Jak Rusko zkoncentrovalo všechny démony moci posledních šesti století do jedné zbraně

Článek rozhodně není pro každého – a ani to není jeho ambicí. Je určen čtenáři, který už dávno chápe, v jaké situaci se svět nachází, a ocení širší rámec, historické souvislosti a hluboké propojení faktů. Má mu pomoct pochopit, že jeho pocity ohledně Ruska nejsou žádnou iracionální nenávistí, ale logickým důsledkem jasného vhledu do povahy jeho nebezpečí. Nebezpečí, které může zcela zničit nejen jeho vlastní život, ale i život celých generací po něm. Navazuje na některé z největších současných myslitelů – jako je Snyder či Harari – ale přináší i něco navíc. Pokud nemáte čas na jejich knihy, tento, byť na článek delší text, vám sdělí vše podstatné o  Rusku a jeho přicházejících hrozbách.

Mota:

1. „Jedním faktem přesvědčíš tisíc moudrých, ale ani tisíc faktů nepřesvědčí jediného hlupáka.“

2. „Fašismus není nic jiného než rozežrání mozků většiny obyvatel lží za pomoci nového masového média.“

Když zkolaboval východní blok a skončila násilná vláda sovětské tyranie, svět liberální demokracie propadl euforii. Zdálo se, že lidstvo po tisíciletích otroctví a krve konečně nalezlo formu, která překonala barbarství — že dějiny dospěly k rozumu, svobodě, lineární evoluci a možnosti racionálního sebe-uvědomění.

Globální ikona Francis Fukuyama tehdy v tomto opojení napsal slavný text o konci dějin – o představě, že liberální demokracie není jen vítězem studené války, ale konečnou formou civilizace. Že sice ještě zůstávají diktatury, ale už bez ideového dechu, bez alternativní vize, jen jako anachronismy, které dějiny časem smetou.

Jenže Vesmír — bůh nebo snad neustále zkoušející evoluce života — má svůj evidentně velmi černý smysl pro humor. Vždy, když si člověk namlouvá, že „už vyhrál“, dějiny mu vmetou do tváře ty lekce, které plně nepochopil a nezačlenil do svojí kolektivní imunity. Proto i my právě dnes vidíme, že i během několika dekád je možné proměnit ono zdánlivě věčné vítězství v prach, kdy demokracie bojují o přežití a naopak všude opět povstávají zdánlivě mrtvé archaické formy moci, brutality a kolektivní i individuální iracionality.

A ani tentokrát k tomu destruktivnímu obratu nebylo třeba žádné invaze ani monstrózní diktatury se zázračnou vojenskou technologií. Stačila k tomu paradoxně jedna pozitivní věc - nový masový mediální vynález, který měl spojit svět a přinést pravdu úplně všem. Internet. Když Fukuyama psal svou knihu, internet už existoval, původně vzniklý jako armádní pokus rozptýlit komunikační uzly, aby nebyly zranitelné při útoku. O internetu se ve své knize ani slovem nezmínil. Patrně ho nepovažoval za nic podstatného — už vůbec ne za médium, které z jeho vize udělá největší dějinný trapas moderního myšlení.

Neviděl, že právě v téhle oblasti – v příchodu nového mediálního prostředku – už lidstvo v obdobné pozici dvakrát v dějinách stálo a že se historie opakuje, velmi temná historie, bohužel. Pokaždé totiž následovala epocha chaosu, masové hysterie, genocid a pád do brutálních totalitních struktur. Netušil tak, že liberální Západ, omámený vítězstvím vlastní racionality, během pár desítek let sklouzne „jedinec za jedincem“ do iracionality tak hluboké, že začne opět žít na ploché zemi a bude volat po návratu totalitní silné ruky, co dokáže upálit ďábelské entity nové doby. A povolá k tomu ty neamorálnější jedince dané doby. A co je horší – tentokrát nebude bojovat jen proti nějaké vnější velmoci, ale zejména proti vlastnímu obyvatelstvu, proměněnému tím novým mediálním zázrakem v armádu iracionálních fanatiků, ochotných zničit svou kolektivní entitu, i kdyby byla toho času tou nejlidštější a nejblahobytnější entitou na světě. Tou co dle „konce dějin“ měla vyhrát už na vždy.

Ale těžko se zlobit na Fukuyamu. To co netušil tenkrát, si většina nepřipouští ještě dnes.

Dějiny novověkého lidstva a zejména jejich nejtemnější kapitoly nejsou totiž dány zdánlivě převažující lidskou racionalitou, ale jsou naopak dány neschopností jeho iracionální, nevědomé části reagovat na nové masové mediální prostředky, protože na ně neexistuje kolektivní imunita, popř. infrastruktura toto zajišťující. Většina lidí netuší že události vzdálené od sebe celá staletí jsou principielně identické a bylo by tedy možné se poučit, a onomu nástupu nejprolhanějších monster dané doby zabránit, pokud bychom dokázali vnímat jejich identický základ.

Proto bohužel ani neexistuje spojující terminologie a názvosloví všech těchto událostí a epoch a musíme si vypůjčit označení z druhé epochy, protože rány z ní jsou ještě živé a vnímáme je dostatečně negativně, a aplikovat ho i na ty další dvě, i když to mnohým může připadat zvláštní. Pro pochopení toho co nás čeká je třeba „záhadného nové tvora“ nazývat kohoutem, pokud kokrhá jako kohout, vypadá jako kohout a obcuje se slepicemi jako kohout. říkat mu „zvláštní nelétavý pták s hřebínkem“ brání pochopení skutečnosti, že jde o obyčejného kohouta.

Všechny výše popsané historické etapy jsou schodně postavené na lžích, iracionální nenávisti a jejich masivním šíření novou cestou, na které daná společnost nemá ve své době protijed. Nová technologie své dílo zkázy spáchá často v době, kdy využije jinak nesousvisejících krizových okamžiků a frustrace obyvatel. Tyto etapy budeme tedy společně nazývat fašistickými.

Komu termín fašismus zní v různých historických epochách nepřijatelně, může si jej nahradit akademičtější podobou – „metafašistický syndrom kolektivní konspirační stupidity a iracionální víry“ (Metafascist Collective Stupidity Syndrome – MCSS, pokud chcete terminologii s mezinárodním nádechem) – tedy civilizační chorobou, která odjakživa ospravedlňuje lži a násilí jako očistu společnosti.

Fašismus je tedy období, v němž nejzvrácenější menšina své doby využije nový mediální prostředek k tomu, aby neimunní většinu přesvědčila o své lži. Tato lež je součástí výhodné psychologické manipulace nějaké zvrácené entity, která následně pro své udržení u moci vyžaduje narůstající míru násilí. Na základě přijetí této terminologie můžeme uvést, že v novověkých dějinách existovaly či existují tři fašistické epochy (dále již bez uvozovek) — období, v nichž nové médium a jeho lži vynesly na svět z lidského podvědomí ty nejtemnější pudy a projekce.

Jakákoli souběžně probíhající krize, zvyšující frustraci obyvatel, tento účinek zesiluje.

Pro nestranného pozorovatele by byla tato evoluce fašismů fascinující ukázkou toho jak se zlo dokáže vyvíjet a přizpůsobovat. My jsme bohužel účastníky jeho evoluce a jeho nejnovější forma má pro nás minimálně identické nebezpečí jako ty předchozí, právě proto že opět není adekvátně rozpoznáno.

Současný internetový fašismus prošel fascinující proměnou a je mnohem účinnější, protože už nemá žádnou rozpoznatelnou ideologii v klasickém slova smyslu a nemá ani jasnou tvář svého Vůdce. Jeho nové médium je individuální, interaktivní, všudypřítomné, dynamické, amorfní. Šíří dokonce lži pomocí virtuálních reálně neexistujících osob vytvářených za haléře z nul a jedniček na serverech k tomu určených informačních továren. Jeho fašismus je multidimenzionální (mnoho lživých narativů nahrazuje jednu centrální lež o čarodejnicích či židech), fluidní, beztvarý, schopný se přizpůsobit jakékoli podobě a jakémukoli publiku. Politická pluralita v něm se projevuje spíše různou intenzitou kolaborace s jeho narativy, než přežitým klasickým politickým členěním. Jeho kolektivním cílem je likvidace demokratické společnosti – návratem k překonaným formám totality, nezamýšleným ale kauzálním vyústěním pak je globální otrotví nebo kolaps. Skládá se z mnoha forem, přičemž jeho vyznavači mají vlastní individuální mix. Každá forma má svého nepřítele a svou pavědu (např. dříve popsaný ekocidní fašismus má pavědu o neexistenci globálního oteplování kde vědci a ochránci jsou těmi zplozenci pekla). (Proti něčemu takovému se nedá bojovat klasickými prostředky, protože za každou useknutu hlavu hydry vyrostou dvě nové.) U fašismu není ani podstatná úvodní lež a počáteční skupina nepřátel, protože nakonec fašismus ze své podstaty pohltí všechny. Jisté rovnolnění a rozplizlost internetového fašismu je ale nepříjemná i proto že málokdo je 100% fašistou vyzvánajícím všechny jeho lži a rovněž málokdo je 100% antifašistou zcela nepodléhajícím všem lživým a tedy fašistickým narativům, většina se pochybuje někde v mnoha úrovních šedé a nějaké součásti internetového fašismu a nějaké jeho lži podlehla. (např. ta o spálené zemi)

U všech fašistických forem platí myšlenka že fašismus je především systém, který záměrně potlačuje objevování pravdy ve prospěch vytvoření a udržování nespravedlivého společenského řádu pomocí fikcí, lží a imaginárních nepřátel.

Tento text ukáže, proč právě Rusko přináší v poslední fašistické fázi novověku zkázu celé civilizaci. Proč je zemí, která vnitřně touží po apokalypse – po destrukci světa, jenž je svobodnější, tvořivější a lidštější než ona sama.

Na počátku tohoto démonického vývoje nestála paradoxně žádná nepřekonatelná ohromující síla, ale primitivnost, nesvoboda a negramotnost, které Rusko kdysi ochránily před prvním – čarodějnickým – fašismem po vynálezu knihtisku. Právě tato neprožitá a nepochopená historie médií se však nakonec spojila a zkoncentrovala v jednom století, v němž Rusko zhustilo tři fašismy do jediného imperialistického mediálního démona, který navíc nikdy nebyl reálně regulován a vystaven sebereflexi.

A proto dnes tato historicky prakticky nekorigovaná síla směřuje k rozvratu všeho, co nazýváme humánní civilizací.

Raději ještě jednou: Jak se mohlo stát, že nakonec právě Rusko – oligarchická, amorální, imperiální říše vedená sociopaty vraždícími bezohledně po staletí své vlastní lidi – dokázalo ovládnout tuto novou internetovou, nehmotnou formu moci a rozvrátit evolučně vyspělejší a bohatší státy a jejich bloky? Odpověď nám nedají IT specialisté ale historici.

Zatímco Západ prošel po vynálezu knihtisku peklem čarodějnických procesů a nakonec i očistou osvícenství, Rusko zůstalo v této fázi mimo dějiny. Bylo mediálně zaostalé a téměř negramotné a postavené na své masové formě otrokářství. Když mohl na Západě kdokoli vytisknout Bibli s vlastní interpretací nebo brožuru o tom, jak čarodějnice ničí úrodu, vznikla informační anarchie. Hon na čarodějnice byl pokus, jak chaos znovu sjednotit — silou. Strach a krev se staly lepidlem, které mělo znovu spojit rozpadající se řád.

Pro Rusko nebyl knihtisk revolucí, ale exotickou kuriozitou – jako nový iPhone pro pralesní kmen bez signálu, kde ho má pouze náčelník, co ho vyměnil z cizinci za deset kůží jaguára. Právě tato mediální zaostalost ho paradoxně ochránila před evropským šílenstvím čarodějnických hranic i náboženských válek. Jenže spolu s tím přišlo Rusko o něco zásadního – o osvícenskou imunitu vůči mediálnímu chaosu. O chápaní potřeby reflexe. Ruská nevědomá masa se nikdy nenaučila potřebě individuálně posuzovat pravdivost předkládaného. Co sdělila vrchnost byla pravda od jakživa, kdo s ní není ve shodě zemře, to platí i v dnešním Rusku s jeho „vypadávacími“ okny.

Dokonce ještě dávno po průmyslové revoluci na Západě vypadal svět ruského nevolníka — tedy ne-člověka, tvořícího tehdy tři čtvrtiny ruské populace, takto:
Byl to svět bahna, chlastu, hladu a modliteb, svět, který ustrnul ve středověku, zatímco Anglie už duněla parními stroji a Francie tiskla filozofické encyklopedie. Nevolník nebyl občan ani člověk v právním smyslu — byl negramotný majetek, položka v seznamu inventáře, kterou šlechtic mohl prodat, vyměnit či darovat jako pytel obilí. Mohl být zbit, znásilněn nebo zabit bez trestu, protože jeho hodnota byla pouze ekonomická.

Jeho vesnice se skládala z několika dřevěných chatrčí s udusanou podlahou, do kterých se brodilo sněhem nebo bahnem. Spalo se na peci společně s dětmi, slepicemi a kozou, protože teplo bylo vzácnější než důstojnost. Zima byla dobou kouře a kašle, léto dobou dřiny, much a hlodavců. Gramotnost byla cizí magie – číst uměl jen kněz, jediný prostředník mezi nebem a carskou zvůlí, zároveň soudce, zapisovatel i dohlížitel nad poslušností. Každé slovo zvenčí přicházelo jako hrozba, každá změna jako rouhání.

Všechno mělo božský důvod: nemoc, smrt i bída. Car, Bůh a ďábel tvořili dokonalý trojúhelník strachu, který držel miliony lidí v mentálním zajetí. (Car nepotřeboval pálit svůj majetek na hranicích, stejně jako si dnes nepoškrábete vlastní auto.) V hlavách těchto lidí neexistovalo „já“, jen „duše“ určená k trpění a poslušnosti. Průměrný věk sotva přesahoval třicet let; děti umíraly na špínu a hlad, ženy při porodech, muži se upíjeli k smrti vodkou s carským monopolem. (Až 40 % státního rozpočtu plynulo z jejího prodeje.)
Lidé se opíjeli do bezvědomí celé dny. Ženy pily méně – musely přežít a pracovat – ale děti vyrůstaly v prostředí, kde bylo běžné, že otec leží v příkopě, zmrzl, nebo se udusil vlastními zvratky.

Zajímavostí, potvrzující fatální odlišnost primitivnějšího středověkého Ruska od Evropy, je, že i v brutálnější a nesvobodnější ruské carské a pravoslavné despocii 17. století docházelo k rozsáhlému upalování lidí na náboženském základě. Nešlo však o pronásledování iracionálního čarodějnictví nebo nových náboženských směrů, jako tomu bylo v Evropě, ale paradoxně o pravý opak. Samotná pravoslavná církev v té době přinesla marginální církevní reformy (mj. zavedení tříprstého křižování namísto dřívějšího dvouprstého nebo změnu psaní jména Ježíše), ale část populace, známá jako starověrci (raskolníci), považovala tyto marginální změny za ďábelské a odmítla je přijmout jako by šlo o narušení nejhlubší podstaty člověka a jeho vztahu k bohu.

Nebylo ničím vyjímečným aby starověrci, kteří v reformách viděli příchod Antikrista, raději podstupovali hromadné sebeupalování (gari), než aby se novým pravidlům podřídili. Tuto dobrovolnou smrt považovali za žádoucí mučednictví. Zatímco knihtisk v Evropě vedl k individuálnímu studiu Bible, hlubšímu individuálnímu pohledu na Ježíšovo učení a vzniku nových evanglikálních směrů, v Rusku společnost zdecimovaná předchozí nadvládou srostla s jejími z pohledu racionálního člověka zcela prázdnými rituály tak, že se lid tak dožadoval jejich zachování, odmítal jakoukoli inovaci a raději spáchal sebevraždu než aby o ně přišel. Zatímco tedy na západě církev upalovala, aby udržela stávající řád a moc před tím novým, v Rusku se lidé naopak dobrovolně upalovali, aby jim církev neměnila již násilím implantované normy, což ukazuje na hlubokou dogmatičnost, rigiditu a individuální racionální nesvéprávnost zakořeněnou v ruské společnosti. I tyto zcela fanatické a brutálně iracionální postoje se staly součástí kolektivního ruského podvědomí a dají se vystopovat i v dalších historických etapách včetně dneška, kdy by např. mnoho rusů raději zemřelo v jimi iniciované jaderné válce než aby si přiznali, že vrchností implantovaná představa o nich samých je chimérou . (Kromě sebeupalování byli starověrci v několika případech skutečně upalováni i carskou státní a církevní mocí jako kacíři a buřiči, např. protopop Avvakum v roce 1682.)

Západ už dávno vstoupil do věku vědy, železnic a ústavy, ale Rusko zůstalo zamrzlé v otroctví, náboženském deliriu a nevzdělanosti. Říše, která se sama nazývala „Svatou“ a „Třetím Římem“, se přitom topila v barbarském středověku, kde Bůh byl bič a car jeho kat. A právě z této nekonečné temnoty, z pokoření a zoufalství, se zrodila ta nevykořenitelná ruská duše – směs fanatismu, fatalismu, utíkání před realitou do světa iluzí (o své velikosti) a zuřivé oddanosti tyranům, která později porodila Leninův bolševismus i Putinův fašismus (které jsou z podstaty jedním a tím samým). Stačilo ji naučit číst a sjednotit v nenávisti.

Až v závěru 19. století začala carská moc podporovat gramotnost a mírně rozvolňovat přísnou informační kontrolu. Tento krok, původně zamýšlený jako modernizační (byl z hlediska alespoň nějaké konkurenceschopnosti ruska nevyhnutelý), otevřel stavidla katastrofě. Gramotnost prudce vzrostla, ale bez kulturní imunity. Lidé začali reagovat stejně, jako Evropa tři století předtím – iracionálně, davově, „nábožensky“.
Zatímco Západ měl v 16. století své démonologické traktáty, Rusko mělo na počátku 20. století marxistické brožury.

Rusko, bez zkušenosti s osvícenstvím, zopakovalo evropské šílenství – jen s vylepšenou tiskařskou technologií a většími oběťmi.
Leninské inkvizice nahradily ty církevní.
Čarodějnice vystřídali kulaci, buržoazie, intelektuálové – lidé schopní myslet.

Mechanismus zůstal stejný: vytvoření démonického nepřítele, mediální hysterie, kolektivní psychóza a masové vyvražďování.
Zatímco Evropa po 15. století upalovala ženy za spolčení s ďáblem, bolševické Rusko začalo „upalovat“ celé společenské třídy, protože se masově dočetlo, že právě takto dojde k novému ráji.
A dovedlo tento proces k průmyslové dokonalosti. Němečtí nacisté se měli od koho učit.

Německá tajná tanková cvičiště stála v sovětské Kazani (protože doma je mít nesměli), první letecké školy v Lipetsku. Koncentrační tábory se zatím jen rodily v německých hlavách — po vzoru sovětských gulagů, které už běžely naplno. Stalin v nich neviděl nepřátele, ale spoluhráče jiné barvy – tiše chápal, že dělají totéž, jen pod jinou vlajkou: vládnou propagandou, strachem a masovým vražděním. Možná proto nevěřil že SSSR bude Německem napaden ani když měl o tom desítky zpráv.

Západ tedy prošel osvícenstvím bez svého současného kata – prosunul se do času, kdy se tisk stal nástrojem rozumu a racionality.
Rusko tuto fázi úplně přeskočilo. Pravda pro něj nebyla dál ničím, dál existovaly jen zájmy mocenských skupin. Ihned po získání gramotnosti a prvního upalování buržoazních čarodejnic, skočilo rovnou do dalšího ideologického fanatismu hnaného dalšími mediálními prostředky, které západ technicky vytvořil. Společně s Hitlerem začali světovou válku.
Ale ani tento druhý mediální fašismus – rozhlasový a filmový (audiovizuální) – zde neskončil sebereflexí, ale „vítězstvím“.

Zatímco Německo po válce prošlo denacifikací, jeho počáteční spojenec Rusko válku zakončilo triumfem, který jeho nemoc legitimizoval. „Porazilo fašismus“, který původně porazit vůbec nechtělo, ale bylo k tomu donuceno Hitlerovým rozhodnutím porušit dohody. A tak si Rusko opět nevšimlo, že fašismus další absencí sebereflexe právě proto nese dál.
Fašismus se tam jen jmenoval jinak, nevytratil se. Fanatické vraždění vnitřních nepřátel pokračovalo a rozšířilo se i na vraždění těch vnějších, do zemí, které SSSR ovládnul.
Ani po kolapsu tohoto násilného prolhaného modelu ve formě SSSR se opět žádná katarze nedostavila. Realita a pravda byly emociálně tak hluboce nepříjemné, že se jim bránili téměř všichni, jako dnes dezoláti informacím že vakcíny z nich neudělají Gatesovy zombie roboty. Prohlédnutí a realita prostě byla pro rusy tak krutá, že si ji nikdo nevybral. Nikdo podstatný v Rusku nepojmenoval zrůdnost systému. Možná občas na povrchu, „hlubiny ruské duše“ ale nikdo nevystavil skutečné reflexi o jejich násilné masové degeneraci. O tom co dnes s nadšením přiznává i car Putin, že válka je (tou nejlepší) součástí ruské duše. A tak systém, a nevědomé mozky které vytvořil, přežil – tiše, bez trestu, jen s novým názvem, logem a hymnou. Se stejnými bezohlednými sociopaty ve vedení.

Čína: Kulturní kalkulace a strategická závislost. Čínská civilizace si po staletí uchovává kulturní hloubku a dlouhodobé myšlení. Chápou, že v tuto chvíli Západ nesmí zničit, protože jsou na něm existenčně závislí (ekonomicky, technologicky). Jejich agresivita je kalkulovaná a připravují se na pozici, kde doufají, že budou nejsilnější a poté si ostatní podrobí. Jejich současná strategie je imperiální, ale strategicky střízlivá a zaměřená na získání ještě větší síly a dominance.

Rusko: Kolektivní barbarství a sebedestruktivní krátkozrakost. Naproti tomu Rusové se jako kolektivní entita nikdy skutečným kulturním národem v osvícenském smyslu nestali. Jsou to barbaři, kteří nechápou ani to, že po rozvrácení Západu na tom i oni sami budou nekonečně hůře. Jejich destrukce je motivována spíše sociopatickým impulzem a touhou zničit to, co sami nemohou mít, než racionálním strategickým plánem.

Tento propastný rozdíl v přístupu se odráží v kolektivní mentalitě: I když Rusko mělo jedince s vysokou kulturou (např. v baletu či literatuře), kolektivu bylo v drtivé většině úplně jedno, že ve stejný den, kdy se konaly krásné baletní premiéry, byly statisíce nevinných lidí mučeny v gulazích. To demonstruje naprostou absenci osvícenské empatie a kolektivní etiky. To je právě to, co činí Rusko ideálním Capo di Tutti Capi pro internetový fašismus: nekulturní horda, jejíž krátkozraká, ale silná touha po destrukci je efektivně využita novými mediálními prostředky k podmanění si velké části naší společnosti. Zároveň to vysvětluje proč následování jákýchkoliv humánních charakteristik západem považuje ruský systém za slabost a uznává pouze sílu za relevatní hledisko. V Rusku jste totiž s humanitou nikdy nikam nedošli, naoppak byla překážkou v postupu. Současný Český prezident to jako jeden z mála pochopil.

Když přišel internet, mělo Rusko rázem všechny viry minulosti i přítomnosti bez jakékoliv imunity:
knihtiskovou uniformitu, audiovizuální emocionalitu a digitální rychlost. Západ mu ji prodal jako lano na kterém bude záhy oběšen.

Rusko tedy všechny tři mediální fašistické epochy vměstnalo v nepřerušované návaznosti do jediného století – a co je nejpodstatnější, zcela bez sebereflexe.

Tím vznikl komprimovaný mediální fašismus – démon, který chce zničit Západ i demokracii jen za to, že dokazují jeho vlastní méněcennost. Nenávidí svobodu, protože ji nedokáže unést; nenávidí spravedlnost, protože ji neumí a nechce vytvořit.

Západní civilizace žila v přesvědčení, že osvícenství trvale zvítězilo, že jeho racionalita a pravda je vždy vítězícím principem evoluce, že média slouží k diskusi, že nastává „konec dějin“.
Rusko na základě svojí nepřerušené temné historie vědělo, že média jsou zbraně. A jak svobodu Západu použít pro jeho vlastní zničení. Mozky lidí lze totiž stále stejně měnit, existují nástroje jak je zas a znovu přimět upalovat nebo zplynovat domnělé nepřátele, jak fanaticky nenávidět vlastní kolektivní entitu. A tak se Rusko nezastavilo u sebe doma, tiše a nenápadně podporovalo proměnu mozků v konkurečních režimech, protože nové hlavní médium světa jim tu možnost v rámci svobody dalo.

Donald Trump je nejdůležitější politický produkt tohoto převážně Ruského internetového fašismu – není to ideolog a myslitel, ale extrémně vyšinuté neomezitelné patologicky narcistické podvědomím hnané monstrum v oranžovém těle. Konečná evoluční verze člověka nechápajícího kolektivní dimenzi svého vlastního druhu.
Vznikl přesně tam, kde se protnuly tři proudy: frustrace globalizovaného davu, marketing sociálních sítí a ruský rozeštvávací inženýring.

Rusko bohužel pochopilo, že i největší demokracii planety lze zničit zevnitř – stačí jen trvale dráždit její amygdalu. Internet jim dal každou možnost využít každou vteřinu.
Trump byl zvolen navzdory své maximální nekompetentnosti (naopak právě pro ni) na toto místo, díky internetu a Ruské rozeštvávající mašinerii, která dokázala udělat z národa hrdého na jeho svobodu, národ konspiračních nenávistných pošuků. Hluboce věřících že Bůh jim poslal sexuálního predátora, lháře, korupčníka a v nepostadní řadě sociopatického protofašistického šílence aby ochránil jejich duchovní a mravní čistotu. Snad každému je jasné že toto by se během pár let nemohlo, bez Ruské práce se soc. sítěmi, odehrát.

Jeho jazyk, vulgarita i mediální taktika jsou repliky virální logiky: krátké, emocionální, polarizující, neověřitelné, ale nakažlivé.
Amerika, která kdysi přinesla světu masový svobodný tisk, se tak stala první obětí svého vlastního digitálního potomka.

Republikánská strana, kdysi opřená o konzervativní intelekt, se proměnila v tribalistickou konspirační fanatickou masu, která opět chce s náboženskou horlivostí upálit všechny čarodejnice co ji stojí v cestě. Její novou vírou se stalo spiknutí a lov moderních čarodějnic: elit, liberálů, vědců.
A právě v tom je ruský rukopis nejzřetelnější – ne v obsahu, ale ve formě:
v proměně jazyka svobody v jazyk podezření.
Amerika nepadla pod tanky, ale postupně jen pod vlastními stále iracionálnějšími komentáři. Proto Trump nechce porazit Rusko — stejně jako monstrum nechce zabít svého Frankensteina. Jen ho nakonec občas pohltí, jako nevyhnutelný důsledek pokřivené psychologické dynamiky stvůry. Většinou se s ním ale pro zřejmou podobnost autora a díla nakonec dohodne a spojí.

Trump je původně Ruskou metastází která ale přerostla svého stvořitele a začala vytvářet faštickou internacionálu, která dle něj má převzít svět. Těm co ji budují se pomáhá, těm co ji nechtějí se škodí. Trump svým jednáním potvrdil, že pro něj nemají žádnou důležitost národní zájmy, ideologie, ale pouze bratrství oligarchií budujících zcela bezohledný fašistický svět.

Například intervenoval ve prospěch Viktora Orbána, aby Maďarsko mohlo vyhnout se vlastním americkým sankcím a dál neomezeně čerpat ruskou energii. Podobně bezprecedentní podpora argentinskému anarchofašistickému prezidentovi — a to i za cenu poškození amerických farmářů levným dovozem hovězího — slouží jedinému účelu: nalakovat na růžovo krachující projekt brutálního, neregulovaného kapitalismu, který si Trump přeje zavést globálně, i doma.

Tímto selektivním protekcionismem se vytváří globální osu nekompetentních, sobeckých aktérů, pro které platí jiná pravidla než pro zbytek světa ("plebs"). Zatímco Ukrajina musí o finanční pomoc žebrat, fašističtí „kamarádi“ se dočkají desítek miliard dolarů. Tento jev nápadně připomíná bratrství Německa, Itálie a dalších fašistických zemí v 30. a 40. letech, kde se ideologická afinita nadřazovala jakékoli racionální politice či lidskosti.

Je nutné zdůraznit, že fašisté vám nikdy nic nedají zadarmo. Jak se přesvědčil Orbán i mnozí další, pomoc je poskytována jen tehdy, když primárně pomáhá sociopatovi u moci (zde Trumpovi) udržet globální fašistickou osu. Fašistická elita nemá žádný pozitivní vztah k vám jako jedinci nebo k vaší zemi jako tkové, nýbrž obojí vidí pouze jako své otroky a nástroj moci.

Je nakonec úplně lhostejné, zda demokracii zničí fašismus pod ruským či trumpistickým praporem; podstatné je jediné – že mu v současné všeobecné nevědomosti podlehneme a odsoudíme sebe i své potomstvo k dalším dekádám totalitního utrpení. I ta největší námaha a bolest ze vzdoru je nakonec příjemnější než to, co nás čeká, pokud teď kapitulujeme.