivého trhu a světa….. a tedy život nás všech.

Tento přerod by měl hluboký dopad i na duševní zdraví společnosti. Namísto vyhoření, environmentální úzkostí a prázdnoty by lidé zažívali smysluplnost, propojení a vnitřní klid. Etická činnost by nahradila odcizenou produktivitu. Ekonomie by se opět stala nástrojem života, nikoli nástrojem ničení.

Běžný člověk by se ve více harmonickém světě neměl hůř – jen by místo podvědomé, prázdné závisti vůči těm, kdo si prodejem planetárních jedů vydělali na další obří jachtu, nebo si každým kopnutím do míče pořizují nový luxusní vůz, mohl zažívat více kolektivního smyslu, spravedlnosti a s tím spojeného vnitřního klidu.

(Podvědomý pocit kolektivní disharmonie a nespravedlnosti – částečně oprávněný – mimochodem stojí i za vzedmutím konspiračních fanatiků, kteří tuší, že něco není v pořádku, a tak nakonec zbortí vlastní blahobytný systém, který jim přitom zajišťoval vše, co mají.)

Absurdní příjmy spekulantů s kryptoměnami, jejichž činnost má nulový přínos a přitom energetickou spotřebu srovnatelnou s průměrnou evropskou průmyslovou zemí, v novém systému zaniknou. Jejich dnešní zisky končí v betonových vilách, jachtách, nadspotřebě a soukromých tryskáčích – tedy v další devastaci planety. Konec tohoto šíleného, sebevražedného flámu není ztrátou svobody, ale začátkem skutečného života.

Tato vize není sci-fi, ani naivní sen. Je to vlastně i jediná možnost, která nekončí sebezničením. Je to i logický důsledek toho, když trh začne konečně říkat pravdu, a technologie se postaví do služeb života, ne zisku (přitom je na nedestrukčním zisku stále tržně postavena). Není nedosažitelná. Jediné, co brání její realizaci, je naše nevědomost o tom, jak moc je už potřeba. Musíme překonat i moc těch, kteří na planetě a druhých lidech dnes parazitují a chtějí v tom pokračovat až do jejího úplného zničení. Už totiž nemáme čas na zbytečné omyly. Jsme nad propastí.

Jestliže existuje cesta, která může zabránit kolapsu, pak o ní musíme rozhodnout my – dokud ještě můžeme. Pokud to neuděláme, nevyhneme se novým „řešením“ – vnuceným silou, strachem nebo lží. Nejde jen o ekologii, ale o samotnou povahu světa, ve kterém budeme žít: bude to svět spravedlnosti a vědomé obnovy, nebo svět manipulace, bezohlednosti a kolektivního úpadku. Každý odklad nás posouvá blíž k bodu, odkud už nepůjde nic opravit – ani pravdou, ani technologií.

Pokud vás zajímá, jak by podobný systém mohl zabránit vítězství totalitních sil v současné hybridní válce, čtěte zde:

Pokud vám připadá absurdní, že o nejlogičtějším a nejspravedlivějším systému, který řeší nejfatálnější problém dneška, píše jedině „pasák koz z Orlických hor“, zatímco vlády, státy a mezinárodní organizace – jichž by to měl být absolutně primární úkol – mlčí, máte pravdu. Je to skutečně absurdní.

I když – ve světě, kde se v nejsilnější demokracii světa chopil moci ten nejméně vhodný, vyšinutý, antidemokratický, protofašistický sociopat, je možná právě tahle absurdita nakonec tou nejpravděpodobnější variantou.

Zároveň s výše uvedeným řešením ekologické krize se dostáváme k tématu, které bude pravděpodobně provázet lidstvo po zbytek jeho dějin – jak proměnit umělou inteligenci v kolektivní nástroj ve prospěch všech, místo jejího zneužití pro zisk a moc minoritní elity na úkor 99,9 % zbytku populace. Nové technologie se zpravidla nejprve vyvíjejí a nasazují ve prospěch sobeckých zájmů – často přímo svázaných s destrukcí druhých. Jaderná technologie byla nejprve využita jako nejmocnější zbraň, a teprve poté – a s obtížemi – jako zdroj energie a pokroku. To však není nic proti moci, kterou brzy získá umělá inteligence. Ta vytvoří nejinteligentnější entitu, jaká kdy na této planetě existovala – a pokud zůstane v soukromých rukou, sloužících ziskům elitní menšiny, stane se větší hrozbou než všechny atomové zbraně světa dohromady. S tím zásadním rozdílem, že nebude čekat v silech – ale bude neviditelně působit, vyhodnocovat, rozhodovat a řídit. Jedině její kultivace ve prospěch celku, transparentně a eticky ukotvená, dává lidstvu naději. Bohužel zatím žádný stát ani mezinárodní organizace nevytváří projekty, jako je ten popsaný v tomto textu. A co nás čeká, pokud se to nezmění, si může každý pozorný čtenář snadno domyslet.

Situace, kdy fatálně potřebujeme něco, o čem většina lidí ani netuší, že to potřebujeme – a místo toho se nechává ukolébat sliby prolhaných a neschopných populistů a jejich zástupnými tématy – bohužel příliš mnoho naděje nedává.

Svět, v němž většina lidí nedokáže rozpoznat ani to, že psychopatický původce imperialistické dobyvačné války není spasitelem, ale hrobníkem civilizace, už dávno ztratil svůj kompas. Kdo v takto zvráceném světě ještě hledá cestu k záchraně, stojí proti nepředstavitelně hlubokému a rozšířenému marasmu vědomí. A přesto – právě ti, kteří dosud neztratili rozum ani svědomí, mají povinnost pokusit se i o nemožné.

Nikdo jiný už totiž nezbyl.